K úsilí o jednotu knihy a knižní vazby

Vztah knižní vazby a vnitřního obsahu knihy patří k základním otázkám konstituujícím její estetiku, proto i rukodělní knihvazačství by jí mělo věnovat patřičnou pozornost ¹⁾. Konkrétní tvůrčí odpovědi v tomto oboru budou souviset s dnešním pohledem na knižní vazbu, s její formulací jako knižní vazby umělecké v kontextech, v nichž se obor utváří: Reaktualizací rukodělné knižní vazby je zároveň nově kladena i otázka po jejím dnešním místě, často v návaznosti na atributy výtvarného umění, s nimiž se pochopitelně, již z historických souvislostí, dostává do třecí plochy (tj. např. výtvarné aspekty knižní vazby), podporované však i změněnou perspektivou umění, které objevilo knihu jako jednu z důležitých forem vyjádření (je postihována termíny kniha-objekt, konceptuální kniha, autorská kniha apod.). Spolu s touto restrukturací v myšlení o knize se objevila řada nových rysů, kniha je chápána v proměněné skutečnosti jinak, v myšlení o ní mohou vznikat i nepatřičné, zavádějící přesahy.

Za této situace se ovšem každý řemeslník/umělec/tvůrce v první řadě musí uvědomit, kam směřuje, zda chce zachovat vzácnou knihu pro budoucnost, zda chce prezentovat svůj názor na knihu, učinit ji předmětem výtvarného zaujetí či demonstrací myšlení o knize atp. Vynášet apriorní soud o tom, co je dobře a co špatně, stanovovat jednou provždy pravidla pravděpodobně nelze, protože vzápětí můžeme být realizací usvědčení z omylu. Každá činnost má však hranice svého smyslu, dané jejím vnitřním opodstatněním, a má pak svoji pravdivost nebo ji nemá. Stěží lze uplatňovat tatáž kritéria na dobře provedenou knižní vazbu a umělecké dílo. Umělecké dílo má hodnotu jedinečnosti tvůrčího činu, a z této pozice jej srovnávat s dokonalým provedením řemeslné práce, která plní svůj účel, by bylo matením pojmů. Nebezpečí podobných záměn, k nimž někdy snadno může docházet, umožňuje samotná povaha knihvazačství, zvláště jedinečnost rukodělné práce, možné ekonomické vazby, záležitosti módy atp. Zde by bylo možno rozvádět funkce knižní vazby a v nich hledat odůvodnění dalších soudů. Myslím, že nejjednodušeji lze říci, že nejrůznější aktivity jsou srovnatelné v tom, do jaké míry naplňují svoje poslání, že v knižní vazbě, tak jako v jiných oblastech lidského úsilí, je celá řada možných zaměření a vyspělost oboru lze měřit právě realizovanou šíří těchto možností. To ovšem nevylučuje právo na kritiku jednotlivých výkonů.

Záměrem mého příspěvku však není pokoušet se o vymezení oblasti a poslání rukodělné knižní vazby, nýbrž spíše rozšířit prostor úvahy, v němž je možno smysl tohoto konání spatřovat. Trs obvyklých otázek, který je projekcí místa knižní vazby vzhledem k umění/řemeslu, bude kladen zřejmě i dnes, kdy její charakter snad výrazněji než kdykoli předtím konstrastuje s technickým světem současnosti. nic se nebude měnit na platnosti požadavku Ludvíka Bradáče po řemeslné dokonalosti, v platnosti zůstanou základní knihařská kritéria, zároveň však nelze opomenout, že od kontextu, v němž se rodilo úsilí o krásnou knihu na začátku století, se kontext dneška liší nejen v bezprostředně přilehlých vrstvách umění, a přitom daleko radikálněji. Kniha sama ztratila své prioritní postavení komunikativního média vedle auditivních, vizuálních či polymediálních prostředků, jejichž vývoj zdaleka nevyčerpal své technické možnosti, a které zároveň proměňují vědomí člověka. Např. fotografie a další deriváty vizuální kopie skutečnosti zakládají nové formy vnímání, reprodukce záznamu či telekomunikační přenos proměňují aspekty času a prostoru, proměna povahy informací užitím jiných znakových systémů (grafických, číselných) zasahuje způsob „čtení“ a myšlení ²⁾.

K radikálním proměnám došlo i v nejbližší oblasti reprodukce písma, poznatky vědy pronikly i zpětně do umění. Zachování knihy, neproměnlivost jejího základního kodexového tvaru, by se mohlo za těchto okolností zdát až anachronismem. Zdaleka však nechci sdílet tuto skepsi o zániku knihy z řad nezaujatých, aniž bych ovšem přitom chtěl opomíjet reálné jádro jejich argumentů, charakterizujících knihu jako fenomén historický a tedy omezený na určitou dějinnou etapu lidské kultury.

Skutečnost, ž se kniha v různých aspektech dostala do popředí mnohostranného zájmu (ať jich projevy toho jsou nové knižní formy, reflexe knihy v jiných uměleckých oborech či rukodělná knižní vazby), svědčí o tom, že nejde jen o muzejní reminiscence v době jejího dožívání na okraji (i když i s takovými výtvory se často setkáváme), nýbrž spíše o něco, co nepostrádá ani dnes na aktuálnosti z nějakého závažnějšího hlubšího důvodu. Právě z toho důvodu by bylo vyvozování smyslu rukodělné vazby z opozice vůči vazbě nakladatelské, podobně jako kdysi byla krásná kniha revoltou proti pokleslé hodnotě, event. znehodnocení knihy v průmyslové produkci, nikoli nesprávným, ale příliš úzkým, pouze negativně vymezujícím hlediskem. Ovšemže vývojová etapa secesní krásné knihy na počátku našeho století má pro uměleckou knižní vazbu z mnohých důvodů zásadní význam. Ve vytvářejícím se pojmu moderní bibliofilie, dobově se rozsahem do značné míry překrývajícím s pojmem krásné knihy, je vyznačen zároveň sociální okruh příjmu v užší kulturní vrstvě, v ideji gesamtkunstwerku / úhrnného uměleckého tvaru jsou znovu kladeny otázky vytváření knihy ve všech jejích složkách a zároveň ve vztahu ke stylovému fenoménu soudobého umění. Hnutí krásné knihy zůstává inspirativním zdrojem dnešního zájmu o hodnotné knihy a stává se východiskem, z něhož je formulován, v kontextu renesance uměleckého řemesla v posledních desetiletích, pojem umělecké knižní vazby (název „umělecký“ je v tomto směru signifikantní) ^3). Důležité je, že kniha na počátku století usilovala o znovuobnovení jednotky knižního tvaru v návaznosti k umění, které si v té době kladlo ambice stát se novým životním stylem. Tímto požadavkem překročila vlastní dobově stylová řešení, založená na dekorativním výtvarném modelu. Z hlediska celkové produkce zůstává vyhrazen rukodělné knižní vazbě i dnes parciální podíl; v tom, že není zatížena výrobním úkolem, však spočívá zároveň i východisko její svobody. Z této doby zůstává též platným rysem skutečnost, že v době konfrontací různých názorů, kdy stylová jednota přestala být samozřejmostí a stala se předmětem reflexe, je integrální tvar  knihy výsledkem vědomé práce řady oborů, které se na její formě podílejí a k této jednotě směřují. V opačném směru úvahy je důležité, jak tato doba usilující o znovuvytvoření stylu klade takový důraz právě na knihu.

Kulturní dějiny potvrzují stylotvornou (kulturotvornou) dějinotvornou povahu knihy,jíž je dávána důvěra spoluzakládat tyto hodnoty, které se do ní zpětně promítají. Kniha se stává fenoménem reprezentujícím úroveň výrobních možností i duchovní atmosféru doby (někdy i útvarem reprezentativním), a to ve výraznější podvojně vzájemné vazbě než tomu je u jiných předmětů.

V tomto ohledu důležitou vývojovou etapou,v níž je knize přisuzováno prvořadé místo v kultuře, etapou představující poslední období, kdy rukodělná knižní vazba spoluvytváří stylovou jednotu knihy v souladu se stavem výrobních sil (tj. jako jediná vnitřně zdůvodněná možnosti svého vzniku), a zároveň se podílí na charakteru slohu celé doby, je barokní kniha. Mnohotvárnost jejích podob v čase, kdy se poprvé rozevřela vnitřní komplikovanost a rozporuplnost moderního vědomí, nedovoluje interpretovat tento stupeň knihy pouhými několika slovy bez podstatného zjednodušení. Přesto skutečnost, že i dnes pociťujeme barokní knihu jako pojem stylové jednoty, nutí v souvislosti s knižní vazbou alespoň připomenout její zásadní význam.

Ve srovnání s dnešnímu možnostmi techniky může individuální rukodělné zpracování, které ponechává naturalistický dotekový akcent „těžkých“ materiálů, působit až nedbale. reliéf zpracování přední desky vyznívá ještě expresivněji v době, jíž jsou dramatičnost a patos poněkud vzdáleny. Zjevování, tj. zviditelňování skryté myšlenky či její ilustrace (v doslovném smyslu osvětlení), však není pouhou vnější dekorací, přestože baroko rádo didaktizuje a dává najevo svou nádheru, nýbrž základem barokní poetiky. Patrnost konstrukce knihy v reliéfech vazů činí tuto konstrukci zjevnou a dotváří vyznění knihy jako trojrozměrného předmětu. Teprve trojrozměrnou hmotností, která ji odlišuje od jiných druhů textových médií, se kniha stylově zařazuje do kontextu cítění, a dramatickým zpracováním je jakožto kniha reflektována. Subjektivní procítění prostorovosti patří právě k základním přínosům baroka.Kniha má v sobě něco z plastiky i – obrazně řečeno – z architektonických kompozic krajiny. Odpovídá rozštěpenosti vědomí moderního člověka, jak je demonstruje barokní text, a zároveň usiluje o nalezení jednotícího momentu: Disproporci mezi dvěma částmi, z nichž kniha sestává, totiž bloku tištěného textu a dřevorytů a vazbou (obě jsou ve vzniku principiálně nezávislé a exempláře jednoho tisku tedy mohou být v různých vazbách) překlenují tento rozpor způsobem, který dnes pociťujeme jako aktuální, totiž na úrovni řemeslně materiálové jednoty ⁴⁾.

Právě toto východisko se stává později problematickým. Ztotožnění tvůrčího a řemeslného individuálního řešení, jak jej přinášel secesní model uměleckého řemesla, byl předmětem kritiky poválečné umělecké generace, která si na tomto pozadí vyjasňovala vlastní představu, když tvůrčí práci kladla před vlastní produkci do inženýrského konstrukčního projektu a tím popírala tvůrčí charakter ruční práce, která se na zhotovení vlastního předmětu již nepodílela, a zároveň nalezla cestu estetiky ¨k průmyslové multiplikaci. Tak oddělila oblast „čistého“ umění („světa krásy“) a oblasti předmětů užitné potřeby. Konstruktivistický universalismus (je proklamován tzv. „standard“) vylučoval možnost originálu a individuálního řešení, přitom ovšem nepopíral práci s materiálem, jehož funkční využití se naopak stává východiskem nového způsobu myšlení ^5). Aplikací jeho podoby z počátku 20. let na knižní vazbu by znamenalo omezení její funkce na konstrukční, tj. nepříznakově nebarevnou konstrukci ochranných desek se stroze identifikujícím titulem knihy. V praxi soudobé knižní produkce ovšem nedošlo k podobné ochuzující unifikaci (zvláště později je estetická účinnost některých publikací založena na konfrontaci materiálových struktur či nově pojatého výtvarného řešení). Představa knihy zachovávané pro budoucnost však odporovala intencím doby, orientované sice futurologicky (s ideálem proletářské revoluce), ale zároveň na aktuálnost proměnlivé přítomnosti. To možná spolupůsobilo, že typická dobová řešení se vedle obálek brožovaných (tj. demokratických) knih uplatnila na obálkách časopisů. (V úvahu nutno vzít i skutečnost, že tradiční materiál byl k užití některých postupů, například fotografie, nevhodný). Negace pojmu umění, jak ji lze sledovat v soudobých manifestech básníků, znamená vytvoření širší základny umění a tím i možnost uplatnění prostředků dosud chápaných mimo jeho hranice především však nutnost nového zdůvodnění vnitřní pravdivosti tvorby. Na obálce časopisu se místo ornamentu, odmítnutého v jeho zvnějšněné podobě jako nefunkčního, setkávají projevy nového duchovního klimatu – elementární geometrické formy (linie, čtverce apod.), nová typografie, fotozáběr, svou „objektivitou“ neodkázaný na individuální rukopis. Jednota není dána apriorním pojmem stylu a apriori vymezenou oblastí použitelných prvků, nýbrž funkčním spojením „osvobozených“ prostředků. Obálka svým uspořádáním komunikuje podobnou atmosféru jako obsah publikace (od takových dílčích prvků jako je reklamní charakter, související hlouběji s kulturou velkoměsta, až po charakteristické rysy poetiky jako je stručnost, až elementarismus dělení apod.). Myslím, že především v otevřenosti řešení spočívá impuls možnosti nových spojení rozmanitých materiálů a postupů, který tato doba nabídla příštímu vývoji.

Oblastí, která přinesla nové pohledy na knihu, jsou některá autorská řešení vzniklá od přelomu 60./70. let, vytvářející jednu z poloh širšího zájmu o knihu v této době. Podobně jako v počátcích avantgardy vznikají tyto práce v atmosféře odmítání „umění“ (i když z poněkud jiných důvodů),  které popírá samo sebe, když odvrhuje atributy, tradičně umění přiřazené (především proces realizace, v němž vzniká umělecké dílo, ale i jeho galerijní prezentace, obvyklé materiály a postupy atd.). Kniha se zde dostává do centra pozornosti nikoli jako výsledný artefakt uměleckého výtvarného úsilí, ale především jako fundamentální položení otázky, co to kniha je. Východiskem je tedy určitý záměr, který je významově kladen do metaroviny vzhledem k výsledkům (hovoří se o konceptuální knize, knize o knize, metaknize apod.). Výsledek, ať již realizovaný předmětně či jinou formou, například komentářem k práci, je dokladem, demonstrací či ztvárněním myšlení o knize. tento přístup nevychází z popírání knihy, spíš ze specifické redukce, v níž jsou reflektovány a aktualizovány základní strukturální či materiální (tvar, formát, konstrukce, papír atd.), ale i existenciální aspekty knihy. Kniha nemá přitom v širším kontextu zásadně prioritní postavení, její komunikativní charakter, který je v souladu s intelektuálním či verbálním zaměřením těchto aktivit, jí přesto zajišťují zvláštní místo. navíc ve výtvarném pohledu, který je obvykle přece jen východiskem práce těchto umělců, nabývá mnohdy hodnoty objektu, stává se předmětem, který patří k vnějšímu světu, z něhož měl být původně (podle vlastních proklamací) vyloučen. Křížením obou hledisek: konceptuální aktivity a práce s materiálem, vzniká škála realizací, které se od elementárních forem, zaměřených často na jedinou složku knižní struktury, postupně přiklánějí k významově složitějším tvarům autorské knihy. Je zajímavé, že v tomto vývoji se od intelektuální reflexe někteří autoři vracejí k úsilí k materiálovému tvaru (který byl dříve zdánlivě opomíjen jak to bylo i manifestováno), dokonce v přímých filiacích na „řemeslo“, tj. papírenské, restaurátorské, knihvazačské postupy a tradici.

Zde vidím i východisko možnosti určitého zobecnění. Z historie knihy, dotčené v několika letmých evokacích, je patrné, jak kniha usiluje o to, tvořit jednotu se světem svého původce (člověka své doby), jak její interdisciplinární jednota je nejen funkcí úkolů, které jsou na knihy kladeny, ale zároveň výrazem určité zkušenosti, k níž tvorba směřuje projekcí v materiálu. Odtud je možno položit otázku, zda a jaký obecněji platný smysl může mít kniha v překotně se proměňujícím vědecko-technickém světě.

Sémiotika a teorie informace a řada dalších oborů, které vznikly z potřeby najít jazyky, kterým je možno o tomto světě hovořit, nám dovoluje nově formulovat povahu knihy jako nositele informací. Žijeme ve světě informací a bylo by pochybné to popírat. Informace nabízejí určitý systém, podle něhož se orientujeme – promítají určité souřadnice před realitou. Jsou však ještě jiné věci, například vzpomínka. Stěží lze říci například, že fotografie může nahradit vzpomínku. Pro vzpomínku jsou typické neostré hranice mezi určitostí a neurčitostí obrazu, bere v potaz kontinuum lidského času, v němž se vytváří další rozměr smyslu vzpomínky ⁶⁾. V tomto rozměru se konstituuje lidská  zkušenost jakožto souvislost vnitřního a vnějšího světa. Kniha tuto okolnost svým tvarem přímo demonstruje. Jako objekt/předmět v nahlíženém světě má svůj vnějšek a vnitřek. Mezi obojím vzniká významový vztah, zakládající jednotu knihy; poruší-li se tento vztah, rozpadá se smysl jejího tvaru, který ztratil tento třetí rozměr, není to už kniha, nýbrž desky plus knižní blok. To je první stupeň úvahy, který reflektuje ve tvaru knihy něco, co je analogické lidskému bytí. Vnímání knihy ve srovnání s některými jinými artefakty není odkázáno na jediný smyslový orgán, nýbrž je integrální,a nikoli pouze na základě synestézie: Vedle zraku se podílí při manipulaci s knihou i hmat, a z toho je možno založit úvahu její poetiky jako jednoty materiálu a sdělení. Haptický aspekt vnímání podporuje i „privátní“ charakter knihy, ale především to, v čem je možno spatřovat završení fenomenologie jejího smyslu. Na jedné straně je objektem přiřazeným k okolnímu světu, zároveň je ale něčím, co patří ke mně, s čím se mohu identifikovat, je takřka součástí mého těla ⁷⁾. Tento dvojaký pocit příslušnosti k vnějšímu a vnitřnímu světu zároveň, promítající se do struktury tvaru, je identitou „vnitřku“ vnímání a „vnějšku“ reality, je momentem, kde se kniha stává ve svém bytí knihou. Z něj lze vysoudit zvláštnost tohoto předmětu/artefaktu mezi ostatními, zde překračuje smysl knihy svět chápaný pouze instrumentálně (kde soukromé pocity jsou jen soukromé). To je ovšem obecný závěr, nemám však jiný. Jakékoli přímočaré vyvozování důsledků v konkrétních realizacích by bylo přinejmenším parciálním řešením. Myslím, že přesto právě zde někde je i odpověď na to, proč se dostalo právě rukodělným aktivitám dnes pozornosti, a jsem v dobré víře přesvědčen, že je i vnitřním důvodem (možná někdy skrytým v hloubi duše a nevysloveným, ale proč také zdůvodňovat?) knihařů, kteří se na tomto lidském smyslu knihy podílejí mistrovstvím vlastních rukou.

Poznámky

1)      Na odborných seminářích a setkáních knihařů není toto téma pochopitelně zcela nové. Srv. např. P. Režný, Estetika a funkce rukodělné vazby knihy v současnost, Sborník referátů z odborného semináře k problematice umělecké knižní vazby, Brno 1982, s. 3 ad. S tématem v širším smyslu interdisciplinární povahy knihy souvisí nutnost spolupráce odborníků z příslušných oborů, jak jsem se zmínil v diskusi na setkání v Hradci Králové v roce 1984.

2)       Bylo by zajímavé sledovat, jak se v myšlení 20. století dostávají do centra pozornosti různé aspekty knihy, např. u W. Benjamina, autorů frankfurtské filosofické školy či amerického strukturalismu či v katalozích konkrétní poesie.

3)      Srv. tento pohled, reaktualizovaný v posledních zhruba dvaceti letech např. v kat. výstavy Česká kniha z přelomu 19. a 20. století, Uměleckoprůmyslové muzeum Praha 1983, příprava výstavy a text kat. J. Rous

4)      Tuto aktuálnost pociťuje i J. H. Kocman, když v podobném okouzlení jako J. Váchal barokními knihami interpretuje díla tohoto zakladatele české autorské knihy. Jan K. Čeliš, Váchalovské studie JHK, rkp. 1983, Josef Váchal a barokní literatura, rkp. 1985

5)      Srv. manifestace názorů V. Nezvala, K. Teiga, B. Václavka, v dobových materiálech, časopisech, sbornících (zvl. Devětsilu či Život II) a knihách, dnes nejdostupněji ve výboru Avantgarda známá a neznámá, I, II, III. Do jaké míry je poetika tvorby tohoto období dodnes aktuální i z hlediska knihy, dokládá např. referát Ant. Dufka Moderní fotografie a moderní typografie, sborník Slovo a obraz, XI. bienále užité grafiky, Brno 1984, s. 64 ad.

6)      Ne náhodou se právě ve dvacátém století, době (vědomých) proměn světa, čas stal jedním z ústředních motivů filosofické reflexe lidského bytí, ale i lingvistických či literárněvědných koncepcí.

7)      Parafráze myšlenka M. Merleau-Pontyho, Oko a duch, Obelisk 1971, s. 9 a.

Sborník referátů
z II. odborného semináře k problematice umělecké knižní vazby konaného při
V. trienále umělecké knižní vazby v Památníku národního písemnictví v Praze 1985

Příspěvek, přednesený pražském Památníku národního písemnictví 12. října 1985 se pokusil auditoriu uměleckých knihařů přinést širší pohled na historii moderní knihy jakožto multidisciplinárního tématu a akcentoval fenomenologii knihy jako bytostné potřeby člověka.