Šrámkova Sobotka 2018 (I)

Šrámkova Sobotka 2018
61. ročník festivalu českého jazyka, řeči a literatury
30. června – 7. července 2018

Podobně jako v minulých ročnících jsem pojal svou návštěvu (své návštěvy) festivalu českého jazyka, řeči a literatury Šrámkova Sobotka i letos jako kulturní výpady orientované určitým směrem (proto ten plurál ve slově návštěva), na rozdíl od jiného možného přístupu (už jsem to komentoval u některého z minulých ročníků), charakteristického pro „Šrámkovce“, kteří stráví v Sobotce celý týden a užijí si celý program se vším všudy, slavnostním zahájením, večerními divadly, případně dalšími „přidanými hodnotami“ či tím, co mohou v určité variabilitě možného výběru naopak považovat za to nejdůležitější, protože nejaktivnější, totiž účast na některé z řady dílen. V mém případě by byl tento způsob samozřejmě také možný, ale neumím si představit, že bych pak byl schopen zpracovat množství impulsů do podoby podle mé představy (fotodokumentace a textové komentáře), v tomto směru pak je pro mě možnost dostat se do Sobotky z Jičína během deseti minut autem vlastně formující pro nějaký druh filtru, který si vždy nastavím.

Tentokrát ono nasměrování ovlivnilo zásadním způsobem téma festivalu, jímž byl čas (“Čas v nás“). Už na začátku roku jsem v Knihovně Václava Havla při příležitosti uvedení knihy Josefa K. Šlejhara Cvrček mého krbu potkal Mgr. Jana Bílka, bohemistu spjatého mnohočetně se Šrámkovou Sobotkou (pochází odtud, je jedním z hlavních organizátorů, uvádí cyklus ranních přednášek, jeho matka Marie Sekerová, učitelka na zdejší škole neodpočívá ani po ukončení profesních let a stará se o sobotecký EXOD, jehož účastníci, letití kantoři i studenti bohemistiky, tvoří podstatnou část návštěvníků festivalu), a ten mě informoval právě o tomto dramaturgickém záměru. Mohl jsem se proto i cíleněji podívat na některé knížky, jejichž četbu jsem měl tak jako tak v plánu (některé z nich bych mohl označit dokonce jako splnění dávných snů), jako Heideggerovo Bytí a čas, řadu titulů z fenomenologie, ale i jiných, s časem nějak souvisejících.

A ve festivalovém výběru to pak vyšlo zhruba tak, že jsem se ujistil, že nevynechám tentokrát žádnou přednášku a odpoledne absolvuju autorská čtení (což se mi skutečně s jednou výjimkou podařilo, když jsem odpolední návštěvu nahradil večerním programem), to znamená jakýsi model „dvoufázového“ pobytu, tedy dopoledne a po obědě v Jičíně pak ještě jednou zpět, který jsem uplatnil ve většině dní. Tímto způsobem jsem také ušetřil čas (i když ne peníze, ale myslím, že to je zanedbatelné) a mohl zpracovat alespoň zlomek fotek nahromaděných i z předchozích akcí, protože večer mi pak často už docházely síly. Na druhé straně jsem samozřejmě přišel o onu úžasnou atmosféru večerů, ať již na Zahradě Šrámkova domu či u Parmiggianiho (o úžasném čtvrtečním večeru ve Společnosti mrtvých básníků mi pak vyprávěla docentka Vaňková druhý den před přednáškou) či při divadelních představeních či filmových projekcích (vzpomínám na jednu takovou v minulých letech v Solnici).

Emil Hakl čte ze svých knih
sobota 30/6, 13.00 Šolcův statek

Vlastně první pořad na celém festivalu, ještě před jeho nedělním zahájením a na jiném místě, než probíhala ostatní autorská čtení (ta se uskutečnila v Zahradě Šrámkova domu). A nějak jiné bylo celé Haklovo vystoupení. Už tím, že Jan Samšiňák spisovatele uvedl a nechal číst a nevytvářel formát „besedy“ u jednoho stolku s nejrůznějšími otázkami, které mohou být někdy přínosné, jindy se ale míjejí svým smyslem (jedno takové moderování komentoval redaktor Raport!u, festivalového časopisu, slovy vůči moderujícímu: nejsi Karel Šíp), to bylo jiné, a zatímco u těch dalších autorských čtení jsou mi jasné kontury toho, co bych k nim chtěl říci, zde jako bych se vznášel v jakémsi oparu, který mi to, co Emil Hakl četl, vlastně nějak rozmazává. Ovšemže, Emil Hakl, vlastním jménem Jan Beneš, dvojnásobný držitel Magnesie Litery (za novelu O rodičích a dětech, zfilmovanou později Vladimírem Michálkem, a za román Skutečná událost), další knihy např. Pravidla směšného chování, Hovězí kostky, snad poslední knížka Umina verze, další ceny, např. Josefa Škvoreckého atd., kdo jen trochu sleduje kulturu, nemohl tohoto spisovatele minout.

Základní orientace ovšem nic nemění na tom, že se můj komentář od vlastního čtení přesouvá k otázce, co mě vlastně odvádělo od koncentrovaného vnímání smyslu čteného textu (kdybych ho měl reprodukovat, tak bych to snad nedal dohromady), samozřejmě vždy je rušivým momentem fotografování, to už mám ale myslím zvládnuté, buď oddělím obě činnosti a vymezím čas pro fotoaparát na určité okamžiky, nebo se mi to podaří propojit. Nebo to jsou snad Haklovy oči, které jsou zvláštním způsobem uhrančivé, jako by se díval do nějakého jiného světa (potvrdil jsem si pak v hovoru s ním, ale stačí se podívat na fotky u některých článků na internetu, tam je to také zaznamenáno), takový zvláštní pohled, těžko popsat ten pocit, snad smíření či vyrovnanost, až na druhé straně po laxnost a ležérnost.

Vlastně si očí všímám, ovšemže s větší vlastní iniciativou, u žen, ale nikdy jsem vlastně nic o očích a souvislosti s nějakou mimořádnou osobitostí člověka v nějakém textu nerozváděl. Někdy to bývá pohled zvláštní, koncentrovaný, jindy emotivní, vyjadřující nadšení či obavy, „okno do duše“, ale znám pár lidí, kteří „vypadají zcela tuctově“ a dívají se úplně „normálně“, v příkrém rozporu s tím, co si pak mimořádného přečteme v knize, uvidíme na obraze nebo uslyšíme na koncertu. Nicméně tentokrát mě cosi nutilo uvažovat o kontextech originality některých osobností včetně toho, jak působí svým zjevem (a také, není-li to určitý talent pro sebeprezentaci), ale pak když jsem si doma přečetl článek, že Hakl oslavil letos šedesátiny, tak jsem si říkal (míním to teď v žertu), že tady zasahují nějaké sci-fi síly, ten člověk na ta léta přece nevypadá.

Nu a v té mé „nekoncentrovanosti“ určitě také sehrála svou roli sklenička s „panákem“ v ruce spisovatelově při čtení (zachyceno na fotce) a komentářem o tomto tématu, odvádějícím každou chvíli pozornost od textu, podobně jako skutečnost, že si jeden z textů, ještě nepublikovaných, špatně vytiskl a vlastně ho nedočetl. Nechtěl bych nicméně veškeré tyto poznámky zamknout do škatulky o bohémském přístupu k věci. Vlastně se k tomu ale ještě dostanu. Při onom krátkém rozhovoru se mi totiž potvrdily některé věci. Říkal jsem Emilu Haklovi (či Janu Benešovi?), že – na rozdíl od některých mladých básníků, u nichž to vyznívá násilně, chtěně a toporně – jeho výrazy ze stylové vrstvy obecné češtiny a vulgarismů působí zcela přirozeně („funkčně“, by řekl literární kritik), na což jsem dostal odpověď, že tento jazyk vnímá jako přirozený už od svého dětství na Žižkově.

Podotkl jsem též, že by si zasloužil pozvání do Societas contraalkoholica doctoris Řimsae (Protialkoholní společnosti, ze zásady likvidující alkohol jeho konzumací, ačkoli po onom půlstoletí existence je to už také trochu jinak), a při otázce na možnost psaní se sklenkou v ruce jsem se dozvěděl to, co jsem si myslel, totiž že „to vůbec nepřipadá v úvahu“. To jsou naopak asketické chvíle, dokonce ani není dobré příliš jíst. Takže jsem si ozřejmil to nejpodstatnější (a tím se vracím k tomu jeho pohledu), když mi Emil Hakl potvrdil, že pro něj spisovatelská existence je existence ve vlastním vnitřním světě (samozřejmě to může každý vnímat dle svého ustrojení), jakkoli třeba ta druhá kniha oceněná Magnesií Literou ostře proniká i do zvěrstev kolem nás. V každém případě mě setkání inspirovalo k důslednějšímu dočtení knih oceněných Magnesií (naplňovat tento záměr se mi zatím příliš nedaří).

Po opětovném náhledu do programové brožury jsem se definitivně rozhodl, že přejedu ze Sobotky na hrad Pecku, kde se konal rovněž zajímavý, svými rozměry rovněž příjemně-formátový festival, který mi přinesl některá nečekaná překvapení. Cestou přes Novou Paku jsem pomyslel na Jaromíra Typlta, s nímž se setkám na jeho čtení v Sobotce v úterý. Z nedělního programu jsem byl takřka rozhodnut, že si poslechnu Wihanovo kvarteto v kostele, ale celé se to vyvinulo jinak. Oželel jsem to s vědomím, že jsem Wihanovce slyšel v zimě v Sukově síni Rudolfina. Ovšemže by zřejmě bylo zajímavé i Nokturno: Asstma teoretika umění a hudebníka/performera Filipa Jakše.

Prof. Milan Hlavačka: Čas a moderní doba. Unifikace času a kontrola časem
pondělí 2/7 Sál spořitelny

První z dopoledních přednášek byla, jak to Jan Bílek v rozvržení celého přednáškového týdne (uvědomil jsem si, jak je opravdu koncepčně dramaturgie festivalu vybudována) uvedl, obecně historická. „Přednáška se zaměří na sociokulturní proces vzniku jednotného a kontrolovaného času v evropské a české společnosti. Jednotný čas je vedle jednotného právního systému zásadním předpokladem a instrumentem k organizaci moderní občanské společnosti,“ čteme v programové brožuře. Pan profesor chodil při povídání v uličce a technický asistent, šikovný mladý hoch, student brněnské bohemistiky jménem Alexandr Gorczyca (zajímavé, neoslovovali ho Sašo, ale Alexi), promítal jednotlivé doklady toho, o čem přednášející hovořil (všímal jsem si pak různých způsobů prezentací), tedy o někdejší podobě kulturního času, jíž bylo zvonění zvonů (přírodní kmeny měly pak svůj způsob vnímání času), zatímco směřování k jednotnému času se stalo záležitostí občanské společnosti, měšťanskou ctností (zajímavé: názvy časopisů, a už ono slovo samo). Předtím byl „čas Boží“, tedy neměl „praktickou hodnotu“.

Demokratický čas vzniká ve Švýcarsku, kde v roce 1862 vymysleli „cibule“ (kapesní hodinky, nosily se na řetízku vesty, ještě nebyly náramkové hodinky, neměl je každý; data, i ta následovná, jsem neověřoval), každé město mělo svůj čas, který tedy nebyl mobilní, a toto začala měnit pošta. Jednotlivé společnosti vydaly první jízdní řády (18. stol.) a začalo i normování, tedy „první naplánovaný teror času“, poprvé tu je to, čemu říkáme „čas jsou peníze“. Postilion měl hodiny na krku, v roce 1823 v monarchii vznikly „rychlíky“ (samozřejmě ještě ne železniční, železnice přišla vzápětí), odjezdy byly po čtvrt hodinách. Parostrojní dráha na trase Vídeň – Brno v roce 1839, tedy Severní dráha císaře Ferdinanda, první v českých zemích (později byla vybudována trať z Prahy), měla vzor v anglické železnici (Liverpool ad., ještě jednou: 1839 je správně, ale ta data je třeba ověřit, přepisuji to ze svých poznámek, celé to obrovské téma, zde zhuštěné do jedné hodiny povídání, by bylo možné doplňovat i knihami pana profesora – monografie Doprava, 2002, Zlatý věk české samosprávy, 2006). To je zajímavé, důležitou skutečností je, že ještě nebyl telegraf a vlaky jezdily v obou směrech po jediné koleji, takže se jednalo o bezpečnost. Společnosti měly svého hodináře, čas byl separátní (zvláště v Anglii společnosti byly soukromé, takže na jednom nádraží mohlo viset několik hodin s různými časy, podle nichž jednotlivé z nich jezdily) a rozvážel se každý den po trase. Byl pak třeba „Vídeňský čas“.

Především však bylo třeba čas sjednotit – v Anglii to byla zásadní záležitost, protože zde správný čas byl nezbytný pro navigaci (viz téma u Umberta Eca, který se zabývá tématem v eseji o ztracených ostrovech, viz též něm. Wikipedie – Längengradproblem). Export času do krajiny byl tedy významným fenoménem. V polovině století pak vzniká telegraf, možnost posílat depeše zprvu jen jedním směrem. A v roce 1852 v Anglii vzniká elektricky jednotný čas, v šedesátých létech byl položen podmořský kabel. V Ženevě už nyní byl společný čas ve městě, pokusy transportovat čas v Paříži potrubní poštou se moc neosvědčilo (transport měl také svůj čas), železnice nyní měří čas už v minutách, v Americe je vytvořeno patnáct časových pásem, protože tam by byl jeden společný nesmysl vzhledem k zeměpisným rozdílům, a v roce 1884 bylo dosaženo sjednocení na Grenwichské konferenci. Vzhledem k pocitu ohrožené prestiže na ni Francie nepřistoupila (srovnej celou historii kulturních rozdílů v měření či penězích, ještě moje matka se učila dělení libry sterlingů [£] na 20 šilinků a ty na 12 pencí), to se stalo až v roce 1910 (Hlavačka zmínil také Wehrmacht, který sehrál úlohu též v ježdění auty vpravo).

Ve zkratce jsme tedy mohli na přednášce pana profesora Hlavačky sledovat sjednocení a „desakralizaci“ času, které má kulturní, ekonomické a další parametry, přednášející zmínil ještě rok 1969 s vynálezem atomových hodin a dnešní propojení času v GPS, v letmém pohledu na článek Greenwich Mean Time na něm. Wikipedii prohlížím články Sonnenzeit, Weltzeit a „koordinovaný světový čas“ (UTC), který nahradil v roce 1972 právě onen tzv. Greenwichský střední čas.

Druhá stránka celé problematiky je vyjádřena Hlavačkovou tezí, že „ne parní stroj, ale »píchačky« jsou symbolem průmyslové revoluce. Toto měření času vytvořilo u člověka „mentální stopu“. Komentuju nakonec v rámci diskuse příběhem, kdy jsme kdysi jeli autem v Černé Hoře a stopař, jehož jsme se ptali, kdy jede autobus, odpověděl „Dnes jede.“ A to nebylo někde v Arábii, kde právě tato mentální stopa zřejmě nebyla zanechána.

Dozvíme se ještě další historii, použití „kontrolních hodin“ u policie, ponocných a dalších, u dělnictva pak Bundy Time Recorder (firma Bundy Manufacturing Company, dnes IBM) a už následují otázky z publika. Jedna z nich, totiž zda se proti tomuto svazování dělníci nebouřili, mi osvětlila moje přemýšlení o věci, totiž že moderní filosofie, přenášející těžiště z „objektivního světa“ k existenci, tedy především fenomenologie, filosofové jako M. Heidegger, Edmund Husserl či Merleau-Ponty, provedli právě tuto vzpouru odmítající onen tradiční myšlení o světě (který tenkrát měl, jak je právě z vývoje moderní společnosti patrné, radikálně jiný smysl), byla právě onou velkou vzpourou proti „teroru“ subjekt-objektového vnímání, v němž se člověk stává „strojem“. Tohle se samozřejmě velmi obtížně vysvětluje v několika krátkých větách, jsme totiž „zatíženi“ právě oním způsobem vnímání světa, který je navíc ještě opřen o „vědecký pohled“, jemuž důvěřujeme coby pravdivému, navíc mu důvěřujeme proto, že toto vnímání světa umožnilo nesmírný technický pokrok euroatlantické civilizace (a ovšem také postupného zničení celé planety).

Mám tu ještě nějakou literaturu: Čas rychlých kol a křídel aneb mezi Laurinem a Kašparem: Kapitoly z kulturních dějin přelomu 19. a 20. století. D. Blühmová a J. Rauchová (ed.), Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích a Nová tiskárna Pelhřimov, 2008
Když prof. Hlavačka hovořil o teroru a zmiňoval Michela Foucaulta, měl zřejmě na mysli knihu Dohlížet a trestat, Knihu o zrodu vězení, přeloženou i do češtiny (Dauphin, 2000) a v pdf-formátu dostupnou i na internetu.

Petr Borkovec / autorské čtení
14:00 Zahrada Šrámkova domu

První autorským čtením na pódiu v Zahradě Šrámkova domu, rozšířeného nyní (nebo to bylo už v minulých letech) o větší plochu do prostoru zahrady, bylo vystoupení Petra Borkovce.  Pzn.: Názvy jednotlivých pořadů s jejich specifickou grafikou přepisuji dle progr. brožury, pouze u prvního pořadu v tom či onom dni, tedy kdy by to nemuselo být zřejmé, přidávám datum, názvy míst a jména účinkujících ponechávám rovněž dle brožury.

Petr Borkovec. Překladatel a básník, držitel Ceny Jiřího Ortena (1995) či německé Ceny Huberta Burdy (2001). Jeho básně vyšly ve většině evropských jazyků. Narodil se 17. dubna 1970 v Louňovicích pod Blaníkem. (www.czechlit.cz, stojí za to přečíst celý další charakteristiku)

„… něco mezi atlasem a skládku a je třeba vytvářet nová přísloví, nejlepší texty jsou na internetu.“ To jsou slova, která jsem si zapsal. Tato citlivost vůči současnému jazykovému prostředí, schopnost je parafrázovat, parodovat, experimentovat s nimi, přičemž to může být hra, ale také poukaz k něčemu podstatnému v dnešku. Dokladem budiž jedná krátká básnička:

Z jazykové poradny

Dobrý den. Prosím o laskavou radu,
které z uvedených slovních
spojení je správné, resp. nejlepší:
Prohnala si 1) kulku hlavou,
2) hlavou kulku, 3) kulkou hlavu,
4) hlavu kulkou. Děkuji, Hana B.

V odpovědi na první otázku Šárky Kadavé v rozhovoru v Raport!u 3, zda se ve své tvorbě nějak posunul, odpovídá mj.: „V 90. letech bych nenapsal text, který je z velké části složen z textů někoho jiného. Teď na těchto základech stavím.“

Na začátku nicméně Petr Borkovec četl ze dvou starších sbírek, vzhledem k tomu, že jeho autorské čtení bylo zařazeno do formátu Poezie 90. Básně s názvy Filmy, Akce a další, vyprávěl o tom, jak se v roce 1990 setkal s „vousáčem“ Václavem Kadlecem a jak rychle došlo k vytištění jeho sbírky, o tom, že Vladimír Binar byl jeho guru (po čtení jsem mu šel říci, jak mě to potěšilo, že Vladimírovo  jméno zaznělo, vzhledem k tomu, že jsem rovněž jeho žákem). A posléze porovnával, jak funguje dnes kavárna Fra a stejnojmenné nakladatelství, v němž „vydává, to co chce“. Už to samozřejmě nejde během pouhých několika týdnů. Pak se též rozhovořil o překladech, které jsou zároveň „studijním materiálem“, tzn. koncentrací do jazyka, a také o překladu jedné antické tragédie Aischylovy Órestei ve spolupráci s Matyášem Havrdou, který se zabýval třeba Klémentem Alexandrijským, překladu, na kterém strávil dva roky (komentář pak: „podívej se jak vypadáš“, v ND premiéra 2002).

Nu a v druhé části prezentace vlastních textů se věnoval zábavnému tématu ve třech ukázkách z prozaické knihy Lido di Dante (Fra, 2017), pojednávající o místech, o nichž se říká, že zde Dante psal Božskou komedii (což není pravda, psal ji v blízké Ravenně) a kde je dnes nudistická pláž. Téma sporů mezi „textiláky“ a nudisty ve třech ukázkách mě zaujalo v tom ohledu, že ti mladí se agresivně zahalovali, zatímco starší generace se věnovala svému životnímu stylu naturistů (kdysi to bylo obráceně). Báseň se jménem této pláže v titulu se nacházela už (jako poslední) v jedné z předchozích sbírek, rozhodnutí pro vyprávění o Itálii, kam Borkovec pravidelně jezdí, ve větší šíři vedlo právě k volbě prózy.

Natálie Hájková Paterová / autorské čtení
Zahrada Šrámkova domu

Měl jsem pocit, že bohemistka a překladatelka, která vystoupila na druhém úterním autorském čtení buď chtěla publikum vyděsit nebo byla sama vyděšená. „Celkově nabídla velmi silné a tematicky sevřené čtení, jež zneklidňovalo, rozechvívalo a otevíralo otázky, které většinou vytěsňujeme,“ dočteme se v reportáži Ondřeje B. Vinše v Raport!u 3. „Problémy globalizovaného světa, kde hoří pralesy, vymírají celé živočišné druhy a dochází k drásavému rozdělení společnosti,“ říká ještě autor reportáže. Naléhavost jsem vycítil z veršů, jako je „Pohlaď mě tady, tady mě to bolí“ či jednoslovného „Dýchej!“, za nímž jsem pocítil existenciální hrůzu.

Paterová vyrostla na česko-polském pohraničí, vdávala se v Polsku, napsala diplomovou práci o Jaroslavu Seifertovi, hovořila o překladech polských básnířek Genowefy Jakubowské-Fijałkowské (Něžný nůž) či Dominiky Dimińské (to jméno mi ale nic neříká, nalezl jsem teprve na polském internetu) a vztahu k nim. Hodně expresívní poezie.

- pokračování -