Linie a bloudění

(příspěvek k vývoji umění v krajině)

Přes Trosky do Jičína… na Veliš, do Radimi… na kartouzu, Bradlec i Kumburk, takže po slunce západu neb o osmé hodině se budeme vracovati do Radimi, kde přenocujeme

K. H. Mácha

Uchopení krajiny v osobní zkušenosti a v návaznosti na její tradici se pokusím naznačit na tématu jičínské kotliny, v níž torzo valdštejnského krajinného projektu představuje polohu uměleckých realizací v krajině a krajiny v mysli, která se dnes nejen z hlediska vývoje umění jeví aktuální ^1).

Jičín a jeho okolí je tvar v podstatě uzavřený horizontem hornatého pásu podkrkonošského zlomu s Táborem, Bradlecem a Kumburkem na severu, Prachovskými skalami na západě a velišským hřbetem na jihu, svou vnitřní modelací v kopcích a chlumech s nejvýraznějším čedičovým kuželem Zebína s možnými pohledy a průhledy z některých míst naznačující souvislost s ostatními krajinnými útvary, v něž přechází – v krkonošské podhůří a hřeben Krkonoš, viditelný z vyvýšených míst na okraji i uvnitř kotliny, v bohatství souvislosti Českého ráje směrem k Turnovu a v rovinu jižně od Veliše směrem k Praze.

Valdštejnské realizace na Jičínsku lze charakterizovat jako pokus o integrální uchopení určitého krajinného celku na základě jeho začlenění do architektury, která krajinu reflektuje v neúplném geometrickém náčrtu do ní vepsaného. Tato krajinná kompozice je zviditelněním skrytých vztahů útvaru krajiny, o nichž máme svědectví z předchozích i pozdějších aktivit člověka v ní. Realizovaná část projektu vychází přes rozsáhlost změn z historické dispozice města (jeho umístění v krajině, které je předpokladem dalších možných návazností, je zároveň výsledkem její nabídky) a jeho spojení s valdickou oborou. Podobně jako budova zámku (a v závislosti na něm širší komplex ostatních budov a parkové úpravy) vzniká na rozšířeném půdorysu nedávno vyhořelého smiřického zámku ²⁾, i obora s loggií vznikla v místech bývalého valtického parku a čtyřřadé lipové stromořadí, které ústí do portálu čestného dvora za loggií, bylo vysázeno na bývalém průhonu vedoucím od Jičína k Valdicům ³⁾. Neuskutečněnou částí valdštejnských záměrů je vazba k architektuře středověkých hradů na horizontu jičínské kotliny na základě prodloužení linie spojující Valdickou bránu na jihovýchodním rohu náměstí, lipové stromořadí a loggii zelenými pásy k jihu k vrcholu Veliše (se zamýšlenou přestavbou hradu na františkánský klášter) a na sever přes realizovaný klášter kartuziánský k hradu Kumburku. V této intenci je možno tušit (ovšem se značnou mírou nejasnosti) i přetnutí této základní linie příčně ve tvaru kříže směrem k reliktům zříceniny Brady na západním okraji hřbetu Prachovských skal a k Úlibicům, kde měl být postaven kapucínský klášter ⁴⁾.

Podobnou prostorou matrici v krajině sleduje i lidové podání pověsti o Zebíně, podle níž chasník v závodu s Krakonošem běží z Kumburku na Veliš, jehož vrcholu má Krakonoš dosáhnout ve stejném čase ze Sněžky, či naivní představa o umělém navršení kopce naproti Zebínu jako vyvážení hmot v osové souměrnosti linie, prozrazující totéž manýristické východisko jako samotný projekt ⁵⁾. Valdštejnský komplex pak předjímá přímo či nepřímo další dotváření krajiny ve vrcholném baroku a romantických reflexích až k současnosti ⁶⁾ (pro něž je podle mého názoru nejvýraznějším vývojovým rysem bezprostřední kontakt umělce s přírodou) a je tak určitým historickým průsečíkem předchozích a následných aktivit, integrací jednotlivých prvků ve velkolepé kompilaci a zároveň monumentálním uchopením celku, akcentujícím dříve pociťované souvislosti a budoucí možnosti.

V atmosféře fragmentárnosti se dnes setkávají dobové myšlenkové obsahy, z nichž lze tyto realizace historicky vysvětlit, s dnešním cítěním, které může tyto ideje názorně rekonstruovat, eventuálně v nich zároveň nalézat předpoklady svých vlastních východisek. Geometrickou podobu zásahu do krajiny lze uvést do souvislosti s významovými modifikacemi, kterých nabývá v ideovém kontextu doby linie, např. jako hvězdných drah či skeletu odhalujícího stavbu organismu ⁷⁾. V době právě vznikající moderní přírodovědy, která přirozenému světu zkušenosti přiřazuje matematizující model zákonitostí a s ní se odštěpující magie, kladoucí v novoplatonském pojetí idejí hmotné figurace jao odraz vyšší kosmické stavby světa (srovnej paralelu astronomie a astrologie, chemie a alchymie), se realizovaná linie v krajině stává dvojí aktualizací souvislosti nitra kotliny a vizuálních dominant na vrcholech – jakožto přidaný komentář odkazující ke konkrétním senzuálním kvalitám, a zároveň skelet, odkrývající její vnitřní skladbu je v této podvojnosti její geometrickou i duchovní integrací.

Na jednotlivých detailech valdštejnského konceptu lze ukázat, jak tato linie v krajině není ideální geometrií, nýbrž ve své hmotné podobně vstupuje do citlivých vztahů k ní. Cesta po linii akcentuje vzhledem k řečenému a v těsné vazbě k barokní myšlence poutníka dvojí aspekt putování po krajině, který je v ní již virtuálně přítomen. Poprvé je krajina vnímaná a myšlená jako objekt, především v pohledu na ni z vyvýšených míst, z nichž lze jednotlivé části i jejich souvislost v celku naráz postihnout. Podruhé je pociťována zvnitřku ve fyzické účasti lidského těla v ní, což tematizuje cesta lipovou alejí. Oba aspekty by však postrádaly plného smyslu, kdybychom je měli chápat odděleně. Teprve v jejich spojení, v představě sama sebe v pouti ve viděné krajině, kdy já jsem součástí krajiny a krajina je součásti mého světa, dochází k přepodstatnění lidského těla a těla krajiny, z něhož je pochopitelná nejen barokní myšlenka antropomorfní krajiny a idea sochy-krajiny ⁸⁾, nýbrž i obecněji platný neutuchající dotaz člověka po základních souvislostech jeho samého, po souvislosti s okolním světem. Naše tělo je přiřazeno jak k viděnému světu, tak zvnitřku procítěno jako druhá já. Mezi dvojím kladením těla a dvojím kladením krajiny se otevírá vzájemný smysl jejich spolubytí, jinak by krajina byla pro člověka pouhým, sice nekonečně bohatým, souborem pohlednic, ale bez vnitřní kontinuity. Z hlediska srovnání s jinými obory umění je způsob bytí v krajině člověku dán jinak svou prostorovou organizací vzhledem k němu. Zatímco umělecké dílo je nám před-stavováno (stavěno před nás) a jeho smysl můžeme uchopit z jednoho určitého místa (u obrazu) nebo obcházením (při objevování proměnlivosti tvaru plastiky), krajinu máme dánu nejen před námi (a tedy vně nás), ale zároveň v obklopenosti jí, přítomnost člověka v krajině je určitým centrem, které si vytváří svůj horizont, dosah sebe v ní.

Prostřednictvím krajiny, která dostává putováním (zahrnujícím i bloudění) člověka v ní lidské měřítko, je dána tato lidská dimenze i jemu samému. Nabízí se, ba dokonce musí být na každém kroku zodpovídána otázka, jakou podobu má toto lidské měřítko v krajině dnešního technického věku.

Poznámky
1) O aktuálnosti přístupu zde naznačeného svědčí metodologický posun uměnovědného zkoumání tématu, v němž se krajina stává rovnocenným partnerem uměleckých realizací, srv. zde J. Morávek, Z. Wirth, Valdštejnův Jičín, Umění 1934 aj. Štenc, Praha 1946, I. Kořán, Prostorotvorné iluze A. Luraga, Umění 1973, a Santini ve V7chodních Čechách, umění 1974, texty J. T. Kotalíka a V. Valtera v kat. výstavy Česká krajina, NG Praha 1983. Sbližování a křížení jednotlivých vědních disciplín a proměna jejich obsahu, kterou lze sledovat v řadě publikací a článků, svědčí o obecně společenské závažnosti lidské aktivity v krajině. Tématem jičínské krajiny jsem se v podobném smyslu zabýval podrobněji v příspěvku Valdštejnskýu krajinný projekt na valdštejnském sympóziu v únoru t. r. v Chebu.
2) Zevrubný popis architektury J. Wagner, Jičín, Odeon 1979, J. Mencl, Historická topografie města Jičína I, II, 1940, 1946
3) V. Janoušek v knize Jičín od založení po naše časy. F. Návesník, Jičín 1889, s. 10 a 161; vyvýšený průhon byl na rozdíl od vhloubeného úvozu výraznější v reliéfu krajiny
4) O stavu hradů za Valdštejna a pozdějších osudech vedle zákl. pramenů D. Menclová, Hrady Kumburk a Bradlec, Vlastivědná knižnice KČT, Praha 1949; o církevních projektech J. Wagner, c. d. s. 48-9, A. Sedláček, Hrady… V, 1887, s. 361, G. Mann, S. Fischer, Frankfurt am Main 1971, s. 327
5) J. Mencl, Paměti jičínského kraje, Sb. muz. spolku v Jičíně IV/1938, v obměněné verzi J. Mrštík, Pověsti Jičínska, b.d.; Jičín a jeho kraj, kol. aut. Jičín 1968, s. 11
6) Pro K. H. Máchu je putování jičínskou krajinou výraznou etapou cesty do Krkonoš a zároveň reflexí typu krajiny se zásadním významem pro jeho dílo (Krkonošská pouť, fragment románu Vladice). Srv. plán cesty v deníku (viz moto článku) a její realizace; K. H. Mácha, Literární zápisníky, Praha Odeon 1972, s. 120-125, 422-424, z posledních komentářů: Zprávy SČB 1984/1, s. 25-7. Na máchovskou tradici přímo navazuje nejnověji např. J. Anděl ve fotografiích, kat. výstavy Cestou s K. H. Máchou, OG  Roudnice n. L., 1976, text P. Wittlich
7) Srv. G. R. Hocke, Die Welt als Labyrinth, Hamburg 1957 n. P. Preiss, Panoráma manýrismu, Odeon 1974
8) Ne náhodou se antropomorfní myšlenka směny lidského těla a krajiny v sepjetí plastiky s krajinou, např. v Braunově Betlémě, promítá ve výtv. umění 20.-40. let našeho století, ale i v poválečné kontinuitě, především tématem ženského torza do této krajinné oblasti, srv. vývoj díla J. Šímy, Fr. Muziky, J. Wagnera, L. Zívra, srv. i esej Vl. Holana Torso, 1933

Text byl přednesen na semináři „Design zemědělského pracovního prostředí / humanizace venkovské krajiny konce XX. stol. / krajina a umění“, pořádaném IPD Praha ve Valticích 19.-20. 9. 1984

Pzn. 2011
Při přepisu dnes je zřejmé, jaké změny doznalo uvažování o přírodě i v kontextu umění. Příroda se stala nejen v „ekologických“ souvislostech jedním z pilířů myšlení o tomto světě. Zveřejňovaný text v poslední větě naznačil i souvislost, která rozkrývá teprve dnes své rozměry.