Loggie pracovně

O Valdštejnské logii, jejíž obraz patří k mým nejsilnějším zážitkům raného dětství a u níž je počátek všech mých dalších úvah na naše téma, a o konceptu krajinné kompozice v jičínské kotlině jsem z odborného hlediska v posledních dvaceti letech vše podstatné řekl.První z řady příležitostí k tomu v 80. letech byla konference v Chebu k 350. výročí vévodova zavraždění, kde jsem přednesl příspěvek o Valdštejnově krajinném projektu. Pokud bych měl shrnout v jedné větě to, co můj příspěvek charakterizovalo a co považuji za nejdůležitější dodnes, zdůraznil bych dvě věci: Za prvé nutnost chápat valdštejnskou barokní krajinu s jičínskou metropolí v jejím centru nikoli jako pouhý souhrn, sumu jednotlivých dílčích, byť sebevýznamnějších objektů, nýbrž jako jediný nedělitelný celek, byť realizovaný a zachovaný jako pouhý zlomek, torzo, a za druhé meziooborové vnímání problematiky, nezbytný předpoklad multidisciplinárního přístupu jako výchozího úběžníku uvažování nejen o tomto, ale každém tématu tohoto druhu.

K tomuto pohledu jsem mohl dospět jednak na základě znalosti nejsoučasnějších tendencí v českém a světovém umění (promítal jsem ukázky konceptuálních realizací v krajině, tedy něco, co bylo dokonce v naší odborné veřejnosti známé jen úzkému okruhu lidí orientovaných příslušným směrem a v širší veřejnosti prakticky neznámé), jednak na základě bezprostředního prožitku a reflexe krajiny, kterou jsem se stavem mysli „naladěným“ na Valdštejnův krajinný projekt fyzicky prochodil. To mi umožnilo srovnání a lepší vyhodnocení estetiky krajiny a architektury v kontextu krajiny jako výpovědi vůči člověku, a pochopení duchovního obsahu celého konceptu, jímž je barokní vztah člověka  krajiny, tedy jako něco, co přesahuje historickou dimenzi své doby, neboť směřuje k samotným kořenům lidského bytí. Společníkem mi tenkrát byl Miloš Šejn, dnes profesor AVU, pro něhož byla fascinace krajinou součástí jeho umělecké tvorby a který byl autorem diapozitivů jičínské krajiny, které jsem ve svém příspěvku použil.

Těší mne, že zmíněné principy, které jsou východiskem pro pochopení mimořádné hodnoty valdštejnského kulturně-krajinného celku, jsou přijaty v širším společenském konsenzu a jsou dnes vnímány takřka jako samozřejmé. Smyslem pro ducha celistvosti se vyznačují všechny významné počiny, které souvisejí s naším tématem, ať to jsou aktivity okresního muzea, počínaje výstavou „Katedrála v krajině“, až po nedávné objevy J. Gottlieba v interpretaci kostela sv. Jakuba jako barokní centrály určující rozvrh duchovní projekce do krajiny architektonickým zásahem a stvrzující v konkrétní formě podobu Jičína jako metropole v krajině; ať to je dění iniciované Občanským sdružením Lodžie v prostoru objektu, či všemožné aktivity v různých místech Valdštejnova Jičína – všechny ty Svatojánské noci, festivaly „Kolej v jednom kole“, aktivity, které oživují historický prostor a na nichž se podílejí výrazně i studenti Lepařova gymnázia. Bez tohoto ducha celistvosti by byl nemyslitelný nedávný objev J. Hendrycha, J. Gottlieba a A. Pospíšilové, že znak/znamení, které vtiskl Valdštejn do krajiny geometrickou osou a návaznými liniemi upínajícími se ke krajinným dominantám a které integruje celou její dosavadní historii, je zároveň v souladu s během nebeských těles.

Svou průkaznost potvrdily v plné šíři především na konferenci v Jičíně v březnu 1997 s názvem „Valdštejnská loggie a komponovaná barokní krajina okolí Jičína“, na níž vědomě navazuje i dnešní setkání. Zásadním přínosem jičínské konference bylo nejen podrobnější pojednání toho, co vlastně představuje Valdštejnovo úsilí v prostoru jičínské kotliny v plné šíři možných aspektů, totiž z hlediska archeologického, historického a kulturněhistorického, uměnovědného a architektonického, i z hlediska přírodních hodnot krajiny, přírodního útvaru a jeho jednotlivých složek a vrstev, celku i detailů, zhodnocení hydrologického zoologického, dendrologického či zahradnického, že pojednala téma v šíři zahrnující vrstvu literární či mytologickou, důležité byly i výstupy v oblasti ochrany přírody, či první položení otázek majetkově právních či „občanských“. Byl tady jeden důležitý posun, který je myslím nejpodstatnější: Konference pojmenovala to, co prakticky uskutečňovaly aktivity občanů, zmíněné  Svatojánské noci či Zpívání u Lodžie, v diskurzívním jazyce – tedy tak, aby tyto formulace mohly být základem další rozpravy: nejen „jaká je“ valdštejnská krajina, ale rozevřela i rozměr toho, „jak s ní nakládat“.

Závažnost tématu i správný směr, jímž se Jičín vydal, potvrdila i konference o krajině v Praze a Průhonicích letos na jaře, která se konala pod záštitou prezidenta Václava Havla, kde bylo vyzdviženo jičínské setkání jako příklad přístupu ke kulturní krajině a historickému odkazu, který je její součástí. Že v Jičíně máme něco, čemu je třeba věnovat soustavnou pozornost, ukázala ostatně rovněž i výstava Deset století architektury, kde je model jičínské krajiny a dokumentace ing. arch. Václava Valtre je jedním z několika vzorných příkladů zpracování tématu.

Jičínská konference nejen pomohla odvrátit tehdejší akutní nebezpečí krátkozrakých a krátkodechých rozhodnutí v budoucnosti kulturní památky evropského formátu, ale nastolila i vážné otázky hospodaření, vzájemných vztahů mezi zúčastněnými subjekty, tedy otázky, které se ukázala zvláště důležité nejen v tomto jedinečném případě, ale mohly být vnímány jako precedens a model v celé řadě srovnatelných kauz, které se dotýkají přírodních či kulturních hodnot/památek. Zároveň ovšem ukázala, jak mnoho zásadního ještě chybí: zřejmá koncepce a vůbec nedostatečná představa nejen o dalším možném využití, ale konce mnohdy i elementární informovanost jak směrem „dovnitř“ města, tak i navenek, tj. vytváření mediálního obrazu města, jehož priority by rozhodně měly směřovat i do oblasti turismu.

Klíčová otázka v celém komplexu je zřejmě chápání majetku. Od ní se odvíjí řada dalších momentů, způsob hospodaření, vztah k hodnotám atd. Změna polistopadové společnosti měla být především v tom, že každá věc někomu patří s tím,že každý majetkový vztah má nějaký první podklad. Tento princip je určitě v pořádku, realita však ukázala, že zřejmě automaticky neplatí, že každý majitel bude vždy ten nejlepší hospodář. Není smyslem zde rozebírat úskalí utraliberálního „tržního“ prostředí, skutečnost, že jsme se v této zemi dohadovali o tom, komu patří svatovítská katedrála, však mnohé naznačuje. Zřejmě nelze mít stejná pravidla pro středního podnikatele, dejme tomu majitele restaurace, a pro majitele středověkého hradu. Bohužel v našem obecném povědomí, tak jak se opírá o právní systém, je považován majetek za „zdroj“, především za zdroj, který je v kontextu soukromého podnikání chápán jako prostředek k zisku, mnohdy co možno nejrychlejšího zisku. Tedy jako něco, co nemá hodnotu samo o sobě, ale je pouze zdrojem hodnoty. Jak s tím kontrastují takové výroky, jaké pronesl třeba právě na jičínské konferenci pan Ernst Waldstein, když hovořil o spolupůsobení a spoluvytváření kulturní  krajiny. Výstižný a elegantní byl jeho výrok, že jejich rod ve zdejší historii byl „něco jako zařízení nábytek této krajiny“. V podobném smyslu pojímá majetek pan Schwarzenberg, který jej v nedávné televizí Plovárně charakterizoval jako něco svěřeného, něco, co tady přetrvává po staletí a je předáváno z generace na generaci.

Je otázka, jak s takovou výzvou může naložit občanská společnost v demokratickém zřízení a dnešních ekonomických podmínkách. Domnívám se, že dnes neexistuje takový subjekt – majitel, jakým byl někdejší šlechtic, který by měl hospodářské prostředky a moc a zároveň ideu, duchovní popud a historický nadhled, který by dával vnitřní rozměr a smysl  každému nakládání s historickou památkou.

Je snad jediná naděje – konsenzus mezi třemi složkami, které mohou být na takovém nakládání zainteresovány, totiž „občané“, „odborníci“ a složka „politicko-úřednická“. Domnívám se, že pouze dialog a vyvažování úhlů pohledu mezi všemi těmito třemi pohledy může vytvořit jakési východisko, které je nejvíce ve prospěch věci samotné a zároveň všech zúčastněných. Trojúhelník občan – odborník – úředník splňuje totiž onu rovnováhu, kterou je potřeba nastolit jako pojistku proti neuváženým okamžitým řešením (vyplývajícím jak třeba z momentálních požadavků občanů, ale i ¨z třeba blížícího se konce volebního období( a zároveň jako platformu, na které mohou nejen soupeřit, popírat se, ale i umocňovat ideje a energie, názory a nápady, potřeby a postupy, a ovšem i „vylaďovat“ problematická místa, spory a námitky.

Občané (obyvatelé města, ale i návštěvníci) mohou pochopitelně formulovat celou škálu námětů, které se týkají konkrétního objektu, a to od podnikatelských záměrů až po potřebu identifikovat se se „svým“ zámkem, nádvořím, domem, historickou zahradou či alejí, „prostorem domova“ či pocitem z pěkné strávené neděle v městě Jičíně. Nemusí to být ovšem, i když bude pravděpodobně převažovat, pouze požadavek „něco dostat“ – mohou přinést určité představy či potřebu se nejrůznějším způsobem sami aktivně podílet na realizaci smyslu stavby, k níž mají nějaký vztah, ať je to již zmíněnou podnikatelskou formou či formou neziskových aktivit, ať je to otevření restaurace či parkoviště nebo uspořádání divadelního festivalu, výtvarného workshopu či rockového víkendu.

Komunální politici a úředníci mají uloženu řadu věcí ze zákona, především ale na ně dopadá rozhodování a zodpovědnost a případně i kritika ze strany občanů, jejich rozhodování se vztahuje dvěma směry, vůči zákonu i vůči občanům, kteří je volí či platí ze svých daní. To je ještě složitější, je-li například město samo j¨majitelem objektu. Pak je to samozřejmě právě tento majitel, na jehož bedrech je úkol nacházet zdroje financování, které nebývají vždy nejdostupnější a jejichž potřebná výše bývá málokdy právě „přátelská“. Pozice je to tedy obtížná v mnoha směrech, protože politik i úředník podléhá řadě tlaků i svodů. Svůj úkol může splnit se ctí jen tehdy, když bude respektovat zmíněný trojúhelník.

A také tehdy, jestliže bude mít důvěru v to, co vysloví odborníků. Ten totiž nebývá zainteresován nejrůznějšími výhodami ani většinou není pod tlakem nějaké zájmové lobby v obci. Může to snad být jen ješitnost intelektuála, když už to není pouto k samotné věci, které věnuje podstatnou část své životní energie k jejímu prospěchu.

Toto je ovšem návrh zcela obecného modelu. Teprve v okamžiku, kdy zavládne v tomto bodě konsenzus, může začít skutečně konkrétní  debata o jednotlivých problémech. Myslím si, že už začala.

Valdštejnovo město Jičín / Minulost – budoucnost
Knihovnička Regionálního muzea galerie v Jičíně, sv. 1
Sborník referátů z konference konané v Jičíně 10. října 2001
Regionální muzeum a galerie Jičín, 2006