Mlčení skal

Skalní útvary skrývají jisté zásadní sdělení o tajemství přírody. Poodhalit toto tajemství znamená nebýt netrpělivý. Je přístupné pouze mlčenlivému. Cesta skalami není přímá a vede strmou stezkou vzhůru. Vede vždy ke středu, ale tento střed se nachází tam, kde jej nejméně očekáváme. V geologických příbězích se střetávají síly skalních hmot jimi promlouvají zákony přírody. V jeskyni, odvrácené tváři skály, spatříme rysy našeho vlastního bytí. Můžeme tušit jistou podobnost mezi poselstvím, které obsahuje jejich mlčenlivá řeč, a sdělením, o něž usiluje ten, kdo se rozhodl pro tuto řeč nalézt její viditelnou podobu.

Hluboká souvislost tématu skal s podstatou uměleckého díla je patrná teprve na cestě, na níž jsme ochotni účastnit se obtížného zlétání jednotlivých jejích úseků. Není možno pouze přihlížet.

Přitom se jak tam, tak zde pohybujeme na okraji propasti a stačí jediný chybný krok, abychom se do ní zřítili. Na této cestě se odkrývá neúprosný řád vztahů, který uplatňují skály i umělecké dílo. Jeho narušením by se celistvý tvar změnil v hromadu sutin. Tato cesta skrývá v sobě rozhodnutí jít určitým směrem, s určením cíle, který je při východisku neviditelný. A malíř může promlouvat jen viditelnou řečí. Přesto tento cíl zde je, pevnější a určitější než cokoli jiného.

V krajině výtvarného myšlení Miloše Šejna zaujímá téma skály místo, v němž se sbíhají základní perspektivy celé jeho dosavadní tvorby. Zde se nejprůzračněji odhaluje jednak vnitřní významová souvislost, soudržnost a celistvost díla jako střetu významových drůz, prorůstajících jednotlivými výtvarnými žánry a osvětlujících se vzájemně v metaforizaci témat, jednak základní východiska tvorby v zážitku rodního kraje a ve zkušenosti avantgardní tradice, z nichž dílo vyrůstá a která,v jeho zorném úhlu novým způsobem ozářena, sama nabývají nového smyslu.

Dvě skály vržené proti sobě a štěrbina mezi nimi jako týž, jednou pozitivně, jednou negativně postulovaný motiv tvoří spolu s proměnou skalního útvaru v torzo lidské postavy jádro tohoto tematického okruhu. jeho výtvarné řešení ve vztahu dvou linií, barevného kontrapunktu nebo vyvážení hmotových tvarů je individuální realizací autentického vztahu člověka k přírodě.

V obrazech, akvarelech a kresbách se znovu spojuje opakovaný zážitek konkrétního krajinného námětu, jímž je například čedičový lom na Zebíně u Jičína, pískovcové útvary v Císařské chodbě Prachovských skal nebo zvětralé žulové balvany a hřebenech Krkonoš, s příklady výtvarného myšlení, kterým zaklínali realitu Paul Cézanne, Nicolas de Staël, jestliže mám jmenovat jen ty, s nimiž se Miloš Šejn setkává na cestě k vlastnímu výrazu. Právě ve spojení zážitku před přírodou a výtvarného myšlení spočívá i smysl výtvarného školení Zdeňka Sýkory na filosofické fakultě Karlovy university.

Tato cesta je nejen vyrovnáním a vzájemným dialogem, ale současně i znovustrzováním základního vztahu výtvarných prostředků a zobrazeného světa jako konstrukce díla, která se tak často v povrchním mínění netvůrčího přístupu rozpadá v pouhý formalismus (termín Paula Kleea), kde výtvarné prostředky nemají žádnou skutečnou funkci, tj. dvojjediný vztah ve vnitřním svědě díla a současně k totalitě přírody. V tomto dialogu se mimo jiné odkrývá i tradice souvislosti náměru této krajinné oblasti a jeho moderního zpracování v díle Josefa Wagnera, Josefa Šímy, Františka Muziky nebo Ladislava Zívra.

Jak podoba díla, tak zaměření na určité zdroje jsou produktem určitého způsobu vidění, jež  je současně jimi vytvářeno. Toto vidění se ve svém úplném modelu prosazuje zatím nejvýrazněji u obrazů. Miloš Šejn nemaluje přírodu jako objekt, ale ztvárňuje své výtvarné myšlení o přírodě před ní. Proto jeho obrazy nejsou ani estetickou kopií přírody, ani pouhou realizací vnitřního modelu vědomí Maluje realitu a tuto realitu jeho obrazy definují jako vzájemný vztah „já“ a „svět“, uskutečňující se ve viditelnu. Obraz je prostorem tohoto vztahu, je rovnomocninou přírody. Smysl tohoto pojetí malířství se otevírá v okamžiku, kdy prostřednictvím světa před námi se uskutečňuje vidění jako neobtížnější malířský výkon. V tom okamžiku jsou proti sobě vrženy faktická realita námětu a prázdné plátno, v němž se pak realizuje vidění jakožto bytostný projev existence člověka.

Malíř se k svému cíli přibližuje usilovnou prací a ten neustále uniká k obzoru. Cézannovská hrůza z realizace, z uchopení reality před ní samou, spočívá ve fascinaci přírodou. Proto stvoření řádu výtvarného díla je prvotnější než užití jednotlivých postupů.  V řádu díla se uskutečňuje jednota vidění rodného kraje a užití výtvarných prostředků. Zde je původ touhy být definitivní. Proto Cézanne maloval krajinu jako balvan. A proto jsou skály v tvorbě Miloše Šejna pouze jedním z témat, nýbrž zásadní výpovědí.

Je pochopitelné, že výstava tohoto nevelkého rozsahu má být souborem odhalujícím jeden z možných pohledů na celo problematiku Šejnovy práce, tedy i odkazem na díla nevystavená prostřednictvím těch, která zde máme možnost vidět. Je částí, která je schopna reprezentovat smyslu celku. Hodnota umění se měří mírou jeho strmosti. Z tohoto zorného úhlu pohledu nemůže být pochyb o tom, že dílo Miloše Šejna je aktuální.

prosinec 1980

Mlčení skal, strojopis; k zamýšlené výstavě „Mlčení skal / Obrazy a kresby“, Divadlo v Nerudovce Praha

J. K. Čeliš, Vymezení
Třináct textů k výstavám Miloše Šejna
(Výbor vlastních textů k výstavám M. Š. / Výtvarná spolupráce, vazba a grafika M. Š.
jkč srpen 1982)