Jugoslavija / Cesta
26. 7. – 11. 8. 1986

Pod strmými srázy na dně rozlehlé kotliny skupinka neostrých světel, v neurčitém znění tušení obrovského prostoru.
Nezřetelná silueta protějšího masívu. Temnota noci / předzvěst svítání.

Motor autobusu brzdí a krokem projíždí prudkou zatáčkou místem stísněným mezi skalním útesem a propastí dole.
Jakási čilost vnímání po mátožném polospánku, z něhož jsem byl vytržen při zastávce u motorestu Borje nad Plitvickými jezery, udržována pak pohledem na světlo, zaříznuté do reliéfu ve spádu silnice vhloubené do odkrytých skal.

Uhrančivá neručitost prostoru / zvuk ztrácí objemnost, stává se plochým – a utichá. Odkláníme se po úbočí a nad hřebenem se objevuje mdlý svět Měsíce. Marně se pokouší prozářit tvar krajiny.     Blížíme se k pobřeží.

Turnosová doprava Praha-Kardeljevo / Doprava ke čtrnáctidenním pobytům
Cestovní a zájezdová kancelář Praha 1, Jungmannova 4

zájezd č. 26-07/09
odjezd z Prahy 26. 7.
příjezd k moři 27. 7.
odjezd od moře 10. 8.
příjezd do Prahy 11. 8.

Odjezdy z Prahy v 9.00 hod. z Ústředního autobusového nádraží Florenc. V ranních hodinách příjezd na pobřeží asi od 3.00 hod. do 9.00 hod.

zastávky v Jugoslávii /
Zadar 3.30, Biograd na Moru 4.40, Vodice 4.40, Šibenik 4.50, Primošten 5.30, Rogoznica 5.40, Seget 76.00, Togir 6.05, Kaštel Stari 6.15, kaštel Lukšic 6.20, Split 6.30, Omiš 7.00, Brela 7.15, baška Voda 7.35, Baško Polje 7.40, Makarska 7.50, Tučepi 8.00, Podgora 8.05, Brašnice 8.10, Igrane 8.15, Živogošče 8.20, Drvenik 8.30, Zaostrog 8.40, Gradac 8.50, Kardeljevo 9.00

Přihláška k přepravě do Jugoslávii
Výstupní stanice v Jugoslávii – Živogošče
Nástupní stanice v Jugoslávii – Živogošce

Tříšť fragmentárních poznámek, přímých záznamů, náčrtků, materiálů a dokumentace / mapy, pohlednice, fotografie a doklady o cestě. Sestavuji text a mezi ním a tím, co leží na psacím stole (též několik kamenů a snítka olivy), se identifikuje zážitek. Fakta, záměrné pobyty a konání i výlety, pocity, myšlenky a uplynulé bytí. Text je znovu evokuje, zaostřuje a utváří se z něj.

23. července / čtu/četl jsem si v průvodci a mapě… Vybavuji si souvislosti kulturní historie, přednášky profesora Kurze, cyrilice, ostatky sv. Klimenta, Vuk Karadžič a jeho vztah k Josefu Dobrovskému, obrazy Jaroslava Čermáka… Josef Holeček, Viktor Dyk, Prokop Chocholoušek, Jože Plečnik a Praha; samozřejmě Mahenův Mostar a rybaření na Neretvě v jeho Hercegovině, Váchalova Korčula. Co z toho mi bude dostupné? Vypisuji si místa blízká předpokládanému ubytování / Podgora, Baška Voda, cesta na Sveti Jure; Mostar, Jablanica a dál k vodopádu Praporac…

Fascinuje mne představa kaňonu Tary a výstupy do Durmitoru, to je však příliš daleko, o tom mohu jenom snít.

Dinárský kras se skládá z druhohorních vápenců, silně zvrásněných a zarovnaných denudancí. Je většinou typickým příkladem úplného krasu (holokrasu), v němž je půda většinou odnesena a na povrch vystupují holé čisté vápence, ve značné síle a rozloze, tvořící rozsáhlá škrapová pole; původně rovný povrch je rozčleněn v hluboké závrty, polje, suchá údolí s jeskyněmi a krasovými prameny.

topografie (II)

kamenný blok vybíhající do moře
s povlovně ustupujícími prahy
vedle několika dalších menších balvanů
nakladených přes sebe
z boku rozrušen v ostře řezané tvary / vhloubeniny, skuliny
a jamky
některými z nich lze proniknout prsty / rukou
dlaní se zachytit o výstupek
pod vodou kameny a porostem vířivě se pohybujícím
světlejší a tmavá místa, azur a zeleň
kámen vyčnívající nad hladinu
podél břehu skalnatý pás, svrchu zarostlý úzkými křovinami,
rozpadlý do bloků a suti
pod nimi tuším vyvěrat z úbočí prameny
kamenitá mělčinka pod stěnou uzavřená z obou stran skalisky,
zanešená oblázky, shora svahem přístup k ní
zároveň vpravo jeskyně, sklenutá za několikametrovou hromadou
kamení   přes ně dovnitř
s prudkými ranami křídel vylétá ven hejno ptáků
zbytky schránek a vnějších koster mořských živočichů
k dalšímu záhybu
kolem druhé a třetí jeskyně podél navršených balvanů
až k výraznému sloupu, tyčícímu se nad hladinou
za ostrým zářezem v břehu načervenalé srostlice hornin
z druhé strany několik přilehlých kamenů
rozeklaná kompozice s průrvou skalní brány uvnitř

(úsek pobřeží od místa protínající jej prodlouženou linií ulice Jedinstva-Bratsva po výběžek skaliska před prvními domy u jižní pláže v Podace)

Sedíme na terase ve stínu smokvoní u velkého stolu. Sluneční žár po poledni. Nemá problema, profesore moj. kafu probajte. Uzmite. jakési dobré koláčky, máčené v cukru. Vy i vaša supruga… a, dva djeca. Martina,… plače kuči,… je ještě malá Honzík je už větší, tak jsme ho mohli vzít. A kao se zove vaš grad? U prošlej godini ovdebyli gosti iz Hodonína. Dobri gosti. Čehoslovačka.

Chtěl bych se podívat do Prahy, manželka tam byla u prošloj godini. Srdečný rozhovor, jako staří známí. Honza podarován fíky. More divno, gore divne, už jsme viděli po cest. rafael Jakić, ulica Bratsva Jedinsva, Podaca.

Na stotom kilometru Jadranske turističke ceste, izmedu Splita i Dubrovnika, pod strmim masivom legendarnog Biokova, u zelenilu stoljetnim borova i pitomih maslinika, smjestila se Podaca…

Hundert Kilometer von Split entfernt, in Richtung Dubrovnik, an der adriatischen Küstenstrasse, unter den steilen Hängen des sagenhaften Biokovogebirges, im schattigen Gün hundertjähriger Förhenwaldungen und sanfter Olivenhaine, liegt der Ort Poadca.
Al centesimo chilometro della strada turistica adriatica che da Split porta a Dubrovnik, sotto i ripidi pendii del leggendario massiccio del Biokov, tra il verde dei pini secolari e dei míti iliveti, sorge Podaca..

Na terase / pijeme kávu.

Advokát Boriša mi vysvětluje fonogické rozdíly –

c – ć – č / časa – kuća

Uvědomuji si, jak jambický spád řeči je týž jako gesto ruky:
zatímco Čech akcentuje pohybem ruky shora dolů
(bouchá pěstí do stolu, rytmus polky a půllitru(,
Jugoslávec zvedá její hřbet křivkou vzhůru.

Melodie hlasu a rytmus vln / hřebeny hor.

Někde zde začíná jejich národní hrdost, temperament života na Jihu.

Jednota dalmatské architektury a krajiny, z níž vyrůstá. Domky z kvádrů téhož kamene, který září na hřebenu pobřežních or i na útesech. Proti obloze i proti moři. Obojí je v nich spojeno, rozpaluje žár téhož slunce. Zelené okenice nejrůznějších odstínů / vegetace v jejich okolí. Strohé i malebné zároveň.

Přírodní síly jsou zde viditelné. Žárem rozpukané balvany. Kmeny borovic nakloněné k moři. A jejich intenzívní teplá a vlhká vůně.

Tři odborníci na stavění sklepů. Vinař od Hodonína, horník z Ostravska a stavebný inženýr z Prahy. Tři Češi v Jugoslávii u jednoho stolu. Čtyři. Pozdní večer. Pijeme víno. Spíš poslouchám než mluvím. Ale je to na správném místě. Myslím na jeskyně u moře pod domem

Lithofaga lithofaga, z čeledi slávkovitých, „mořská datle“, žije zavrtána do stěn vápencového pobřeží. Přílipka ab. (Patella caerulea), přissává se k podkladu, obrušuje jej a zároveň se mu přizpůsobuje tvarem své ploché ulity. Petricola lithofaga, čeleď Petricolidae, vrtá do skal, kamenů, lastur, žije na všech tvrdých podkladech. Gastrochena dubia, čel. Gastrochaenidae, vrtá do vápenatých hornin pobřeží. Sulař vrtavý (Pholas dactylus), „datlovka“, vrtá do vápenců na pobřeží. Kelnatky (Dentalium dental), noha uzpůsobena k rytí.

***

vsunul jsem konečky prstů
do pukliny
obrovského bílého
kamenného bloku
rozpáleného poledním sluncem
pokouším s jej rozevřít
vzdálenost k horizontu není mírou tvého času
pouze mírou výšky tvého zraku nad mořskou hladinou

okamžik mezi úderem vlny a tichem propasti

***

Text se rodí proti realitě. Ve snaze ji zachytit hledá zážitek slova, která by ohmatávala realitu v jejích přesných tvarech. Zatím však mají věci již svá jména.  Jak se nazývá způsob kladení kamenů u stavby dalmatských domů? Jak nazvat jedním slovem pevné části těl mořských živočichů?

Konkrétní totalita zážitku se protíná s rovinami systému nejrůznějších disciplín. Zoologie moře, morfologické procesy hornin, konzultace o srbochorvatském pravopisu. Poetické se stýká s odborným. Vědomí o těchto věcech se upřesňuje, rozšiřuje do dalších vrstev textu i za textem, a tak se vynořují motivy další cesty.

Mostar. Snad nejteplejší místo v Evropě. V ulicích nesnesitelné horko. Konečně voda, poblíž jedné z džámijí. Piju, stříkám si ji za krk. Opodál další minaret. Místní člověk ukázal kudy, ale ulice jako by mne samy vedly ke starému městu.
Tržiště, hradby melounů. Krámky s cetkami, orientální směsice všeho možného. Stánek s všemožným kořením. Černé šátky domorodých žen, skupinky turistů, zvýšený ruch. Cosi mi říká, tady už někde musí být to, kvůli čemu tu jsem.jakoby vlečen bez vůle, jdu k zábradlí, dole řeka a Stari most. Sklenutý jediným obloukem sjednocuje architekturu města, toku řeky a okolních hor. Bez hnutí se dívám. Po chvíli však mjsím do stínu. V šeru kamenných zdí se osvěžuji hrozny a vodou z kašny. Prostor posvátného objektu uzavírá před okolním vedrem.Po uzoučkých schodech na ochoz minaretu, nový pohled na most u řečiště Neretvy mezi balvany.

Ulička s různým zbožím. Ladná neuspořádanost, staré turecké koberce i docela západoevropské suvenýry. Kovotepecké výrobky rozvěšené kolem dveří krámků i uvnitř. Ulička se svažuje k přechodu přes řeku. Záplava předmětů z mědi, mosazi a železa. Most / kameny vyleštěné historií se smekají, pouze vyhlazené pražce zajišťují jakousi stabilitu na nakloněné ploše. Železné zábradlí.
Pokračují turecké kavárny a krám, u jednoho z nich sedí snědý chlapík v režné košili a kalhotech přepásaných řemenem a na čemsi pracuje. Pánve, poklice, kosy.

Zátočina za mostem plná odpadků a střepů. do ledové vody, poměrně prudce tekoucí, jsem se neodvážil dál než po kolena. Tříšť vody z vodopádu přepadajícího ze svazu osvěžuje. nad ním klenutí mohutného stavitelského díla uzavírá pohled do mraků.

So/ odj. Florenc 9.10, zast. cca 11.00-11.30 motorest Devět křížů, 13.00 Bratislava/Rajka, maďarsko bez zastávky, 18.15 Letenye, zdržení s maďarskými celníky kvůli jakémusi razítku, před 19.30 Jugoslavija. Hned za hranicemi výměna šeků, osvěžení. Úhledné domky, na obzoru první hory, soumrak, Zagreb. Klímám, 01.00  motorest Borje. Toast a čerstvá voda. Sleduji cestu, kolem Plitv. jezer, skalnatý žlab silnice, hory, měsíc, 03.00 pobřeží. Zastávky, 6.40 přestávka Makarska, 7.30 nad campem Blato/Živogošče.

Osm kufrů na silnici. Po půl hodině ubytování, nejsme spokojeni – sehnat jiné. Po deváté Honza koupání / ihned s brýlemi pod vodou. 12.30 opět na silnici, čekáme na autobus (jízdní řády neexistují), 13.10 vecpaní se vším u zadních dveří přeplněného vozidla, 13.30 Podaca, v místě nového ubytování. Srdečně přivítáni, pohoštění. Terasa, letní kuchyně, pod domem moře. Zatím spíme odděleně, zítra třílůžkový pokoj. Koupání na pláži.

Po / přihlášení a zaplacení pobytu, koupání přes poledne. Po obědě chvíli spal, po večeři procházka do staré Podacy / kamené rozvaliny věže a několik polozřícených domů, úzké křivolaké cesty mezi nimi, chudá políčka ohrazená  valy ze sebraných kakmenů. Osamělá kráva na cestě, někdo zde snad dokonce ještě žije. Stezka vede dál, vysoko v horách prý špilja/kdysi ochrana před útočníky. Dva Češi, chtěji do hor.
Před půlnocí ještě na útesech pod domem.

Út / koupání na druhé pláži (směrem ke Gradacu), prošel okolí, navečer s Alenou po břehu do Bristu, bílé kamenné domky přímo u moře, průchody a dvorky, cukrárna, kostel. Pěkné místo. Po silnici zpět.

St / s Honzou sami na horní pláži přes poledne / zářil, stále pod vodou, po jedné na oběd, trochu ožehnut, odp. opět koupání, kameny / záměrné konání, doteky, několik kamenů si vybrl. Večer s A. Morenia / hotelový komplex, dále po chodníku do Zaostrogu, řady stánků se suvenýry, zmrzlinové automaty.

Čt / ráno po deváté autobusem Makarska. Malakologické muzeum, staré uličky, zlatnické krámky a prodej rakije, cukrárna.K útesům, po pěšině k jeskyni, koupání. Na šikmých bílých plotnách se opalují dívky bez plavek, síť cstiček, k borovému háji, výhled z útesůů na moře. Po ústupu největšího vedra zpět po nábřeží, na pláž v zátoce Donja Luka, otřesné… Stánky s koberci, šaty, vyřezávanými předměty, cetkami, koupil džínové kalhoty. 6.50 autobus (linka Rijeka-Dubrovník).

Pá / po včerejšku unaveni, plánovaný výlet do Mostaru odložen na zítřek, koupání. Navečer i s Honzou autobusem Gradac, pěšky zpět přes Brist do Podacy.Za tmy na okraji Bristu všichni nazí do vody (zážitek uvolnění), přišli před jedenáctou.

So / před sedmou autobusem do Kardeljeva, 8.45 expres. vlakem Kardeljevo-Stutgart do Motaru. kouření ve vlaku. Pole s kukuřicí, vínem a tabákem mezi horami. Metković, Čapljina, Mostar. Stari grad, džámija a tržiště, kovotepecké uličky, starý most, úchvatné. Koupání pod ostem.

Autobusem údolím Neretvy / průzračná azurová voda, nádherná dusno. Jablanica, vlak zpátky tady nestaví, autobus ujel. Stopem, přesto v časové tísni. Mostar, expres dvě hodiny zpožděn, 19.43 osobním vlakem. Vychutnávám pohledy na hory, stanice u několika domků mezi rozlehlými poli a vinicemi. Kardeljevo, 22.30 autobus směr Makarska. S chutí ještě skočil do moře.

Ne / koupání, opalování

Po / 5.30 s Vráťou Zelenkou autem na dvoudenní výlet do hor (náhodně se sešli hned v prvních dnech u hřbitova ve staré Podace, během týdne se domluvili na společném zájmu; sami, rodiny zůstávají u moře. Cíl / Durmitor, kaňon Tary. Před Dubrovníkem na Trebinje, Nikšić, Žabljak. Odp. túra v Durmitoru (Savik Kuk), přenocovali v autě. áno bloudění po krajině / hledání cesty na Čurovac a k Tepce. Kaňon Tary, jedinečný zážitek. Cesta zpět dle rady Jugoslávce delší oproti původímu záměru, obohacena o řadu dalších zážitků. Podél Tary, Kolašin, zpět. Jízda s moha zastávkami (výhledy, fotodokumentace). Najeli přes tisíc kilometrů, viděli pravděpodobně nejkrásnější úsek Jugoslávie.

St / jen koupání a spánek (odpoledne), večer u vína, pozváni naším hostitelem. A  dopol. Makarska/prodej a nákup

Čt/ odp. na balvanech mezi Podacou a Morenií, texty, záměrná konání, večer s A. procházka

Pá / od rána přes poledne pod domem, na lehátku kolem jeskyní; odp. za Bristem na skalisku, večer psal, pak ještě k moři.

So / dopol. pod domem a kolem jeskyní, dotyky kamenů, odp. spal, večer zavazadla, před půlnocí pod domem/soustředěně

Ne / užít si poslední chvíle; 15.40 úmorné čekání na nějaký autobus, nakonec nás náhodně bere jakýsi zájezdový; pod hotelem Nimfa/Živogošče poslední koupání. Vavřínová větvička ze stromu u silnice. 19.40 odjezd. Drvenik, Makarska, zast. Split… Biograd, do vnitrozemí. / 18. 15 Praha, očekáváni semilskými.

***

… jen pár samot, náhorní rovina rozrytá a zarostlá křovím, osamělé kusy dobytka podél cesty
další a další překrásné partie hor… tráva, tráva a zase tráva. Dvacet kilometrů zvlněné trávy a uprostřed se tyčí mohutný Duritor. Fascinující pohled. Pomalu se přibližujeme.
les končí, pokračuje křoví. Stezka se začíná prudce zvedat a klikatit rozsáhlým žlebem. Překrásný pohled na zelenou zvlněnou pláň pod náma. Všímáme si zeleně a květů podél stezky. Ve stínu skal leží ještě sníh. Ve výšce asi dva tisíce metrů n. m. se pase stádo ovcí.

nezapomenutelný pohled na rozeklané vrcholky. Scenérii dokreslují paprsky zapadajícího slunce mezi bouřkovými mraky

…les končí, pokračuje křoví. Docházíme nad vesničku, kde jsme vysadili stopaře. Stezka se začíná prudce zvedat a klikatit rozsáhlým žlebem. otvírá se nám překrásný pohled na zelenou zvlněnou pláň pod náma. Všímáme si zeleně a květů podél stezky. Ve stínu skal leží ještě sníh. Ve výšce asi dva tisíce metrů n. m. se pse stádo ovcí. Pasák, asi dvanáctiletý, nás zdraví a žebroní. Docházíme k praménku pod vrcholem, Savina voda. Osvěžení. K vrcholu zbývá pár desítek metrů. Bouřka urychluje náš výstup. Konečně. Otvírá se nezapomenutelný pohled na rozeklané vrcholky Durmitoru. Scenérii dokreslují paprsky zapadajícího slunce mezi bouřkovými mraky.

(dvě sekvence preparového textu V. Zelenky)

***

Po geomorfologické stránce je masív Durmitoru součástí krasové oblasti v Černé Hoře a spolu s ní patří k Dinárské horské soustavě. Je složen z druhohorních vápenců, silně zvrásněných a zarovnaných denudancí. Pleistocenní parovina byla později rozlámána a vyzdvižena do různé výše. Holokarst na některých místech svítí bělostí vápence, vystupujícího na povrch. Celé horstvo je poznamenáno silnou ledovcovou činností v pleistocénu.

Časně ráno, ještě rozespalý, házím na zadní sedadlo vozu batožinu a vyjíždíme, abychom měli co nejdelší kus cesty za sebou, než nastane vedro. Radost a očekávání. Po obřeží k jihu. Gradac, odkláním se k Bačinskému jezeru, podivně pustá krajina. Přes deltu Neretvy, u  silnice, ještě za ranního chladu, kupujeme u jednoho z prvních rozložených stánků broskve. A opět nad mořem, směrem k Dubrovníku. Místy takřka neobydlené partie, osamělé seskupení několika domků kdesi dole v zátočině. Silnice ji shora sleduje rozmáchlým obloukem. Odvážně proniká členitým terénem / vyvažuje obě roviny svého průmětu do něj sledováním vrstevnice, paralelní s mořskou hladinou a obkreslující tvar pobřežního horstva, a stoupáním či klesáním napřimujícím cestu a zároveň překonávajícím některé úseky. Zářezy do skály, opěrné zdi, mosty. Neum, přes šiji poloostrova Pelješac a znovu zpět k moři.

Ostrovy a ostrůvky. Velká osobní loď klidně pluje po hladině, chvílemi ji ztrácíme z dohledu, pak se znova objevuje v místech, kde bychom ji ještě neočekávali. Místy silnice opouští svah nad mořem a prořezává skaliska / noří se do nich po obou stranách. Letoviska. Cypřišové háje, palmy, harmonie bujné zeleně s architekturou.

Kopec před Dubrovníkem, definitivně opouštíme dalmatské pobřeží a směřujeme do vnitrozemí. Na horizontu pohoří Bjelašnice a Orjenu. Trebinje. Vzhledné čisté městečko, přejíždíme jeho novou částí.  Mléko, jogurt, chléb. Nalézáme místo k snídani při ústí jakési vyschlé řeky do jezera. Vějíře pstruhů vlní čirou vodu.

Černá hora. Stoupáme, nízké stromy, křoviny, násep po bývalé železniční trati, sledujeme ji značný kus cesty, opuštěné nádražíčko, tunely, mosty. nad námi jiná silnice. Otevírá se pohled do obrovské kotliny. Zastavujeme. Z hory vyběhla holka, asi desetiletá, jde k autu. Dej hodinky. Smějeme se. Tužku. Naočare. Sahá po slunečních brýlích do auta. Stojí dál u okénka a nerozhodně se usmívá. Podivně uhrančivé kouzlo. Nakonec Vráťa mávl rukou a auto se rozjíždí. Holka stojí, dívá se za námi. Nevím, kdo se diví víc.

Další pohledy. Přehrada v propasti hor. Zákaz fotografování. V krajině stopy letního žáru, vše vyprahlé. Na Nikšičem přibíráme stopaře/domorodce, chtěl jet autobusem. Jak dlouho jede do Žabljaku? Pět hodin. A autem? Dvě a půl hodiny. Strmou uzoučkou silnicí plnou zákrutů. Krokem za nějakým náklaďákem.

Nelze se vyhnout. Konečně se dostáváme dopředu. Další prudké zatáčky. Do protisměru a dál nahoru. V jedné z nich proti nám velké auto svážející z hor dříví. Krčím se na sedadle. Silnice přestává stoupat, po chvíli opět klesá po úbočí, větší les.

Vlevo před námi za údolím další horská pásma, nad nimi na několik okamžiků mezi stromy probleskla nakupená hradba zářivě bílého nejvyššího horstva / Durmitor. Sjíždíme do údolí Kamarnice, Šavnik, rozcestí a opět stoupáme do protějšího svahu. Bezděčně se ohlížím zpět, překonali jsme pěkný kus. Již sama cesta z pobřeží až sem stála za to. Bohatství krajinných proměn, jednotlivé pohledy, které pro rychlý sled už nyní stěží mohu ve správném sledu rekonstruovat / přehradní jezero s množstvím ostrůvků a a překrývajícími se pásy horstev na obzoru, rozeklaný útes nad dolinu se dnem skrytým v propastné hloubce, monumentální balvan hory se skupenstvím domů, nepatrným v měřítku k ní a stužkami silnici křížících šikmé vrstvy její stavby. Ohromující jsou rozměry a vzdálenosti, i představa života lidí v těchto podmínkách. Zážitek / film.

Les se vytratil, oblé kamenité kopce, rozevírá se výhled na rozsáhlou náhorní plošinu. Planina. Nesmírná plocha zakončená vpravo pohořím (pravděpodobně Sinajevina). V dohledu pár salaší, jinak žádné obydlí. U silnice kráva, vedle na louce auto. Po čtvrthodině chlap s kosou. Desítky kilometrů louky všemi směry. Dvě hodiny cesty autem do nejbližší osady. Kde jsou tady hranice lidské existence? Jak tady lidé žijí? Je to jen pro mne představa opuštěnosti? Opuštěnosti od čeho? Nebo tu jsou jiná měřítka? Nezaměňuji jen odloučenost a osamění? Kámen u cesty.

Přibližujeme se k obrovitému masivu Durmitoru, z jedné strany jej objíždíme. Torzo horstva,  z nitra vyhloubeného geologickými procesy, v nejvyšších zářezech sníh. Žabljak. Projíždíme skoro až k Černému jezeru. Závora, dál pěšky. Na kusu prkna přibitém na stromu červenou barvou jednoduchými tahy, ale především dost nejasně vyznačeny směry cest. Hledáme tu svoji. Savin Kuk. Chvíli váháme, pak vlevo od jezera lesem vzhůru. U dřevěného koryta s pramenitou vodou napříč cesty potkáváme turistu, Čecha. Jde ze Šljemě. Po hodině vycházíme znovu pod masívem nad místem, kde jsme vyložili Jugoslávce. Kdo to mohl vědět! Rozcestník / šipky na kameni Šljemě, nová cesta na Šljemě, na Savin Kuk nahoru.

Mezi křovinami, po travnatém, stále více kamenitém svahu, pak postupně víc napravo k odkrývajícími se širokému zářezu (dominujícímu již v pohledu odzdola) mezi dvěma vrcholy. Křik skupiny horolezců stoupajících protější stěnou k vrcholové hraně. Zvonce, stádo ovcí. Krásný beran. Pasáček s tornou přes rameno. Chodíš taky do školy? V suťovisku se zbytky sněhu se rozeznívá podivný monotónní zvuk / varhany hor. Obcházíme ostroh, květy mezi kamením, pod sedlem dřevěné korýtko s nepatrnou stružkou vody. Savina voda.

Sráz do kamenitého údolí s věčným sněhem skaliska, úchvatný pohled do nitra hor. Nad Sinjajevinou černé mraky, záblesk ozařuje prostor, vzdálené hřmění. Lehký deštík, přesto jsem stále suchý. Ještě chvíli, pak stejnou cestou dolů, abychom byli před setměním u auta. Mácháme nohy ve studené vodě Černého jezera Jedeme dál, Aluge, sjíždíme z planiny a po chvíli odbočujeme na starou silnici a nacházíme skryté místo pro nocování. Soumrak. Děda s bandaskou a dvěma psy. Z práce? Odkud a kam? Polévka, čaj, spánek v autě. Tara, zřejmě někde mezi zalesněnými hřebeny naproti.

Ráno. pokračujeme prudkými serpentinami až dolů, Djurdjeviča Tara. Odvážná mostní konstrukce, pohled do kaňonu řeky. Nádherná, objíždíme z několika stran. A nyní kudy na Čurovac a do Tepcy! Vyjíždíme do protisvahu, hledáme nějaké značení, marně. Zpět do údolí přes most, a nahoru na planinu kolem místa našeho noclehu, ptáme se domorodce za ohradou. Máchne rukou: Tepca tam, dva kilometre. Po nejbližší silničce mezi ohradami a navrstvenými kamennými valy ke kotárům, konec. Pak nějaká babka na silnici: Jeďte dál, odbočka, dobrý asfalt… informace v Žabljaku. Co si vybrat? Odbočujeme, asfalt, po chvíli kamenitá cesta, pokračuje kamsi do lesa. Chlap u rozestavěného domu píše tužkou na kus prkna. Žabljak, hotel Planinka. Znovu se vracíme.Konečně v malém krámku u hotelu mi kreslí chlapík na viněto od vína cestu, kterou se prý dostaneme k Čurovaci. Asfalt, opět makadan, svírám plánek křečovitě v ruce a naviguju. Horské sedlo, zaparkované auto, nějací Italové. Po stu kilometrech bloudění jsme na místě.

Jogoslávec cosi vysvětluje Italům, podávají si ruce. Dáváme se s ním do řeči. Česi? Vyptává se na naši cestu a hovoří o nás jako nejbližším národu. Radí, ať se nevracíme přes Nikšić, ale přes Titograd a nadšeně s důrazem vysvětluje a líčí celou trasu. Loučíme se, po skalních výběžcích vpravo k vrcholu. Ohromeni monumentalitou celé scenérie, zřetelností azurové hladiny řeky v tisícimetrové propasti. Rozhled na všechny strany. Fotodokumentace a zpět. Na rozcestí u auta přitlučená deska s šipkou kamsi dolů k řece. Tepca. Tady bychom ji tedy nehledali.

Naposledy k mostu a vpravo směr Titograd. Dále kaňonem Tary, záběry jejích proměn. Skaliska jakoby se nahoře dotýkala. Tunely vytesané do skály, bez zpevnění, bez světel; série výstražných značek / zatáčka, padá kamení, tunel. nespěcháme, vychutnáváme jednotlivé pohledy. Napojení na severojižní tah / Beograd – Titovo Užice – Titograd. Vlevo zajímavý viadukt, opět tunely, odbočka do národního parku  Biogradsko Gore. Únava z úmorného vedra, zastávky u pramenů stékajících z hor k silnici.

Morača, průsmyk; někde tuším monastir. Povlovné i náhlé proměny tvářnosti krajiny. Srázy se rozestupují, jednu chvíli připomínají hory vlevo před námi s domky rozsetými po strni úbočí Krkonoš, v okamžiku se scenérie opět mění. Objíždíme hluboko do strohého zářezu hor / přítoku Morači, v protějším svahu sledujeme silnici, po které jsme před chvíli jeli. Další proměna / vpravo strmá hora, na temeni plochá, nahoře viditelně dvě jeskyně. Řeka podemílá spodní pásy mohutného souvrství, na spodní terase silnice, v nesmírné výšce v hřebeni tunely a podpěrné zdi železniční tratě (Bělehrad – Titograd – Bar). Colorado. Náš rádce měl pravdu. Nejmonumentálnější úsek cesty a krajina před Titogradem se zcela rozevírá. Projíždíme moderně řešenou architekturou města a měr na Virpazar. Skadarské jezero, vidíme jen jeho nepatrnou část od budovy Biologički institut a z dlouhého mostu se silnicí a souběžnou železnicí na náspu, po pravé straně temně ocelové mraky nad pročleněným reliéfem kopců vynořujících se z jezera v jeho závěru.

Přes pobřežní hory. Konstrukce mostu vybočuje do prostoru a zmírňuje ostrou zatáčku. Průsmyk, ještě chvíli a jsme na druhé straně. Zastavujeme, před námi se turisté opájejí prvním pohledem na moře. Barevné vrstvy, azurové, modré, nazelenalé a bílé; váháme, zda úzkýá pruh v oparu na horizontu je Itálie.

Sjíždíme kolem Baru, Sveti Stefan, jdeme se vykoupat na pláž s červeně barevným hrubým pískem. Budva, rekonstrukce historického jádra, vše v lešení. Rudý kotouč slunce se kloní k mořské hladině. Boka kotorská. Krokem po úzké pobřežní silničce těsně vedle vody, mezi lidmi kolem kamenných zdí domů, před sebou vždy jen několik nejbližších metrů cesty. Kotor. Hradby šplhají po útesu, stavební práce na historických budovách, jachty na nábřeží. Temné prostory tržnice, zápach ryb a zeleniny. Nelitujeme, že jsme se nepřipravili o zážitek převozem. Poslední zastávka v zátočině u jeskyně nad silnicí. Prolézám, kam až idím. Vráťa porcuje meloun, nemůžeme ho celý sníst. Stmívá se. Ruch v letoviscíc při maagistrále. Odkláníme se od moře. začíná pršet, sinice se smeká, u svodidel sražená auta. Pod naváděcími pásy červených světel letiště, opět k moři. Ve tmě svítí Dubrovník. Před půlnocí se blížíme k našim domovských místům.

(Vratislav Zelenka z Hovorčovic u Prahy, s nímž jsem vykonal tuto cestu, se projevil jako výborný řidič a dobrý společník.)

cesta zpět //

7.40 proti zapadajícímu slunci / věž v Igrane s pevnostními zdmi těsně u silnice, závěr horského masívu / nepatrně rozlišitelné moře, ostrovy, zátoka, nebe / Drašnice, stará obec nad silnicí, kamenné terasy a kostel / nová moderní architektura Podgory, borové háje, Tučepi, nestačím vše registrovat, větší město, občas výškové domy, tenisové kurty, sleuji tvarování hřebene Biokova pohoří, srázy překrývající se směrem k Makarské a postupně se odhalující ve svých podrobnostech / Makarska, různé barvy okenic, starým městem, po nábřeží, tlačenice v ulici k autobusovému nádraží, davy lidí, namodralé koule pouličního osvětlení, barevná světla obchodů, stánků, kaváren a reklam, krámků, kiosků, odlesky moře / borovým hájem srpeček měsíce na obloze, světla protijedoucích aut, oranžovorůžová v odlesku moře a na nebi, poloholé kopce, stoupáme, znovu hory, Dječe Selo, vyhořelé traviny, dole borový háj / odb. Baška Voda, též mírný spád k moři, osvětlená osada dole, podivné molo nepravidelného tvaru / Donja Brela, PBrela Solina, opět hory, ještě příkřejší, s ostrými vrcholy v zástupu, na jejich úpatí se mihotají roje světel, prudce dolů, v zatáčkách před námi opěrné zdi silnice

/Pisak / tma Marušići, stále dolů Mimice, Medici, moderní pensiony, tunel, za ním zajímavý zářez do hor, jméno, které nestačil přečíst, snad Lakva, zátoka Omiše, velké středisko, pěkné nábřeží, magistrála oddělena od pěší zóny u vody, centrum s obchody, krámky, kavárny přes most a přímo pod skálou / po spoře obydlené části za Omišem opět souvislé obydlení, Orij-Jesenica, jachty Krillo Jesenica, podél zátok u hladiny moře, předu velký výběžek se světly u obce, jejíž jméno jsem přehlédl, odbočka Žrnovica vpravo. Split zstávka ½ hod., Diokleciánův palác, krámky s uměleckými předměty, uvnitř v ozáření mezi monumentálními zdmi, věž katerdrály, ozývá se operní sbor, po postranních schodech baletky ahudebníci; pohled na přístav, cola v krámku / Kaštely a Trogir, letiště / Šibenik / Biograd / Zadar, odbočujeme do vnitrozemí a k horám.

 

Dodatek /

Byl jsem na rozpacích, zda tento text vybočující ze zaměření tématu, zařadit. Postihuje však skutečnosti, které kdyby nebyly překonány, tak nemohl vzniknout ani tento celek. Proto jej volně přiřazuji do závěru.

Podvečer, už je trochu chladněji, prodavači z krámků u silnice skládají zboží. Každý den si tady kupujeme hroznové víno. Všechny nakonec vyšlo, jsme spojeni. Dole moře, nad hlavou hory, kolem frčejí auťáky. Je to všechno nějak opravdové, má to svoji váhu i lehkost.
Přesto (a tím spíš v pozadí jiné myšlenky…
Člověk by se tím snad ani neměl zabývat.
Ovšem…

Kritériem pro to, co má být uznáno, se uvádí, že je to objektivní. Objektivní nutnost, objektivní zákonitost. Objektivní / pravdivé, skutečné „tak to je“. Byl jsem vždy nabádán, abych respektoval to, co je objektivní.

model a fakta / objektivní skutečnost

1. 1. žádost o devizový příslib, podaná / 7. 1. bud přidělen/nebude přidělen, vyřízení / 26. 3., pro mne kladné, pro ženu záporné (nikdy nežádala, v r. 1974 však v Jugoslávii byla), odvolání vyřízeno kladně / klem 15. 5.

1. 2. žádost o cestivní doložku, vázána na vydání příslibu v termínu, do nějž musí být podána

1. 3. potvrzení zaměstnavatele, povolení vojenské správy k výjezdu

1. 4 jízdenky na autobus, prodávají se pouze po předložení platného příslibu ve vymezené době, zakoupeny 19. 3.

1.5 výměna valut, kurs 1 din = 2,6 hal., s přirážkami 5,1 hal. (k 23. 7. 1986)

2.1. takřka veškeré jídlo vzít sebou, kupovat jen nejnutnější, mléko (180-210 din), chléb (150 din), ovoce, např. víno (300-350 din), broskve (350 din). Přepočet ceny v Kč viz 1.5.

Na co jsi ještě ochoten přistoupit? V jakých dimenzích myslíš / žiješ?

Člověk se pochopitelně zajímá o podmínky každého konání, zajímá se o to, za jakých okolností např. lze jet do „xy“. Vše má svá pravidla. Úředník řekne např. jednou za pět let. Nebo může říci za deset let. Nebo že to nejde, že to tak prostě je (je to objektivní). Přestože máš platný cestovní pas a nejsou žádné právní okolnosti, které by ti bránily vycestovat. Může totiž říci cokoli. Ale ty bys měl v takovém případě odpovědět: Hovno. Protože nejsou žádná pravidla. Protože se to neopírá o žádnou realitu. karty jsou od počátku falešné. Ale neodpovíš. Protože chceš jet.

3.1. pět měsíců předem zajednané ubytování v soukromém pohostinství (Živogošče, majitelka původem Češka), cena vychází na 79 tisíc dinárů, přislib je 82 tisíc, a to jen proto, že žádost byla pro dvě děti a pojede jen jedno. Na pobyt zbývají tři tisíce dinárů, srv. 1.5, 2.1. Otázka je tatáž.

Pzn. Doslechl jsem se o trapných situacích československých turistů v Jugoslávii, kdy např. u pumpy žebrali o benzín na zpáteční cestu, protože veškeré peníze vydali za ubytování. Nebo po zjištění ceny limonády si objednali poloviční míru. Takové byly podmínky, které jim zabezpečila čs. státní banka (od srpna údajně těm, kteří měli kladně vyřízenou žádost o devizový příslib, zvýšila příděl na šedesát tisíc na osobu.

3.2. na místě / podmínky neodpovídají dohodě, pokoj rezervovaný pro nás je pronajatý západním Němcům. na co jsi ještě ochoten přistoupit?

Jsi zvyklý, ž ti říkají, že to nejde. Někteří i dokazují, že nemůžeš nic dělat. Přinejmenším se nedůvěřivě dívají. Jako bys dělal něco nepatřičného. Je to objektivní.Koneckonců každý může bez veškerých starostí jet s Čedokem. U hotelového komplexu v Zaostrogu jsem se bavil s dvojicí, která měla osmidenní pobyt kompletně zajištěn. Byli zcela spokojeni, na mne se dívali nechápavě. Mohl jsem být v hotelu s plnou penzí, pro tři osoby zhruba za osmnáct tisíc korun / tj. zhruba za polovinu mého celoročního výdělku.

V Makarské přemlouvali lidi, aby se tam ubytovali, vcelku za výhodných podmínek, ani však ani neuvažovali, že by se odchýlili od předem daného stavu věcí. Rozpačitě postávali před autobusem.

3.3 ostatní rodiny ubytované zde také nejsou spokojeny, neuvažují ovšem o nějaké změně, alespoň zpočátku; chvíli se bavíme, nakonec Alena jede autem s jedním se spolubydlících; s osmi zavazadly jsme sice značně nemobilní, přesto se našlo řešení, po dvou hodinách Živohošť opouštíme.

3.4 Podaca

***

Práce na sešitu „Jugoslávie/Cesta“ je jedním z výsledků mé letošní návštěvy této země. Formálním záměrem bylo uchopit námět „z několika stran“ integrací většinou již dříve užívaných textových postupů. Výchozí materiál zahrnuje texty přímé i „od stolu“ (revokace pobytu), autorské i nevlastní, dokumentaci, záznamy ze záměrných konání (texty ze složky „Dotyky kamene“), souvislé texty i deníkové poznámky či fragmenty nápadů, metatexty komentářů/reflexí. Celek narůstal i na základě vztahů mezi jednotlivými částmi, které se v novém kontextu proměňovaly (např. při Zelenkově textu jsem si lépe vybavil určité souvislosti a zároveň jsem sním dále pracoval), tím však vznikaly i další typologické přechody (poznámky z cesty byly východiskem souvislého textu, některé přímé záznamy byly dodatečně upraveny apod.). Při psaní jsem použil též fotografií.

***

Jan K. Čeliš, Jugoslavija / Cesta, 26. 7. – 11. 8. 1986
Textová sestava
jkč 1986