Třeboň potřetí

I
Z hudebního soustředění Podkrkonošského symfonického orchestru (PSO) v letech 2015 a 2016 je na těchto stránkách řada příspěvků, ať už k jednotlivým „třeboňským tématům“ či k samotné cestě (tento aspekt je zohledněn v jednom názvu, „Z Jičína do Třeboně“, ale i jinde), hudbě PSO aj. Proto jsem nyní zvolil shrnující název Třeboň potřetí, který by mohl znít i Třeboň 2017.

Tím se pochopitelně vnucuje i srovnání s minulými ročníky, byť to nemusí být nutné. V každém případě ještě před samotným soustředěním, vedením orchestru plánované vlastně už od toho minulého, tedy od loňského léta, přicházela hudebníkům do mejlů řada informací a výzvy vyplnit ty či ony údaje, včetně dvou podrobných materiálů několik týdnů před termínem a esemeskou těsně před odjezdem, naznačující svým obsahem, že tentokrát budou okolnosti „trochu jinak“.

Zatímco jsme s několika kolegy konstatovali, že jídlo v kuchyni ubytovny třeboňských středních škol se zlepšilo (ne snad kvalitou, ta byla standardní, tedy slušná, odpovídající zařízení tohoto druhu, ale snad tím, že vloni byly častou položkou na jídelníčku těstoviny, to tentokrát bylo pestřejší, kromě toho okurkové saláty, zákusky atd.), ve městě je stále komplikovanější dopravní situace. Zatímco za minulého soustředění byly všude kolem rozkopané silnice a jízda kamkoli představovala horor semaforů a objížděk (obzvláště na cestu zpět domů po naprosté ztrátě smysluplného značení a několika desítkách zbytečně naježděných kilometrů dlouho nezapomenu), letos (přes varovné informace na webových stránkách „tudyne.cz“) byly světla vlastně jen na náměstí v Kopidlně, několik drobnějších cestou (za Čáslaví) a jedna zmatená objížďka ve stejném místě, které bylo uzavřeno vloni i předloni (žeby něco podobného jako v Nové Pace, kde se opravovalo po čtyři sezóny), a po ztrátě značení ve třetí vesnici jsem musel požádat místního řidiče o navedení zpět na silnici na Pelhřimov a Humpolec.

Zato ve vlastním městě, kde se opravoval „kruhák s kapry“, ono místo, které je „poznávacím znamením“, orientačním bodem oznamujícím, že už jsme tady, bylo vyznat se trochu obtížnější. Nepomohla ani zmíněná esemeska, přestože vlastně popisovala průběh manévrování po ulicích dost podrobně. Když jsem se dostal na silnici na Budějovice (jak jsem si poté uvědomil, v esemesce se píše, že právě to je špatně, ale především jsem tenhle směr znal z loňska, když jsem přijel z jiné objížďky od Borovan), zastavil jsem u pumpy a zeptal se jednoho místního řidiče, co mám dělat, abych si uvědomil, co jsem tedy udělal špatně. Když se mi ale stalo totéž podruhé při návratu s Jarkou Petráskovou druhý den z výletu do Jindřichova Hradce, pochopil jsem, že špatně jsem neudělal nic, pouze jsem důvěřivě a bláhově sledoval oranžové ukazatale, které byly na onom druhém kruháku nastaveny nesprávně (nebo je někdo otočil jinam???), což mi došlo, když jsem podruhé jel přesně podle rady ze včerejška (při navrácení od Budějovic odbočit na první dolů a podjet dálnici), která se se značením ovšem nekryla.

Nepředsouval bych dopravu v Třeboni na první místo, jsou určitě důležitější a zajímavější věci, nicméně v tomto případě opravdu problémy s auty byly dost podstatnou vadou na kráse. Druhou položkou už dvakrát zmiňované esemesky byla informace, že podle nové vyhlášky je parkování v celé Třeboni (a tedy i před zámkem, respektive v prostoru za Šupinkou, kde jsme po dva roky svoje auta nechávali) zpoplatněno nebo je třeba mít parkovací kartu. Nechci být arbitrem v tom ohledu, kdo je „na vině“, rozhodně měl být správce objektu asi aktivnější dříve, než v den, kdy už Hanka s Petrem šli na policii s hromádkou lístků, které ve čtyři hodiny ráno zanechali příslušníci městské policie za stěrači aut muzikantů, kteří udělali tu chybu, že si bezprostředně po vyložení nepřeparkovali někam k tenisovým kurtům, tedy dvacet minut pěší cesty od místa ubytování, v podstatě za historické centrum, lístky s vypsanými pokutami. Údajně tak učinili na něčí udání. Nebudu dále vzhledem k citlivosti údajů líčit, jak to celé dopadlo, zmíním jen, že někteří hudebníci, kteří tu byli s celými rodinami včetně hodně malých dětí a tedy, jak říkal jeden kolega, do města přivezli možná dost peněz, které zde utratili, nebyli najednou vítanými hosty a museli potupně od zámku kamsi odjet. A když tento kolega zaparkoval, možná nešikovně, blíže než na onom parkovišti u tenisových kurtů a musel jít řešit další pokutu, zařekl se, že sem už nikdy nepřijede.

Vzdálené parkování komplikující mobilitu také nejspíš přispělo i k tomu, že jsem letos ve srovnání s předchozími léty podnikl mimo město vlastně jen jediný odpolední výlet, totiž do Jindřichova Hradce. Ovšemže se svým způsobem možnosti vyčerpaly (jeden z muzikantů to rovněž komentoval slovy, že pomalu už všechno viděl a že by se mohlo jet jinam), alespoň z mého spektra zájmu a časového vymezení (od oběda do večerní zkoušky), všechny ty atraktivní tituly jako Červená Lhota, soutok Lužnice a Nežárky, Stráž nad Nežárkou (Ema Destinová), Borovany aj., možná bych se ale jel, stejně jako vloni koupat někam na písák na jih a ne na městské koupaliště, možná bych více využil téma „rybníky“, které jsem původně chtěl trochu podrobněji pojednat a neorganizoval si program ve městě.

Ovšemže toto není (a ani nemůže a nechce být) „objektivní pohled“, totiž generačně mladší a nejmladší muzikanti měli svou bohatou programovou nabídku orientovanou z velké části sportovně (loďky, wakeboardy a další, některé dny i několik variant, myslel jsem si teď chybně, že kolem COPu, Centra outdoorových programů Slověnický mlýn, která byla v nabídce, jsem jel, ale nikoli, dohledal jsem to teď na Rajčeti, to byla Vávrovka, jinde), byli ale také třeba v Červené Lhotě (tam jsem byl vloni). Ale ani já jsem pochopitelně nezůstal ležet na pokoji a pojednal odpoledne příjemně po svém.

K onomu letošnímu „jinak“ přispěla ale také změna termínu, totiž jeho posun o týden později (21. – 27. srpna 2017). Tím totiž časově soustředění spadlo do doby, kdy bylo už po všech těch atraktivních událostech, které jsme si užili v minulých letech, tedy plné náměstí (a nakonec i zámecký park) s trhy a kulturním programem, z něhož mě zajímala nejvíce Třeboňská hudební setkávání, jehož závěrečný koncert v lázních Aurora jsem navštívil například vloni. Letos jsme tímto posunem minuli Rybářské slavnosti (právě skončily, termín byl 18. – 20. srpna), já jsem pak přišel třeba o koncert Václava Hudečka, kterého bych byl určitě šel pozdravit.

Dalo by se tedy říci, že každý další rok to v Třeboni bylo horší, druhý rok nám odmítli dělat snídaně a orchestr si je dělal sám, letos ty problémy s parkováním… Nechci ale být pesimista, snídaně připravované zvláště ochotnými děvčaty z orchestru (ale nejen jimi) se obrátily v pozitivum v tom smyslu, že večer ještě zůstalo v mísách něco skvělé pomazánky, respektive třech jejích druhů. Silnice letos byly (kromě onoho kruháku) opraveny a cesta byla nejméně o hodinu kratší než vloni, při poklidu ve městě jsem aspoň nepřehlédl, že program v nově zrekonstruovaném Domě Štěpánka Netolického stojí za to shlédnout, ve městě jsem si prošel i místa, kam jsem se vloni ani předloni nedostal a utvořil si ucelenější představu o městě, respektive se i donutil si zformulovat, proč je Třeboň pro návštěvníky tak atraktivní. A samozřejmě je to nádherné místo, kde stojí za to pobýt.

II
Čáslav
Někdo možná bude kroutit hlavou, co v „třeboňských tématech“ má co dělat Čáslav. Kdo četl loňské komentáře, ví, že cestou do Třeboně jsem už minule udělal dvě větší přestávky, v Čáslavi a v Želivi (odbočkou od hlavní trasy). Do Čáslavi jsem se letos vrátil, neboť jsem si naposledy sice dal v jedné restauraci na náměstí polívku a prošel se po městě, ale už nezašel do místního muzea, kde jsem byl naposledy před řadou desetiletí a chtěl tohle zanedbání konečně napravit. Proč to formuluju takto je zřejmé v okamžiku, když řeknu, že k této instituci mám osobní, respektive rodové vazby. Jako zakladatel muzea je (ovšemže správně a právem) uváděn Josef Kaunický, který daroval muzeu své rozsáhlé sbírky (v muzeu je uveden na několika místech včetně citátu s jeho portrétem nad vitrínami s minerály a vycpaninami zvířat), bez založení Včely Čáslavské, archeologického spolku v roce 1854, jejíž předsedou byl archeolog, numismatik, národopisec a spisovatel literatury pro mládež Kliment Čermák, můj praděda, by nicméně muzeum zřejmě vůbec nevzniklo. Včela Čáslavská byla v poslední době obnovena a vydává v podstatě výročně své tištěné materiály.

Není tu místo věnovat se historii (vznik podobných institucí v Chrudimi či Kutné Hoře, míst nacházejících se v nevelké vzdálenosti od Čáslavi, v téže době), ostatně nikdy jsem se tímto tématem blíže nezaobíral. Od doby, kdy jsem muzeum se svým dědou, sochařem Jaromírem Čermákem navštívil, uplynula ovšem řada let a instituce se proměnila. Je samozřejmě v tomtéž domě a nepamatuju se, zda už tenkrát měl onu výrazně zelenou fasádu (Svatováclavská koruna na věžičce budovy je ovšem na svém místě), mince svého předka jsem nicméně v regálech nenašel. Na dotaz pracovníka v pokladně jsem se dozvěděl, že na začátku devadesátých let, v době, kdy ještě zabezpečení sbírek bylo na minimální úrovni, bylo hračkou pro dva zloděje, které policie nikdy nevypátrala, z muzea odnést právě tyto cennosti (na hřbitově pak byla ukradena bysta na hrobě, kterou ještě pamatuju), a paní ředitelka to, co se nestalo součástí lupu, nechala přesunout do depozitáře. Atmosféra minulých dob nicméně v budově zůstala, žádné novinky v podobě „kreativních“ interaktivních programů, jimiž se to všude jen hemží. Při odchodu jsem si všiml u schodů plastické mapy Čáslavska, jejímž autorem byl bratr mého dědy, ing. Jiří Čermák. Polívku jsem si tentokrát na náměstí nedal a vyrazil na další cestu.

III
Jindřichův Hradec
Jak řečeno, mým jediným výletem letos byla návštěva zhruba třicet kilometrů vzdáleného Jindřichova Hradce, kolem něhož vede i mnou zvolená trasa (Jičín – Kolín – Havlíčkův Brod – Humpolec – Jindřichův Hradec – Třeboň), ale kde jsem snad jen jednou projel kolem rybníku Vajgar a na dolní krásně zrekonstruované náměstí, a bylo tedy načase věnovat tomuto městu, které jsem znal z podoby těsně po Listopadu, kdy jsme zde z Dolní Pěny podnikali výlety do Rakouska. Také tentokrát jsem o něčem podobném uvažoval, i proto, že se zde nedaleko na turistických trasách pohybovala moje žena, která – shodou okolností prakticky ve stejnou dobu – jela s jičínskými turisty do těchto končin. Ona mi také dala tip na Muzeum fotografie a nových obrazových médií v zrenovované jezuitské koleji „v bezprostřední blízkosti 15. poledníku“ (vchod je opravdu asi dvacet či třicet kroků od tohoto místa, na které si dobře pamatuju ze zmiňované někdejší návštěvy). Ani jsem už nic v této souvislosti neříkal, když jsme to s Alenou po příjezdu probírali a vyprávěla mi i o jezuitské koleji v Telči, kde je dnes Univerzitní centrum, zůstala mi jen němá otázka, proč to v Kutné Hoře, Jindřichově Hradci, Telči a já nevím ještě kde jinde jde, a v Jičíně stavba dále chátrá, když zastupitelstvo odmítlo už schválené stamiliony na projekt opravy jedné z nejstarších církevních vzdělávacích zařízení u nás.

Aktuálně je tu krásný park s velkoformátovými fotografiemi, kde je možné si sednout na lavičku, pokud nechcete posedět v muzejní kavárně. Ale to až nakonec, po prohlídce všech částí expozice. Tou první je Moc médií, zajímavá záležitost už například filmovou technikou, ale i přehledem tématu vůbec, zaměřeného pak na dvě klíčové oblasti – portrét a krajinu. Na expozici spolupracovalo Národní technické muzeum v Praze. Druhou velkou expozicí jsou Skleněné rozhovory, věnované výtvarné oblasti, která není ve středu mého zájmu, ale samozřejmě jsem ji nevynechal. Výstavu připravila společnost Createam s. r. o., navazuje na stejnojmennou publikaci, jež  je fotografickým setkáním s výtvarnými umělci, kteří se věnují sklu. Sedmadvacet předních českých autorů pak vystavuje v jedné části chodby a několika sálech jednoho podlaží budovy.

To, co mě zajímalo, byly fotografie básníka Bohuslava Reynka od píseckého fotografa Jiřího Škocha. Výstava byla, přesněji řečeno, expozicí díla tohoto fotografa, často fotomontáží v podstatě se surrealistickým efektem, tedy metaforou jednotlivých motivů. Zatímco u meziválečné fotografie tuto techniku vnímám jako určitou podobu básně (byť to není přímo „obrazová báseň“, charakteristický dobový útvar), v tomto případě to není úplně můj šálek čaje, i když tato tvorba zvláštním způsobem rezonuje s imaginativností Reynkovy tvorby. Za nejzajímavější nicméně přese všechno považuju takové fotky, na nichž si básník hladí koťátko, či sedí na židli a za ním je jednoduchá stropní lampa nebo je v pokoji s volavkou – a asi podobně to vnímali i autoři výstavy, když tuto fotografii dali na plakát.

Působivá je rovněž výstava Steva McCurryho (Steve McCurry – Photographer). 72 fotografií z díla amerického žurnalisty ze všech koutů světa jsou působivým svědectvím těchto míst, respektive života lidí na těchto místech. Měl jsem štěstí, výstava měla končit a byla prodloužena do 31. srpna. Přebírám část textu, jímž fotografa muzeum prezentuje:

Steve McCurry, rodák z Philadelphie, je již více než 30 let jednou z nejuznávanějších osobností současné fotografie.

Než začal McCurry pracovat pro noviny, studoval kinematografii na Pensylvánské státní univerzitě. Po dvou letech práce v novinách podnikl svou první, z mnoha pak následujících cest do Indie. Na cestu Indickým subkontinentem se vydal prakticky jen s jedním batohem a se svým klasickým fotoaparátem zde mapoval život této země.

Po několikaměsíční cestě se mu podařilo překročit hranice Pákistánu. V malé vesnici potkal skupinu uprchlíků z Afghánistánu, kteří ho v době, kdy sovětská invaze uzavírala zemi všem západním žurnalistům, propašovali přes hranice svého státu. O několik měsíců později, již s plnovousem a v tradičním, počasím ošlehaném oděvu, ve kterém měl ale zašitý nafocený filmový svitek, přešel zpět afghánské hranice a spojil se s Mudžáhidy. McCurryho fotografie byly mezi prvními, které světu ukázaly brutalitu sovětské invaze v Afghánistánu. Od té doby pokračoval McCurry ve své tvorbě i cestování napříč šesti kontinenty a nespočtem zemí a vytvořil celou řadu nezapomenutelných fotografií.

Zaměřuje se na válečné konflikty, mizející kultury, starobylé tradice i moderní život. Vždy ale v jeho snímcích dominuje lidský prvek, silné emoce, právě takové, které proslavily i jeho fotografii „Afghánská dívka“.

Nabídka toho, co je v Jindřichově Hradci vidět, samozřejmě jezuitskou kolejí nekončí. Nedaleko, tedy v Jezuitském semináři se nachází nejrozsáhlejší část Muzea Jindřichohradecka, na gotickou Městskou věž při kostele Nanebevzetí Panny Marie (zpřístupněnou veřejnosti v roce 1994), která, stejně jako kostel sv. Jana Křtitele k muzeu patří,  se zřejmě chystali dirigent a několik spoluhráčů v orchestru, kteří se zde – k našemu překvapení – objevili v dalších autech, mně tentokrát stačil pohled sdola (i proto, že zase nebylo až tolik času, když jsme chtěli alespoň zběžně obejít centrum města). V budově bývalého zámeckého pivovaru pak sídlí Dům gobelínů a už kousek odtud je pak hrad a zámek. Plakáty inzerovaly provedení Aidy na třetím nádvoří zámku se sólistkou Evou Urbanovou v nastudování Divadla J. K. Tyla v Plzni a sólistů Národního divadla Praha v sobotu 26. srpna (takže bychom to stihli, kdybychom tam chtěli jet, ale já jsem pěvkyni viděl před měsícem v Lomnici nad Popelkou, ale ani tak bych se znovu do Jindřichova Hradce nejspíš nevydal). Takže jsme do areálu rozsáhlého hradu jen nahlédli. A co se mi už (ačkoli mě na to žena upozorňovala) nepodařilo, byla aqua show v obchodně medicínském centru sv. Floriána.

IV
Člověk by řekl, že město, ve kterém už dvakrát byl, do detailu zná. Chyba lávky. Samozřejmě základní představu jsem si už v předchozích návštěvách udělal. Nicméně – kromě vlastního centra a příjezdu či příchodu sem od rybníka Svět přes Svinenskou bránu a pak většinou přes areál zámku – vždycky jsem se vydával z náměstí dále Hradeckou bránou (směrem k Bertiným lázním) nebo bránou Budějovickou nedaleko kostela sv. Jiljí a augustiniánského kláštera, ale odtud nikdy severním směrem. Teprve letos jsem si tak uvědomil, že Zámecký park nejen že je rozsáhlým prostorem, podobným třeba tomu ve Vrchlabí (byť už bez dalších vodních ploch, těch je v Třeboni dost jinde), ale že „zeleň“ pokračuje dál prakticky až k autobusovému nádraží, respektive k Bertiným lázním (z druhé strany), což je patrné i podle charakteristickému altánu, dávajícímu návštěvníkovi na vědomí, že lázeňství je jedním důležitým aspektem města. Na první dojem jsem si skutečnost, že tyto sady zvané Komenského, tvoří se Zámeckou zahradou souvislý pás zeleně na celé západní části města od historické zástavby, neuvědomoval možná proto, že je protíná Jiráskova ulice, která vede ven z města.

A pak tu jsou nové věci. Zatímco jsem stihl ještě navštívit expozici Domu Jakuba Krčína (Krčínova ulice, hned u východu ze zámku), vytvořenou tam tuším Střední školou rybářskou, letos již zavřenou, město naopak zrekonstruovalo Dům Štěpánka Netolického a otevřelo tam stálou expozici o jeho životě a díle, v rozsáhlých prostorech domu jsou umístěny další dočasné výstavy. Expozice není nijak zvlášť velká, ale na interaktivním panelu jsem si konečně ujasnil, jak vlastně byla celá rybniční soustava kolem Zlaté stoky vybudována. Na panelu je možné se pohybovat na časové ose a na mapě postupně přibývají jednotlivá vodní díly. V sále v přízemí hned za vstupem jsem zkoukl pozoruhodnou výstavu Jazzová fotografie. Nejvíce prostoru je věnováno rozsáhlejší prezentaci studia Bratři v triku při příležitosti 70 let jeho existence. Vlastně ukazuje ale celou zajímavou historii českého animovaného filmu, jednak na panelech pojednávajících jednotlivé osobnosti či vznik českého animovaného filmu, jednak dílo těchto autorů, kresby a také dětské knížky – neboť knížka a film v tomto případě úzce souvisí. A návštěvník si také může ozřejmit proces výroby kresleného či animovaného filmu, buď v seriálu popisující tento proces v horním patře, nebo na pultu s kamerou, kde se dělala pookénková animace.

To bylo nejspíš to nejzajímavější. Zámecká expozice, k níž jsem se konečně odhodlal (ze tří tras jsem si vybral Schwarzenberské interiéry, teď jsem ještě nahlédl, přesně uvádí jako Schwarzenberská apartmá), byla víceméně tuctová komentovaná prohlídka s povídáním o rodokmenech, příkladných představitelích i černých ovcích rodu ve stylu, tady se podívejte na obraz (fotografii), a přesuneme se do ložnice šlechtice (jeho ženy, jídelny, přijímacího pokoje etc.), tady si prohlédneme míšeňský (vídeňský) porcelán, ten či onen druh nábytku či v chodbě paroží. Funkci předmětu, kterou jsme dostali coby hádanku, jsem náhodou uhodl, ježto se louskáčky na ořechy v Podkrkonoší také v této podobě dělaly, zámky na grafikách (mj. Hluboká před přestavbou) nikoli.

V
Na vytištěném materiálu, který obvykle vedení orchestru pro účastníky soustředění připravuje, tentokrát sesvorkované tři listy s informacemi a barevnými fotografiemi je na poslední straně fotografie orchestru na nádvoří zámku, na předposlední straně pak, spolu s fotografiemi dalších výletních cílů (Červená Lhota, Hluboká, COP aj.) fotka orchestru před řadou let u kašny ve Slavonicích. Já na ní bohužel nejsem, protože jsem ještě byl vyřízený ze slavonického podzemí, kde jsem došel akutní psychické újmy, kvůli tomu to ale neříkám – srovnání ani ne dvacetičlenné skupinky (ještě s osmdesátiletým Dušanem, který už není mezi námi, a který byl tenkrát snad všude první) s dnešní více než padesáčlennou hromadou (a to přitom plný orchestr čítá přes osmdesát hudebníků) je výmluvné.

Historické srovnání na tomto místě není od věci vzhledem k tomu, že program, který se v Třeboni nacvičoval, byl orientován na desetileté výročí existence orchestru a po úspěšném úkroku od klasiky k filmové hudbě se vracel ke skladbám, které členům orchestru, kteří zde hrají delší dobu, nejsou neznámé. Neznámé jsou pochopitelně těm, kteří přišli v posledních letech, ať už je přivedl Graziano Sanvito (dirigent PSO) z Liberce, nebo všichni další. Pro mě tedy tento repertoár představuje – kromě tří skladeb – vlastně připomenutí a osvěžení věcí z minulých let, spojené s emocemi a zážitky té které konkrétní sezóny, ale i historie celého sdružení, dokonce až před jeho vznik k orchestru, z něhož tento vznikl, tedy KSOKrMu. Tam jsme hráli Telemannovy Rigaudony coby součásti jedné suity, nyní užité jako součásti jedné ze dvou sestav vytvořených právě k výročí.

Dále jsme ve štůsku not, určených do programu koncertů už za několik týdnů (v informačních materiálech jsou zopakovány termíny, 27. 10 Tatobity, 28. 10 Semily, 16. 11. Turnov a nově 10. 11. Stráž pod Ralskem) obdrželi mj. Pomp and Circumstance No. 1 Edwarda Elgara, Předehru k opeře Démophon Johanna Christopha Vogela, čtvrtou větu Dvořákovy Novosvětské, Noc na Lysé hoře Modesta Petroviče Musorgského. V sestavách pak jsou úryvky z Straußova valčíku Na krásném modrém Dunaji, z jedné věty Griegovy suity Peer Gynt, Toreadorů z Bizetovy Carmen, Dvořákova Houslového koncertu, Janáčkových Lašských tanců (Pilky), Smetanovy Skočné z Prodané nevěsty atd.

Novou skladbou je naopak „Ani to nebolero“ Petra Matouška, jenž už pro PSO napsal skladbu Propsum a jehož další skladbu, Pohádkovou rapsodii, jsme měli na repertoáru v roce 2014. Z těch známých melodií pak ta Sergeje Prokofjeva ze suity Romeo a Julie a rovněž Šostakovičův Valčík. A ještě, vlastně čtvrtá nová skladba, určená ale už do dalšího projektu PSO, totiž latinskoamerické hudby na příští sezónu, na niž byly noty rozdány až ke konci týdne, a to Danzon No. 2 Artura Márqueze. To je velké potěšení Graziana, protože tohle latinskoamerické kulturní prostředí důvěrně zná z několikaletého pobytu přímo na místě. Tak jsem sám docela zvědav na ono dobrodružství v oblasti, jejíž rytmické principy sice Češi přece jen znají více, než se zdá (dával jsem Grazianovi příklad někdejší populární písně Matyldo, kterou pak Jiří Wimmer tak kouzelně parodoval v TV pořadu Možná přijde i kouzelník), ale která představuje, zvláště v orchestrální podobě přece jen trochu jiný svět než jsou Dvořákovy Slovanské tance či Smetanova Skočná. Tak uvidíme, jak se s tím popasujeme, průvodce máme kvalifikovaného.

Odkazy
Starší poznámky
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/hudebni-soustredeni-pso-v-treboni-2015/
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/z-jicina-do-trebone/
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/trebonska-hudebni-setkavani/
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/soustredeni-pso-v-treboni-2016/
Včela Čáslavská
https://www.vcelacaslavska.eu/wp-content/uploads/2016/02/SBORNIK_CASLAV_small.pdf

Jindřichův Hradec, Muzeum fotografie a nových obrazových médií
https://www.mfmom.cz/

O J. Ch. Vogelovi na těchto stránkách
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/hudebni-skladatele-v-repertoaru-pso/

Petr Matoušek (na programu z r. 2014)
https://pso.ic.cz/pdf/2014-podzim-program.pdf