S Jiřím Žantovským

No a, tak prostě najednou nastalo století Franze Kafky a, žejo naší vrchnosti došlo, že nějakým způsobem se s tím musejí jako / by měli nějak vyrovnat, poněvadž celej svět propadal kafkovský hysterii nebo jaksi zájmu nebo horečce, a tady jako v Praze by se bejvalo nic nedělo.

Takže se na mě obrátila Židovská náboženská vobec v Praze z podnětu ministerstva kultury, kteří jako věděli, že já jsem byl jako takovým tím hlavním scénáristou a libretistou atakdále, v těch kafkovských letech, v tý době kdysi žejo atakdále, tak no a celkem jako se domnívali že vode mně nemůžou, že nemusej čekat jako nějakou vejtržnost, a tak prostě ty židy navedli, s kterejma já jsem samozřejmě ve styku, vzhledem k tomu, že žena je tohoto původu, tak jsem / se na mě vobrálili s tím, abych jim, že abych, že se prostě koná vzpomínka na Franze Kafku, třetího – to je ten výroční den, to byla neděle – na hřbitově židovským, u hrobu, spojená se vzpomínkou /  – spojená jako s pietní vzpomínkou.

No tam se shromáždilo asi pětset lidí, a přiklusali tam taky dnešní řiditel Památku a zástupce ministerstva kultury, tam přiklusali, a přitáhli věnec s tím, aby ho jako položili, no a tam se vodehrávaly, tam kantor ňákej žejo židovskej tam ňáký prozpěvoval a ňáký modlitby a tak, takhle to jako proběhlo, a – ovšem mělo to tedy různý komický zástoje, poněvadž voni neměli žádný kontakty s těma židama a teď mě tam uviděli, tak hned šli po mně, abych je jako dal dohromady, a seznámil / teď se ukázalo zaprvé, že:

Na židovský hroby se nedávaj věnce, nýbrž nanejvýš kytka. Voni se tam přitáhli, přitáhli tam s věncem, což je jaksi neregulérní. A teď další věc byla: řikal mi, ten řiditel mi řikal, prosim tě voni maj bejt dvě desky, dvě desky maj bejt. Já povidám: prosim tě já vím, tady je ten hrob, pak je deska na rodným domě, a von říká: eště, eště ňákou, prosim tě: kde je eště ňáka, dyť ty to musíš vědět! Tak já povidám: no, ve Zlatý uličce je jedna, ale to je turistická. Tam je jenom šipka ke Kafkovu, žejo tomu domku, co tam Kafka jednu krátkou chvíli bydlel.

No, tak voni jako – takže nejdřív byl renonc s těmi věncema, pak byl jako renonc s timhletím, no a to bylo v neděli. A v ponděli nato byl večer na Starý radnici židovský, velkej, kde bratři Ornestové krásně četli, a já jsem teda měl přednášku, sál naříznutej teda, a teď ovšem voni zas už měli strach, že jestli jako venku nebudou srocení atakdále, no a všecko to proběhlo hladce, no a já jsem teda se ohromně cejtil, poněvadž jsem věděl – tak jsem to věděl také z toho svýho styku s venkem - , že jaksi celkem pozornost světa v tomto okamžiku je upjata k Praze, kde / která je pokládána za kafkovské hlavní město, a kde se vůbec nic nedělo, a najednou teda jsem já byl tady tím generálním gestorem tý záležitosti. Takže jsem měl takovou frázi, že kdyby mě někdo jmenoval čestným doktorem oxfordské univerzity, tak že bych se necejtil tak poctěnej, jako že jsem jako jedinej v Československu mluvil n téma Kafka v takovýhle jajko, v takovýhle společnosti, no a / – kromě toho to bylo, tam byl, je takovej sál v tý Starý radnici a tam je takový pódium, a to je pódium, na kterým jedinkrát v životě Franz Kafka devatenácetdvanáct mluvil a uváděl, jestli to znáte ten příběh, jak tady byli ti toulaví polští židi s tou hereckou skupinou, tak voni tam vystupovali v tom sále, a von to uváděl / čili já jsem byl na tom pódiu přímo, já se se cejtil teda, lidi jako doslovně, jak ti řikám, tenhleten básnickej vobraz s tím čestným doktorátem oxfordské univerzity, ten jako na to jedině pasoval.

Tak jsem tam / no a pak to ještě částečně votiskli ve Věstníku, no a poněvadž se nic neutají, tak pak mně dcera dala zprávu, že Pepík Škvoreckejch už má zprávu vo tom, jak jsem mluvil na tý starý radnici židovský, a že to jako bylo dobrý, že voni to jako tam velice jako kvitovali s tím, že … No tak to, takovejhle tomělo průběh, kterej… no já jsem se cejtil tedy lidičky, to jako, to jsem teda jako byl… no to měl málem… slzy ve vočích a to… No a tak jsem to tam takhle vodbyl a,…

Vy posloucháte někdy Ameriku? Ne, vy to neumíte? Nebo nechcete. To já poslouchám na takovej malinkej transistorek, na Sokola nebo / na Rigu to nechytnu / včera totiž mluvili na téma Paměti Václava Černého. Který jako / včera vo tom referovali zrovna, no a poněvadž já jako na starý kolena vzhledem k tomu, že jsem nezávislej inteligent, a že jsem s tím Václavem Černým jaksi – von je vo čtyři roky starší jak já, a že já jsem teda chodil do toho gymnázia potom nakonec v Náchodě, kde von taky jako, nejenom Škvoreckej po nás, ale před náma Václav Černý…

Von napsal čtyři díly Pamětí, který jsou jako ouplnej dryják, a / přitom von je těžce nemocnej atakdále, a včera vo tom referovali z Ameriky. Tam to vyšlo, no tam vychází porád něco, vyšly tam včetně takovejch věcí, na kterejch von si zase musí namastit kapsu, ale vono tohle jde ohromně / ale paměti Mandlový / tedy rozkoší, tedy s úplně s vodpuštěním srandovní. Vona tam všecky ty svoje šmejdy, všecky ty avantýry, až konče tím teploušem, co si ho vzala, tím anglickým, to byl ňákej hlavní krejčí anglickýho krále nebo co, ale von to byl teplouš a vona si ho vzala a pak spolu žili na Maltě / a teď jako vydal taky paměti tý Lídy Bárový.

Ovšem pak jsou tam taky takový senzační věci jako třeba toho generála Moravce, toho šéfa výzvědný služby – to je náhodou rodák vod nás z Čáslavi, víš, ten je tak asi jako, no vo něco mladší než byl děda, než byl strýc Jarka. Tam jsou teda i lidsky takový krásný postoje. Von tam třeba vykládá vo tom, jak / von prostě měl na triku ten atentát na Heydricha, jo? A teďkon: von ovšem jako říká, já byl voják – poněvadž teď jsou v tom diškuse venku – já byl voják, já jsem dostal rozkaz to připravit, ale vo tom rozhodovali politici, jestli se to má udělat nebo ne. A teď von vám tam takovou krásnou epizodu – jako… maličká nicotná epizodka, ale jde vám mráz po zádech -, von tam řiká, von s těma chlapama,, s tím Kavčíkem a s tím Kubišem a s tím třetím, šel eště, než je naložili do toho letadla, tak šel večer na rozloučenou, už jako velitel ty československý rozvědky v Londýně – von byl ohromně ceněnej v Anglii, poněvadž voni ho Angličani hned po patnáctým březnu devatenáctsettřicetdevět naložili do letadla a se vším všudy, s celým archivem ho vodvezli do Anglie, von měl pro ně ohromnou cenu –  , a von s těma chlapama šel do hospody, někde ňáký takový lepší hospody, někde v ňáký londýnský čtvrti, no a teď ještě řiká: nemáte ňáký, ještě vzkazy nebo přání nebo tak? A ten jeden hrdina – no já jsem, je to krásný, tím to zlidšťuje ty lidi-, ten povídá:  – tenkrát von byl ještě plukovníkem  – , říká: pane plukovníku, já jsem támhle v ty čtvrti – teď ji jmenoval – sem tam chodil do hospody a zůstal jsem tam dlužnej. Byl byste tak hodnej a nechal ten dluh zatáhnout, aby nebylo po mně vostuda, že sem to? … Tak to tam taky vyšlo, tam u toho  Škvoreckýkho v tom nakladatelstív. No tamk tam je titulů: Voni jsou asi tři nakladatelství, jsou nakladatelství: jedno je v Německu, jedno je ve Švýcarsku, jedno je v Itálii – to je to katolický žejo – , a pak je tohleto Škvordovo / no a teď tam vyšly Paměti toho Václava Černýho, čtvrtej svazek. No a teď my sme bojovali votaď, aby se ňákým způsobem, abychom se to pokusili zarazit, aby to nevyšlo. A / páč von už je s nervama v trapu. No a von vám to tam porád vzkazoval já nevím kolika cestama, a von to přesto, poněvadž  to je takovej senzák a takovej dryják, že to tedy vyšlo, ten čtvrtej díl proti jeho, proti vůli autora / von říkal, já tady budu eště dva roky nebo kolik živej, tak ať to počká až umřu. No a von to teda vydal a voni včera jako v tom zrovna referovali, a von to tam vzal jako / tenhletej čtvrtej díl, ten jedná vo období vod roku pětačtyřicet do roku osmašedesát / no a já s ním, poněvadž  von je skoro slepej a chodí jako / tak já za ním jednou tejdně chodím a jako se mu trochu věnuju.

No ale tak abych se vrátil k tomuhle, to jsem ti jako citoval.

Teďkon toho Kafku jsem ti citoval, že celkem jako to lze atakdále / ale mě jako napadlo, že přeceť jenom, byť jako mám takovou určitou/určitej vodstup od toho Krause, von to není jako tak …, ten Kafka je můj člověk, ten jako vopravdu tu krizi člověka a světa, tu von jako předjímal úžasným způsobem. Ale teda ten, pro toho Krause by jako se mělo něco udělat. Ono by se to dalo udělat jako… to já bych si troufal jednak ty židy na to poštvat, že voni by jako ta židovská náboženská obec pražská, že by se za to postavila, poněvadž oni velice loajálně spolupracujou s ministerstvem atakdále, voni tomu podléhaj, jednak to, jednak ty Rakušáci, v Rakousku je ohromnej kult, tam vydávaj Kraus-Hefte atakdále. Ale že by se přeceť jenom, a pak i ty pražští germanisti, někteří, by se dali srotit k tomu, že by jako aspoň jako…, ať si to vodbydou jaksi tu analýzu / jak tu analýzu, tak ten kult, tak to zpracování, ale že tady by se aspoň jako takovýhle vnější gesto, že by bylo možný udělat.

Já se na to nedívám lokálpatriotsky. Von to jako formát byl, velikánskej formát, a ten/to knižní dráma žejo, Poslední dnové lidstva, a ta Fackel, ten časopis a tak, venku s tím dělají jako to… No zdá se mi to jako takový nesouměrný, když byť ten Kafka jako znamená / tolik jako vopravdu znamená, jímá duši moderního člověka, kdežto ten, to bylo něco jinýho, ten Kraus, ten jako ve skutečnosti jistým způsobem prováděl takovou liberální nebo radikální, ovšem ne v levicovým smyslu, prováděl takovou pitvu člověka, jako dejme tomu / jako bys třeba našel analogii u Machara třeba tady, nebo / voni taky s ním spolupracovali. No ale je to jméno světovýho významu, že on by jako nějakou takovouhle pozornost zasloužil.

No tak to jsem chtěl říct vo tomhletom, to mě zítra čeká s tím dědou, poněvadž to mu těžko budu vymlouvat, nějaký takový ty kultovní věci, no a tak, ale rád bych ho jako přivedl na nějakou takovou cestu, jak by jako reálně se aspoň tohlento uskutečnilo…

Tento text je separátem záznamu řeči z návštěvy Jiřího Žantovského v Jičíně 26. – 27. 11. 1983 u mne a u JUDr. Svatopluka Volfa, s nímž se setkal (druhý den po tomto rozhovoru, jak na to v jeho návěru naráží) předevšímna téma Karl Kraus (Jičín 1874 – Vídeň 1936) a případná možnost odhalit spisovateli na jeho rodném domě pamětní desku. Sv. Volf, nestor jičínské kultury (nar. 29. října 1893), pochází z rodiny, která udržovala živý osobní a společenský kontakt s umělci, zvl. s Jaroslavem Vrchlickým, J. B. Foerstrem aj., korespondence J. Vrchlického s jeho matkou Marií V. vyšla nedávno v nakladatelství Kruh, Hradec Králové.

Transkripce zvukového záznamu vychází ze zásady analogické přímému textu, tj. zachovává znění bez jakýchkoli korektur, se všemi komunikativními partikulemi, opravami atd. Pro zachycení některých mluvních prostředků a nesystémových prvků řeči je užito následujících grafických znaků: / oprava, vybočení z větné stavby, nedokončená výpověď či jiný syntaktický zlom, nový celek bez poklesu intonace, - - vsuvka u vysvětlující intonace, jinak čárky, … odmlka, přerušení.

Jsem si vědom, že textový přepis nemůže zachytit působivost autentického záznamu.

S Jiřím Žantovským / 26. 11. 1983

textový přepis záznamu řečiZáznamy 2 / jkč 1983, reed. 1987