Vzpínající se oř
Pohyb člověka v krajině a lidská mysl

I.

Když jsem rozum bral a dostal jsem – v poměrně pozdním věku – jízdní kolo, některé mé první pokusné výpady z rodného města se odehrávaly na silnici z Jičína do nedaleké Sobotky.Jízda na kole byla spojena se zážitkem přírodních krás a historických stavebních památek Českého ráje; po namáhavém stoupání k Ohařicům se skryl velišský hřbet se zříceninou Veliše a Loretou po levé straně a vpravo se otevřel pohled na krajinu s dominantou hradu Troky v údolí a posléze se náhle rozevřelo široké panoráma s městem Sobotkou a zámečkem Humprecht přímo pode mnou a siluetami Bezdězu, Ralska a dalších kopců na obzoru Nejspíš jsem ještě příliš netušil krajinné souvislosti, nedovedl ani lokalizovat všechna místa v prostoru krajiny, natož další kryté vztahy mezi nimi, přesto jsem ony okamžiky zjevování krajiny vnímal jako ohromující  událost.

Dnes, po více než třiceti letech, je možné tyto dávné vzpomínky zpřítomnit pouze v oparu snění, v němž vystupují zřetelné, ale možná i klamné kontury tehdejšího prožitku. Není to jen proto, že události jednou prožité a propadlé do minulosti nelze nikdy vrátit či doslovně opakovat, ale i proto, že ani onen úsek silniční komunikace na trase Jičín – Mladá Boleslav, který jsem tenkrát zdolával na pedálech kola, se nezachoval ve své tehdejší podobě.

Za dvě generace, dobu podstatnou v lidském životě, ale v dějinách přírody vlastně zcela nepatrnou, se udála zásadní proměna: Zatímco stará silnice kopírovala, pravděpodobně ve shodě s někdejší cestou pro koňské povozy, takřka každý detail terénu, pozdější úpravy rozšířily vozovku, narovnaly zákruty a především odstranily jednotlivé strmé poklesy a stoupání ve velkorysém protnutí/průmětu nové silnice napříč hmotou krajinného úseku a původní cesty a tím, že změnily celkový obraz linie dopravy v krajině či zároveň krajiny se stavbou sinice, vytvořily zcela nové vztahy nejen silnice a terénu, ale i celého uspořádání a tvaru krajiny. Takřka symbolickým místem, příznačným pro proměnu krajiny mezi Jičínem a Sobotkou je zbytek původní silnice, který končí u starého hřbitova a – vzpomínám jako dnes na tehdejší náhlý let takřka do propasti – posléze po několika metrech prudce klesá do ztracena v poli.

Vztah člověka a krajiny je předivem složitých vazeb, ale i jemných nuancí. Uplatňuje se v nich jedinečnost konkrétního krajinného celku, ale i určitá schémata, znaky, signály, modely. Podobu krajiny vytváří vějíř souvislostí: nejen síť prostorových orientací, modelace, členitost a rozmanitost krajinných útvarů, celková rozloha a vzdálenost mezi jednotlivými místy, svažitost a poměry výšek, popřípadě odlehlost míst či absolutní výška krajinného celku, výrazně či dominantní tvary, ale i záměrná/nezáměrná kompoziční provázanost přírodních krajinných prvků a staveb s jejich urbanistickými a architektonickými aspekty, klimatické poměry a atmosférické jevy či geologická charakteristika profilu, dále rovněž hospodářské podmínky, využitelnost v zemědělské výrobě, či historické souvislosti krajiny, počínaje jednotlivými dějinnými událostmi až po tradici v legendách a mýtech.

Tento vztah, který je historický a v němž se jednotlivé momenty vzájemně ovlivňují a inspirují, je nemyslitelný bez pohybu člověka v krajině. Člověk se pohybuje v krajině a tento pohyb se stává určujícím momentem jeho vědomí jakožto reflexe pobytu sebe sama v ní, ale zároveň i jejího vytváření. Můžeme vycházet z teze, že krajinu vnímáme jako přírodní tvar a zároveň jako intenci, záměr a směřování člověka v ní. Tato intence se projevuje jednak právě pohybem člověka v krajině, jednak zásahy do ní. Obojí probíhá zároveň. Výsledky lidské činnosti, její "ubírání" například v lomech, vodních kanálech či při kácení lesa, či naopak stavby nově definující horizont se stávají sočástí vizuálního vnímání obrazu krajiny, která je přetvářena v jakousi monumentální sochu. (Nabízejí se ostatně i bližší paralely tradičního sochařství se smyslem pro detail a moderní plastiky zaměřené na elementární, chápané často jako geometrické tvary hmoty, se stavebními aktivitami člověka v krajině.) Podstatné je, že pohyb člověka v krajině jí ho nepřiřazuje jako pouhou vnější figurku přemisťující se na pevném herním plánu, jakým se řídí některé společenské hry, ale dává člověku i takto vzniklému prostoru, který nazýváme kulturní krajina, základní dimenze jejich existence a jejich smyslu.

Český básník Jaroslav Seifert, nositel Nobelovy ceny, vzpomíná ve své knize Všecky krásy světa (kapitola Studánka a básník), jak šel z Jičína pěšky do Sobotky navštívit Fráňu Šrámka a jak si cesto uvědomil, že Antal Stašek, který mu podal ruku, mu předal z minulého století do našich dní jisté duchovní poselství, neboť on sám před sto lety právě na této cestě potkal staršího sešlého muže s nímž se zastavil a pohovořil – tímto mužem byl Josef Kajetán Tyl. Slova básníka, který na tomto místě říká,že básníkem je každý kraji jaksi dokončen, jsou úžasným svědectvím o tom, že krajina a cesta člověka v ní nejsou pouhým přemisťováním, nýbrž je zatížena duchovním obsahem.

Najít jazyk, kterým bychom postihli naše téma, tedy vztah člověka a krajiny, není jednoduché. Může nás fascinovat romantický mýtus o provázanosti krajiny a lidského vědomí, jak je zachycuje například předmluva F. L. Čelakovského k Ohlasům písní českých, kde autor předestírá odlišnost české a ruské lidové poezie v závislosti na krajině onou zemí a hovoří o epičnosti ruských bylin v souvislosti s rozlehlostí ruské krajiny a o typové rozmanitosti českých lyrických písní v souvislosti s rozmanitostí krajiny české. Ruská píseň se podobá procházce hlubokými hvozdy, mezi hustým, vysokým stromovím (…), bavení se zas písněmi českými procházce širým polem a lukami, kde oko toliko s nízkým křovím neb utěšenými hájky se potkává a sluch chřestem potůčkův aneb skřivánčím švitořením bývá zaměstnáván. V pozadí tohoto příměru je idea J. G. Herdera u duši národa v lidové tvořivosti,v písních.

Platnost podobných dobových koncepcí, stejně tak jako jejich pokračování v představě souznění duše a krajiny v malířském či literárním impresionismu či v řadě dalších výtvarných formulací až po výtvory land-artu ve druhé polovině 20. století či urbanistické koncepce od zrodu modernismu, kdy se konstrukce světa odvíjí od projektování městské krajiny, můžeme však i naopak úspěšně zpochybňovat s poukazem na skutečnost, že jsme se dopustili metodologicky nepřípustného kroku, totiž personifikace neživé reality, že jsme nesprávně promítli prvky lidského myšlení do jeho předmětu. Jiného druhu může být námitka, že je nejdřív třeba téma přesně definovat, že totiž není na místě usouvztažňovat krajinu a lidské vědomí, a už vůbec ne krajinu a pohyb těla v ní, nanejvýš celou životní zkušenost či životní styl. Nerad bych se zaplétal do diskursů tohoto druhu, které, alespoň v prostoru našeho uvažování, ukazují složitost celé problematiky, ale zároveň znepřehledňují další postup.

Spíše mne zajímají nejpronikavější výsledky filosofického uvažování, zvláště v oblasti fenomenologie, na které se chvi v tomto okamžiku odvolat: Hluboce se například ztotožňuji s vývody Merleau-Pontyho o vnímání těla a světa/krajiny (chceme-li lidského těla a těla krajiny) či s Patočkovými úvahami o domově, vycházející z horizontů krajiny jako předělu důvěrně známého a cizího. Myšlení o krajině ostatně v českém prostředí provází soustředěně zájem nejméně od doby baroka: fascinující je obraz Bohuslava Balbína, který přirovnává českou krajinu k růži (Bohemia rosa).

Lze uvést i jiné jedinečné příklady, dokládající i onu složitost, nejednoznačnost a ambivalentnost celé problematiky: Důležitým motivem v myšlení o člověku a krajině ve 20. století je námět pustiny. Od stejnojmenné slavné básně T. S. Eliota se motiv vrací v řadě literárních děl, v Camusově románu Cizinec a v díle Antoine de Saint-Exupéryho se přitom dobírá zcela protichůdných výsledků – lhostejnost, ztráta hodnot a lidství na jedné straně, na druhé naopak potvrzení lidské sounáležitosti a duchovních hodnot jako hodnot nejvyšších.

Snad nevývratné je srovnání tradičního světa hodnot a venkovské krajiny se světem anonymního velkoměstského sídliště, v němž ztráta sociálních vazeb projevující sed bezohledností, lhostejností a tupou agresivitou není jen projevem rozpadu společenství, ale i zrcadlem sídlištní krajiny. Jiné je duchovní ustrojení „horáků“ z Podkrkonoší a lidí „z kraje“,jiné na šumavských blatech, jiné ve Švýcarských Alpách a jiné v údolí Rýna, jiné na bretaňském pobřeží a jiné ve slunné Provenci.

Izoglosy odlišných nářečí, rozdílný charakter lidových písní, linie v mapě načrtávající rozdíly v kultuře nápojů „pivo/víno/pálenka“ či „káva/čaj“, ale třeba i moudrost, která praví „jiný kraj, jiný mrav“, to jsou jen namátkou sebrané doklady toho, že poměrně přesně vnímáme určité odlišnosti, změny, švy, že však stěží lze hovořit o lineární kauzalitě, že mnohé lze obtížně prokázat a mnohé není měřitelné stejně jako obrazy a mýty.

Jistě lze ale dospět i k exaktnějším, „měřitelným“ výsledkům. Při zkoumání hodnotových systémů obyvatel žijících v různých krajinných typech lze aplikovat některé psychologické a sociologické metody, využít poznatků z etnografie či řady speciálních disciplín, na druhé straně vykazují podnětné výstupy „příčné vědy“ či mezioborové zkoumání; jako příklad uvádím konferenci o valdštejnské kulturní krajině, která se konala v Jičíně na jaře roku 1997.

Souvislosti bývají očividné právě v okamžiku proměny: změny v myšlení a v modelech chování, které se v novém prostředí vytvářejí, a změny v hodnotovém systému, které tyto posuny podněcují. Lidé v hektickém a přitom přísně strukturovaném pohybu ve velkoměstské krajině, v níž pro pohyb hrají větší úlohy signály a znaky než obrazy, se rozhodují rychleji než lidé na venkově. Kromě toho se ovšem rozpadají ostré hranice mezi původně uzavřenými krajovými celky, stejně tak jako podle oblečení lidé dnes mnohdy nepoznáme, zda pocházejí z metropole či zapadlé vísky v podhůří.

II.

Po zběžném obecnějším ohledání tématu se vraťme ke vzpomínce na začátku mého příspěvku a pokusme se o přesnější deskripci problematiky.Nejdříve si položme ještě jednou otázku, jaké důsledky má proměna charakteru pohybu člověka v krajině na lidskou mysl a chování.

Pragmaticky motivované zrychlení dopravy, dosažení cíle v co nejkratším čase, které je dnes prvoplánově přítomné v intenci pohybu člověka v krajině, se v jejím optickém vnímání promítá jako okamžité, „fotografické“ zachycování ve větších celcích. Krajina jako by tu byla simultánně v několika souběžných obrazech, které se „zkrácením“ času dokonce překrývají v bezprostředních okamžicích právě minulého a přítomného, zatímco jednotlivé detaily při rychlém pohybu nezachyceny unikají či splývají nebo se ve větším odstupu přímočaré linie nové komunikace,neprocházející krajinou tak intimně jako dříve, pohledu zcela vymykají.  Často je stará historická síť cest a pěšin kompletně překrytá novým rozvrhem, zatímco staré silnice představují alternativu s jinými časovými a prostorovými souřadnicemi, alternativu „jiného měřítka“.

Dobrým názorným příkladem je srovnání staré silnice z Turnova do Liberce, která vede středem města Hodkovice nad Mohelkou a odtud se vine po obou stranách ještědského hřebenu (přes některé obce dodnes jezdí autobus), a nové několikaproudé silnice velkoryse budované v několika fázích v posledních desetiletích. Prudkost svahu, který může ještě překonat kůň s povozem, a technické parametry silnice dálničního typu, vzdálenost mezi výchozím a cílovým místem a větší či menší nutnost respektovat reliéf kopcovité krajiny v předhůří Jizerských hor, případně návaznost na ostatní starší i současné komunikace přitom představuje různé dobové ekonomické, stavební, inženýrsko-technické či konstrukční možnosti výsledné linie/křivky v krajině.

Učebnicovým příkladem užívání dvojí sítě pozemních komunikací pro různé účely komentuje vyjádření německého ministra dopravy, který vybízí řidiče, aby v době dovolených, kdy se často na přeplněných dálnicích tvoří zácpy, sjeli na zemské silnice a užívali si krásu rodné krajiny. Podobným případem bude, uspíšíme-li cestu z rakouského Lince na mozartovský hudební festival do Salzburku po dálnici, nebo si nenecháme jíž zážitky na silnici vinoucí se po březích jezer se sklaními masivy přes malebné obce Solné komory.

Různost v množnostech pohybu, variabilita tras vedoucích k cíli se stala samozřejmostí moderního světa Postupně se vytrácí polarita centra a periferie, alespoň v Evropě je za normálních okolností běžně dostupné snad každé člověkem obývané místo, nevyjímaje domky v posledních úbočích hor s cestou k nim pouze z jedné strany zářezem horského údolí, které byly dříve pro jejich obyvatele od světa odříznuty po celý rok, nebo aspoň přes zimu. I nejpříkřejší přírodní překážky lze většinou zdolat dopravními prostředky vyvinutými v posledních sto letech. V rovině je navíc ještě možnost výběru“ od pěší cesty přes jízdní kolo, hromadné dopraví prostředky, autobus a vlak, až po osobní auto.

Spolu s proměnou komunikací se proměnil nejen obraz vnímání krajiny, ale celý obraz světa. Příběhy o tom, jak houslový pedagog profesor Otokar Ševčík chodil pěšky z Prahy do Písku či houslař Metelka se svými výrobky z Vysokého nad Jizerou do Jičína na trh, jsou pro většinu dnešních lidí nepředstavitelné. Podobnou dálku by člověk dnes urazil leda v rámci masových pochodů.

Jak bylo naznačeno, se způsobem cesty úzce souvisí i celý komplex životního stylu, hodnot, přístupů, etc. Pohyb v uzavřeném patriarchálním světě je dán amalgámem úzce propojených funkcí každodenního života člověka na venkově, hospodaření a svátků, které zakládají životní rytmus i hodnotový systém, zahrnující i horizont domova a ciziny a vytvářejí tradice pevných, tj. celému společenství zřejmých vztahů mezi lidmi navzájem i lidmi a krajinou. I někdejší „vandr“, cesta na zkušenou mimo hranice známého světa, zůstává v jeho hodnotovém řádu. Vystoupením z těchto vazeb se samostatně vyčleňují jednotlivé funkce cesty, a teprve nyní můžeme hovořit o „dopravě“ v dnešním smyslu, kdy přemístění, dopravní k cíli, je hlavním účelem. Lidé jezdí do práce, do školy, za obchodem. (Doprava se při dominantní utilitární funkci stává součástí technického pokroku, zatímco ve zrychlujícím se tempu jeho koloběhu se sama urychluje.) S všeobecným prohlubováním specializace lidské činnosti se vyděluje jako samostatná činnost i turistika či sport, cesta na dovolenou autem či jízda na kole dostává své přesné vymezení.

Specializované, oddělené funkce dopravy a pluralita při volbě trasy a dopravního prostředku znamená i principiálně jiný přístup k cestě: Zatímco v tradičním světě je, jak řečeno, pohyb v krajině dán soustavou zvyklostí, předávaných po generace (rytmus zemědělského roku je lidovou moudrostí převedený do dalších kulturních vrstev, např. jazyka pranostik), je dnes doprava, kromě toho, že může být úmorným každodenním dojížděním do zaměstnání v zásadě něco jiného totiž činnosti jakožto projekt, program a plán. Obchodník, ale i výletník, sportovec či umělec si „naplánuje cestu“ v souladu s cílem, který si stanovil. K tomu slouží i veškeré možné pomůcky – jízdní řády, počítačové programy, které vyhledají nejrychlejší či nejekonomičtější trasu, turistické informace v průvodcích či na internetových stránkách, cestovní kanceláře či umělecká agentura. Z cesty se dnes stala činnost jako projekt, stejně tak, jako jím je stavba silnice. Metajazykem tohoto přístupu jsou záznamy v knize jízd, itinerář turné či stavební deník.

Cesta jako činnost v níž tělo, pohyb a krajina tvoří neoddělitelný a nedělitelný celek, je v tomto okamžiku dezigegrována, rozpadá se na jednotlivé prvky, které začínají žít samostatným životem. Dnešní vozovka se odděluje od terénu, podklad vytváří samostatné fyzické těleso i linii v krajině, na níž jako by přestal být závislý. Dovezený materiál, kompaktnost stavby včetně znakového systému, který umožňuje orientovat se v síti, se radikální liší od koňmi udusávané újezdové cesty, v níž jedinou údržbou bylo odstraňování větších kamenů či vysekání porostu a orientací protější kopec či boží muka na rozcestí.

Od původního celku se oddělují i ostatní složky: Z hrubého světa, jehož tíži člověk pociťoval v plné míře, když putoval pěšky, ale i když šel vedle břemenem obtíženého osla či mezka, se nyní uzavírá do samohybu takřka výlučné závislého na vlastních technických možnostech. Auto vybavené klimatickým zařízením mu na jedné straně umožňuje překonat netušené vzdálenosti v minimálním čase, zrušení bezprostředního fyzického kontaktu při překonávání vzdálenosti však zároveň představuje ztrátu vědomí dimenzí, ale i tělesnosti jako základního aspektu tohoto vztahu. Setkal jsem se s případem, že obyvatel jedné vesnice (v Holandsku) neměl tušení o tom, jak vzdálená je jiná vesnice deset minut cesty autem, kterou denně projížděl.

Odtržení člověka od krajiny pokračuje i v jiných oblastech moderního světa. Vznikem kopie obrazu a jeho přenosu/multiplikace v nových a nejnovějších technologiích, ve fotografii, filmu, televizi či internetu, dochází k úplnému odtržení několika kdysi od sebe neoddělitelných skutečností. Zkušenost být na k¨některém místě „zde a nyní“ nelze sice zcela nahradit, ale sdělná síla nové informace může být dokonce ještě účinnější než přítomnost originálu.

Třetím zlomovým bodem, který lze v úvaze o věci vydělit, je pak digitalizace této informace, tzn. ztráta fyzické podstaty nejen vlastní skutečnosti, ale i jejího otisku, a cesta k libovolně stvořitelné virtuální realitě. Virtuální realita je umělá, tedy simulovaná, myšlená krajina. Předpokladem je zmíněný přenos, nejen ale přenos statického, „rámového“ obrazu, nýbrž přenos celého prostoru, který má navíc právě onen aspekt pohybu a proměny, jímž disponuje přirozená realita. zatímco však v „tradičním“ filmovém či televizním obraze místo, kde nejsme my – totiž naše tělo – ve skutečnosti přítomni, má kouzlo prostoru člověku reálně právě nepřístupného (sedíme v křesle a zároveň se řítíme autem nebo vznášíme v letadle), kukla umožňující virtuální přenos vytváří trojrozměrnou iluzi, při níž se našeho tělo ocitá v nevídaném prostředí, které sami ovládáme manipulací s joystickem a které je zároveň dobrodružstvím nepředvídatelného v příštím okamžiku. V animačních programech je dnes možné cokoli a tyto možnosti každým dnem překračují včera ještě nemyslitelné hranice.

Virtuální realita, to je dnes ovšem žhavé téma. neodkládejme jej stranou s poukazem, že je to záležitost výrostků v herně či u monitoru počítače, neodvrhujme virtuální realitu argumentem, že jde o nebezpečný únik, stejně tak jako nemějme obavu o to, zda se zcela vytratí kontakt člověka s krajinou reálnou. I zde je alternativa, ostatně podobná, o jaké hovořil nedávno Umberto Eco v souvislosti s papírovou knihou a knihou elektronickou. Počítačové hry jsou snem o krajině. Možná halucinačním snem na pomezí dvou realit, jak se o tom zmiňuje Timothy Leary, když uvažuje o kyber-prostoru, nicméně snem spojeným s vážnou otázkou, vybízející zkoumat ono pomezí, na kterém jsme se s přelomem milénia ocitli, pomezí, které může být spojeno třeba i s hledáním nové rovnováhy.

III.

Nikdy jsem nejel na koni. Říká se, že ze hřbetu koně je vidět svět jinak. Máme svědectví králů- za mýtických časů měl kůň dokonce božskou povahu. Byl okřídlený stejně jako andělé, v Héliově slunečním spřežení musel mít, stejně jako jeho pán, dokonalý rozhled, z jeho místa nejspíš až oslňující/zaslepující. Bohužel jsem se nikdy neodhodlal k tomu, vyhoupnout se do sedla majestátného zvířete aspoň zde na zemi, a i má výpověď je tedy nutně kusá a neúplná. Možná, že se jednou přece jen odhodlám.

Vzpínající se oř / Pohyb člověka v krajině a lidská mysl, příspěvek na konferenci o krajině konané z podnětu a pod záštitou prezidenta republika Václava Havla: Tvář naší země – krajina domova, Pražský hrad a Průhonice, 21.-23.  únor 2001, otištěno ve sborníku konference,  Tvář naší země – krajina domova, Umělecká reflexe krajiny (sv. 4), s. 64