Cesty textu (2. část)
Oblaka jsou …
10. 10 / podivně krásné tvary
15. 10. / 03.00 skryta mému zraku
18. 10. / nepřítomná v zářící hvězdné noci
19. 10. / 19. 15 překrývající se členité útvary, které zakrývají možnost vidět oblohu jako klenutou polokouli, jejich kontrastní odstíny od bílé až k černé prorokují déšť
20. 10. / 15.00 nevím jaké, zuří nad nemožností psát
21. 10.. / 14.00 bílé uzavřené tvary s nafialovělým stínem vespod na modré obloze, sunou se pomalu k východu
22. 10. / taková, jakými je chceme vidět / taková, jaká jsou
( . . . )
10. října / deště, melancholie zaháněná bolestmi zad
piš na stroji dále přímé zápisy
11. října / nyní
12. října / rozkoš jezdit na kole mám nové kole naprosto neočekávané
13. října / čas a čas, pět rukou, dvě do stroje
dvě na sezónní práce a jednou se mlátit do hlavy
14. října / ze zoufalství píšu prakticky celou tu věc rovnou do stroje,
snad s pár škrty
16. října / vychrlil jsem značně zmatený text–kritiku na objednávku
17. října / 01.00 chrlím do stroje poznámky ke knize–objektu, v hlavě ve propojeno, souvislý celek, fragmenty vět
(celé nestačím zapisovat), několik souvislostí najednou, do toho poznámky fixem, hromada popsaných listů 04.00
18. října / cosi
nesmyslný den
podivně divný sen v době od večeře do půlnoci
kolem se rozestírá bdění
19. října / nemožnost psát, neschopnost psát, zas čas už dopředu zablokovaný a k ničemu, budu dvě hodiny chodit, pak půjdu do kina, pak budu zase dvě hodiny přecházet po místnosti a pak půjdu spát, zítra budu zase tři hodiny chodit, půl hodiny rýt zahradu, pak půjdu třeba na rodinnou procházku, pak budu zase hodinu chodit a budu dokonalý / všechno předem jasné, kéž by ten den byl už v hajzlu
21. října / dnes jsem si uvědomil, že je pozdim (podzim, a já se stále pozdím)
Myšlené fotografie / Měsíc
separát vědomí
Kdo jsi ty a kdo jsem já? Co víš o tom?
(Jiří Mahen, 1920)
10. 1. v magickém kruhu se zjevuje modelace oblaků a za nimi
iluze modré oblohy, po půlhodině kruh ztrácí svůj
tvar
oblouk přibývajícího Měsíce leží (jakoby na zádech)
na hraně mraku
14. 1. 01.00 zploštělý kotouč před úplňkem prozařuje oblohu
hradba oblaků nad Velišem a její jasně promodelované
tvary
mezi bílými šmouhami několik hvězdných seskupení
přes Měsíc se žene bělavý útržek
poryvy divokého větru a vzpomínka na zbytky rozmoklého
sněhu v deštivém odpoledni
01.05 v obloze takřka zahlcené temnotou zářivý útvar,
v pozadí se černají tíživé osamělé mraky
03.00-03.50 procházka / místa zledovatělých ploch
takřka znemožňují chůzi
zachumlán do šály
ostrůvky sněhu, země přijímá bezhlesně mé kroky
vítr rve myšlenky od uší, před sebou protáhlý vytrácející se stín
… záře Měsíce do oken. Pozoroval. O1.00 -01.05 proměna projasněné oblohy s bílými chuchvalci a pruhy, hradba nad Velišem se zářivými vršky, tah útržku obláčku přes Měsíc, seskupení hvězd, divoký vítr/poryvy. Vrátil se s cigaretou, obloha potemnělá, divadlo skrytější. Připravil pšenici na jídlo (dovezl dědeček). Čajová koncentrace. J. V. …
(Záznamy, 14. 1.)
15. 1 23.30 / letmý pohled
magnetizující těleso takřka v nadhlavníku
krajina měsíce jasně prokreslená přes kruhový opar
2.30-03.00 sněhový poprašek křupe pod nohama
vidění okolí zalévá modravý přísvit na hranici skutečného
a neskutečného
Měsíc a sníh
(transkripce textu práce na psacím stroji)
Za mrazivé noci jsem zaznamenával psacím strojem dojmy na papír ozářený úplňkem Měsíce a vlhký od sněhu, rozehřátého dotykem přiložené dlaně.Obraz ozářené krajiny byl zaklet do slepotiskového reliéfu typů psacího stroje a stop sněhu
(I)
úplněk Měsíce na obloze
sníh na papíře
mrazivá noc
nádherný úplněk
fragmenty sněhu / krajina grafik
položená ruka
myšlený obrys ruky
konfrontace
Měsíc ozařuje papír
krajina papíru
krajina sněhu
/ ozářená Měsíce
p-r-s-t-y
sníh je špinavý
přesto je nádherný
krajina ruky
identifikace v krajině
dotykem ruky na papíru
úplně tuhnu zimu
namodralá záře
rozlévá se
něco jen tuším
(II)
krajina papíru / krajina sněhu
záře Měsíc
úplněk mráz
identifikace dotykem ruky
záře světla
krajina ozářená úplňkem
krajina papíru
+18 0
reliéf krajiny ve sněhu
reliéf slepotiskové stopy
identifikace psaní, dotyku papíru a krajiny
Tři projekty pro M. Pallu
vyhloubit do pískovcové skály rýhu a položit do ní dva
klacíky / oba v ní těsně spočívají
myslet si na vrcholu skály malý kámen, který by z odstupu nebyl vidět / pak jej tam položit a odejít bez pohledu na něj
najít v některé skále nebo balvanu úzkou trhlinu, vložit do ní ruku a pomyslet na jednotu její (jeho) hmoty
(Prachovské skály, 10. července 1983)
Pět projektů pro déšť
V začínajícím lijáku se seber a jdi do hor.Sleduj jeho vytrvalost,
nech se unést…
Déšť je tu proto, aby sis uvědomil sama sebe.
(Mokřiny v Jizerských horách, 1964)
Setmělo se a vytrvalo prší, voda teče v proudech po silnici.
Kolem tebe hučí lesy. Před tebou je dvacet kilometrů cesty a máš dobrou zásobu doutníku. Jdi.
(Jablunkovský průsmyk, 1965)
Představ si dívku bosky se brouzdající v kalužích s hlavou zvrácenou vzhůru, kapky vody na její kůži. Poslouchej, jak ti o tom vypráví.
(vzpomínka vzpomínky…)
Venku prší. Zkus o tom napsat stopadesát stran textu. Pak napiš dvě věty.
(nerealizováno)
Pozoruj zalesněné úbočí protější hory v celodenním dešti.
Bílé obláčky vystupující z lesa a po chvíli se rozplývající, pruhy vody v poryvech větru, prostor před tebou a vodu zatíkající ti do rukávů a pronikající do bot.
(Krkonoše, 8. 6. 1984
Hřebenem Liščí hory
myšlené fotografiecesta 7. června 1984
(Javořím dolem vzhůru k Javorce, kolem Kolínské a Pražské boudy přes Liščí horu na Rozcestí, k Výrovce a do Pece pod Sněžkou)
ztrácet se v cestě, v hřebenu hory, mlha
okamžité rozjasnění, rozlehlost, táhlé svahy kolem sebe,
na vrcholcích
pláň s kosodřevinou
mrholení, mění se v déšť
po chvíli přestává
v protilehlých pásech hor lze tušit Sněžku, její vrchol
se skrývá za hrozivě se sunoucí hradbou černých
mraků
vyčkávám na místě
poprchává,jdu dál po hřebeni
pohled se otevírá, úžasné
mohutnost hory umocňuje strmý sráz Studniční hory,její
tvar vržen proti Sněžce
postavení obou hor proměňující se během cesty
znovu zavalen mlhou
déšť, sílí
ostrým pochodem dolů
Krkonoše 14. – 17. 6. 1984 / Cesta
…
z okna autobusu Kocbeře, Hajnice /Horní Žďár nádherná krajina, lesíky a skupinky stromů na mírných kopcích, myšlená cesta mezi nimi
Yetti, fyzický výkon,pohledy na mohutný sráz Studniční hory proti
horolezecké chatě
zalesněný lesní ostroh, cesta potůčku po kamenech od horizontu, suťovisko Čertovy rokle, nad ním se hrany skalisek ztrácejí v mracích
do závěru Obřího dolu není vidět, mlha se žene údolím, z lesů stoupají páry a splývají smraky, nevlídné počasí
cesta Modrým dolem a kolem Luční hory, v mlze a dešti, po chvíli se otevírá výhled, nesmírná holá pláň hory
několik hodin v dešti, přes Liščí horu, kouřím zuřivě, obrysy hor jen tuším
večer / toulka Obřím dolem
jen šumění lesa a potůčku
naprostá opuštěnost a naprosté sevření
roztroušené balvany, poušť suchých stromů
narůžovělý přízrak bílého oblaku nad ostrým horizontem,
pod ním zbytky sněhu
půl hodiny bez hlesu stojím
píši / stmívá se
zpět
Znovu se otáčím
holá skaliska, vlhké boty, bažina se pod nimi houpe
musím už dolů – podél potoka
zčeřená voda řítící se po skále vymezenou cestou září
přelézám napadané kmeny vývratů skoro už po hmatu
ztrácím opět cestu
podle tušeného potoka a z druhé strany pod suťoviskem se konečně dostávám na místo, kde už se nemohu ztratit
vyprahlo v krku, vzhlížím zpět k horstvu, vidím již jen horizont a slyším větrný vír uvnitř
hodinu před půlnocí tiché šumění větru
souvislou linii hřebenů si představit jako kresbu jedinou čarou
až mne zamrazilo
černé a šedé mraky, mezi nimi roztroušeny hvězdy, Velký vůz, chvíli se dívám
obloha ještě potemňuje
bez chtění píšu potmě
na ruku mi spadla kapka
zavírám oči a jen poslouchám
dopoledne znovu v Obřím dole
potulka s kamarádem
kolem potůčku nalevo mezi keři, chvílemi tokem /vrchol Sněžky stále v mlze
pozorujeme kameny
beru jeden z nich z vody, raduji se z jeho tvaru a kladu jej zpět na původní místo, myslím přitom na Mariana Pallu
brouzdám se po louce k druhému potůčku, nahoru do skály
pak zpět
ponechávám tajemství jejich pramene
lesem dolů
po třetí hodině odpoledne Růžovou horou na Sněžku, naráz ji
vidím před sebou
slavnostní pocit historie a mýtu při prvním spatření
rozloha evokuje časový rozměr
před vrcholem do mraku, zima, mrazivý vítr
rozhled do ztracena
ohromná plocha, cesty po louce dole
polské Krkonoše, pak pohled k Černé hoře
Obří důl shora, hluboko pode mnou nacházím chatu
srázy Studniční hory
při cestě zpět se několikrát otáčím
zapamatovat si dojem tak, jako by nebyla fotografie
cesta lesem
louka a otevřený pohled na východ
nad lesem naposledy vrchol Sněžky
první domky nad Sv. Petrem
ve skleněných plochách moderní architektury se zrcadlí míjející groteskní postava v pláštěnce a s nákladem na zádech
brodím se blátem a štěrkem silnice rozježděné na území rezervace těžkou technikou
přes Sv. Petr a návrší ke Špindl. Mlýnu
okolní pásy hor v cárech mraků
Skalami kolem Pelíška
toulky v západní části Prachovských skal, s Honzou, ukazuju mu skály, balvany, koryto potůčku vedle cesty, napadané stromy
tušení prehistorie
od Pelíška k odbočce do Javorového dolu, od jeho ústí vzhůru, skalní brána / bílé otisky Milošovy ruky (někdy z předloni(; vtěsnávám se do pukliny mezi dvěma masivy, Honza křičí, má strach;
potkávám Miloše s Radkou, prohlížíme otisky, které právě udělal, děti si hrají, Honza běhá s archaickým klackem s jakýmsi trojzubcem; průrvou mezi dvěma skalami a zpět
znovu nad Pelíškem, ozvuky hlasů z koupaliště, jinak klidné místo nad roklí Na vodách, bez velkých vizuálních atrakcí;
prostor uzavřen horizontem lesa v protějším hřbetu (V maštalích), místy viditelné skalní výspy
hlasy ptáků kdesi ve větvích bříz, na plošině přede mnu
několik stébel trávy v mírném větříku, červené zabarvení pískovce a mravenci
napříč přes zvlněný terén mezi skalisky, prolézání a obcházení tvarů jednotlivých skal sestupem až k potoku a cestě pod Hrádkem, slunce ozařuje určité partie prokresluje jejich tvary;
jeskyňky, voštiny, bohatost…
H o r a Ř í p
Něco završujícího…
Chtěl jsem jít na své pětatřicáté narozeniny znovu po sedmnácti letech (tenkrát to byla jedna z prvních záměrných cest) na Říp. Mám jiné pocity než u ostatních cest, něco, co přesahuje geografii, i když tam je též, co přesahuje konkréta, i když tu jsou, i když tu je vše, co bylo předtím, v předchozích cestách a pobytech.
Pohyb těla v krajině, proměny hory (při objíždění na cestě autobusem z Prahy do Roudnice od prvního momentu pravidelné siluety k postupnému zhmotňování, deformacím pro zrak a bohatosti podob, jednu chvíli tabulová hora tváří k nebo… záblesk rotundy v hmotě hory), pouť vzhůru, toulky pod vrcholkem a výhledy do krajiny – její rozlehlost se vytrácí do neviditelnosti, rovina jen mírně zvlněná je teprve odtud monumentální (a obrazově nezachytitelná); integrace krajiny ve vrcholu, možné cesty po ní. Spočinutí.
Průhledy mezi stromy do oblohy – to, co je za konkrétním, úhrny času a hrany vědomí.
Vzpomínky, historie, reflexe i moment bloudění. A přesto ještě něco, něco slavnostního.
Položil sem na vrchol kámen z pole u aleje pod horou. Ale docela nepatrný
fragmenty
(transkripce textu práce na psacím stroji)
fragmenty řeči
fragmenty písmene
fragmenty myšlenky
fragmenty knihy
bližší určení
01.15
vědomí
v rytmu chůze naskakuje rytmus
řeči a myšlenka se sama vynořuje
z kontaktu nohy a země
soustředění
obrazy vzpomínky
časová posloupnost
se mění
převrstvuje
impuls vzpomínky
zastaví a zadrhne jednu chvíli
uchopit do dl
bylo to kdysi za měsíční noci ježové
dupali a byla ještě zima v hlavě
mi strašily problémy subjektivity
jako filosofického problému četl jsem ki
obrysy břevnovského kláštera se tyčily
proti obloze víc nepovím teď bylo to
v tom chladu ještě vlhké předjarní kraji
a žáru vnitřního soustředění příliš inti
odkazuji každého na vlastní zkušenost
fragmenty života fragmenty myšlen
knihy života / knihy světa kontinuita
***
Komentář
Tato svým rozsahem útlá knížka má shrnout v základních rysech výsledky mého úsilí posledních let v jedné oblasti – v oblasti autorských textů. Je proto výběrem textů z let 1982-84 určitého zaměření.
Následující poznámky k jednotlivým textům uvádějí způsob převzetí do této knihy (nejčastěji podle strojopisné prezentace, pak je obvykle uvedeno její vyznačení, např. „Texty jkč 83“, transkripce vizuálního textu, knihy apod.), eventuálně další popis původního celku a jeho kontextu. V některých případech poznámka ozřejmuje i jiné souvislosti práce.
Texty jsou ponechány v jazykové (někdy i grafické) úpravě původní prezentace (takže je zachována např. ortografie rukopisného záznamu i s různými eventuálními nepřesnostmi). Názvy textů jsou podobně jako v obsahu) uváděny zkráceně, pokud jejich plné znění v textu je shodné se zněním původním.
Těmto komentářům ještě předesílám jako součást dokumentace a úsilí v této oblasti jeden z ucelenějších pokusů a formulaci problematiky (Přímý text a přímý záznam) a několik fragmentů ze složky poznámek (s titulem Esej o virguli).
Přímý text a přímý záznam
Pojem přímého textu se vypracoval na základě představy autentického záznamu reality jakožto osobní zkušenosti bezprostředního kontaktu s ní a z textových realizací v této oblasti. Východiskem této představy je víra, že realita odkrývá svůj smysl ze svého nitra před otevřeným lidským vědomím,které se v ní identifikuje a v jehož paměti zanechává stopu.
Výchozí polohu vnáší starší kontext poetiky (kritického) dokumentu, který zachycuje tuto stopu v krajní poloze jako odkaz k události, jíž je člověk zasahován (tj. vědomí jako projekce událostí do biografie), jako její (neúčastný) faktografický komentář, omezující sama sebe na minimální nutné konstatování. Z hlediska obecnějšího vztahu slova a reality ustupuje text (event.jeho deskriptivní modus) do pozadí pro nešťastné vědomí jeho nekompetence vůči plnosti reality (nemožnosti ji zachytit) a zároveň se zachovává z nostalgie (A. Camus) nad jejím uplýváním jako distinktivní vyznačení její existence. Z téhož důvodu mne vzrušuje fotografie, která zastavuje okamžik metafyzického přilnutí k realitě v iluzi snímku –odkaz k světu je v totožnosti obrazu na obou stranách objektivu, zatímco skutečná předloha se propadá do minulosti. Nemožnost dosažení identifikace reality v textu přitom vyplývá již z jejich zásadní odlišnosti, neboť je stěží lze nějak připodobnit, aniž by došlo k pouhému zdvojení (Goethe). Není třeba ke skutečnosti cokoli přidávat, vytvářet „literaturu“, je třeba ji interpretovat, vyhledávat její smysl.
Text přitom zrazuje realitu podruhé, když se ukazuje, že není vyjádřením jí samé, nýbrž může být pouze vyjádřením vědomí o ní. To však je zároveň východisko další cesty. Transcendence světa do subjektivní perspektivy (Husserl), opírající se podobně jako předchozí úvahy o různé modifikace opětovně se vynořující a připomínající se starší zkušenosti, směřuje pak v jedné poloze k redukci textu, která se pokouší (i z hlediska jazykové perspektivy) otevírat svět z nulového bodu (v textech navazujících na vědomí tao, symbolem mezní nulové podoby u nich je virgule), v jiné poloze vrací vědomí zpět do konfrontace s hrubou realitou, před níž je zpětně odsouzeno k marným pokusům ji uchopit.
Z realizací a jejich reflexe se ujasňoval pojem přímého textu na pozadí ideální představy textu identického se sebou samým, tj. jako text vynořující se ve vědomí před realitou a zároveň zachycovaný v zápise, jako vztah těchto tří konstituent: text v mysli, rodícího se chaosu a směřujícího k totalitě, zápisu tohoto textu, který je jeho lineární realizací a zároveň akcí psaní, a konkrétní realitou, jejíž součástí je i situace subjektu (jeho vztah k/uvnitř ní v záměrném pobytu). Zdánlivě protikladné úsilí o integraci těchto složek a zároveň zachování jejich svébytnosti se projevuje (obzvlášť v prvních textech, kde se dostávají do popředí otázky transkripce rukopisu) v úzkostlivém zachovávání textové podoby v diplomatickém přepisu (což se shoduje jen okrajově s automatickým textem, kontext přímého zápisu jako vědomé intence v plenéru je jiný, přestože vznikaly v jiné souvislosti i texty za naprosté tmy u psacího stolu).
Vztah textu a zápisu se komplikuje účastí subjektu v obou plánech (v přiřazení ke světu a k zápisu) – vnímání události a možnost záznamu textu se vylučuje v okamžiku, kdy jeho úloha byť sebeméně překročí meze nehybného pozorovatele, prakticky již chůze zbraňuje možnost psaní. Jednou z možností (zatím v této oblasti prakticky nevyužitou) je magnetofonový záznam, který by zachycoval tok mysli v její spontaneitě. Tyto komplikace odkazují již samy o sobě k aspektům lidského bytí, které pociťuji jako nesmírně aktuální (sekvence lidského času ve vidění/mysli/zápisu). Vztah textu a zápisu tak představuje jednu z rovin celku, v němž křížení jeho složek je zároveň provázeno vědomím, že propast je možno,jako tomu je u fotografie, překonávat na okamžik – zaklínáním reality tvorbou.
Esej o virguli
/
(….)
Virgule je jen posledním domyšlením revoluce, kterou provedli moderní básníci, jestliže rušili psaní velkých písmen a interpunkci, aby zdůraznili svébytnost verše a převahu veršového členění nad větným.
(…)
Interpunkce nevyjadřuje obsahy, ale vztahy. Jestliže tečka uzavírá, čárka odděluje ,dvojtečka uvádí (následující), závorka vyčleňuje (ať již v jakémkoli smyslu), nemáme žádné interpunkční znaménko, které by vyjadřovalo vzájemnou vztaženost.
(…)
Zaklínat slovy realitu, aby nám poodhalila své tajemství. I dva proti sobě stojící infinitivy mohou sklenout větu/svět
(Poznámky k jednotlivým textům)
Krkonoše / Vymezení…, kniha „Krkonoše…, JKČ 1982, transkripce rukopisných záznamů, vzniklých za pobytu v Harrachově, v novém celku doplněno o úvodní a závěrečnou část a topografickou dokumentaci. „Tento text je opisem poznámek, zapisovaných obvykle vždy bezprostředně po cestě č druhý den. Jejich charakter vyplývá ze soustředění na cestu a nikoliv následné úvahy o ní. Text proto není členěn podle času paní, nýbrž dle času kalendářního; zachycuje především to, co jsem si uvědomoval při cestě,je v základě odkazem k ní (nakonec i např. v dodatečném vyhledávání faktů, jako je např. kilometráž cesty po návratu nebo dodatků v den příjezdu domu.)… (V čase cesty jsem zapsal pouze dvě strany ve středu a dvě v pátek (většinou pohledové náčrtky). // Opis ponechává nesystematičnost těchto poznámek svědčící o sukcesívním rozpomínání na některé skutečnosti, vpisky, zkratkovitost záznamu a vzdálené odkazy k následným místům v textu, i ve spěchu nepřesně formulovaná místa bez jakýchkoli dalších vysvětlivek a oprav v původním sledu a podobě, která je součástí logiky (poetiky) celého pobytu. (…) Nejsou však reprodukovány ani komentovány pohledové náčrtky ani nákresy cest, u jejich vyznačení na příslušném místě je většinou zaznamenán jejich slovní popis. Nákresy cest jsou stručně shrnuty v mapce připojené k textu.“ (z komentáře); zde reprodukovány dvě části textu (záznamy vztahující se k středě a část záznamů k sobotě) v nové grafické úpravě podle strojopisu.
První textový záznam z větší cesty s krajinným záměrem; jeho jádro spočívalo ve vnitřním ztopografování krajiny, dostupné chůzí (akčním radiem těla). Výchozí metodika formulována v cíli projít všechny značené cesty dané oblasti, ujasňování probíhalo jako konfrontace přímého zážitku cesty s mapou a průvodcem. Tento způsob – možnost naivního vědomí zmocňovat se přirozeného světa – intuitivně pociťován v prvním velkém prázdninovém pobytu v Praze (1958-1960?, topografie města dle plánu, jedny z prvních deníkových záznamů vůbec, v současné době nezvěstné), v přírodě v cestách po Jizerských horách, které znamenaly základní podnět pro formulaci myšlení v krajině (první pobyt 1953, první samost. cesty 1962-3?, nejintenzivněji v letech 1966-68, v jedné z nich, 1967?, prochozena krajina „křížem krážem“ naráz během tří dnů, v úhrnné délce cesty přes stopadesát kilometrů), v krajině v okolí Jičína (ve zvláštním zaměření nočních pochodů -„šmajdů“, 1974) a Českým ráji (kromě rodinných výletů v ranném dětství od r. 1970, např. pravidelné každoroční letní „přechody Českého ráje“ se skupinou přátel).
V textu neuceleně naznačeny některé kontexty, v nichž se problematika cesty jevila aktuální a které se v době pohybu blíže ozřejmovaly a které nebylo možno v jejich komplexnosti daným způsobem zachytit; komplikovanost celé problematiky je patrná v přerůstání faktografického záznamu v další různorodé slož,y textu (shrnutí, úvahy, poznámky k názvům hor atd.).
Vysoké Tatry…, volný knižní celek/složka Vysoké Tatry…, jkč 1983/1984, transkripce rkp. textu, fotografické dokumentační záznamy a poznámky k nim; primární výsledek speciálně upravený závěsný blok 14,5 x 10,6 / 17,7 x 14,6 s rukopisným textem a kresbami.
Kontakt s krajinou prostřednictvím textu, faktografická dokumentace se omezuje na základní časové a místní údaje, a naznačení vztahu zápisu a pobytu (cesty), soustředění na přímý textový záznam na místech po jednotlivých úsecích cesty; využita zkušenost zápisu předchozích textových záznamů a textů (Myšlené fotografie, Ohně); poznámky z předchozích pobytů ve V. T., zvl. 1982; „pokus zachytit v přepisu křížení několika rovin vědomí mezi textem a pobytem (čas zápisu a čas pobytu, časová rovina představy v jazykovém myšlení). Bezprostřednímu kontaktu přímého zápisu odpovídá prézens, kdy se zápis stává součástí pobytu (jejich čas je v těsné blízkosti, odkazový časový záznam textu je totožný) v následném zápisu je jeho časoprostorová distance vědomí od motivu, na který je zaměřeno, vyjádřena běžně minulým časem. / Zároveň vzniká problém, jak vyznačit v textu, event. transkripci zápisu odlišnost času zápisu a času pobytu. Ze samotného textu nemusí být evidentně patrný, neboť vědomí může transcendovat v aktualizaci prézentu, čímž se bezprostředně následná vize nebo blízká vzpomínka přimyká přímému zápisu // přímý zápis, vědomý si své sémant. několikavrstevnosti (…) v přepisu dodržet jeho autenticitu doslovným zněním (včetně zkratek) a na tomto zákldě nutnost oddělit další možné přípisy (což je problematické pro omožnosti psacího stoje), možnosti – závorky, oddělující podstatné od nepodstatného, text od metatextu, ústřední text od poznámek / rozpal řádkování – odděl. komentář od textu“ (fragmenty poznámek v souvislosti s V. T.)
Zebín / Vymezení…, strojopisný list (typu v té době vznikajících „Poznámek a komentářů“), transkripce rkp. textu Zebín…, společně s Milošem Šejnem, textový komentář; JKČ 30. 5. 1983“; „Text tvoř dvě části. První z nich je záznam na místě, který měl být komentářem průběhu intencionálního pobtu, práce s papírem a fotografického záznamu; ostatní činnost a rychlé setmění znemožnily dokončit takřka nesouvislý zápis. Druhou částí je pokus o rekonstrukci dalšího dění evokací nedávné vzpomínky, propojenou s myšlenkami na zpáteční cestě – text byl napsán po návrat domů a korigován druhý den.“ (poznámky); První „textový záznam v době pobytu“ společně s M. Šejnem v „Kladivo/vymezení prostoru ohněm, záznam kresby plamenem a tvarů jeskyně v 6 paralelních expozicích, pobytv jeskyni Kladivo v Prachovských skalách, konkrétní realiziace 2. 7. 1982, Miloš Šejn, Jan K. Čeliš“, přímý text, součást dokumentace společné činnosti jako formulce perspektivy jednoho z účastníků
Zebín 29. 1. 1984, lepená kniha jkč/zebín…; přepis místy nečitelného přímého textového záznamu ze společného záměrného pobytu s m. šejnem a j. h. kocmanem v lomu na zebíně“
Ohně…, transkripce rkp. textu Ohně…, textový záznam JKČ, JKČ 1983, „Text je jedním z výsledků společné cesty s M. Šejnem 30. 4. 1983 (kolem jičínské kotliny přes hřbety a kopce, které ji uzavírají). Kromě posledního odstavce, který byl napsán ihned po příchodu domů, vznikl za pobytu v krajině jako komentář k průběhu cesty, je odkazem k zážitku na ní a možnou součástí dokumentace souběžně vzniklých fotografií M. Š // Při přepisu bylo obtížné a někdy nemožné převést původní zápis do lineární podoby. Simultaneita některých jeho míst odpovídala ohromení řadou dojmů zaráz, postupnému uvědomování si souvislostí a nalézání slov a časové perspektivě jednotlivých fází záznamu (některé části zapisovány v přímo konfrontaci s realitou, některé zachycují předchozí úsek cesty). Na některých místech bylo nutno v přepisu text doplnit virgulemi, vyznačující jeho stavbu (v barokním textu ovšem virgule označují jeho grafické členění); kromě toho je členěn na odstavce, které nejsou vždy souhlasné s jednotlivými částmi původního zápisu.“ (poznámka k textu ve strojopisu)
Kruhy svatojanské noci…, strojopisný list Kruhy…, JKČ 1983, přepis rkp. textu bez tematizace vztahu zápisu, textu a transkripce; „bezohledné“ popření „metodiky“ která nicméně skrytě působí v jednoduchém členění integrovaného textu
Myšlené fotografie, strojopisný list Myšlené… JKČ/Texty, květen 1983, sestava textů
Krajina a linie…, strojopisný list textové řady, původní název Myšlené fotografie II / Krajina a linie, JKČ/Texty, červenec 1983; dvě varianty grafické úpravy.
Sestava textových sekvencí aktualizuje časový rozměr deníkového záznamu, z jehož významového kontextu vychází / jako bezprostřední reakce na impulsy v realitě); textový model je v kongruenci s monotematickým zaměřením textu (v metodickém omezení na jeden konceptní námět).
Cesta 19. srpna 1983, strojopisný list Cesta…, Texty JKČ 1983; „přímý záznam z pobytu upraveny pouze odstavce, pořadí vět v závěru textu a doplněna první věta a výrazy „na místě“, „předchozí noci“, bez nichž by text nebyl srozumitelný“ (komentář); grafická úprava vzhledem k rkp. volná (nezachovává formu diplomatického přepisu)
Pohřeb slunce, strojopisná složka volných listů Karel Hlaváček / Pohřeb slunce, Transpozice textu JKČ 1983, manipulace s nevlastním textem, 11 sekvencí/listů, „text vznikl ve dvou psaních, 12. a 15. 6. 1983 jako postupný přímý zápis“ (psacím strojem); zde 8., 9., a 10. sekvence
Zatmění Slunce, rukopis, textová sestava s užitím nevlastního preparovaného textu; přímý text/záznam na místě pohledu z vrcholu Zebína; odborná konzultace ing. J. Novotný
Oblaka jsou …, dvě paralelně vzniklé varianty textu, řady textových sekvencí s rozdílnou časovou perspektivou, zde prezentována jako sestava obou textů; 1983
Metodicky záměrný text se opírá o textový model s toutéž jazykovou konstrukcí (syntaktickou strukturou výpovědi) vztažený k jednomu námětu; charakter textových cvičení.
První z textů vizualizovaný zápis postupného přímého textu na psacím stroji (1 list normalizovaného papíru); jednotlivé sekvence zakládají na stránce vždy vlastní typografickou matrici (odchylku od nepříznakového řádkování, přičemž v krajním případě dochází ke křížení řádků/výpovědí, zdůrazňují svoji samostatnost jako vždy nový začátek psaní, tím dochází na jedné stránce k setkání „deníkových“ záznamů. Druhá varianta nepříznakový zápis.
Text je obsahově komplementární k následujícímu zde uvedenému („10. října…“), oba vznikaly v tutéž dobu; užit v řadě vizuálních textů (knih) jako jejich textové východisko, „Oblaka jsou“ (práce na psacím stroji, barevný papír, barevné propisovací papíry).
10. října…, 1983; reaktualizace deníkových záznamů v postupném přímém zápisu psacím strojem; 11. října/nyní – citát řady (vizuálních) textů, v nichž je reflektováno východisko současnosti zápisu, jiným způsobem bezprostředně na mechaniku psaní reaguje poslední sekvence.
Myšlené fotografie / Měsíc…, strojopisný list Myšlené…, JKČ, Texty 1984; podobně jako v předchozích textech řady sestava textových sekvencí, užití nevlastního textu; v té době textová cvičení s užitím různých typů textového modelu u téhož tématu
Měsíc a sníh, transkripce textu dvou knih Měsíc a sníh, jkč, únor 1984. Možnost výrazné slepotiskové stopy typů psacího stroje spojena se situací, vyznačenou v komentáři (zde uveden před textem), která se stala tématem prožitku i textu vzniklého zápisem jako součásti knihy.
První realizace tohoto typu v knize „Stopy sněhu 13. 11. 1983“, kde do situace psaní, sněhu a papíru nebyl zapojen Měsíc.
Tři projekty…, strojopisný list Tři projekty pro Mariana Pallu, JKČ / Texty 1983, přímý záznam, aplikace stylistických postupů textových útvarů z oblasti konceptuálního umění jako východiska reflexe významového napětí mezi realizací a imaginací a naplnění/nenaplnění/překročení modelu formulace; vnitřní dialog se spřízněným přístupem v aktivitách M. P., adresátovi odesláno v dopise. V textové řadě následovaly „Druhé tři projekty pro M.Pallu.“
Pět projektů…, strojopisný list Pět…, Texty jkč 1984 (červen 1984); utkvělé vzpomínky východiskem monotématické textové sestavy; bezprostředním impulsem k textu byl pobyt v Krkonoších (srv. poslední sekvenci), který byl námětem následujícího textu.
Hřebenem Liščí hory…, strojopisný list Hřebenem…, jkč 1984. Podobně jako u některých předchozích zde uvedených textů vychází sdělení z napětí mezi názvem a textem; snaha o integrální výpověď, aniž by se vytratily původní aspekty. V pozadí významové napětí mezi topografií vykonané cesty a vizuálním zážitkem.
Krkonoše 14.-17. 6. 1984, lepená kniha Jan K. Čeliš, Krkonoše…, jkč 1984, podobné změření jako u předchozího textu, integrálním tvarem uchopit jednotu a bohatost zážitku, technika skrytého kombinovaného zápisu, tj. přímého a quasipřímého (v paměti podržených formulací v kontaktu s viděným námětem do doby zápisu)
Skalami kolem Pelíška, strojopisný list Skalami kolem Pelíška, Prachovské skály 8. 7. 1984 (přímý text, zápis na místech pobytu a bezprostředně po návratu), Texty jkč 1984, jeden z textů na volně vymezené téma častějších výletů do těchto míst, výrazný prvek ne-záměrnosti („toulání“)
Hora Říp, strojopisný list Hora Říp / Cesta 6. 7. 1984, Texty jkč 1984“,klíčové závěrečné místo textu v této sbírce je dáno lokálním a životním kontextem námětu (Říp byl jedním ze tří míst-vrcholů – s Bezdězem a Milešovkou – na společném putování s M. Šejnem po Českém středohoří v létě 1967, které mělo jako jedno z prvních charakter záměrné cesty většího rozsahu; návrat k tématu byl spojen s vernisáží výstavy Josefa Váchala v Oblastní galerii v Roudnici n. L. ke 100. výročí narození, k jehož dílu se v několikerém smyslu váže má vlastní práce, a se svým menším životním jubileem, které bylo i jedním z impulsů realizace této knihy(. „… Druhý den ještě prošel výstavu, pak prolistoval haldu katalogů, vypil dvě kávy, rozloučil se a vydal se na Říp (několikrát jsem na to myslel jako na záměrnou cestu, která by se nějak vrátila k počátkům, když se rýsoval termín Váchalovy výstavy, uviděl jsem to jako báječnou nabídku završit své malé životní jubileum slavnostně i v souvislosti záměru shrnout texty v této oblasti). Závažnost chvíle. Koupil si v Roudnici koláč jako sváteční jídlo na vrcholu hory. Toulal se po cestičkách, atmosféra bez stínů – metafyzická. K rotundě položil nepatrný kamínek, text (hlavní část, zbytek formulací jsem podržel v hlavě, protože nebylo už příliš mnoho času) a musel spěchat k autobusu (dole jsem zapsal zbytek). Nevědomky jsem na svetru snesl zlomek listu ze stromu.“ (ze Záznamů, 6. červenec 1984)
fragmenty, práce na psacím stroji fragmenty, přímý zápis vizuálního textu, druhá verze, únor 1984, kniha/složka volných řezaných listů; typografie v procesu psaní v ploše, reflexe sekvencí listů a významové výstavby (souvislosti-nesouvislosti) textu.
Toto zaměření poprvé v knize „psát 217. 9. 1983, kniha volných listů řezaného hnědého papíru, zápis přes bílý propisovací papír
zkus… (motto v úvodu textů), transkripce textu dvou knih z knižní řady s týmž (podobným) titulem Kniha o této knize 14. 4. 1984; Kniha o této knize je tato kniha a zároveň (…) způsob psaní textu psacím strojem nikoli na jednotlivé stránky nebo listy, z nichž po seřazení vznikne kniha, nýbrž na celou složku knižního bloku, pozůstávajícího z jednoho poskládaného (…) archu papíru (text Kniha o této knize III, duben 1984); typ knihy vychází ze způsobu zápisu přímého strojopisného textu, text je metatextem reflektujícím její genezi v aspektu vzájemnosti posloupnosti textu, procesu psaní, členitosti knihy, její materiality, formy („způsob falcovaného nařezávaného archu… V knize 30. 8. 84“, z dopisu J. H. Kocmana 4. 8. 1984) apod., v prvních knihách pojat deskriptivně, v dalších v integrální redukci. Postup poprvé užit v „Příležitostné knížce ze dne 19. února“ (1984).
Jan K. Čeliš
Cesty textu / 1982-1984
výbor autorských textů
jkč 1985 / Studijní rukopis
Originál knihy (strojopis Jan K. Čeliš, barevné papíry Jan Činčera) má zhruba čtvercový formát a obsahuje devadesát číslovaných stran . V této prezentaci jsou jednotlivé texty řazeny „těsně“ za sebou (stránkování by vyžadovalo rozdělení na jednotlivé texty), u použité aplikace jsem dospěl k názoru, že bude nejlepší text rozdělit na několik částí. Komentář v závěru knihy, který tvoří její podstatou část a je zároveň teoretickou reflexí tvorby, by dnes zřejmě bylo v mnohém třeba upravit, aby byl srozumitelný v dnešním kontextu. Je ovšem i dokladem o mém tehdejším úsilí. Vzhledem k prezentaci na těchto stránkách jsem vypustil jeho rozsáhlou úvodní část. Domnívám se, že stačí, když řeknu, že dva póly, od nichž se Cesty textu odvíjejí, je idea„ přímého zápisu“, jak je výše vysvětleno, a „práce na psacím stroji“, totiž jistá podoba experimentální či vizuální poezie, z níž je vyvázána textová složka a uvedena jako samostatná podoba textu.