Studie přírody

Nespěchá se mi cesta skrýt za oblaka
je se náhle vynořují, nebo ona snadno
se rozptýlí, jakmile bude dovoleno užít
světla zkušeností: příroda je totiž vždy
sobě podobná, ač se zdá, pro nutný
nedostatek pozorování, ž se od sebe liší. 

K. Linné: Rozprava o předpokladech rostlin 

Hybné síly  jsou uvnitř (esoterické)
hranice vně (exoterické). 

P. Klee: Nekonečné dějiny přírody

 I.

Květ je vztahem vnějšího tvaru (tvaru koruny a kalichu) ke tvaru vnitřnímu (útvary pestíku a tyčinek). Oba tvary se vzájemně podmiňují a jsou přitom v dokonalém architektonickém souladu. Tento soulad nespočívá v jejich vnější podobě, nýbrž ve vnitřní funkčnosti.

Nikoli harmonie květních lístků, ale vnitřní účel květu jako formy, z níž se zrodí plod, je z rodu zákonitostí, o nichž hovořil již Goethe v Metamorfóze rostlin. tento životní a umělecký názor je překonáním chápání formy v období klasicismu jako vně určených pravidel, což dnes, obecně řečeno, znamená její samoúčelnost a bezobsahovost, a je naopak pochopením formy jako smysluplného hmotného tvaru, realizujícího řád přírody. Funkční účelnost přitom neznamená strohost, nevylučuje nejfantastičtější možnosti v jednotlivých řešeních téhož úkolu. Tvorba má stejně přísné zákonitosti jako příroda. Umění je úporným hledáním vnitřního řádu.

Realizace viditelného tvaru jako projevu neviditelných přírodních sil – obecných zákonitostí růstu, členění a proměn organismu rostliny, pravidelného spirálovitého narůstání lastury či geologických sil utváření a ohybu skladních útvarů, je společným rysem vystavovaných studií přírody. všechny tyto práce jsou chápány jako výtvarná úloha, metodicky přesně vymezený úkol. maximální zjednodušení kresby usiluje o zachycení základní, podstatné stránky tématu. Proto základním prostředkem sdělení je linie. Ta není iluzívní reprodukcí skutečnosti, nechce ji v úplnosti opakovat jakožto předměty, nýbrž konstruuje její architekturu podle určujících stavebných principů, přičemž tyto principy nechává obnaženy. Úmyslně jsme vybrali ty kresby a akvarely, ve kterých je tento vztah co nejnázorněji odhalen.

Zdůraznění pedagogického záměru, který je určen instalací výstavy na vašem gymnáziu, není vnější výtvarné práci Miloše Šejna. Je souhlasné s jednou z poloh z níž v podobných pedagogických intencích dílo samo vyrůstalo, některé kresby mají klíčový význam pro jeho vývoj. Studie tohoto zaměření byly impulsem a jednou z cest k tomu, aby se realizoval vlastní výtvarný řád, v němž všechny prvky, podobně jako tomu je v přírodě, jsou podřízeny výstavbě vlastního celku.

Výstava bude mít dvě části, které na sebe navazují ve dvojím smyslu. Tematicky se první část soustřeďuje na studie individuálních tvarů – především rostlin (patří k nim i nevystavené ulity, kosti a kameny), druhá na studie komplexních útvarů – krajiny. Výtvarně se akcentují dva typy studií přírody; v první části výstavy převažují studie analytické, ve druhé syntetické.

Dnes máte možnosti prostudovat především studie rostlin. Zvláště u tohoto tématu je možno nejnázorněji ukázat zachycení projevu vnitřních přírodních sil ve tvaru. po první kresbě, která představuje výchozí bod studia, nebo lépe vrcholnou etapu předchozího výtvarného přístupu, totiž velmi přesný a přitom citlivý a kreslířsky delikátní kontakt s tématem, následují kresby, které usilují uchopit konstrukci tvaru rostliny v jejím růstu. Zjednodušení tvaru na několik základních dynamických elementů stavebnosti je, přestože působí často dojmem vědecké analýzy, poetického a nikoli exaktního rodu, neboť sdělení zůstává u výtvarné řeči.

Geometrie tvaru není nepředmětnou abstrakcí, nýbrž zachycením jeho obecné podoby jako projevu architektonických mocností rostliny. Poslední vybrané studie rostlin jsou ukázkou kreseb z pozdější doby, kdy analytická konstrukce přechází k jinému typu vidění.

 resby ulit jsou příkladem jiného stavebného principu v přírodě, výtvarně je však tento princip odhalován stejnou metodou, jako tomu bylo u rostlin. Studie seskupení kamenů ve skalním útvaru tvoří závěr první části výstavy a přechod k části druhé, je tematickým názvukem, který si připomeneme při expozici krajin.

Kresba nepatří k těm výkonům výtvarného umění, které mohou ohromit hýřivostí barev nebo mohutností svých rozměrů. Přesto můžeme i zde sdílet poodhalení tajemství, které je za prací umělcovou.

II.

Úkolem kresby není vyvolat iluzi skutečné krajiny, nýbrž zachytit vnitřní prostorové vztahy. V přírodě jsou zaklety v trhlinách, posunech skalních bloků a geologii roklí. Geometrie skalních útvarů je svou strohostí vlastně odhalým principem kompozice. V kresbě vytvářejí základní osnovu tvarového napětí v ploše vztahy linií. Linie nejsou obrysem tvarů,nýbrž myšlenou konstrukcí architektury celého seskupení Aditivní přidávání a překrývání jednotlivých tvarů, náznaky vytváření klamných perspektiv (strukturální studie v letech 1975-76), bylo v práci M. Šejna prvním stadiem vystoupení těchto tvarů z původního chaosu enigmatického druhu (nevystavené práce z roku 1974), vyjadřujícího krajinu v prapůvodním stavu zrodu. Později vedlo domýšlení konstruktivnosti ke znásilňování tvarů a jejich deformaci napětím k celku obrazové plochy (práce z roku 1980).

Princip konstrukce květu či plodu je týž jako v seskupení kamenů skalní rokle. Ve studii individua je však pohled omezen zaměřením na jeden oddělený a v sobě uzavřený tvar a pomíjí vše ostatní, zatímco ve studii krajiny je krmě jejích jednotlivých tvarů vržen proti jejímu globálnímu prostoru, nerozčleněnému celku, jímž je malíř obklopen. Proto krajina při vší konkrétnosti a určitosti zastupuje současně celý svět. Při důrazu na tuto celistvost se těžiště přesunuje z odhalování stavebných principů k zachycení celkové situace zraku.

Je pravděpodobné, že na poetiku pozdějších Šejnových kreseb mělo nikoli zanedbatelný vliv zaujetí akvarelem (v letech 1978-79), jehož technika aktualizuje tuto totalitu zrakové situace. Stavebnosti, realizované vztahy hodnot barevných ploch, je protiváhou čas práce štětce, který zasahuje účinně do vztahu námětu a jeho zpracování, vztahu vědomí a přírody. Doba, za kterou voda prvních stop akvarelové barvy vyschne, koresponduje s kontinuitou času jako souvislou událostí, zaschlé okraje, uzavírající jednotlivé tvaru a navršující se při další práci přes sebe, jsou i trhlinami vědomí, kterému se nepodařilo uchopit celek naráz.

V kresbě vystupuje pocit neuskutečnitelnosti uvidět či nakreslit současně celé téma ještě výrazněji; také zde je zrak i ruka odkázána na postupné uskutečňování záměru. Proto kresba ve vůli postihnout celistvý prostor okamžitě a naráz strhává ruku do jediného tahu souvislé linie, postihující nikoli pouze seskupení předmětů jako vzájemnost těles, ale i polyfonii prostorových vztahů, na nichž se v posledních důsledcích účastní i sám člověk svou tvorbou v přírodě. Nejúčinněji je realita uchvácena při maximálním zjednodušení kresby.

Linie má svoji svébytnou sdělnou funkci, je samostatným nenahraditelným výtvarným prostředkem. proto jestliže jsou kresby nazývány studiemi neznamená to přípravné práce k většímu dílu, nýbrž objevování přírody v svébytných realizacích. Toto pojetí je nejen klíčem k pochopení smyslu výstavy, ale je i příznačné pro kresbu ve vývoji moderního umění vůbec.

listopad 1981 – leden 1982

Studie přírody, strojopis; „Studie přírody I, II“ (52 kreseb, 11 akvarelů), 15. – 1. – 12. 2; 13. 2. – 31. 3. 1982, Gymnázium a pedagogická škola Čáslav; text byl součástí instalace

J. K. Čeliš, Vymezení
Třináct textů k výstavám Miloše Šejna
(Výbor vlastních textů k výstavám M. Š. / Výtvarná spolupráce, vazba a grafika M. Š.
jkč srpen 1982)