Dasha Symphony

Dasha Symphony
České doteky hudby 2015

Národní dům na Vinohradech / Majakovského sál, 29. 12. 2015, 19.00
Dasha – zpěv
Moondance Orchestra Martina Kumžáka
Skupina Pajky Pajk
Komorní filharmonie Pardubice

Je dost nepravděpodobné, že by někdo – a nemusí to být pravidelný návštěvník koncertů vážné hudby – nikdy neslyšel Moondance Orchestra Martina Kumžáka. Je možné, že přeslechl jméno, když jej Marek Eben představoval při některém z televizních večerů taneční soutěže Stardance, k jejíž první řadě v roce 2006 jeho leader tento orchestr založil. Vznik orchestru Kumžák vysvětluje těmito slovy: Oslovil jsem své dávné spoluhráče a kamarády ze studiových spoluprací nejrůznějších projektů, z jazzových formací Kontraband, Dub Be Bop, Svengali, atd. Dále pak z muzikálových produkcí Jesus Christ Superstar, Vlasy, Hamlet, Rusalka a z kapely Pajky Pajk, která doprovázela většinu soutěží Superstar v televizi Nova.

A o tom, že program, sestavený z českých a světových hitů pro Dagmar Sobkovou, kterou známe pod uměleckým jménem Dasha a která právě s Moondance Orchestra i na Stardance vystupovala, pro další spřízněné hudebníky Pajky Pajk, kteří vystupují s Dashou i při dalších příležitostech, a pro Pardubickou komorní filharmonií – což z projektu činí další ze symfonických projektů, v poslední době tak úspěšných (např. unikátní hudebně-vizuální projekt Symphonic Queen, 2013), je v panoramatu MHF České doteky hudby jedním z těch nejzajímavějších, nemusíme pochybovat. Wykrentova Řeka lásky, Albinoniho Adagio či Stingovy Fields of Gold, to jsou melodie, které si můžete zpívat i při vánoční atmosféře, a profesionalita Dashy i celého souboru jsou vrcholnou zárukou jedinečného zážitku z tohoto večera.

V podstatě jsem nemusel měnit ani slovo a mohl použít předchozí dva odstavce z mé anotace v katalogu jako úvod ke komentáři koncertu, který se – letos už jako druhý, po Hudebních pohádkách dětem 26. 12. – uskutečnil v Majakovského sále Národního domu na Vinohradech. Ten byl vyprodaný do posledního místa už před dvěma měsíci s tím, že byla otevřena a doplněna sedadly i zadní část sálu. Na jedné straně je to pochopitelné – vzhledem k mediální popularitě umělců, na straně druhé by to byl příliš laciný argument, máme-li se bavit především o kvalitě. A samozřejmě, co si budeme namlouvat, na oblast muziky, která bývá označována jako nonartificiální, přijde vždycky více posluchačů než na nejprestižnější smyčcové kvarteto. Myšlenky se mi neustále stáčejí k samotné muzice, když se mi trochu vzpíralo použít ono slovo „nonartificiální“, které v doslovném významu znamená „neumělecká“. Nelze přece říci o Dashe a hudebnících, že by to „neuměli“ – termín je samozřejmě myšlen zcela jinak, totiž jako žánrové vyčlenění oproti „klasické“ či „vážné“ hudbě.

Ještě než se ale dostanu k vlastnímu večeru, rád bych poznamenal, že původně bylo uskutečnění koncertu zamýšleno v Rudolfinu (i proto hudebníci poté komentovali, že zde muzika zněla rovněž dobře), a v pracovních materiálech bylo dokonce uvedeno původně  jiné symfonické těleso. Volba Komorní filharmonie Pardubice nicméně rozhodně nebyla pochybením, protože tento soubor je jeden z nejlepších svého druhu u nás. V Pardubicích je zdejší kulturní prostředí přímo líhní výborné muziky, řečeno na okraj, syna koncertního mistra Petra Zdvihala, rovněž Petra Zdvihala, mohli posluchači letošního festivalu ČDH vidět na slavnostním zahajovacím koncertu na Hradě coby koncertního mistra SOČru, rovněž skvělé Barocco sempre giovane jsme si mohli tuším vloni poslechnout ve Smetanově síni.

Koncertní pořad, který je v základní podobě podle slov Martina Kumžáka starý zhruba dva roky, prezentuje na různých místech země, ale i v Praze (Divadlo v Rytířské, 5. 5. 2015) Dasha s hudebníky skupiny Pajky Pajk (jako kvartet, později kvintet), jak uvádí programy, konkrétně s Martinem Kumžákem – piano, Janem Jakubcem, kterého vystřídal Martin Lehký – baskytara, Tomášem Brožkem - bicí, Pavlem Plánkou – perkuse, a později i Peterem Binderem – kytara, a v symfonické podobě, tedy spolu s dalšími hudebníky Moondance Orchestra Martina Kumžáka  (členové Pajky Pajk jsou rovněž členy) a Pardubickou komorní filharmonií jakožto Dasha Symphony. Tak, jak jsme pořad slyšeli na koncertu MHF ČDH 29. prosince 2015 bylo – opět podle vyjádření jeho dirigenta a autora – potřetí, datum prvního vystoupení v Pardubicích uvádí internet 19. 11. 2013. Moondance Orchestra spolupracovala rovněž s Filharmonií Hradec Králové, Pardubickou, Plzeňskou, Jihočeskou a Zlínskou filharmonií.  V symfonické podobě si pořad mohli poslechnout návštěvníci s Police Symphony Orchestra v letech 2014 a 2015.

Jak na zkoušce, tak večer si interpreti skvělou muziku viditelně užívali (dirigent a autor všech aranží Martin Kumžák stále s úsměvem, zdaleka ne samozřejmá věc), Dasha se skvěle zvládnutou hlasovou, výrazovou a obsahovou interpretací jednotlivých songů včetně jevištní (pohybové) prezentace, „rockeři“ s bravurou zkušených muzikantů, symfonici s pohodou trochu jiné muziky, než na kterou jsou v každodenním životě zvyklí.  Na úspěchu koncertu se kromě profesionality všech, samozřejmě především zpěvačky, která má bohaté zkušenosti s muzikálem (Popelka, Ofélie, Angelika, Mona Lisa, Aida, Jezerní dáma, Maří Magdalena, za kterou v roce 2010 získala Cenu Thálie aj.), ale i koncertního vystupování, včetně toho po boku Karla Gotta, se podílely (a zřejmě i obecně podílejí) podle mého názoru ještě dvě věci.

První byla výběr skladeb projektu, žánrově pestrý a zahrnující od popu přes funky, soul až k muzikálovým melodiím. Konkrétně se začíná Empire State of Mind, jehož autorem je americký rapper Jay-Z a zpěvačka Alicie Keys, a pokračuje přes třeba Stingovo Fields of Gold či Get Here černé americko-kanadské zpěvačky, keyboardistky a autorky Brendy Russell až po Fantasy (Maurice White, Verdine White, Eddie del Barrio), kterou v originále hrála americká kapela Earth, Wind & Fire (byl to její hit v roce 1977, rovněž cover verze z roku 1990 Eurodance a Black Box byla velmi populární), která proslula právě tím, že prošla všemi možnými myslitelnými styly (uvádí se r&b, soul, funk, jazz, disco, pop, rock, latinská a africká muzika. Jihoamerické rytmy jsme slyšet mohli ve Sway, vlastně ¿Quién será?, mambě (píseň, ale také tanec) Mexičanů Luise Demetria a Pabla Beltrana Ruize, tedy „klasiky“, naproti tomu byl zařazen třeba song Get The Party Started Lindy Perry, známý z podání Pink, na jejímž druhém studiovém albu Missundaztood (2001) vyšel. Dasha mezi skladbami uváděla i jejich kontext, například spolupracovníky Jana Smigmatora či Davida Solaře, který pro ni skládá (Najednou), autory, které má ráda, např. Stevie Wondera, z jehož repertoáru zazpívala Don’t you worry ‘bout a thing. Před závěrem zazněla ale i třeba česká pop-klasika –  Řeka lásky Jaroslava Wykrenta, u níž jsme si mohli uvědomit zabarvení hlasu, hodně podobnému tomu „soulovému“ Marie Rottrové, od níž písničku známe.

Druhá, stejně důležitá věc byly skvělé aranže Martina Kumžáka. Není jednoduché napsat hudební úpravu tak, aby byla zachována atmosféra, a zároveň vložit do skladby autorskou stopu originálu (mnozí autoři především zdůrazňují pouze tu svou, kterou tu původní „překřičí“), ale také něco „z doby“. To znamená ovšem především nebát se vykročit jinam, mimo podobu, v níž máme písničkou „naposlouchanou“.  Možná nejzřejmějším příkladem toho by mohla být i v popu velice známá melodie Adagia Tommase Albinoniho. Ponechme stranou, že barokní skladatel ji nenapsal – ale vlastně to je docela důležité, protože Remo Giazotto, italský muzikolog, který uspořádal systematický katalog Albinoniho díla, napsal tuto skladbu pro housle, smyčce, continuo, tedy jako neobarokní kompozici, přičemž měl k dispozici fragment Albinoniho rukopisu. Tento model tedy vlastně tak trochu slouží jako možnost „rozšíření“ zvukového volumenu jednoduchým způsobem, jak to mnohdy slyšíme u nejrůznějších „festivalových orchestrů“, ale nejen tam, když se bez jakékoli invence prostě přidá „les smyčců“. Martin Kumžák se vydal jiným směrem – zastavil i v interpretacích obvyklý mechanický tep rytmu a vsadil na dialog vokálu a orchestru v souznění a principu call and response v distribuci do jednotlivých nástrojů a nástrojových skupin. Tím paradoxně ještě více odhalil a rozezněl melodiku písně a zároveň se vrátil současnými prostředky k některým barokním zákonitostem.

Jiným případem kongeniálního zpracování může být song Sunny, kterou původně proslavil v roce 1966 jeho autor Bobby Hepp, jehož největším hitem píseň byla, a sláva se opakovala s disko verzí popové vokální skupiny Boney M na jejich prvním albu Take The Heat Off Me (1976). V tomto případě v symfonické úpravě zůstal svižný rytmický základ, podpořený swingem orchestru, v jehož melodických sekvencích smyčců či dechů zůstalo cosi ze „vzestupného“ disco švihu legendárních interpretací „sedmdesátek“, ale zároveň byly harmonicky zahuštěny alterovanými akordy připomínajícími na jedné straně jiné legendy (soulové či r&b), ale zároveň působícími neuvěřitelně aktuálně. Možná by se Kumžákovými aranžemi měl zabývat někdo z muzikologů, kdo se specializuje na tuto problematiku, už proto, že i při zmíněné pestrosti působí kompaktně a je v nich zřetelný autorský rukopis.

O úspěšnosti koncertu Dashi, Pajky Pajk, Moondance Orchestra Martina Kumžáka a pardubické Komorní filharmonie svědčí i skutečnost, že si publikum některé písničky zpívalo spolu s interprety a odcházelo jakoby už v předsilvestrovské náladě.

Jan K. Čeliš / leden 2016
Psáno pro České doteky hudby / Čtení o koncertech ČDH