Valdštejnské slavnosti v Jičíně 2016

I
Albrecht z Valdštejna kvůli mně otočil koně. Když jsem tuhle kardinální (kruciální) událost oznamoval do telefonu svému pražskému kamarádovi Milanu Faltusovi a ten nad tím kroutil hlavou, co to má jako znamenat, přitvrdil jsem a pustil jsem se do podrobnějšího faktického popisu celého dění s komentářem, že taková věc není žádná sranda, že takovéhle věci mění dějiny. Milan nad mými tvrzeními kroutil hlavou jednak proto, že to on dělává, protože mívá na věci svůj úhel pohledu, jednak proto, že je absolventem téže fakulty (humanitního zaměření) jako já a ví, že volby narativních prostředků mohou hravě posunout či dokonce zcela převrátit význam vypravěčem pojednávané věci (dokonce je to jedno naše jedno společné téma, totiž zkreslování skutečnosti novináři).

Je samozřejmé, že Albrecht z Valdštejna byl v roce 1634 v Chebu zavražděn a máme rok 2016. Nicméně o letošních Valdštejnských slavnostech v Jičíně jel v sobotu dopoledne Vévoda v celé své slávě a nádheře s doprovodem družiny, čítající nejméně stovku vojáků, trubačů, za nimi i markytánek, spolu s vévodkyní a svým pobočníkem na krásném velkém koni ze svého letohrádku ve Valdicích (odborníci hovoří o casinu s loggií barokní či přesněji manýristické zahrady či italského parku) lipovou alejí do Jičína, kde ho měl na náměstí jeho jména, tedy Valdštejnově, přivítat před jeho palácem starosta města. Byl krásný slunný den, po kolísavém počasí v těch předchozích opravdu paráda, Lípy byly plné lidí, kteří vyrazili podívat se na tu parádu. J

á jsem si od kraje čtyřřadého stromořadí, které se zakusuje do centra města, trochu nadešel, abych měl prostor k lepším záběrům, s potěšením z toho, že letos, na rozdíl od minulých Valdštejnských slavností, mám na všechny zásadní programové položky, které chci vidět (a mít nafocené), čas, byť odpoledne si ještě odskočím na Sychrov na zahajovací koncert Dvořákova festivalu.  Dívám se na hodinky, průvod má ve srovnání s tištěným programem trochu zpoždění, nicméně už slyším fanfáry a vidím velké červené prapory a vzápětí mnicha v černé kápi a za ním už první jezdce.

Zanedlouho už se přibližuje ten, kdo nechal vysázet tuto lipovou alej, postavit sídlo svého panství, metropolis s budoucí katedrálou a zámkem a jezuitskou kolejí a dalšími projektovanými sakrálními stavbami, včetně areálu ve Valdicích, zakončeném kartuziánském klášterem, zamýšleném jako místo posledního odpočinku, Albrecht z Valdštejna. Kolem bylo několik profesionálních fotografů, ale on se zastavil, podíval se na mě, sklonil se se svou maršálskou holí dolů ke mně a něco mi nezvykle tiše řekl. Já jsem otočil palcem a ukazováčkem levé ruky a vzápětí se to událo.

Zprvu to vypadalo, jako že Vévodův kůň ztratil orientaci, protože udělal několik kroků jinak, než by udělal, kdyby pokračoval ve směru, kterým předtím kráčel. Ti za ním nad neočekávaným manévrem trochu couvli, někdo vzadu měl nejapný komentář o zpoždění, které prý průvod má (věci se ale přece řídí podle generalissima a ne nějakého pohůnka), Vévoda nicméně měl vše pod dokonalou kontrolou a po několika okamžicích stál s koněm nikoli směrem od Valdic do Jičína, nýbrž – proti směru celého průvodu – od Jičína k Valdicům.

Nyní už snad je zřejmý celý smysl toho, co říkám. Často se tím, kterým směrem se vydá vůdce vojsk, mění nejen dění v dalších okamžicích, ale běh dějin. Je to v konečných důsledcích rozdíl vítězství a porážky v bitvě a následných událostí, které se řetězí a mění obraz světa. To mi tanulo hlavou v okamžiku, kdy Vévoda nejel do svého sídelního města, ale od něj, směrem ke své hrobce, a především proti běhu dějin. A to vše, prosím, kvůli mně.

Když jsem se druhý den odpoledne vrátil z Velišského hřbetu, kde byla vysvěcena kaplička Nejsvětější Trojice (o ní píšu samostatný příspěvek), a řekl si, že ještě alespoň na okamžik podívám na dění do loggie, kde kastelán Jiří Vydra se svými spolupracovníky připravil odpolední program pro rodinu a děti, narazil jsem neočekávaně na generalissima před oválným prostorem, kde se realizují ty nejtajemnější věci „kulturního imaginária“ a kde nyní z příšeří prostoru promlouvá o své historické vizi vévodství. (Text devítiminutového filmového shotu, který běžel ve smyčce, vytvořil a namluvil sám představitel Vévody podle bodového scénáře Jiřího Vydry). Vévoda kontroloval, zda vše běží, jak má.

Oslovil jsem ho a vyjádřil ocenění dramaturgie včerejšího večerního programu v zámecké zahradě, kde seděl na křesle a v dialogu s astrologem a múzami snil svůj sen, zatímco v prostoru zahrady a na nebi se rozzářil barokní „versailleský“ ohňostroj. Myslím, že jsem mluvil i za řadu těch, kterým se celý pořad opravdu líbil. Přidal jsem anekdotu s obrácením koně, případně běhu dějin. Nevím, zda vzhledem ke spokojenosti s průběhem promítání v loggii i celých Valdštejnských slavností či k mé upřímné chvále, se po krátkém hereckém výstupu, etudě o hvězdách, s nimiž je spjat a na jejichž běh dá, se Miroslav Kněbort, historický herec a šermíř, který se s Albrechtem z Valdštejna dokonale identifikuje, usmál a řekl mi: Vy mě, pane Čeliši, pořád fotografujete, co kdybychom si udělali společnou fotku? Je to pravda, mám portréty řady osobností, umělců, muzikantů, herců, těch svých ale poskrovnu. Takže jsem byl potěšen, že se objektiv mého fotoaparátu v tuto chvíli obrátil směrem ke mně a že mám fotku s někým, kdo dělá skvělé věci nejen pro svou slávu, ale i pro Jičín a zviditelňování jeho kulturních hodnot.

V tuto chvíli bych ostatně mohl prozradit, co mi Vévoda šeptnul v Lípách předtím, než obrátil toho koně. Přál si fotku s jičínskou bránou, která je v průhledu stromořadí vidět. Kdyby zůstal stát, tak jak byl, mohl bych vyfotit tak leda zadek jeho koně. Rád jsem Vévodovi jeho přání splnil.

II
V předchozím textu jsem zmínil několik položek z programu Valdštejnských slavností, který se tradičně rozestřel na víkend, který připadl, stejně jako u těch minulých, na 20. – 22. května 2016 (navazují na slavnosti, které se konaly v roce 1934 u příležitosti třístého výročí Valdštejnovy smrti a realizují se jako bienále v Jičíně v sudém roce a v lichém roce ve Frýdlantu, každoročně pak v Chebu). Vzhledem k tomu, že minulé slavnosti mě zcela minuly (vzešla z toho poté anekdota, jak se do jednoho časového okamžiku, zatímco se čtrnáct dní předtím nedělo nic, sešlo sedm různých nabídek, které jsem nakonec musel odmítnout kvůli další události, jíž jsem byl účastí povinován), bych rád tuto kulturní událost, která tvoří jeden z pilířů kulturního kalendáře, trochu zevrubněji opoznámkoval.

Jak zmíněno, nebyl jsem „u všeho“, něco jsem si cíleně vybral a u některých akcí jsem vzhledem k časovým kolizím s jinými být nemohl. Ostatně, když jsme probírali v redakční radě jičínského občasníku různé věci, dýchla z nepřítomnosti některých kolegů pracovní vytíženost na akci, která musela opravdu vyžadovat velké nasazení. Myslím si rovněž, že jak velmi pozitivní ohlas veřejnosti, tak spokojenost organizátorů, kterou jsem vycítil, byla na místě – na jedinou připomínku, kterou zmíním na příslušném místě.

V pátek večer jsem si nemohl nechat ujít z programu úvodního dne slavností Valdštejnské imaginárium, označované výstižně jako „pojízdný barokní kabaret oživlých obrazů a snů“. Byla to repríza představení, které jsme mohli vidět už na minulých Valdštejnských slavnostech, a rovněž se, právě proto, že se jedná o mobilní záležitost, vydalo do partnerských měst Jičína. Autorem výtvarné podoby jakési maringotky, která nemá ale pouze jedny dveře, nýbrž celou řadu prvků, které umožňují hrát divadlo v různých plánech, vpředu, kde může mít funkci své vnější podoby a symbolu celé atrakce, totiž budovy loggie, otevření prostoru zepředu, proměňující objekt v základní vnitřní jeviště prostoru „místnosti“, který otevírá, nebo, při shrnutí průsvitných záclonek, jakési „promítací plátno“ pro stínohru, která se zevnitř realizuje. Rozšiřovat prostor lze rovněž směrem nahoru, při aplikaci „hvězdného plánu“, který je dalším významovým prvkem barokního spektáklu. Kdybych to shrnul slovy, použitými na webových stránkách Valdštejnské loggie, „pojízdné Valdštejnské imaginárium je multifunkční divadelní vozík v podobě malé Valdštejnské lodžie na kolečkách. Ten slouží jako netradiční divadelní scéna, koncertní mini-podium a interaktivní objekt pro hry a dílny. Na této podivuhodné scéně se odehrávají představení, hry a dílny zaměřené na život Albrechta z Valdštejna“.

„Oživlé obrazy a sny“ jsou metafory událostí Vévodova života, které jsou dílem kastelána Jiřího Vydry (ten, jsa původním vzděláním grafik, je autorem výtvarné podoby vozíku, ale i skládacího panoramatu města Jičína, které je součástí výpravy), zpěvačky Beaty Bocek, která, kromě toho že hraje, obstarává různá hudební zařízení, tj. vedle klasických hudebních nástrojů i elektronickou krabičku, která vyrábí zvukové smyčky, a dalších dvou mužů, totiž René Vitvara, kterého můžeme vidět prakticky ve všech jevištních realizacích, a loutkoherce, režiséra, dramaturga a šéfa divadla Toy machine Tomáše Běhala. Každý z nich se podílel svým autorským dílem, jak jsem si ověřil i dotazem k režisérovi celého pořadu Jiřímu Vydrovi.

Když se zastavíme u slova „imaginárium“, můžeme zjistit, že označuje poetiku tvorby, uplatňující se nejen v tomto představení, ale prostupující i všechny další aktivity, které můžeme vidět v prostoru „velké“ Valdštejnské loggie v celoročním kulturním kalendáři, který zde pod Vydrovým vedením a participací určitého výběru hostů vzniká. Jinými slovy, „imaginárium“ je zde slovo, které se rozkročilo do dvou významů, jednak coby součást názvu celého projektu Valdštejnská lodžie - kulturní imaginárium, tedy kulturní instituce a jejího obsahu, jednak do názvu představení, o němž je řeč a které v kostce a v dramaturgii jednoho večera shrnuje „v malém prostoru“ to, co se „ve velkém prostoru“ odehrává v kulturním programu, realizujícího se v historické památce a vyzařujícího z něj do krajiny a města Jičína – Valdštejnské imaginárium.

III
O sobotním dopoledni jsem se nejdříve zastavil na náměstí. Zaujala mě hned první slova v programu, totiž „Plánujeme a stavíme Valdštejnovo město“. Všechna ta další, mj. ležení valdštejnských vojsk, mušketýři, dobová hudba a tanec, hry, historické tržiště, ukázky starých řemesel, kejklíři atd., to je jasné. To je kolorit všech akcí tohoto druhu, tedy historizujících show, nejrůznějších středověkých či rustikálních podívaných, například na různých hradech, šermířských slavnostech či strašidelných zámcích, jakých se po celé zemi vyrojily desítky. I když, ještě se k tomu vrátím, protože přece jen se nejspíš zde od ostatních liší. Téma „urbanistického dětského workshopu“ je nicméně smysluplnou záležitostí, jak souvislostí s valdštejnským tématem (před několika měsíci vyšla kniha Jaromíra Gottlieba, která pojednává o projektech Valdštejnových italských architektů v Jičíně v nových pohledech), tak co do aktuálnosti dnes – vzhledem k hodně zanedbanému, alespoň podle mého názoru, vědomí dnešního českého člověka. A nezklamal jsem se.

Vlastně jsem hned vyhrkl – „Krabicany II“. Pro ty, kteří nepamatují jičínské kulturní akce v prvních ročnících festivalu „Jičín – město pohádky“, to bylo v době, kdy se dělalo takřka všechno ještě na koleně, byly Krabicany nad Cidlinou rovněž dětskou dílnou, v níž si děti mohly vytvořit domy ze starých krabic, které někde tuším právě Jaromír s Danou Gottliebovými, možná ještě manžely Lhotákovými (nebo byli oni těmi iniciátory?), sehnali a shromáždili o pohádkovém festivalu. Tentokrát to nebyly staré krabice, ale kartony, rozměry podstatně větší, vybízející už svou formou k dotvoření. Děti pak mohly jednotlivými domy prolézat či si otevírat dveře atd., stavby, které mohly inspirovat i k novým podobám města, byly samozřejmě především zmenšenými replikami některých staveb jako Valdštejnského zámku či Valdické brány, samozřejmě ne v oné realistické věrnosti, jakou nacházíme v parcích miniatur (zde je nejbližší v polských Kowarech), ale s dětskou imaginací, vyzařující radost z tvorby.

Času jsem neměl nazbyt (potřeboval jsem být včas v Rohanské zámecké galerii na Sychrově), zkusil jsem tedy alespoň se zastavit v areálu jezuitské koleje, kde se realizovala část valdštejnského dění, jednak hudebního, jednak řemeslného. Nápis Balbineum na dveřích vedoucích do labyrintu chodeb koleje, šikovně graficky poukazující na obsah uvnitř, totiž řemeslných dílen (což je ostatně v podtitulu explicitně uvedeno), ale i na ideu Balbinea, totiž vytvoření vzdělávacího zařízení zaměřeného na řemesla jakožto českého kulturního dědictví (přesnější formulaci bychom nejspíš našli v některých materiálech) v prostoru historické památky, která by tím zároveň dostala – od odchodu vojsk Varšavské smlouvy, které zde byly po dvacet let ubytovány, už několikátou, zatím žádná z nich nebyla využita – šanci na záchranu.

V komentáři k albu na Rajčeti jsem snad řekl to nejpodstatnější, tedy kopíruji: „i zde jsou na fotkách dětského workshopu zachyceni Jaromír Gottlieb, Martin Lhoták, Robert Smolík, a také hudebník a zpěvák Michael Pospíšil, který je s touto krajinou a jejím kulturním tématem spjat“. Na programu slavností je vystoupení jaho a Literáků uvedeno jako Muzika pro Balbineum „Bublinka dětská“. Michal mi ukazoval pošetku, maličké housličky, violino piccolo, čtyřstrunné (bývají i třístrunné), zkoušel jsem si na ně hrát, ale nic moc bych na nich nepředvedl, nemůžete si je totiž pořádně dát pod bradu, musíte je nějak šikovně opřít o hruď a nějak zaklínit.

Zatímco Jaromír Gottlieb ukazoval malému klukovi, jak zacházet s dlátem, jeho žena Dana tiskla na velkém lisu, který dali přátelé dohromady, což mi nadšeně hlásil rovněž přítomný Robert Smolík. Řemeslně se taky činil Martin Lhoták, a já jsem už byl na odchodu, když jsem málem vrazil do Michala Novotného, tedy Michala Malátného, frontmana Chinaski, který je, jak známo Jičíňák. V kočárku vezl nejmenšího potomka, zatímco ostatní poskakovali s nějakým pitím kolem. Ale už jsem musel opravdu jít (kdybych se nezdržel s těmi hudebními nástroji, už bych byl pryč), takže jsem Michala trochu odbyl s tím, že si zavoláme.

IV
Jednou z hlavních atrakcí Valdštejnských slavností je každoročně Průvod družiny Albrechta z Valdštejna, zmíněný v úvodu tohoto komentáře. Vychází z loggie na konci lipového stromořadí, projde jím do města a dojde na Valdštejnovo náměstí, kde jej přivítá na pódiu purkmistr města. Tentokrát trasu ještě rozšířili o pěší zónu, což představuje na konci, vlastně začátku lipového stromořadí nepokračovat k Valdické bráně a na náměstí, ale uhnout doleva a obejít celý velký vnitřní blok města a vracet se k Bráně po Husově třídě, tedy původně komunikací, která vedla z města na Hradec Králové. To by se „historicky“ dalo ještě vysvětlit (prohlídka míst, jimiž vlastně Albrecht z Valdštejna plánoval rozšířit půdorys města osově od katedrály na východ (což se už nerealizovalo, celé téma rozebírá Jaromír Gottlieb v nedávno vydané knize Jičín – Valdštejnovo pole neválečné, RMaG Jičín, 2015, vernisáž 4. února 2016), horší je to s oním pódiem, které je podobně využíváno o pohádkovém festivalu (tam předává starosta města dětem klíče od pohádkového města), a které se nachází na dolním konci náměstí (ono není moc svažité, ale když máte postavit pódium, tak si tuto skutečnost a logiku každého podobného představení uvědomíte), ale „proti“ Vévodově zámku. To znamená, Albrecht z Valdštejna nepřijímal představitele města na svém zámku, nebo alespoň před ním (tak to bylo tuším o všech předchozích slavnostech, alespoň u těch, kde jsem s ním na pódiu coby zastupitel sám stál), což tedy je – prosím pěkně – historický lapsus. Ale nebuďme hnidopiši. Samozřejmě jen žertuji, měl to být pouze intelektuální vtip. Celkově se to vše naopak skvěle vydařilo.

Na večerním programu pak dominoval pochodňový průvod a barokní zahradní slavnost s versailleským ohňostrojem v zámecké zahradě. Jemu ovšem ještě předcházelo vystoupení divadelního souboru, proslulého z Kuksu (ale i v Jičíně už před několika lety vystupoval, tuším před jezuitskou kolejí), Geisslers Hofcomoedianten. A tady to trochu zadrhlo, nikoli ze strany divadelníků, ti zahráli nakonec skvěle. Nicméně přinejmenším ve dvou zdrojích (letáčku s programem slavností a v Jičínském zpravodaji, který vydává Město Jičín) bylo uvedeno místo konání Jezuitská kolej. Když jsem tam dorazil a spatřil zavřená vrata a několik lidí odcházejících po svém splněném programu, ptal jsem se – s několika dalšími, kteří se tvářili stejně udiveně jako zřejmě já – zda pořad odpadl či je jinde. Dozvěděl jsem se, že se koná v loggii. Skočil jsem do auta a za deset minut na mě koukal s podobným výrazem kastelán Vydra, protože o tom, že by se tady mělo konat nějaké další divadelní představení (bylo by to tam pěkné), nic nevěděl. Odjel jsem zpátky do města a nějakým způsobem zjistil, že se hraje v zámecké zahradě.

Teprve druhý či třetí den jsem zjistil důvod, proč představení údajně nemohlo být odehráno na původním místě. Byl to prakticky tentýž důvod, proč se před takřka dvaceti lety v koleji nemohly konat další ročníky Koleje v jednom kole. Na městě (podrobněji to rozebírat nebudu) bylo rozhodnuto, že realizace této akce je v rozporu s bezpečnostními předpisy. Ať už jsou detaily jakékoli, je to – v širším kontextu – vlastně vizitka vztahu města ke své historické památce, pro kterou se po léta nejrůznější iniciativy pokoušejí najít smysluplné uplatnění, ty však – urputně a sveřepě – ztroskotávají, samozřejmě pokaždé na jiných argumentech, nakonec však s týmž výsledkem. A z druhé strany, je tu nějaká pořádající organizace (nebudu opět jmenovitý, ale holt za tyhle věci někdo odpovídá) a stačilo na vrata místa, kde se představení mělo původně uskutečnit, přišpendlit čtvrtku s nápisem, kam byla akce přemístěna, aby dvacet lidí nebylo za úplné idioty. Tak se to zkrátka v běžných poměrech řeší.

Představení v zámecké zahradě bylo skvělé, byť jsem viděl jen kousek. Poetika „oživlých obrazů“, které byly scénograficky realizovány doslovně, tj. za „zlatými“ rámy rozvěšenými na zadní straně pódia nedaleko fontány v parteru zahrady (parku), s pohledem na budovu Masarykovy obchodní akademie za hradební zdí a okružní komunikací pod zahradou, a expresivní styl barokního spektáklu, v něčem podobný i Valdštejnskému imagináriu předchozího večera, přitom ovšem zcela svébytný hereckými výkony svého druhu, to vše vynášelo k publiku řetězec metafor s vrstvou specifického humoru, na který publikum reagovalo výbuchy smíchu. Inscenace souboru Stanislava Bohadla z Kuksu, který je nedaleko Heřmanic, rodného místa Albrechta z Valdštejna, a kterému se touto formou „pokoušejí porozumět“, nazývají na svých webových stránkách Geisslers hospodsko-šarvátkovým politikem a komentují ji těmito slovy:
Je doba masopustu a není náhodou, že Albrecht z Valdštejna byl právě o masopustu zavražděn. Do krčmy přichází cizinec jménem Valdštejn (Martin Bohadlo) a od tohoto okamžiku se začíná vyprávět jeho příběh. Zatímco se hospodští hosté baví a tancují s plavovlasou cizinkou, dovídá se divák, že Habsburskou monarchii zachvátil švédský nepřítel. Valdštejn přispěchá císaři (Alena Bazalová) na pomoc, plavovlasou Švédku zkrotí a zachrání tak Čechy od dalšího švédského rabování. A takto funguje celé představení. Inscenace Valdštejn hýří obrazotvorností a pohrává si s jazykem. Chvíli je barokně košatý, pak zase sklouzne k hospodské důvěrnosti. Herci předvádí svůj talent jak herecký, tak pohybový a pěvecký. V jednom okamžiku rozesmějí celé publikum a vzápětí mu naženou husí kůži. Za šedesát pět minut dokáže soubor vypovědět život Valdštejnův i s jeho tragickým koncem. Spousta jeho společníků se k němu otočí zády. Jediný jeho skutečný přítel (Vladimír Polívka) ho doprovodí i na onen svět. Tato dvojice postav, Valdštejn a jeho přítel, jsou od ostatních odlišeni tak, že jejich rám, skrze nějž promlouvají, je zdobnější a masivnější.

Na pěší zóně se už zatím připravoval pochodňový průvod, působivá záležitost, jakou znám i z jiných akcí tohoto druhu (například z podobných slavností v Altdorfu u Norimberka) a směřoval průchodem Valdické brány a oklikou přes Valdštejnské náměstí bočním vchodem do zámecké zahrady. Usazením Vévody na křesle směřujícímu k prostoru představení a zařízení instalovanému pro odpálení ohňostroje byla zahájena Barokní zahradní slavnost, vyvrcholení celých slavností. Rád bych ve vsuvce poznamenal, že již některé minulé inscenované pořady na Valdštejnově náměstí byly pozoruhodné – vzpomínám si například na monstrum, obrovskou řízenou loutku či chlapce nadnášeného hroznem nafouknutých balónků či na hořící vůz uprostřed náměstí, bylo toho v různých ročnících povícero, co stálo za vidění. V zámecké zahradě se nicméně tento barokní spektákl konal tuším poprvé. Vlastnímu představení předcházelo v dramaturgii večera několik vstupů, historický tanec skupiny Animata, středověká muzika Canora, sérii zakončila ohňové show Divadla Chůdadlo.

Poté došlo k tomu, na co publikum, rozmístěné po celém parku, opírající se o balustrádu v horním patře a postávající dokonce i na schodech tak, že prakticky nebylo možné projít, čekalo. Samozřejmě většina byla uchvácena vizuální nádherou komponovaného pořadu, zahrnujícího hudbu, příběh snu Albrechta z Valdštejna, jehož představitel spočinul na křesle, díval se dalekohledem na hvězdy a rozmlouval s múzami a astrologem, a vlastním ohňostrojem, který akcentoval jednotlivé ideové momenty sestavami pyrotechnických prvků v parteru parku i na obloze, takže vznikla strhující podívaná, jakou umožňují dnešní technologie a zároveň poselství, na nějž byl položen důraz. Uchovávejte historické dědictví, které jsem vám v Jičíně zanechal, važte si jej a opatrujte jej – zhruba reprodukuju slova, která jsme všichni slyšeli.

V
Večerním představením pro mě Valdštejnské slavnosti neskončily. Čekala mě ještě přinejmenším jedna pozoruhodná událost, zařazená do programu slavností, ale s nimi spojená jen volně, respektive specifickým způsobem (přes krajinu, respektive blízkostí ke dvěma konceptům barokní komponované krajiny na Jičínsku), dobou baroka, a kromě toho lidmi ve sdružení Balbineum, kteří tuto událost iniciovali. Vysvěcení kapličky Nesvětější Trojice na Velišském hřbetu v nedělní poledne. Ze zmíněných důvodů jsem jí ovšem věnoval samostatný příspěvek.
Jsem ještě povinován poznamenat to, co je ostatně z tohoto textu zřejmé, že totiž popis této kulturní události je můj výběr, můj pohled, zkrátka „moje“ vnímání věci, která mě zajímá a oslovuje, a i když se může s pohledem jiných návštěvníků Valdštejnských slavností překrývat, mohou a určitě mají svoje zaujetí pro jiné části pestrého programu a reagovali trochu jinak na vyhlášení Vévodova příjezdu, který si mohli přečíst v Jičínském deníku: Všemu lidu veřejnému na vědomost se dává, že ve dnech 20. – 22. května léta páně 2016 navštíví po dvou letech naše město jeho vládce a stavitel, vévoda Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna, aby dobudoval svou Terra felix.

Polovinu Jičína zaujal v pátek večer a v následujících dnech v deseti dalších reprízách (!) muzikál Eliška Kateřina Smiřická, který připravila jičínská Základní umělecká škola J. B. Foerstera. Již sama skutečnost, že vznikl autorský projekt s tématickou vazbou k událostem v Jičíně (o Elišce a výbuchu zámku Smiřických napsal před několika léty knihu i jičínský historik dr. Jindřich Francek, Příběh tajné lásky. Eliška Kateřina Smiřická a její sexuální skandál. Praha, Havran 2005), že se na něm podílelo vedle autorů Otakara Kováře a Martiny Komárkové a další tvůrců (v režii Erny Březinové, v nastudování - hudba Jaroslava Komárková, tanec Erna Březinová, Eva Černochová, lidová hudba Zdena Svobodová, dle FB) na dvě stě žáků školy, padesátičlenný orchestr (a samozřejmě učitelů, zprostředkovaně rodičů atd.), je úctyhodný počin, který zcela jistě překonal předchozí srovnatelné akce v širokém regionu a nejspíš i v celé republice (vzpomínám, jak se před lety hovořilo o operetní inscenaci Na tý louce zelený v Hořicích). Tak to je skvělá zpráva.

Je zřejmé, že odkaz Albrechta z Valdštejna nabízí přehršel námětů, je také ale důležité, aby se z oné sféry projektů a snů dařilo posunout něco z toho, co jedinečné kulturní dědictví, které nám odkázal, obsahuje, dále i do všedních dnů, neboť nabídka je to mimořádná. Rovněž Jičín by v tomto ohledu měl obrátit tentokrát pomyslného koně, abych se vrátil k úvodnímu motivu. Je možné metaforicky říci, že po věcech, které se právě nevydařily, se podle občasných novinek, totiž že se tu podařilo opravit zeď v areálu loggie, tu něco jiného, onen kůň alespoň otáčí hlavu.

Odkazy

https://www.albrechtzvaldstejna.cz/cs/valdstejnske-slavnosti/
https://www.tamjdem.cz/neziskovka/o-p-s-valdstejnska-lodzie-kulturni-imaginarium/

https://generace21.cz/79776-na-pivo-s-valdstejnem/

https://chudadlo.cz/
https://www.animatadance.cz/cs/index.html
https://www.canora.cz/

https://jicinsky.denik.cz/kultura_region/vevoda-valdstejn-se-vraci-do-jicina-20160513.html

https://www.zusjicin.cz/muzikal-2016/
https://jicinsky.denik.cz/kultura_region/predstaveni-muzikalu-eliska-katerina-smiricka-v-masarykove-divadle-20160517.html

https://jankcelis.rajce.idnes.cz/Valdstejnske_imaginarium_Valdstejnske_slavnosti_Jicin_2016/
https://jankcelis.rajce.idnes.cz/Na_Valdstejnove_namesti_Valdstejnske_slavnosti_2016/
https://jankcelis.rajce.idnes.cz/Pruvod_z_loggie_do_mesta_Valdstejnske_slavnosti_2016/
https://jankcelis.rajce.idnes.cz/Valdstejnske_slavnosti_2016_sobotni_vecerni_program/

https://jan-k-celis.webnode.cz/news/altdorf-bei-nurnberg-wallenstein-festspiele/