Karel Hvížďala / Svět Václava Ciglera

Václava Ciglera (nezaměňovat s mužem podobného jména, ovšem i psaného jiným pravopisem, jen o několik let mladším a letos zemřelým typografem a designérem Zdeňkem Zieglerem, jehož byl nedávno na Plovárně u Marka Ebena, pořad původně natočen 2020, a o němž H. K. rovněž psal, viz též dále a viz odkaz pod textem) jsem potkal před něco více lety na Ars poetice, kulturním společenství v Ježkovském lese u Zábřezí poblíž Dvora Králové nad Labem.  Dohledávám, bylo to v pátek 5. 8. 2016, byla zde s ním kurátorka, autorka site-specific instalací a autorka publikace o V. C. Jana Šindelová a o dvě generace mladší architekt Michal Motyčka, jenž s Ciglerem spolupracuje a vidíme ho v Hvížďalově knize také na řadě fotografií.

Zmiňuji to takto v úvodu k Hvížďalově rozhovoru s Václavem Ciglerem především proto, že mi byly okamžitě srozumitelné strojopisné listy, reprodukované na předsádkách brožované knihy, z nichž – vše psáno velkými písmeny – na čtenáře vyskočí věty UMĚNÍ je ZŘENÍ či UMĚNÍ JE VYJEVOVÁNÍ ŘÁDU či JITŔENÍ CHVĚNÍ nebo TIŠENÍ CHVĚNÍ, užité pak znovu v Prologu v Ciglerových filozoficko-poetických odpovědích na patřičně tomu vstřícně položené otázky jako Kdo je Václav Cigler?, Kdo je umělec? (eo ipso Co je umění?), Co je podle vás sklo?, Co je hmota? atd.. Právě tyto listy si přinesl Václav Cigler do sálu venkovského hostince v Doubravici a četl je v druhé části večera po promítání záznamů jeho tvorby.

Kromě toho, že nyní zaznamenávám slovo „chvění“, které Karel Hvížďala použil i v titulu jedné z posledních knih, vydané ostatně v témže roce jako Svět Václava Ciglera (Chvění je naděje, 2022, inspirace ke slovu "chvění" je nicméně u Vladimíra Holana), mě zaujala odpověď otázku, zda se Cigler považuje za umělce, na niž odpovídá negativně. Čekal bych (domýšlím, že zcela nesmyslně, ale člověk uvažuje někdy v určitých stereotypech), že to zdůvodní tím, že práce se sklem nepatří do umění, ale do uměleckého řemesla. Samozřejmě vyhraněně duchovní povaha Ciglerovy tvorby hovoří o tom, že jeho tvorba je výsostně umění, v němž užitková hodnota rozhodně není na prvním místě, navíc tyto duchovní hodnoty explicitně formuluje právě třeba v oněch textech, ale i odpovědích v rozhovoru s Karlem Hvížďalou. Zde se odpověď vlastně vztahuje k proměnlivé formulaci sama sebe, tedy k hledání identity (abych použil další Hvížďalovo oblíbené slovo).

Ostatně se slovy si Cigler hraje v jakémsi dialektickém diskursu, když v odpovědích pracuje s vracením významů slov k jejich jazykovým kořenům (tvůrce je ten, kdo něco tvoří, umělec, kdo něco umí etc.), a poté prozrazuje svůj pohled na svět, jenž se neustále vrací k přírodě (později se k ní váže dokonce studium a profese, jíž se nakonec neodevzdal) specifickým způsobem, který mi nejspíš připomíná staré čínské básníky či některé nejmodernější filozofy nebo i umělce již tím, že hmotu označuje jako „hmoto-duchovní »látku«“ (s. 17), tedy jako cosi, co není mrtvým objektem, co nemá onen dualistický charakter příznačný pro západní myšlení (separované tělo a duše), nýbrž disponuje imanencí vnitřní síly, formuluje to předtím – u otázky, co je sklo – jako něco, co je „právě tak hmotou jako nehmotou, právě tak skutečné jako neskutečné, právě tak svébytné jako sebe přesahující a zpochybňující naši smyslovou zkušenost […]“ (s. 16), ještě také přitom myslím na předsokratovské filozofy, Thaleta, Parmenida či Hérakleita… Ostatně v tomto duchu vyznívají hned první citovaná slova Prologu: …JÁ NEJSEM / JÁ SE TEPRVE STÁVÁM (kromě Lao-C´ mě teď napadl, nevím proč, možná pro tu uzavřenou konstrukci, jinak je to poezie jiné kategorie, i začátek básně V. Holana Sen: „To, co by v rakvi součkem bylo, jak lůna tvrdne nad městem… Jen paprskům a větru zbylo ležatým písmem psáti v zem“. Vlastně vím, to je to "chvění".). Tuto představu mně pak potvrzuje ještě odmítání výkladu svých prací z principu geometrických, nejde o pouhé užití tvarů a jejich kombinací, později čteme: „Držíme-li v ruce vejce, nemáme v dlani jen geometrii, ale i pulzující život. Jablko není jen koule, ale má v sobě zakleto i slunce: teprve tyto pocity snad mohou dopomoci výtvarníkovi, aby vložil do tvaru nádoby kousek věčnosti.“ (s. 35)

Snad bych mohl ještě, než se znovu začtu podrobněji do knihy, ve srovnání s některými jinými Hvížďalovými rozhovory trochu útlejší (působí tak možná trochu i volba papíru, kniha má 175 stran), a svou skladbou (početné reprodukce děl zvláště v druhé části) poněkud připomíná katalog jakési souborné výstavy (rozsahem rozhovoru tento formát ovšem na druhou stranu přesahuje), říci, že ji vidím v řadě rozhovorů s mimořádnými umělci ve vizuálních oborech, realizovaných v pozdějším období než rozhovory s literáty, dramatiky a filozofy, zhruba od roku 2005, kdy vyšly Stopy Adrieny Šimotové – Tři dialogy s prologem a epilogem (tento prvek stavby knihy je rovněž pro Hvížďalovy rozhovory rovněž charakteristický) a k nimž lze ještě řadit Prostory a dialogy Evy Jiřičné (2011), ale též třeba Jak myslet umění… (zde se Zdeňkem Zieglerem, Viktorem Kolářem, Václavem Bláhou, vedle básníka Ivana Wernische), 2013), s Ivanem Wernischem je ovšem Hvížďala i autorem monografie Pavla Roučky (Pavel Roučka: Obrazy, kresby, grafika, ilustrace), která vyšla již v roce 1998, a o Zieglerovi vyšla také kniha Zdeněk Ziegler For eyes only, 2012).

Se sklem se Cigler setkal poprvé „někdy ve čtyřicátých letech na výstavě stolního skla“ (s. 18), s optickým sklem se seznámil na skládce prácheňské sklárny, kde byly technologicky závadné bloky skla, z něhož na místě vytvářel kompozice. V první ze čtyř kapitol, nazvané dle životních míst Vsetín a Nový Bor hovoří o studiu gymnáziu ve Vsetíně, obtížném pro tehdejší nutnost učit se ve dvou jazycích. Matka chtěla mít syna učitele, ale respektovala jeho pozdější rozhodnutí, po maturitě v roce 1948. O jazyky neměl tenkrát nikdo zájem, on rád kreslil, modeloval, zaujalo ho indické sochařství. Fascinovala ho příroda a zahrada (později jedna z dominant v tvorbě), myslel si, že by dokonce mohl studovat zahradnictví. Na uměleckou vysokou školu ho nevzali, byl přijat na pedagogickou fakultu v Olomouci, kde v tu dobu působil Jan Zrzavý. Na poslední chvíli ale stihl udělat zkoušky na sklářské škole v Novém Boru, kde učili profesoři Libenský, Karel Hrodek, Babický, Špaček, Josef Michal Hospodka, s nímž se později spřátelil. 

Na otázku, co jej zaujalo více, zda světlo nebo materiál, Cigler odpovídá, že obojí, Hvížďala dodává, že mu říkali „filozofující romantik“. Hovoří o nové technologii tzv. odstředivého lití. Po Němcích zůstala v Novém Boru tradice dvou rodin, Lobmeyrů a Rathů, již z Rakouska-Uherska, s některými se Cigler později setkal ve Vídni při příležitosti výstavy šperků, které vystavila paní Asenbaum, která ve Vídni žila a jezdila do Bratislavy za Antonínem Cepkou, charakteristická bylo „puntičkářské“ dodržování technologií u náročných projektů.

Rozhovor o panu Lobmayerovi či panu Rathovi plynule navazuje v kapitole Praha, řeč je o spolupráci Ratha s Adolfem Loosem, k níž ho Rath takřka donutil, a o Loosově servisu, s nímž byly trochu problémy ohledně ornamentu (mřížka na dně z technologických důvodů) a jenž se dodnes vyrábí, pak o profesoru Josefu Kaplickém (v Hvížďalově labyrintu „skladiště věčnosti“, jak to nazývá, se to pěkně propojuje, o otci Jana Kaplického se hovoří též např. v rozhovoru s Evou Jiřičnou, v dalším kontextu nalezneme také Adrienu Šimotovou, která, podobně jako její manžel Jiří John, jehož brzká smrt po těžké nemoci ji hluboce zasáhla, u Kaplického studovala etc.). Zde čteme též Ciglerovy první soustředěné formulace o výtvarných kontextech (shora citovaný význam/obsah tvarů „vejce“ či „koule“, souvislost vína a slunce, vázy a květiny v ní a souvisejícího prostředí atd.).

Rád bych zde ještě něco poznamenal, jako reakci na jednu formulaci v recenzích (jde o jinou Hvížďalovu knihu), která hovoří o tazateli připraveném, ale laickém (což je samozřejmě svým způsobem pravda, a K. H. tuto roli eviduje), což nicméně může (jakkoli to tak recenzent vlastně nemyslel) stavět „zvědavce“, tazatele v rozhovoru na druhé místo (jak tomu ostatně je v běžných novinářských rozhovorech). Rád bych tedy zdůraznil, že Karel Hvíždala je v rozhovoru partnerem rovnocenným, tzn. někým, kdo není jen tím, kdo si někde cosi „nastuduje“ (jakkoli jako novinář, k jehož profesi to patří), ale kdo zná věci do hloubky a má k nim vztah, rozhovor je součástí jeho životního postoje, jeho světa –  můžeme připomenout, že je sám autorem několika próz a řady her, v případě shora zmíněné Evy Jiřičné pak, že jeho první žena byla architektka, v případě Adrieny Šimotové či Václava Ciglera, že jeho dnešní partnerka, dcera významného českého malíře, spolupracuje na jeho knihách. Chci to takto explicitně zdůraznit možná také pro jednu větu kohosi, kterou zde nebudu ventilovat, kterou ale musím ostře odmítnout. Na tomto místě knihy mám svědectví toho, co říkám: „Takhle přísní jsou u Lobmeyrů ve Vídni dodnes, říká sklářka Pavlína Čambalová, která po škole v Novém Boru sedm let u této firmy pracovala,“ zní jeden příznačný komentář K. H. v proudu hovoru, později K. H. připomíná rozhovor s ní (mimochodem, na jejím FB profilu hovoří – v dubnu 2023 – o svém „laskavém“ lvu pro prezidenta Petra Pavla).

V souvislosti s ateliérem profesora Kaplického jsou kromě uvedených zmíněni, někdy se stručnými charakteristikami, i Zdena Strobachová, Dana Vachtová, Ivan Waulin, Ladislav Oliva, František Tejml, Karel Vaňura, Bohuslav Eliáš, Marta Kerhartová, Jiřina Žertová, Jiřina Demuthová, později Kárníková či Vladimír Jelínek. Řeč se stočí také na fotografy, Kaplický se stýkal se Sudkem, „ale své sochy si fotografoval převážně sám,“ Sudek fotografoval jeho zahradu a interiér domu, Sudek se stýkal s architektem Rothmayerem, jenž se „stal nástupcem architekta Jože Plečnika v úpravách Pražského hradu“ (s. 45), s Ciglerem pracoval „hlavně“ Jan Svoboda, podle něj v oboru fotografování skla nejlepší, pak zmiňuje uvedeného Michala Motyčku, šperky mu fotografovala Dagmar Hochová a Radka Kuščynská-Ciglerová, tedy manželka jeho syna.

N otázku, zda má umělec nějaké „schéma“ pro svou tvorbu, o jakém hovořil Josef Kaplický, říká (poněkud k mému překvapení, už vzhledem k tomu, že se k tvorbě vyjadřuje ve svých textech), že žádné schéma pro svou práci nemá, jako nejdůležitější si pak zaznamenávám formulaci „Mně tehdy šlo o to, obnažit zobrazované až na samou podstatu, o kterou vždy kterémukoliv umění šlo a jde.“ (s. 47). Pěkná je také poznámka, že prý i „funění zvířete je pro sochaře podnětem k tomu, a by se snažil o celistvou výpověď,“ což prý říkal Kaplický v souvislostmi s kresbami v Altamiře. Dále bychom neměli přehlédnout výrok, že „sklo je prostředek k meditaci,“ (s. 49), řeč je o skupině Bilance, která vznikla na konci školy, cílem bylo využít možnost vystavovat v zahraničí (tedy nikoli program, teoretikem byl Karel Hetteš), a také o tom, že se mnohdy neví, kde některé artefakty vytvořené pro veřejný prostor, třeba i kruhová kašna pro výstavu Expo 58, u níž bychom očekávali, že bude zachována v nějakém muzeu, končí.

Hodně se hovoří o profesoru Kaplickém, jeho přátelích, oblibě hudby (César Franck), pravidelném životním rytmu, zvycích, jeho paní, Jiřině Kaplické (studovala a Brunnera a Kysely), kreslila květiny (navazovala na staré Holanďany), pedagogickým způsobům vůči studentům se zdůrazněním objevování nových věci a obohacení světa tvorbou, nikoli pouze rozváděním dle návodů. 

Významnou životní etapou Václava Ciglera bylo působení na vysoké škole v Bratislavě, tedy založení a vedení ateliéru Sklo v architektuře na zdejší Vysoké škole výtvarných umění (v letech 1965–1979). Vedl studenty k účasti na soutěžích ne chemické sklo, které se vyrábělo v Poděbradech, v němž měli velkou konkurenci ve Francii a v Itálii, „bylo to výzva přijít s něčím novým,“ (s. 58), někteří studenti inklinovali k volné tvorbě, jiní k designu a užitému sklu. Řeč je o nejčastějších omylech v přístupu ke tvorbě, jimiž je dle Ciglera „snaha využít sklo v jeho nejefektivnější podobě“, zatímco jedinečnost skla spočívá v jeho povaze „materiálové a světelné“. Uvádí se konkrétní příklad skleničky, fenomén jejího uchopení do ruky, obsahu atd.

V Bratislavě měl Cigler, jakkoli i při výběru studentů hrála roli protekce a klientelistické tlaky, velkou volnost, zajímavá byla práce na návrhu výtvarně-technického střediska (participace Jozef Martinka, architekt Dušan Kuzma), zamýšleného „jako škola designu s depozity a muzeem“ pozemek poskytla sklárna technického skla v Dúbravce, byl to velkorysý záměr, ale nakonec nebyl realizován (ilustrace: Architektonická studie výzkumno-technologického střediska při VŠVU), Cigler věc komentuje citáty z někdejších textů (zajímavé poznámky, jedním z akcentů: „Umění je nikdy nekončícím procesem poznání.“ s. 69), uvedeni jsou někteří studenti, kteří pedagoga zaujali, a osudy instituce.

V další kapitole Poděbrady, Litomyšl, Litoměřice a Praha je shrnuto působení a realizace v místech uvedených v názvu. V souvislosti na velký akcent na slovo „duchovnost“ (s. 75) a ilustrací o dvě strany dále si vybavuji zážitek z piaristického chrámu Nalezení sv. Kříže v Litomyšli, určenému právě pro výtvarné realizace, které mají rozevřít novým způsobem duchovnost sakrálního prostoru. Václav Cigler v tomto chrámu realizoval Menzu, Sloup s odraznou plochou a Světelný kříž (v textu se realizace popisuje), v dalších letech se návštěvník města (v mém případě Smetanovy Litomyšle) mohl na tomto místě setkat s realizací Magdaleny Jetelové The Essential Is No More Visible (2017) a o rok později jsem pak na již zmíněné Ars poetice vyslechl zajímavé povídání Norberta Schmidta právě o sakrální architektuře (nového vnímání tohoto prostoru v souvislosti s proměnami teologického pohledu, a právě také sérií realizací v českých kostelech, dohledal jsem: úterý 31. 7. 2018). Když čtu (na s. 76–77) text o záměru a realizaci v Litomyšli, vybavuje se mi také myšlenka Martina Heideggera, představa světa jako kříže, v němž horizontála představuje dva základní časové úpony našeho života a vertikála vazbu nebe a země. V tomto duchu také hovoří Václav Cígler v komentáři ke konkrétním úkonům v realizaci v chrámu Nalezení sv. Kříže.

V dalších Ciglerových realizacích má své výrazné místo prvek osvětlení, ale také sklářské technologie – zaujala mě ta, na níž spolupracoval s ing. Košlerem, kdy sklo reaguje na teplotu ruky (nevyznám se v tom, nedávno jsem zaznamenal na světelnou technologii, která reaguje na pohyb lidského těla, ale to půjde pravděpodobně o něco jiného). Zaujaly mě skleněné plochy s paralelami vodních ploch, moment „zrcadlení“ je ostatně jedním z motivů českého i světového konceptuálního umění, v ilustracích je zachyceno Místo setkání v Muzeu Kampa, na konci knihy pak realizace s podobným názvem v Květné zahradě v Kroměříži. 

Další práce jsou pak doplněny v rozhovoru i v ilustracích v kapitole s názvem Ještě. Kromě prací v Čechách a na Moravě hovoří Cígler o tom, že byli často zváni do Dánska nebo do Holandska, uvedena jsou např. zde realizovaná Zrcadlící křídla (2009), umělec opětovně zdůrazňuje práci v krajině. Poté je ještě řeč o špercích, o poslední důležité realizaci, Poctě Bohumilu Peroutkovi, řediteli Okresního muzea ve Vsetíně, jenž se 28. října 1969 pokusil upálit a o dva dny později na následky zranění podlehl, a také o řadě nejnovějších výstav. Zazní zhodnocení Ciglerova díla z pera Jany Šindelové, autorky řady knih, studií, textů do katalogů o Václavu Ciglerovi a svém manželovi Michalu Motyčkovi (mj. Václav Cigler, 2007, Cigler Motyčka – akčytoM relgiC, 2016, Cigler – Motyčka: Prostor člověka / Human Space, 2019).

Vedle skla, ale i dalších oborů vizuálního umění, jimiž se Cigler zabývá (např. šperk), je výraznou položkou v jeho tvorbě, jak již bylo shora zmíněno, psaní, poezie. Charakteristická formulace pro autora: „… Protože poezie je jiná podoba země – vody – světa, skoronová podoba podoby skorodané – skorozjevné. Poezie je přesah, ozvláštnění zárodečného.“ (s. 107) Z ní je zřejmé, k čemu Cígler neustále směřuje, totiž k podstatě, a zároveň s aspektem přesahu. A mohli bychom (vzhledem k světonázorovému zaměření tvůrce, o němž hovoří později), doplnit v souvislosti s předchozími dvěma slovy v této konstrukci slovo transcendence. Trochu se mi zde nelíbí užití slova „ozvláštnění“, totiž v onom běžném smyslu, mám je spojeno se Šklovským, ale je u něj rovněž nebezpečí představy „hávu“, tj. vnějšího „kabátu“, jaký byl v poezii spojen se zvláštním básnickým jazykem v generaci Vrchlického (dnes tato jeho poloha může naopak působit až komicky, jak si uvědomíme, když si přečteme Hvížďalovy rozhovory s Jiřím Suchým). Ale nakonec proč ne, i ono určité vržení světla na předmět (použijeme-li představu právě ze sochařství) může být „přidanou“ hodnotou věci, i když i tady bych možná polemizoval (ať už s představou Goetha, jenž hovoří o vyjevení podstaty sochy prostřednictvím nasvěcování z různých úhlů pohledu, nebo z představy, že v díle ze skla se světlo stává s objektem samým právě onou jednotou).

[Na tomto místě bych rád doplnil část textu, který mně poslala jako komentář Jana Šindelová, ozřejmuje celou věc z autentické perspektivy: Václav Cigler se chtěl vyjádřit k interpretaci slova "ozvláštnění" slovy: původní význam a potřeba slova ozvláštnění vychází ze změny v určitém prostředí, v tom smyslu, že do daného prostředí - krajina, architektura - vložíme objekt nebo instalaci, a tím je ten konkrétní prostor ozvláštněn, výtvarná intervence upozorní na jeho estetickou kvalitu. A tím, jak autor prochází různými situacemi, má potřebu dál doplňovat, vidí prostor jinýma očima, a tím je ozvláštněné doplněné o další význam, to je osud každého slova. Jako autor interpretačně vycházím z různých prostorových situací, a další význam může být v malém i větším rozporu s tím původním, to je historie pojmu nebo procesu. / Je to princip jeho tvorby.]

Ale pojďme dále, je řeč také o hudbě, dalším oboru v řadě předchozích, kde se ale dostaneme až ke vztahu Karla Kovařovice a Leoše Janáčka, a Kunderově rozhovoru Nepravděpodobný osud, v němž se o „pnutí“ mezi oběma tvůrci hovoří. A konečně se v tomto proplétání motivů se rozhovor dostane k oběma Ciglerovým ženám, první Zdeně Strobachové, malířce, a druhé, Evě Brodské, která je textilní výtvarnice. Ke Kovařovicovi se rozhovor stočil právě proto, že matka Ciglerovy první ženy byla jeho dcera (padne zde i zmínka o dirigentu Václavu Talichovi, jenž „byl častým hostem u Strobachů“, s. 108). A v souvislosti s profesorem Kaplickým se ještě Cigler vrací k dalším výtvarníkům, s nimiž se stýkal, vyzdvihuje Adrienu Šimotovou, jejím prostřednictvím pak s Václavem Boštíkem (ten zakládal významnou skupinu UB12, tam též Václav Bartovský či Stanislav Kolíbal).

Tím tato kapitola končí. Následuje Vzkaz, tedy vzkaz „budoucím sklářům“, zde hovoří Václav Cigler o kráse skla v jeho podstatě a z toho i vyplývajícího nebezpečí zneužití, širokých možnostech jeho využití, a nutnosti pečlivého výběru těch nápadů, které mají „v sobě nejpodstatnější jádro“ (s. 111), zodpovědnosti v práci, která má zahrnovat jak moment poezie, tak výzkumu a řemesla. Po pestrém výběru barevných i černobílých fotografií realizací ve veřejném prostoru, záznamu jednotlivých děl či pohledů do některých výstav a v závěru sestavy fotografií osob (Ciglerova matka, profesor Kaplický) či budov (vsetínské gymnázium, Sklářská škola v Novém Boru, Vysoká škola umělecko-průmyslová v Praze) se jedna stránka věnuje stručné biografii, následují další dokumentární fotografie především osob (s Medou Mládkovou, Adrienou Šimotovou, Dagmar Hochovou, Michalem Motyčkou či Janou Šindelovou, se synem Jakubem) a pak výběr samostatných výstav (k padesáti) a účasti na výstavách kolektivních. Před dalšími položkami, tedy seznamem Zastoupení ve veřejných sbírkách a seznamem Vybrané katalogy a knihy a další bibliografií si pak ještě můžeme prohlédnout výběr dalších fotografií Ciglerových děl.

Kdybych si měl vybrat z toho, co mě nejvíce ne zaujalo, ale dojalo, pak je to dvoustránková fotografie (160–161) již zmíněného díla s názvem Místo setkání – Lávka, 2019, Květná zahrada v Kroměříži, kde na této lávce stojí starý pán, opírající se o hůlku, kterého přidržuje vzrostlý muž v černém tričku a džínách (podle podoby odhaduji, že je to Michal Motyčka), a ukazuje mu na objekt kdesi mimo obraz v dáli, k němuž Václav Cigler upíná pohled.

Odkazy a poznámky

https://jan-k-celis.webnode.cz/news/ars-poetica-20161/

https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Cigler

https://www.zamecke-navrsi.cz/cs/m-6 9-chram-nalezeni-sv-krize

https://artalk.cz/2017/07/14/tz-expozice-magdaleny-jetelove-zve-do-krypty-piaristickeho-chramu-v-litomysli/

https://arspoetica.cz/wp-content/uploads/2018/06/Prihlaska_AP_2018.pdf

https://www.databazeknih.cz/zivotopis/jana-sindelova-134131

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/220542151000029/ (Zdeněk Ziegler, Na plovárně)

Karel Hvížďala, Svět Václava Ciglera, rozhovor, Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum, Praha 2022