Moudra o učení se jazykům

Nikdo, tím méně studenti, nemá moc rád, když je někdo poučuje. Už tady je ale první moudro: Vnímavý na leccos přijde sám, blbci to můžeš opakovat pětkrát, je to stejně zbytečné. Takže nechť si to každý přebere a dál čte jen ten, kdo…

Rok od roku jsem čím dál víc přesvědčen, že učení je na prvním místě o koncentraci. Vynechaná písmenka a ovšem pak i pravopisné chyby jsou nešvarem doby, doby chvatu a každodenních razantních změn, množství médií (mobilem počínaje), která „vynechávají“ háčky a čárky i velká písmena, jež se pak zdají zbytečná. Nejsou zbytečná. Zkuste vynechat jednu číslici v čísle účtu a miliony vám odejdou do neznáma. Kdosi zapomněl čárku v jakési smlouvě a právníci ho pak dohnali k šílenství. Všichni moudří, starými Indy počínaje a středověkými křesťany konče, se v první řadě v chrámech či na poušti učili soustředit. Pak můžete začít se něco učit. A ještě lépe: se soustřeďte učením.

Každý cizí jazyk je na jednu stranu nesmírně obtížný, obtížnější, než si myslíte, na druhou stranu ale jednodušší, než si myslíte. Strašlivě jednoduchý. Domněnka, že je obtížný, vzniká, protože se učí v nepřirozené situaci, totiž ve škole. Je to jako když se na vojně voják učí pochodovat. Aby to dělal „správně“, mává oběma rukama současně a vypadá jako idiot. Jeden z přirozených jazykových zákonů je ekonomičnost, nebo ještě přesněji to, čemu říkají Angličané „šikovný k ovládání“ a houslisté, že je to dobře napsané do ruky. Proč by ale člověk měl mluvit tak „proti srsti“, že by se nechtěl dorozumět? Jazyky tu jsou přece proto, aby se lidé domluvili (ponechme stranou, že slouží k tomu, aby zakrývali, co si myslí). Přirozeně řekněte, co chcete. Bude to správně.

Nevěřte tomu, že někdo umí jazyk „perfektně“. Třeba nedělá chyby proti jazykovému úzu (gramatické, významové), dovede se dobře vyjadřovat, může zvládat i stylové úrovně, ale nikdy nemůže umět všecko. To je domněnka těch, kteří se málo pohybovali v přirozeném jazykovém prostředí.

Všechny jazyky jsou v něčem podobné. Vždycky jsme to vysvětlovali Holanďanům. Vprrravo  – rechts, vlllevo – links, rrrovně – geradeaus. Ten jazyk to „řekne sám“. Mám na to příklad: české slovo „mlýn“ je německy „Mühle“, anglicky „mill“, francouzsky „moulin“ a takhle můžete pokračovat ve všech evropských řečech. A švestky jsou v rakouské němčině „zwetchken“. Ale trochu vážněji – je spousta slovíček „zadarmo“. Jsou to například internacionalismy, nemusíte se trápit s učením slov „studieren“, „Student“, podobně „telefonieren“, „komponieren“, „reparieren“ atd., víte hned, co je „Kiwi“ nebo „Banane“. Jen nesmíte být blbec, i když někdy to dá starost – víte, co znamená „eskalieren“?

Pracujte, ale nedřete se. Jen se pořádně soustřeďte a udělejte tu práci. Využijte všechno kolem, co víte. Vidíte značku „VW“, máte zadarmo dvě slovíčka, Volk a Wagen. V supermarketech jsou plné regály německého zboží. Některá slovíčka znáte z angličtiny – i když tu může také být tzv. negativní transfer, který pak spíš věci poplete, spousta slov je podobných, a není to jen ten zmíněný mlýn.

Cizí jazyky, které se učí středoškoláci, jsou lehké. Porovnejte tu hrůzu v češtině: v lese (e), na dubu (u), na stromě (ě), to je všechno jeden tvar (šestý pád mužského rodu podstatných jmen), npočítám-li o soudci (i), ale starostovi (ovi), ve škole (e) atd. V němčině: imWald (žádná koncovka), auf dem Baum (žádná koncovka), im Januar (totéž). A to je to nejjednodušší. Nechtějte, abych porovnával slovesa. Jó, něco jiného by byla hebrejština, řečtina, latina, arabština. Jazyky, kterými (všemi) mluvili středověcí vzdělanci. Tam bych se nedivil. Zkuste si třeba jen napsat nějaké arabské slovo. Na internetu najdete kurzy těch řečí, o to to máte jednodušší než kdysi ve středověku.

Nebojte se tvořit. Jazyk je tvořivý, svědčí o tom jeho každodenní používání. Chcete-li, třeba české slovo „zavináč“ pro znak @ nebo celý nový jazyk e-mailů, chatů, mobilů. Kdysi jsem z žertu „vytvořil“ slovo Freibier (volné pivo), protože mi chybělo do hříčky „čtverce“ slov spolu s názvy měst Freibergem a Freiburgem. Musel jsem se smát, když jsem pak viděl slovo, které jsem si vymyslel, z vlaku na peróně kteréhosi německého města v době voleb. Pivo zadarmo, jako třeba volební guláš.

Berte vážně, co říkají „stará moudra“, i když se tomu smějete. „Kolik umíš jazyků, tolikrát jsi člověkem.“ To má hluboký obsah, i když ten, kdo to říká, působí jak ze starých časů. Přemýšlejte o tom, co ty „citáty“ znamenají. Ne nadarmo se udržely po staletí.

Jazyk vás učí myslet. Už jen rozdíly ve významech slov, vyjadřování souvislostí v souvětích, neřku-li „rekonstrukci“ obsahu celého sdělení atd. atd. A to nemluvím o tom, že se můžu dozvědět i něco, co v rodném jazyce nemáme. Otevřete si nějakou stránku Wikipedie v jiných jazycích. Informace v češtině, pokud tu nějaká je, vás zhruba nasměruje tam, kam je potřeba, na cizojazyčných stránkách, kam se dostanete jediným kliknutím se nejen můžete dozvědět i další informace, ale i porovnat různé úhly pohledu na tutéž věc, vždy podle souvislostí té či oné země. Nebojte se, že to nezvládnete alespoň v němčině a angličtině. Taky tam je tzv. „easy english“.

Jazyk je v ústech. Doslova i přeneseně. V němčině je výraz „im Mund des Volkes“ – v ústech lidu. Myšlenky nepřežívají v hlavách, ale v ústech. Musí mít jazykový tvar. Nonverbální komunikace je taky výborná, to znamená, ukážu na tu housku na krámě, kterou si chci koupit, když už to nedovedu říct. Ale nemá žádný zřetelně ohraničený obsah (je pravda, že v tom je její kouzlo, pohledem se dá říci všechno.) Proto se nejlíp něco naučím, když si řeknu to řeknu nahlas. Zároveň to slyším a mluvidla to udělají, tedy jsem to zkusil hned dvakrát.

Mluvte zřetelně. Přehánějte to. Přehánějte intonaci, rytmus, výslovnost. V reálu to bude akorát. Intonace je nejdůležitější. Vidíte na rohu dvě babky, jak šermují rukama. Neslyšíte ani slovo a přesto víte, jestli se hádají, mluví o svých vnoučcích nebo drbou o sousedech. Když mluvíte, přehánějte intonaci. V němčině jsou intonace a rytmus výraznější než v češtině.

Hrejte divadlo. Divadlo je vědomá akce. Je to kontrolovaná akce. Dělám něco, co jsem se rozhodl, že takto udělám, a vidím sama sebe, že jsem to udělal. Při představě, že budu věty odříkávat před zrcadle, si mohou druzí myslet, že jsem zešílel, ale naučím se mluvit.

Dnes se zatracuje překladová metoda. Říká se, že je potřeba „komunikovat“. V době, kdy se na českých školách učili studenti nazpaměť životopis Puškina, jsem zdůrazňoval, aby se naučili říci, jak si koupit chleba. Tendence k mluvení, tj. oproštění se učení „o jazyku“, od čtení a psaní, od zbytečně složitých syntaktických a stylistických útvarů, byla důležitá. Dnes se naopak místy vracím k překladové metodě, zkouším její přednosti a problémy, efektivitu a ztráty. Především se ukazuje, že máme v hlavě pevně spojen výraz a to, co chceme říci. „Jdu…“ (rovná se „záměr“). Nejen druh pohybu. Jedno slovo má několik významů, proto ho musím přeložit různě. „Ich sehe“ znamená „vidím“, ale taky „dívám se“. To si normálně neuvědomujeme. Překladová metoda je analytická, přesná.

Největší strašák je pro studenty „gramatika“. Říkají, že je to obtížné, že ji nechápou atd. Když si odpustím jízlivost, že někoho prostě nebaví, tak musím říci, že mluvnice je na jazyce naopak to nejjednodušší. Pravda, stejně jako vzorečky v matematice, tedy podobná abstrakce, může činit potíže svého druhu. Klasický případ – co je to trpný rod. Ale pak taky pády, rozlišení určitých a neurčitých tvarů, infinitivu a příčestí atd. Ale „gramatika“ je to, co normálně máme v hlavě. Když byl můj syn malý, říkal „tetičkův“ kabát, protože věděl, že „ův“ je jazykovým prostředkem pro přivlastňování, nevěděl jen, že se rozlišují (v češtině) přípony pro mužské a ženské osoby. U cizího jazyka to, co v jazyce mateřském odmalička umíme, „doháníme“ tabulkami, vzorečky, pravidly, abychom nemuseli procházet celým tím procesem. Jdeme na to obráceně, nezobecňujeme, ale konkretizujeme. Je to rychlejí, úsporné, „gramatika“ nám šetří čas.

„Opakování je matka moudrosti.“ Že zapomínáme, to věděl i Jára Cimrman. Jeho teorie učiva určeného k zapamatování a zapomnění (pomněnek a zapomněnek) je chytrá. Když vyloučíme to, co máme zapomenou, bude víc času na opakování. Neučte se blbosti a opakujte si důležité věci.

Obtížné není jazyk se naučit, ale udržet si ho po celý život. Musí se pěstovat jako rostlinka. V dobách sucha zalévat, v dobách slunečna nechat rozvít. A zvládnout to co nejdříve, protože po sedmdesátce to hůř leze do hlavy. A netrénovanému už po dvacítce.

Slovo „moudra“ je plurál od „moudro“, „jazykům“ je dativ plurálu, „učiti se komu čemu“. Je to legrace, ale můj někdejší mentor mě ještě s plnou vážností opravoval, nevyučujete „co“, ale „čemu“, pane kolego. (Kdo je mentor, si najděte na wikipedii, určitě to tam je.) Jedno poučení mimo jiné z toho je, že jazyk se mění stejně prudce, někdy neorganizovaně, nikoli však neorganicky, jako současná realita. Měl by zbýt čas na vtip, tím studenti vždy oplývali. Jednou prý hledali mého prastrýce, který na LG učil latinu a řečtinu, jeho studenti ve třídě. Možná s úsměvem nad starobylostí (možná zkostnatělostí) vyjadřování profesorů při výuce těchto mrtvých jazyků, ale zcela jistě s vědomím existence genitivu záporu („voda je…“, ale „ubylo vody“ – genitiv) si student v otázce pohrál s jazykem: Je tu profesora Pospíšila? Pohotová odpověď zněla: Není ho tu. Právě ho odešlo.

Profesoru Jiřímu Pospíšilovi, bratru mé babičky, tedy mému prastrýci, jsou také věnovány tyto řádky.