Michael Jackson Symphony

Michael Jackson Symphony
16. srpna 2018 / Sedmihorské léto

Dvě mladé ženy vedle mě znaly evidentně každé slovo z těch písní, protože si takřka celou dobu tiše zpívaly spolu se střídajícími se čtyřmi zpěváky a oběma instrumentálními tělesy, Moondance Orchestra a Filharmonií Hradec Králové, řízenými Martinem Kumžákem, asi v páté řadě zboku pod jevištěm areálu festivalu Sedmihorské léto. Buď se mýlím v odhadu věku, protože jedna z nich má asi desetileté dítě, hocha, který si chvílemi hraje s mobilem, nebo chybně odhaduji dobu, kdy vlna songů Michaela Jacksona zasáhla i Česko.

V každém případě se ono šílenství míjelo s mými ikonami, totiž bylo v mém případě na jiném místě amplitudy než její vrcholy, neboť ty se aktuálně – ve společenství stejně spřízněných duší – odehrávaly na jedné straně dávno předtím, v době The Beatles, Stounů, Deep Purple, Led Zeppelin, začátků Carlose Santany, Chic Corey a artrocku, o něco později, to už ale v intimitě soukromých poslechů, Yes, a pak, ovšem až po mnoha letech, Vlasty Redla na české scéně a pozdě objeveného Toma Waitse, což bylo ovšem rovněž individuální, nikoli generační zjevení .

Éru ABBY, Madonny a Michaela Jacksona jsem vzal pouze na vědomí, i když u toho posledního, kterého jsem ovšem aktuálně znal ještě z doby poslechu rovněž fascinujících, ještě „černých“ desek Tamla Motown, třeba vedle Arethy Franklinové z Jackson Five. Je až přízračný souběh událostí, že když jsem se vrátil ze Sedmihorského léta, v televizních zprávách běžela na dolním řádku obrazovky informace, že Aretha Franklinová, jejíž Respect jsme v té době takřka zbožně poslouchali, právě dnes, v 76 letech zemřela.

V každém případě to, že by si publikum zpívalo s performery na jevišti, jsem nejintenzivněji zažil na některých velkých folkových koncertech, tam je to přece stylové, že se posluchač identifikuje s poselstvím z jeviště, a tady jsem s něčím podobným nepočítal a překvapilo mě to. Maně jsem si tedy i musel položit otázku, do jaké míry zcela zaplněné hlediště sedmihorského areálu přitáhlo právě jméno „krále popu“, do jaké míry skutečnost, že na jevišti posluchači uvidí známé tváře z televizních tanečních soutěží StarDance a do jaké míry si přišli vychutnat mistrovské aranže Martina Kumžáka.

V mém případě to byla ta poslední varianta. Nad uměním aranží, v nichž dokázal Martin Kumžák při zásadním rozšíření obsazení zachovat „ducha doby“, tedy originálu, a „přidaným“ symfoňákem jej neutlumit, ale naopak propojit s dnešním, aktuálním vnímáním, jsem zajásal už u projektu Dasha Symphony, který jsem slyšel před třemi roky v Národním domě na Vinohradech (zpívala, stejně jako dnes, ale na rozdíl od dnešního plného pěveckého obsazení, právě jen ona, úlohu symfonického orchestru naplnila Komorní filharmonie Pardubice). Komentovat alespoň stručně vystoupení na Sedmihorském létě mi v tomto případě komplikuje dost podstatná skutečnost, že songy Michaela Jacksona pořádně neznám. Mohu zachytit tedy pouze některé aspekty věci. A jsem proto rád, že jsem na stránkách hradecké filharmonie našel zasvěcenou recenzi Jana Hocka, redaktora JazzPortu, která uvedla řadu věcí, které i mě zajímaly, v pregnantním pojmenování.

I když vím, že to „nedoženu“, pustil jsem si na YouTube řadu Jacksonových songů se záměrem vytvořit si alespoň elementární představu, co z určitě pozoruhodného hudebního materiálu Kumžákův projekt transformoval do podoby, v níž jsme ho mohli slyšet i na Sedmihorském létě (loňská premiéra v květnu 2017, 3. října 2018 ve Fórum Karlín či den na to v „domovském“ sále hradecké filharmonie, ale i koncert v Curychu v listopadu je už takřka vyprodaný). V první řadě jsem si ale uvědomil, že Jacksona mám „zaškatulkovaného“ v podstatě do jedné podoby, zhruba řečeno, v jaké se jeví v „Billie Jean“. Pravda, bude asi i obecně nejznámější (na YouTube  zaznamenala k dnešku, tj. 17. 8. 2018, 469 603 675 zhlédnutí, a je to svým způsobem opodstatněné, právě s touto podobou Jackson „prorazil“),  jeho hudba má ale daleko víc podob, což je zřejmé už při páté šesté nahrávce – „různorodost“ ale znamená pro záměr provedení na jevišti během jednoho večera také „nestejnorodost“, kterou upravovatel, při vší inspirativnosti různým stylovým charakterem, nejrůznějšími podobami instrumentálního rámce atd. musí „dostat pod jednu střechu“. A ovšemže zároveň musí být vytvořena nová osobitost celé interpretace, od složky instrumentální až po uchopení sólisty.

A ovšem, můžete si říci, právě rozšířením základního doprovodného obsazení (přičemž už samotný Moondance Orchestra disponuje velikou šíří možností, vycházející z hudebních dovedností řady excelentních hráčů) o orchestrální složku, která zde nicméně nehraje úlohu „festivalového orchestru“ (pod čímž trochu pejorativně nazývám „les smyčců“, který vytvoří na jevišti sice větší zvukový objem, tedy efekt, ale tím to končí), nýbrž je plnohodnotnou součástí arrangementu a jedním z pilířů hudební struktury, to má ten, kdo tu hudbu dává dohromady, jednoduché. Protože má „všechno k dispozici“. To ano, nicméně bez invence, hlubokého pochopení téhle hudby, určené „jen pro zábavu“, neuděláte nic, i kdybyste měli k dispozici jánevímco.

Součástí oné transformace, od prvního okamžiku zřejmou a v průběhu večera se pak v jednotlivých polohách odstiňující, byla přítomnost čtyř zpěváků na jevišti – Naďa Wepperová, Dasha, Dušan Marko a Dušan Kollár představují vedle onoho základního vzorce sólového zpěváka a doprovodných vokálů („křoví“, dívek, které jsou ozvěnou vedle další vrstvy dialogu s instrumentální složkou) třeba i plnohodnotné vokální kvarteto, ale – při přítomnosti jediného z nich – čtyři podoby interpretace původně mužského (jakkoli na genderovém pomezí) originálního hlasu. Takže už tento moment navýšil bohatství barevných s individuálně odlišných poloh večera, přičemž jakkoli mám tendenci k tomu vyzdvihnout originalitu plné barevnosti hlasu u Dashi, musím už v zájmu spravedlnosti říci, že naopak na jevišti čtveřice působila vyrovnaně a přitom byli všichni, každý/každá svým způsobem skvělí.

Nu a pak určitě podstatnou úlohu sehrála dramaturgie večera, koncert bez jakéhokoli úvodního či průvodního slova (ovšemže mě musí napadnout předchozí koncert Redl/Pavlica, v němž naopak verbální složka byla podstatnou, vůbec ne doprovodnou, mechanickou složkou) – jediné mluvené sekvence se v závěru ujala Dasha, která poděkovala divákům za přízeň, představila účinkující a ohlásila, že projekt vznikl při příležitosti šedesátému výročí narození krále popu, které oslavíme za čtrnáct dní (narozen 29. srpna 1958). A tady jsem si konečně uvědomil nesmírnou odvahu pustit se do podobného projektu – na pozadí někdejších Jacksonových vystoupení na plných stadionech (v odkaze: Mnichov 1999). Michael Jackson Symphony v plné míře obstála. Skladby se po třech úvodních při všech zpěvácích na jevišti střídaly v nejrůznějších polohách – neměl bych zapomenout ani říci dobré slovo o výborných sólech na tenorsaxofon, trubku a pozoun a nasazení orchestru – a v plné hodině a tři čtvrti hudby, z nichž uberme k řečenému okamžiku zhruba deset minut přídavků, směřovaly k vyvrcholení, k němuž ještě – jak to bývá i na open air koncertech obvyklé – přispívala i atmosféra rychlé proměny stmívání ve tmu, rozzářenou v publiku mávajícími zářícími světly mobilních telefonů.

Na zpáteční cestě k Jičínu po už takřka opravené silnici jsem si znovu vzpomněl na podvečer, kdy se – ještě za plného světla – vznášely nad Českým rájem tři horkovzdušné balony, na krátké pozdravení autora projektu v zákulisí před koncertem, a na spokojenost publika, vyjadřující ji formou zaslouženého standing ovation. A možné je hovořit i o vrcholné spokojenosti mé vlastní.

Můj někdejší komentář, Dasha Symphony
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/dasha-symphony/

Michael Jackson Symphony
https://www.fhk.cz/17/Recenze_a_rozhovory/
https://ceskyrajvakci.cz/jedinecny-projekt-michael-jackson-symphony-je-aktualne-nejuspesnejsim-pocinem-hradecke-filharmonie-zazit-ho-muzete-na-sedmihorskem-lete/
https://jazzport.cz/author/jan-hocek/

Live in Munich 1999
https://www.youtube.com/watch?v=mHhrZxLWOHc

propagační video MJS
https://www.youtube.com/watch?v=vAmsaIagRw8