Fhrö, mýtický vítr v krajině
V Pánu prstenů, nedávno zfilmované knize J. R. R. Tolkiena, příběhu o putování hobita Froda Pytlíka se zlověstným Prstenem moci do země Mordor, kde má být zničen a tak zachráněn svět Středozemě, je výrazným motivem vítr. Je součástí obrazu krajiny, akcentuje atmosféru jejího vnímání a prožívání, upíná se ale i k řadě dalších základních významových rovin díla, včetně sporu mezi Dobrem a Zlem. Líčení rozednívání či příchodu noci, hrozba vichřice či sněhová vánice v horách spoluvytváří dramatičnost příběhu podobně jako když se mozgúlové, v něž se proměnilo Devět mordorských jezdců, přeženou coby hrozivé stíny přes nebe. Ve vanu větru vystupují obrysy smyslu Tolkienovy knihy.
„Když Pipin pomalu usínal, měl zvláštní pocit: on a Gandalf jsou nehybní jako kámen, sedí na soše běžícího koně, zatímco svět se dole pod jeho nohama valí s hlasitým hučením větru.“ 1)
Tématem mého příspěvku ovšem není literární interpretace Tolkienova díla 2), ani se k němu neodvolávám pouze vzhledem k jeho dnešní popularitě, vyprávění o Frodově putování je však možná právě tím východiskem, které umožňuje vysvětlit různé aspekty mého zamyšlení o mýtu a krajině. Kdybych jej předkládal posluchačům na začátku devatenáctého století, hovořil bych nejspíše o Novalisovi a "poezii modrého květu".
Tolkienova kniha je případná ovšem už proto, že krajina v příběhu hraje klíčovou roli. Dokonce lze v jistém smyslu říci, že je to příběh o záchraně krajiny. Zabránit zničení Středozemě Temným pánem Mordoru znamená především zachránit krajinu. Řada pasáží knihy svědčí o "ekologickém" vnímání krajiny, stejně jako Tolkienovy postoje a názory zvláště v pozdějších letech jeho života.
„I do Jezera mrtvých tváří snad někdy přišel hubený přízrak zeleného jara: sem však nepomohlo jaro ani léto víckrát přijít. Zde nežilo nic, ani malomocné plísně živicí se hnilobou. Zející tůně byly zadušeny popelem a plazivými bahny, chorobně bělošedými, jako by hory vyzvrátily kal ze svých útrob na okolní země. Vysoké mohyly na prach rozdrcených skal, veliké kužele zeminy spálené ohněm a poskvrněné jedy stály jako necudný hřbitov v nekonečných řadách, jež zvolna odhalovalo neochotné světlo.“ 3)
Tři svazky Pána prstenů jsou jakýmsi kompendiem nejrůznějších myslitelných krajinných typů. Je-li - vedle rozprostraněnosti - jedinečnost a rozmanitost přírodních jevů základním rysem krajiny, pak zde dochází bohatého naplnění. Krajina se před zraky poutníků proměňuje v nesčetných výjevech, jakýchsi krajinných kompozicích plasticky zachycujících prostor, v němž se právě nacházejí, jako místo s vazbou k proměňujícímu se horizontu, uzavírajícímu celek, v němž se hrdinové pohybují. Poutníci procházejí přes horstva, planiny, starobylými lesy, bažinami, a dokonce se pohybují v podzemí. 4)
Cesta, která tvoří základ syžetu Tolkienovy knihy, není však pouze dobrodružným putováním, nýbrž představuje cosi ze základního vztahu člověka a světa, podobně jako tomu je v řadě závažných děl světové literatury. 5)
V tomto vztahu, svou podstatou existenciálním, není krajina pouhou dramatickou kulisou, vědomě akcentovaný vztah člověka a krajiny je rozhodujícím momentem ve výpovědi celého díla.
Krajina Středozemě je podávána v plastické plnosti, jako dobře čitelná a srozumitelná součást "přirozeného" světa. „Když došli na konec lesa, světlo již rychle sláblo. Usadili se pod starým sukovitým dubem,který vyháněl zkroucené kořeny jako hady dolů ze strmého drolivého břehu. Před nimi leželo hluboké šedé údolí. Na druhé straně na západě řeřavěly gondorské hory pod nebem s ohnivými skvrnami. Nalevo ležela tma - věžité skály hor Mordoru; z ní vycházelo ono dlouhé údolí a spadalo jako šířící se koryto směrem k Anduině. Na jeho dně chvátala říčka. Frodo slyšel v tichu stoupat její kamenný hlas, a podle ní se po bližší straně vinula dolů silnice jako bledá stuha, dolů do studených šedých mlh, jichž se nedotkl jediný záblesk západu slunce. Frodovi se zdálo, že tam v dálce vidí vysoké šeré vrcholky a polámané fiály prastarých opuštěných temných věží, jako by pluly po stínovém moři.“ 6)
V jistých momentech se však reálná krajina proměňuje se až v symbolickou či surreálně snovou vizi, mnohdy hrůzostrašnou, s jakou bychom mohli setkat u některých moderních malířů. 7)
„Odpoledne, jak by se tomu podle Sama nejspíš mělo říkat, uplývalo. Vyhlížel z úkrytu a viděl jen hnědavý svět bez stínů, jak se zvolna rozplývá v beztvaré a bezbarvé temnotě.“ 8)
Při putování Frodovy družiny vnímáme krajinu jako protiklad důvěrně známého místa, totiž hřejivého domova (Dno pytle, Hobitín, Kraj), tedy představy víceméně "realistické", a "nereálné" vize buď neskutečné krásy (Roklinka, domov elfů) či nepřátelsky cizí (Orthank či jiné věže, pláně mrtvých, manýristické podoby takřka nekonečných Přímých a Točitých schodů v Horách stínu). 9)
Důležité je, že obě tyto polohy v Pánu prstenů vytvářejí jeden celek. Jeho kontinuita je zaručena, jak zmíněno, samotným putováním, při němž se hrdinové příběhu fyzicky přemisťují a vnímají a znovurozpoznávají tutéž krajinu z různých míst, atmosférickými a klimatickými jevy (déšť, mlha, bouře, noc a den), přesahující partitivnost dílčích úseků cesty i odkazující za horizont k dalším krajinným souvislostem. Projevy počasí jsou mnohdy stejně působivé jako zásahy Zlé vůle, tematizované v motivech Oka, Mordorských Jezdců či magické síly Prstenu moci, jejichž podání právě tím, že jsou neviditelné, ale takřka hmatatelné, dodává zpětně magické působivosti i jevům přírodním. Všechny vrstvy jsou pak velmi úzce propojeny do paměti Středozemě v písních a vyprávěních jejich národů, v nichž se vyjevují.
Tady se pomalu dostáváme k onomu tajemnému pramenu, z něhož se rodí mýty: Spojením nejzazších protikladů dochází v jistém smyslu paradoxně k jejich zrušení. Svět však není ani pouze "reálný", ani pouze "nereálný", reálná a nereálná krajina, vytváří jediný amalgám pravděpodobné a zároveň zázračné reality, spojené okamžikem úžasu, v němž je vnímána.
Důvěrný známý Kraj se v kontextů světa elfů, dávných králů a obludných skřetů a z odstupu cesty, při níž se více a více vzdaluje domovu, stává při citovém zaujetí zároveň "jiným" krajem, k němuž vzhlížejí nejen hobiti plni obdivu. Ne nadarmo je v Pánu prstenů obtížný úkol hlavní postavy přisouzen chlapci: schopnost otevřeně, obdivně a s očekáváním přijímat okolí, stejně jako imaginaci, představivost, která je vlastní dětem, v dospělosti mnohdy ztrácíme či skrýváme, protože se domníváme, že je v rozporu s pragmatickým světem a úsilí vůle, vedoucí k přímému dosažení našich cílů.
Dobrým příkladem v příběhu Frodovy družiny, který modelově pojmenovává onen zvláštní dotyk reálného a nereálného, z něhož se rodí úžas, je motiv olifanta, až naivně průhledná narážka na slona ("elefanta"), podivné zvíře, které hobiti pochopitelně nikdy neviděli, stejně tak asi jako naši předkové, dokud se nevydali na pouť do jižních krajů.
Chceme-li se dobrat jádra proměny, která ozřejmuje realitu jako cosi "nereálného", totiž zázračného, musíme poukázat k subjektu vnímání světa / myšlení o světě a ke změně, k níž při tomto procesu dochází. Zatímco hrdina knihy putuje se svou družinou krajinou Středozemě a vidí zpustošenou zemi, jíž je odejmut všechen půvab, ale i nádheru bohaté krajiny překypující životní energií, přihodí se mu, stejně jako čtenáři, něco, co je patrné na příkladu olifanta. Je to cosi závažného, jakási zásadní změna vnímání, která lze osvětlit jako působení mýtu. 10)
Museli bychom rekapitulovat dějiny lidské mysli, kdybychom měli zaznamenat onu vrstvu, která v každém jejím konceptu hraje menší či větší úlohu, obecně pojmenovávanou například jako iracionalita, náhlé pochopení, nejrůzněji chápaný záblesk vyšší mysli, prozření. Z konkrétních formulací zmiňme platónskou "anamnésis", rozpomínání, starobylý pojem Lógos, přesahující lidský rozum, hlubinné vrstvy vědomí, jak je pojednávají některé oblasti psychoanalýzy (zvl."kolektivní nevědomí") či Worringerovo vcítění nebo i v šedesátých letech minulého století módní nonverbání komunikaci či rozšířené vědomí.
Podstatou mýtu není touha po návratu k ideálnímu světu v minulosti, ačkoli se k němu upíná. Lítost po nenávratně uplynulém, to by byla nostalgie. Spíš než o návrat jde o zvláštní vazbu několika souběžných a vzájemně se dotýkajících rovin, jejich transfiguraci, v určitých ohledech podobné té, po níž se dotazoval Platon, k níž se vztahovala témata středověkých myslitelů, zvláště teologů, či která se v záblescích odhaluje v básních německého romantika Friedricha Hölderlina či českého básníka Vladimíra Holana. 11) Zásadní formulací tohoto vztahu v evropské kultuře jsou Ovidiovy Metamorfózy, v nichž proměna lidských bytostí ve zvíře, kámen či rostlinu není pouhým kouzelnickým trikem, ale metodou výkladu světa.
Toto změněné vnímání provází zvláštní stav, který lze obtížně popsat, který nicméně máme zabudován kdesi v hloubi naší bytosti. V Tolkienově knize je o tomto stavu řada dokladů, kdy některému z hrdinů knihy připadá známé něco, s čím se setkává poprvé (déja vu), ale i opačně vnímá známé věci nově, kdy se namáhá rozumět něčemu, čeho smysl je rušen či jakoby uniká, opakuje si s pochopením něco, co kdysi mechanicky vyslovil nebo náhle, například pod vlivem síly Prstenu, rozumí cizí řeči či se setkává s něčím, o čem slyšel v mýtech a co se nyní naplňuje.
„... a tu k němu přišla myšlenka, jako by promluvil nějaký vzdálený hlas. (...) A tu se mu jazyk rozvázal a jeho hlas zvolal řečí, kterou neznal:
A Elbereth Gilthoniel
o menel palan-diriel,
le nallon sí dinguruthos!
A tiro nin, Fanuilos!“12)
Z těla Prstenu, jehož povrch je jinak hladký, vystoupí, jestliže byl ponořen do ohně, a stane se čítelným písmo, obsahující klíčové sdělení.
Obdobné tajemství jako vztah/vazbu mytologických obrazů a reálného světa je tedy skryto i ve vztahu slova a reality. Je to patrné i z právě naznačených příkladů. V Pánu prstenů na tento vztah kromě jiných míst výslovně poukazuje pasáž, pro naši úvahu zcela zásadní, kdy se Eomér, vůdce Rohanských jezdců, s nimiž se na své pouti Frodo a jeho přátelé setkávají a který hobity z vlastní zkušenosti dosud neznal, domnívá, že to je "malý nárůdek ze starých severských písní a z pohádek pro děti. Chodíme pověstmi, anebo po zelené zemi za denního světla?" Rozpor, který zdánlivě vylučuje protiklad reality a mýtu, vzápětí vyvrací Aragornova odpověď. "Je v možné obojí. (...) Zelená země, říkáš? To je veliká zásobárna pověstí, i když po ní chodíš v denním světle!" 13)
Je pozoruhodné, že mýty dostávají svoji zvláštní důležitost právě v okamžiku, kdy krajina je ohrožena. Je však otázka, zda krajina není ohrožena proto, že jsme naše mýty zapomněli, že z pohádek - pokladnice lidové moudrosti, hrdinských písní - paměti národů a náboženských mýtů - výpovědi o řádu světa, se stalo nezávazné vyprávění, zda krajina není ohrožena proto, že mýtotvorné síly ztratily svou účinnost.
Za Tolkiena to v Pánu prstenů vyslovil gorgonský král Théoden:"Málo jsme dbali na to, co leží za hranicemi naší země. Máme písně, jež o těch věcech vyprávějí, zapomínáme je však a učíme jim jenom děti, lehkovážně, jen ze zvyku. A teď mezi nás písně sestoupily z podivných míst a viditelně chodí pod sluncem." 14)
Zjišťujeme, že jsme ztratili něco ze sebe samých, svou identitu, koherenci s okolním světem. V dnešních modelech recepce světa a chování k němu převažuje instrumentální princip, který úlohu krajiny/přírody zúžil na "prostředek k získání něčeho v můj prospěch" a který ji tak paradoxně vytěsňuje z vnitřního světa člověka; ten se ocitá od přírody stále dále, dokonce do té míry, že se v ní není schopen přirozeně pohybovat. Naštěstí jsme již zjistili, že onen posun od přirozeného vnímání světa, který jsme si pro jeho odlehlost pojmenovali "zlatý věk" či "ráj", k pragmatickému a utilitaristickému postoji, odsouvající stále více na periferii vztah osobní, niterný, meditativní, reflexivní, byl velkou chybou.
Vítr patří ke krajině. Poletují v něm ptáci, vlní se tráva, čeří a zvedají se vlny jezer, plují oblaka. Vyznačuje tvar krajiny a zachycuje ji tak v celistvosti, ale i v detailech. U lidského těla má paralelu v dechu - a tak je spojena s tajemstvím oné vrstvy lidského vědomí, v níž je schraňován mýtus. Ne nadarmo má Niké Samothrácká křídla. Mají je andělé i démoni. V řecké mytologii byla Eós, matka větrů, zároveň bohyní jitra a nastávajícho dne, a rovněž hvězd.
Zdálo by se, že při obnově krajiny bezprostředně mýty mnoho nezmohou. Je ovšem třeba především konat - a vědomý obrat v tomto ohledu již nastává či dokonce nastal. Přesto je mýtus nezbytný nejen pro naši vnitřní existenci. O tom, že má sílu inspirace a imaginace, svědčí nakonec i tento příspěvek. Pod vlivem doznívajících dojmů z filmu podle Tolkienovy knihy a zřejmě zmatená nedostatečnou přípravou na vyučování přeložila jedna zasněná studentka v německé písemce větu "jsem rád" výrazem, nad nímž jsem zprvu, zoufaje nad marností svého pedagogického počínání, žertem zahartusil slovy "to je snad nějaká elfština". Takřka zároveň, když jsem si potichu pro sebe opakoval, co dotyčná studentka napsala, jsem si nicméně uvědomil, že se přihodilo něco závažného: V té chvíli jsem snad už tušil, že se o tři dny později tato (ne)všední událost stane východiskem mé úvahy o přírodě. Na papíře byla místo zápisu v současné spisovné němčině, totiž "froh", rovněž čtyři písmena - "fhrö".
Vybavte si elfy, éterické bytosti žijící v souznění s přírodou, které větrné Sylfy přes zimu přenášejí do teplých krajů, tiše našlapující mezi květy ... Zkuste si říci slovo "fhrö" neslyšně, dechem jakoby vanem větru. Uslyšíte šelest jarního vánku.
Poznámky
1) J. R. R. Tolkien, Pán prstenů, II, 183. V tomto příspěvku vycházím z vydání v MF, Praha 1991. Citovaný text tvoří závěr třetí knihy, motiv větru se nachází v řadě dalších významově důležitých míst, např. s. 161, 278.
2) Nemohli bychom pominout například poukaz k Williamu Blakovi a jím vytvořené vlastní mytologii, kterou, podobně jako Tolkien, ve svých knihách pojednal i výtvarně, k prerafaelitům, s nimiž bychom našli celou řadu shodných stylových prvků, museli bychom ale třeba zmínit i tradici anglické kreslené karikatury či se zabývat více souvislostmi světa skřítků, trpaslíků a elfů. Tolkienovo faksimile Knihy Mazarbul" (viz Životopis, s. 193) upomíná i na falzifikáty v dějinách literatury a jejich úlohu v kultuře: Rukopis královédvorský a Rukopis zelenohorský v české národní společnosti 19. století, v anglické literatuře pak např. Ossianovy zlomky, údajný anglický překlad gaelských básní z 3. století, ve skutečnosti dílo J. Macphersona, s charakteristickým názvem "Fragments of Ancient Poetry, Collected in the Highlands of Scotland, and Translated from the Gaelic or Erse Language. (1760). Český kulturní kontext pak přímo vybízí ke srovnání s J. Táchalem, s nímž má řadu paralelních momentů: životní data - Tolkien 1892-1973, J. T. 1884-1969, vztah ke stromům jako k živým bytostem a k přírodě vůbec, stejně jako zájem o "přírodní" bytosti a démony, dále přesahy od výtvarného umění k literatuře aj..
3) J. R. R. Tolkien, c. d., II, 213-214
4) Příznačným dokladem pro Tolkienovo vnímání krajiny jako celku, kontinuity a bohaté variability zároveň jsou i mapy, doprovázející příběh. Rovněž není nepřípadné v této souvislosti hovořit o "malířském podání". V líčení krajiny bychom našli řadu shod s romantickými malíři či spisovateli. Toto tvrzení berme i doslovně, Tolkien měl totiž i kreslířské nadání a své příběhy ilustroval (jak se o tom zmiňuje jeho životopisec H. Carpenter). Pasáž popisující cestu do hlubin země v dolech Mórie neodbytně připomíná Novalisův román Heinrich von Ofterdingen.
5 Jsou to ta největší díla, jako Homérova Odyssea, Dantova Božská komedie, Cervantesův Don Quijote, Grimmelshausenův Simplicissimus, Swiftovy Guliverovy cesty, Diderotův Jakub fatalista či Komenského poutník v Labyrintu, Goethův Faust či lyrický hrdina zmíněného Novalisova díla, ale i třeba Švejk. V kontextu anglické literatury má zřejmě zvláštní postavení i Sentimentální cesta Laurence Sterna. Srv. publikaci Poutníkův Labyrint světa, Albatros, Praha 1982, ed. V. Binar. Cesta zakládá či spoludefinuje některé literární žánry (proměny románu od pikareskního k výchovnému či vývojovému), kompoziční principyspojené i s prostorovou představou (cesta daným směrem, přes určitou překážku a k určitému cíli, labyrint, "anabáze", spirála aj., putování, ale i bloudění), jimž odpovídá duchovní výtěžek putování/pouti - empirické poznání, formování osobnosti, zakoušení světa či vnitřní zkušenost, duchovní růst či dosažení spirituálního cíle. Uvedené významy mohou mít i některé obecně užívané idiomy ("cesta poznání", "životní dráha", "pozemská pouť" aj.).
6) J. R. R. Tolkien, c. d., II, 274
7) U symbolistů či malířů secese, G. Moreaua, O. Redona, malíř skupiny Nabis či J. A. Whistlera, ale i třeba v italském metafyzickém malířství.
8) J. R. R. Tolkien, c. d., II, 277
9) V Tolkienově tvorbě odpovídá protiklad "známého" a "cizího" skutečně dvěma protikladným a původně odděleným oblastem tvorby - na jedné straně pohádkám pro děti, jíž je Hobit, a na druhé straně vznešené, "vysoké" mytologii, shrnuté do "Silmarillionu". Důvěrné, přívětivé atmosféře příběhu pro děti odpovídají postavy hobitů, počínaje jejich humornými jmény (Bilbo Pytlík či Sam Křepelka) přes jejich vzezření ("půlčík", chlupaté nohy), povahové vlastnosti (vztah k jídlu, sympatická odvaha) i prostředí, v němž žijí (mnohé se opíralo o předlohy ve skutečnosti, např. krajina Hobitína), srv. i následující autorovy komentáře: "Hobiti jsou prostě angličtí venkované, zmenšení..", H. Carpentier, J. R. R. Tolkien, Životopis, MF, Praha 1993, 158 "Kterýkoli kout toho hrabství (ať je krásný nebo ošklivý) je pro mě nepopsatelným způsobem "domovem" tak jako žádná jiná končina na světě." (o Worcesterském hrabství, zatímco krajina s mlýnem a řekou odpovídá Sarehole ve warwickském hrabství, kde Tolkien prožil nejšťastnější léta dětství) "Ve skutečnosti jsem ve všem kromě velikosti hobit. Mám rád zahrádky, stromy ... mám rád houby (z louky)...", c. d. 157
10) Doklady o povaze Tolkienova chápání mýtů přináší i Carpenterův životopis. Spisovatel nepovažuje svůj příběh ani za "doslovný" (tj. že by přesně takoví tvorové kdysi skutečně chodili po zemi), ale ani za alegorický ("Alegorie se mi protiví."). Věří ve vnitřní pravdivost ("náhlý záblesk vnitřní skutečnosti neboli pravdy"). Příznačná je i poznámka, že při psaní "jsem měl stále dojem, že zaznamenávám něco, co už kdesi je - ne že si vymýšlím."
11) Tématem rozsáhlého pojednání by mohla být ovšem i řada příkladů v moderní světové i české literatuře - v české mýtus kosmické krajiny v díle O. Březiny, tvůrčí, ale i teoretická inspirace meziválečného poetismu a surrealismu aj. Mýtus krajiny je součástí tvorby F. Halase, V. Závady, J. Zahradníčka, B. Reynka aj. Příznačné jsou verše zmíněného německého básníka Hölderlina: "Pojď! bylo to jako sen, krvácejí křídla / Se už zahojila, omládla naděje. / Ještě zbývá mnoho velikého nalézt, kdo tolik miloval. / Nemůže, nesmí jinak než stoupat k bohům." (Básně Diotimě)
12) J. R. R. Tolkien, c. d., II, 304. Při srovnání nelze v kontextu české literatury nezmínit proslulou báseň V. Holana Modlitba kamene, ve světové literatuře básnický projekt "zaumného jazyka" u V. Chlebnikova či Finneganovo probuzení Jamese Joyce, pokus o univerzální mýtus z roku 1939, v němž má mýtický jazyk zásadní úlohu, byť evropský jazykový základ pojednal jiným způsobem než Tolkien. Příznačný je i Tolkienův pocit něčeho důvěrně známého jako motivace ke studiu západomidlandské střední angličtiny (H. Carpenter, c. d., 122)
13) J. R. R. Tolkien, c. d., II, 30
14) J. R. R. Tolkien, c. d., II, 137