Klasika a jazz bez fraku

Klasika a jazz bez fraku

Kaple Zjevení Páně ve Smiřicích / 18. 2. 2018, 19.00 hod.
Smiřické svátky hudby / 15. ročník velikonočního hudebního festivalu

Jaroslav Svěcený – housle
Tom Vybíral Trio
Tomáš Vybíral – kontrabas a bicí
František Krtička – piano, vibrafon a aranže
Ondřej Štajnochr – kontrabas a baskytara
Collegium Jaroslava Svěceného
Roman Šmucler – průvodní slovo

Z Jičína to do Smiřic není daleko a blízko k sobě obě města ve východních Čechách mají i v historii. V tom, které má své jméno podle rodu Smiřických ze Smiřic, ve své době nejbohatšího v Čechách (obrovský majetek v severních Čechách, v 16. století vlastnili dvanáct panství, mj. v Roudnici n. L., na Mělníce, atd.) mají nádhernou Kapli Zjevení Páně. V Jičíně je známá historie, kdy právě tento rod vlastnil (po předchozích Trčcích z Lípy) město, postavil zde zámek, v němž po smrti Albrechta Jana došlo k oné události, traktované v nejrůznějších verzích coby pověst o lásce, jak to uvádí kniha dr. Jindřicha Francka „Příběh tajné lásky“ s podtitulem „Eliška Kateřina Smiřická a její sexuální skandál“, na jejímž konci byl ovšem historický fakt, kdy dotyčná (a spolu s ní i manžel její sestry Markéty Salomény, s níž se Eliška Kateřina přela o majetek, Jindřich Slavata z Chlumu) vyletěla i se zámkem do povětří. Čímž byl, zlomyslně řečeno, uvolněn prostor pro velkorysé rozšíření zámku Albrechtem Eusebiem z Valdštejna, jenž chtěl vytvořit z města sídlo celého svého panství.  Valdštejn pak byl pánem i ve Smiřicích. A obě města proslavilo baroko. V Jičíně vedle zámku, který dnes po novějších přestavbách moc barokně nevyhlíží, komplex jezuitské koleje a krajinně-architektonický projekt letohrádku-loggie s lipovým stromořadím, vedoucí z Jičína k vévodově hrobce do Valdic (dnes věznice), ve Smiřicích Kaple Zjevení Páně –

– v níž jsem si tyto paralely naléhavěji uvědomil v okamžiku, kdy dr. Roman Šmucler hovořil o v úvodu koncertu Jaroslava Svěceného a jím přizvaných dalších umělců „Klasika a jazz bez fraku“ o přítomnosti a historii, o rodu Smiřických, Valdštejnech a dalších věcech. Byl jsem dobře naladěn už z předchozího posezení v kavárně Fidla naproti kapli, kterou inzerovala internetová pozvánka na Smiřické svátky hudby a kde měli dobrou kávu, především však pro jméno, o pouhé jedno písmenko se lišící od jičínského souboru, který jsem spoluzakládal a dvacet let v něm hrál (Fidle).

Tak to je paralel až přespříliš, nicméně nikoli ta poslední chvála na pořadatele, kteří se o návštěvníky smiřických koncertů skvěle starají – počínaje informacemi v mejlech o změněné dopravní situaci/objížďce, související s opravami hlavní smiřické třídy, přes přívětivé jednání několika dam, uvádějících každého návštěvníka do koncertního prostoru s přáním hezkého večera až na jeho místo, dobře fungující bufet, celkový vzhled kaple a celého traktu zámku, opraveného už prý někdy před patnácti lety, pozvání na shlédnutí výstavy malíře, grafika a ilustrátora Josefa Velčovského v historickém Erbovnímu sále či stálé expozice sochaře a medailéra Milana Knoblocha či nově zavedené možnosti zápůjčky plédu, jak to známe třeba z koncertů na nádvoří zámku v Litomyšli. Tahle nabídka byla, přestože „přímotopy běžely naplno“, jak sdělovala průvodní informace na internetu, při nepříjemném mrazivém větru venku velmi milá.

A už vůbec nemluvě o vzorně vypravených materiálech, programové knížce, vstupence a programu k samotnému koncertu, vše zpracované vkusně a v jednom grafickém stylu (logo, v němž se protíná znak města Smiřice a houslového korpusu se jménem festivalu, správné rozvržení písem na příslušných místech identických, dostatečně výrazné a kvalitní fotky, texty s charakteristikami osobností etc., „papírovým“ materiálům odpovídají i stránky festivalu, včetně FB), což bych nemusel takto rozebírat vzhledem k tomu, že by se to mělo v té „nejlepší společnosti“ považovat za samozřejmé, nicméně to v řadě jiných případů zdaleka samozřejmé není. Ale přece jen ještě jedna „moje“ osobní paralela – v jedné z přístupových místností ke kapli je vystaven malý model pražského staroměstského orloje, jehož tvůrcem (výtvarníkem, hodinář byl ze Sobotky) je jičínský sochař J. Stuchlík (týž, jenž je autorem pomníku obrozence, děkana Antonína Marka v Libuni). A teď už tedy opravdu k vlastnímu koncertu.

Jeho dramaturgii naznačuje už doslovné čtení názvu „Klasika a jazz…“, po úvodním slově dr. Šmuclera a Jaroslava Svěceného zazněly v první části večera díla evropské barokní hudby, Koncert a-moll BWV 1041 pro housle a orchestr Johanna Sebastiana Bacha a poté dvě skladby Antonia Vivaldiho: Concerto i D con Violino Solo obligato, op. 3 č. 9 a Koncert C-Dur pro housle, smyčce a basso continuo. Na pódium si hlavní protagonista večera (a celého festivalu) přizval hudebníky smyčcového Collegia Jaroslava Svěceného a vzhledem k této komorní podobě provedení skladeb jsem měl pocit, že právě takto tato hudba mohla znít v době, kdy byla zrozena. Samozřejmě s tím, že se v posledním případě nejedná tak úplně o baroko vzhledem k tomu, že pod Koncertem C-Dur je jako druhý autor podepsán vídeňský houslový virtuóz Fritz Kreisler, který motivům Vivaldiho hudby dal definitivní podobu.

V dialogu Romana Šmuclera a Jaroslava Svěceného padly myšlenky o těchto skladatelích jako populárních hitmakerech či stars, což u Fritze Kreislera, sledujícího paganiniovské pojetí hry na housle, nabylo klasické podoby zvláště v kontextu jeho přesídlení do Spojených států, kde tento pojem patří k ústřednímu modu vnímání kultury (ostatně i náš Antonín Dvořák byl takto vnímán), lze to ale zpětně vztáhnout i na oba barokní skladatele. A v kontextu celého večera lze říci, že pojímání osobnosti jako populární hvězdy bylo jeho sjednocující myšlenkou celého jeho programu – také Frank Sinatra byl ve své době hudební a filmovou hvězdou číslo jedna. A myslím si, že v oné myšlence je něco vlastního i pro osobnost Jaroslava Svěceného a jeho pojetí houslové hry, v rychlých větách energicky zvýrazňujících tempo či jej dokonce v některých místech popohánějící ve prospěch okamžité emoce či efektu brilantní pasáže. Je takřka hmatatelné nasazení v předávání těchto emocí publiku. Tady se Svěcený prezentoval v oné historické shodě coby „il virtuoso“. Já sám jsem si na druhé straně ovšem vychutnal snad nejvíce pomalou druhou větu Andante doloroso v poslední z jmenovaných skladeb, takřka prostinkou, krásnou melodii nesoucí se v průzračné akustice kaple.

Ozvěna nicméně v tomto prostoru může být i problematizujícím momentem, tak o přestávce v šatně umělců padla slova o rozmazání mluveného slova, přenášeného přes mikrofony do sálu (jediná vada na kráse večera), což se pak stalo předmětem Šmuclerova vtipkování na jevišti, když řekl, že prý nebylo vzadu slyšet ani slovo a že tedy musí celou historii Smiřických převyprávět ještě jednou od začátku a posléze, že se bude muset rozhodnout pro jednu z variant, totiž zda se ještě dnes všichni dostaneme domů, když se bude mluvit pomalu, nebo to zvládneme jinak, přičemž se přimlouval za tu druhou. Na jeviště pak byli přizváni hudebníci Tria Toma Vybírala, přičemž jeho uměleckého vedoucího Roman Šmucler vyzpovídal, jakže se to vlastně dostal k bicím, když jeho prvotní hudební kariéra byla kontrabas (na nějž hrál v barokních skladbách). Odpověděl, tak jak se můžeme i dočíst v charakteristikách umělců na stránkách či v programové brožuře, že toužil hrát jazz. Trio Toma Vybírala nicméně přišlo už před přestávkou, zatímco ostatní hudebníci zůstali sedět a my jsme si mohli poslechnout několik z nejproslulejších standardů jazzu či populární hudby – Carmichaelovo Stardust , How High the Moon Morgana Lewise a You are the Sunshine of my Live Stevie Wondera.

Teprve po přestávce nicméně se stočila pozornost na samotné jazzové hudebníky, kteří – bez přítomnosti Jaroslava Svěceného zahráli dvě skladby – French Evening a Melancholic Colours. Už v nich upoutaly pozornost zajímavé improvizace jednotlivých hudebníků tria a určitě nebyly ty poslední. Závěrečnou částí večera totiž byla sestava skladeb Franka Sinatry, označená jako Sinatra Suite, která dávala právě jednotlivým složkám jevištního celku (opět přišli i hudebníci Collegia) nejrůznější příležitosti. Název připomíná někdejší baletní projekt v Kennedy Center for the Performing Arts ve Washingtonu, záležitost American Ballet Theatre z roku 1983, nicméně vybrány byly  – až na první song, Strangers in the Night – jiná, rovněž velmi populární čísla. V aranžmá Františka Krtičky, hudebníka Tria Toma Vybírala, zazněly další skladby – I Can´t Get Started, Something Stupid, Unforgettable, The Girl from Ipanema.

Dá se říci, že to byla jakési hommage à Sinatra, pocta či hold tomuto velkému jménu. Když si uvědomíme, že již první melodie před přestávkou, Stardust, byla jedním z velkých Sinatrových hitů (původně, v roce 1927, ovšem instrumentálka, text Mitchella Parishe je až z roku 1929, a ovšem první slávu songu v nepřeberné řadě dalších přinesl Bing Crosby, Sinatrův vzor, který vlastně stál u zrodu jeho kariéry), dospějeme k tomu, že dramaturgie celého večera je postavena na asymetrii „třech ku dvěma“, přičemž ta prostřední „programová třetina“ je přetnuta rozdělením na „koncert s přestávkou“. To je další moment, který večeru dodal určitou dynamiku. A u Stardustu jsem na to narazil – všechny ty songy nejspíš dnes vnímáme především jako zpívané, byť právě jazzová tradice vytváří druhou jejich možnou – a stejně tak oprávněnou –  instrumentální podobu (u Stardustu např. trubka Artie Shawa, nejvíce ale zřejmě orchestrální Glenn Millerova verze, či raději Benny Goodmanova?). A do této tradice patří i jejich houslová podoba, tak třeba právě hned u následujícího songu How High the Moon si nemohu nevybavit nahrávku francouzského houslisty Stéphane Grappelliho, který v duu s Django Reinhardtem vtiskl už po první světové válce základ stylu jazzových houslí a stal se legendou i v pozdním vysokém věku.

Mohli bychom pokračovat song od songu, podstatnější je nicméně nejspíše skutečnost, jakou podobu vlastně dostaly všechny tyto hity v podání Jaroslava Svěceného a jeho Collegia plus Tria Toma Vybírala. Na rozdíl od předválečných a válečných swingových orchestrů (velmi shrnujícím způsobem řečeno) s dominancí dechových nástrojů, přinášejí populární písně, tak jak je zpívá Frankie Sinatra poněkud jiné obsazení – tak například hned v poválečném debutovém albu The Voice of Frank Sinatra čteme u newyorského nahrávání dvoje housle, violu, violoncello, hoboj, kytara, piano, bas a bicí, v hollywoodském je místo hoboje flétna. Takže když si vezmeme, jakou sestavu jsme slyšeli ve smiřické kapli, sestávající ze smyčcového Collegia plus piana a bicích z Tria a v Krtičkových aranžích, jsme té původní blíže, než jsme si možná mysleli. Širší obsazení než takto komorní samozřejmě měly samozřejmě orchestry, s nimiž Sinatra nahrával v šedesátých letech, z nichž pochází píseň (i stejnojmenné album) Strangers in the Night a některé další, (I can´t Get Started 1959, album No One Cares, nebo Something Stupid, 1966). Detailní zmínka – alespoň jedna z mnoha dalších možných – k violovému sólu Karla Untermüllera (člena Collegia, který ale vystoupil už na Zahajovacím koncertu) v posledním uvedeném songu: v dialogu se Svěceného houslemi jsme mohli slyšet reflexi duetu Franka a Nancy Sinatrové, jak je pravděpodobně všichni znají z nahrávky.

Posluchači odcházeli z Kaple Zjevení Páně, stejně jako já, myslím vrchovatě spokojeni, doprovázeni přáním příjemné cesty, jakkoli „je venku ještě větší chlad než v kapli“ a s pozváním na další koncerty, neboť „celý festival se vlastně teprve rozbíhá“. Pro mě to byla příjemná ochutnávka (trochu jsem si posteskl, že se mi už nepodaří dorazit třeba na koncert „Julinky“) s nutným závěrem, že to příště musím napravit a přijet na více koncertů.

Odkazy

Město Smiřice a Smiřičtí ze Smiřic
https://www.smirice.eu/historie/plsek/plsek.htm
https://cs.wikipedia.org/wiki/Smi%C5%99i%C4%8Dt%C3%AD_ze_Smi%C5%99ic
https://www.facebook.com/festival.mestosmirice/

Jaroslav Svěcený
https://www.jaroslavsveceny.com/sveceny

Smiřické svátky hudby
https://www.festival.mestosmirice.cz/
https://www.tyden.cz/rubriky/kultura/hudba/smiricke-svatky-hudby-nabidnou-deset-koncertu_466537.html
Starší recenze
https://www.denik.cz/hudba/smiricke-svatky-hudby-letos-nabidnou-deset-koncertu-20130221-uact-yoqo.html
https://hradecky.denik.cz/kultura_region/smiricke-svatky-hudby-slibuji-klasiku-nove-tvare-i-emoce-20150308.html

Sinatra Suita
https://www.twylatharp.org/works/sinatra-suite

Frank Sinatra
https://www.osobnosti.cz/frank-sinatra.php

Smiřické svátky hudby, komentář na těchto stránkách
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/smiricke-svatky-hudby/