Přednáška profesora Hlavačky a česká identita

Jedním z videozáznamů přednáškového odpoledne a večera v rámci Dne vědy FF UK 2014 byla přednáška profesora Milana Hlavačky Proměny názvosloví veřejných prostranství. Českého historika jsem zažil na Šrámkově Sobotce v ročníku festivalu, který se zabýval časem (2018), a bylo to pro mě povídání velice podnětné vzhledem k tomu, že mi dodala informace o tématu vnitřního času, tedy času nazíraného z pohledu vědomí o něm, které mě dlouhodobě zajímá (jak se jím zabývá fenomenologie, jmenovitě např. Merleau-Ponty v knize Fenomenologie vnímání), z pohledu opačného, totiž času kalendářního, tedy onoho matematického konstruktu, v němž kalendářní čas představuje jakousi „síť“ přehozenou přes přirozený svět, podobně jako tomu je s ostatními měrnými jednotkami (váhy a míry, ale také peníze), které vytvářejí reprezentaci „objektového světa“, v němž jsou jednotlivé momenty prostřednictvím tohoto instrumentu porovnatelné, eo ipso „směnitelné“. To, jak se pan profesor na sobotecké přednášce zabýval postupným sjednocováním času (pošta, vlaky atd., viz též můj komentář k přednášce, odkaz pod textem) představovala materiál, jímž jsem si podpořil svou „skládačku“ o pojetí času, jak jej v souladu s hlediskem fenomenologie vnímám.

Také téma toponomastiky mě vždy zajímalo nejen coby vystudovaného bohemistu, ale i vzhledem například k osobním zkušenostem z českého pohraničí (Frýdlantsko) v dětství, kde jsem na prázdninových pobytech u tetičky Miládky vnímal i národnostní problematiku, podobně jako u příbuzných v Jablunkově, kde byla tato problematika ještě vyhraněnější (a znovu je dnes reflektována v kulturních aktivitách posledních let, a nejaktuálněji v době coronavirové karantény). Nebudu snad podrobně rekapitulovat obsah prezentace tématu, která je dostupná na YouTube, jakkoli je i řada detailů nesmírně zajímavá, pouze snad v nejobecnějších obrysech, které znamenají říci, že se názvosloví českých státních útvarů, obcí, ulic i pomístních útvarů, přecházejících z urbánního prostoru do krajiny, které představuje součást historického vědomí v jejich velice významných vrstvách, a tedy i součást naší identity (to jsem měl zamlčet, předjímám), u nás velmi často měnilo a bylo zároveň důležitým politickým motivem při každém období, v němž k těmto proměnám docházelo, tj. při vzniku samostatné Československé republiky, v době po Mnichovské dohodě a v době německé okupace, po osvobození a (i to je třeba oddělit) po uchopení moci komunistickou stranou (tzv. Vítězný Únor), popřípadě po roce 1968.

První, na co jsem si při poslechu přednášky vzpomněl, byla tzv. „pomlčková válka“ na začátku 90. let, která byla projevem rozdílnosti politické vůle Čechů a Slováků, která nakonec vedla k rozdělení jednoho území, které s přestávkou v době nacistické okupace (a Slovenského štátu v té době) trvalo sedmdesát let. Zcela konkrétní příklad z toponomastiky. Milan Hlavačka připomněl také Ivana Luterrera, mého příbuzného, jenž se právě toponomastikou zabýval a byl členem oné komise, která otázky pojmenování a přejmenování řešila, a ovšem Vladimíra Šmilauera a Antonína Profouse, jehož práce Místní jména v Čechách (1918) stála v základu celého oboru, zeptal se také publika, zda se slovenské město, mezi válkami Turčianský Svätý Martin, po válce přejmenovaný desakralizovaně na Martin, vrátil ke své tradici. Zajímavá byla pro mě nejen skutečnost, že meziválečná jména obcí musela mít podle zákona první české jméno a teprve v dalších jazycích jméno druhé, ačkoli tradice osídlení mohla být jiná (Frývaldov/Freiwaldau, po roce pak 1947 Jeseník), zatímco za doby okupace dostávala města v Čechách šmahem německá jména (jak je patrné z tehdejších map), která neměla s historickými pojmenováními nic společného.

Ve chvíli, kdy si pan profesor posteskl nad zvraty českého života ve 20. století (každých dvacet let jiný režim, jiná měna atd.), mi zablesklo hlavou, vždyť to je něco, co také patří k české identitě! A začalo se mi to všechno skládat dohromady. Vzpomněl jsem si na Vladimíra Binara, který, když přijel z Francie, hovořil o tom, jak v Paříži ponechávají pomníky minulých režimů i názvů ulic, protože to je prostě svědectví toho, že tudy prošla nějaká historie, zatímco tady s příchodem každého nového režimu všechno přejmenováváme. V Jičíně se hotel na Žižkově náměstí, tj. kousek od Valdické brány, na hlavním tahu od Valdštejnova náměstí směrem k Husově třídě, v průběhu historie několikrát přejmenoval – původní hotel Hamburk (kde ještě přednášel T. G. Masaryk), za mého dětství Stalingrad, poté Astra a nakonec Paříž.

Na začátku barokního lipového stromořadí, které založil Albrecht z Valdštejna, kde původně stávaly po stranách dvě barokní kapličky, postavili po tzv. Vítězném únoru sochu Stalina (v roce 1952, ještě nutno doplnit, že zde stávala socha Karla Havlíčka Borovského, kterou nacisté nechali odstranit a která stojí nyní o několik desítek metrů dál v parčíku vedle nemocnice), která pak byla po další politické změně (Chruščovova kritika kultu osobnosti v roce 1956) na začátku 60. let odstraněna a nahrazena plastikou zobrazující srp a kladivo, kterému jsme s despektem přezdívali „nářadí“. Dnes tam je prázdné místo, plastika byla odstraněna v roce 1990.

Samozřejmě, ani já bych nechtěl chodit na nedělní procházky kolem někdejšího generalissima ani kolem i řemeslně podivně odporného artefaktu, který byl symbolem totalitního režimu. Rozruch kolem soch a pomníků je ovšem pro Čechy typický a neplatí jen pro Jičín, kde například sochu J. A. Komenského, která původně (od r. 1891) stála v parčíku u náměstí označeného jako Komenského náměstí (striktně řečeno na rohu ulic Kollárova a Jarošovská), přemístili, před do parčíku před frontální fasádu jedné z jičínských škol (to aspoň trochu dávalo smysl). V Praze na Staroměstském náměstí byl v roce 1918 Mariánský sloup, který tam stál od roku 1650, s falešným interpretačním argumentem odstřihnutí se od historie nenáviděné monarchie,  dnes se pražští radní dohadují, zda vydat či nevydat územní povolení k postavení jeho repliky.

A konečně, to mě vlastně napadlo skoro jako první věc, v okamžiku, kdy pan profesor hovořil o činnosti Místopisné komise (zal. 1913) a o názvech metropolí na mapách (Peking pro čínské hlavní město, které v jiných jazycích zní Beijing, převedené z anglického překladu, zatímco my jsme měli tento jazykový problém zpracován po svém už před válkou), vzpomněl jsem si, jak se radikálně odlišuje i náš jazyk – na základě aktivity národních obrozenců – v řadě dalších případů od ostatních evropských národů, v jejichž jazycích jsou obecně srozumitelné, protože vycházející ze stejného základu, například jména měsíců v roce, zatímco v kterékoli sousední zemi našim názvům (duben, květen, červen…) nikdo nerozumí, protože Josef Jungmann (ve svém jinak obdivuhodném díle) vymyslel toto slovo, když jej použil v překladu Chateaubriandovy romantické novely Atala (1805), přičemž ale šlápl poněkud vedle, protože v polštině kwiecień označuje duben, a vznikl tedy v pojmenování, které už nikdo později nenarovnal, chaos.

Teprve když si tyto o sobě nijak příliš nevypovídající případy postavíme vedle sebe, vyvstane otázka,  zda tedy my Češi v jistých ohledech nejsme tedy prostě nějak „jiní“.  Ať už hodnotíme celou tuto prokazatelnou škálu jevů jakkoli – a nechtěl bych vyvozovat nějaký ukvapený, a tedy nutně zjednodušený verdikt, že toto tak nějak patří k naší identitě. V každém případě se mi to jeví zajímavé vedle oněch obvyklých protikladných tvrzení, že Češi jsou národem, nad nějž na světě není, a na druhé straně peskování, ať se Češi srovnají se všemi okolo, protože údajně nijak výjimeční nejsou.

Jediná škoda, že pan profesor do své přednášky nezahrnul změny v názvosloví obcí po roce 1989, kdy došlo k dalším velice výrazným proměnám – když už jsem uváděl ve dvou případech Jičín, tak do třetice: Gottwaldovo náměstí nebylo přejmenováno, jak si část občanů přála, stejně jako možná v desítkách dalších měst na náměstí Masarykovo, ale Valdštejnovo. Myslím, že velice moudré, ne vždycky se něco takového povede. Nu, Milan Hlavačka je historik, slýchal jsem názor, že historik by se měl zabývat něčím, co je dostatečně v odstupu, nikoli současností.

Milan Hlavačka, Proměny názvosloví veřejných prostranství, přednáška na Dni vědy FF UK 2014 https://www.youtube.com/watch?v=BlrOi49kUm4

Přednáška prof. Milana Hlavačky Čas a moderní doba. Unifikace času a kontrola časem, v Sále Spořitelny na festivalu Šrámkova Sobotka, 2. července 2018 (v druhé části textu)
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/sramkova-sobotka-2018-i/
Celý přehled o tématu času na Šrámkově Sobotce 2018
 https://jan-k-celis.webnode.cz/news/sramkova-sobotka-2018-vi/

Stalinův pomník v Jičíně
https://jicinsky.denik.cz/zpravy_region/stalinuv-pomnik-s-pompou-privitan-pak-tise-odvezen-20190916.html
Pomník J. A. Komenského v Jičíně
https://www.interregion.cz/turistika/stavby/pomniky/jicin_komenskeho_pomnik/jicin_komenskeho_pomnik.html

Mariánský sloup v Praze
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mari%C3%A1nsk%C3%BD_sloup_(Starom%C4%9Bstsk%C3%A9_n%C3%A1m%C4%9Bst%C3%AD)

Jeseník
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jesen%C3%ADk
Květen
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kv%C4%9Bten

Národní identita
https://is.muni.cz/do/rect/el/estud/pedf/js11/geo/web/pages/narodni-identita-nacionalismus.html
elementární pohled, akorát by si ty hrubky v textu mohli opravit, když to vydává univerzita – jinak mám Brňáky ovšem rád
https://www.soc.cas.cz/publikace/narod-narodni-identita-narodni-hrdost-v-evrope