Ars poetica 2016

III

Vrátil jsem se o dva dny později (středa je na Ars poetice vyhrazena výletům, ve čtvrtek bych býval rád slyšel novou verzi Typltovy a Ratajovy Škrábanice, ale měl jsem už delší dobu rezervovaný termín na exkurzi do Polabí za Bohumilem Hrabalem). Takže v pátek, den věnovaný básníku Pavlu Šrutovi. Pozoruhodnost Šrutovy tvorby v několika směrech, propojenost básnického jazyka v básních pro dospělé i pro děti, hravost a přitom hloubka na dřeň je něco, co mě oslovuje. A navíc jsem byl zvědav, jak se se zadáním popere Apolena Typltová, kterou jsem málem nepoznal (viděl jsem ji tuším na Pecce na jednom festivalu, kde hrálo První hoře, od té doby vyrostla), čtrnáctiletá dívka, která navíc říkala, že před tímto úkolem poezii nečetla a nyní ve dvojici, společně s Annou Fauknerovou seděly na terase ježkovské chaty a hovořily o své roční zkušenosti s četbou Pavla Šruta.

Zvládly to obě skvěle, o čemž už v prvních okamžicích svědčily výbuchy smíchu posluchačů, kteří se zřejmě bavili. Vlastně nevím, čemu se smáli, přecházel jsem s fotoaparátem z jednoho místa na druhé a v tu chvíli jsem byl v akustickém stínu. Ale možná nápadu s věšením ponožek na prádelní šňůru vedle jména a portrétu básníka – narážku na motiv z Lichožroutů, oné pověstné knížky, v níž záhadní tvorové žerou ponožky a dělají z nich „licháče“ (už sám motiv dost vypovídá o autorovi). V každém případě jsem se večer v hospodě v Doubravici přidal ke chvále otce Apoleny, které je čtrnáct let a zvládla na výbornou nejen prezentaci Šrutovy poezie, ale i debaty v „kolečku“, kde se hovořilo o připomínkách k organizaci tábora.

Tento vlastně „mezní případ“ mě dovolil uvědomit si hlouběji než předtím podstatu v běžných zvyklostech neobvyklého, nicméně velmi přirozeného přístupu k poezii, jinde nevídaného. Spojuje se v něm delší (roční), a tedy velice koncentrovaná zkušenost s básnickým textem (mohli bychom – ale nemusíme – v ní vidět i cosi, k čemu dospívají v prostoru kláštera, rovněž uzavřeném a zároveň při dlouhodobém pobytu umožňujícím kontemplující koncentraci, jeho obyvatelé) a přítomnost okamžiku, k němuž se upíná prezentace pro ostatní účastníky setkání. Ta se pak rozvíjí v podobě navazujícího výtvarného či scénického workshopu, který celý příběh poznání završuje. Chtěl jsem napsat „literárního poznání“, ale znovu si uvědomuju, že tato zkušenost to poznání, kterého běžně dosáhneme čtením knížky, v řadě směrů přesahuje.

Ještě se vrátím k onomu okamžiku povídání o knize a chci akcentovat skutečnost, že lektor zmíněnou zkušenost z „čtení“ textu zprostředkovává v určitém společenství zúčastněných a nikoli přes „litery“, tištěný text, nýbrž „ústním podáním“, má tedy v sobě v dvojím smyslu cosi archetypálního. Navíc se liší od přístupů, na jaké jsme zvyklí, třeba je tu možnost absence literárněteoretické přípravy (tu třeba právě čtrnáctiletá dívka nemůže mít), a osvojení může tedy probíhat s „pouhým“ zaujetím (zahrnujícím i „tlak“ povinnosti, k níž se lektor upsal), neodmyslitelnou citlivostí a imaginací, ale i schopností najít „modus“, jak tuto zkušenost předat ostatním. V debatě s ostatními se pak střetávají různé pohledy, které mohou přinést další roviny vnímání literárního díla.

Součástí arspoetických aktivit jsou i – coby jejich výsledek – různé artefakty. Zmínil jsem knížku s texty Pavla Zajíčka, pro mě přibyly další dvě malé s texty Pavla Šruta. Mimo průběžný vlastní program vznikla v inspiraci Jaromíra Typlta, jehož krátká předmluva vysvětluje její genezi, knížka Jedna věta. Její autorskou je Andrea Popelová, pedagožka, účastnice Ars poetiky, na FB Andrea (Bergamot) Popelová. Iniciátor v komentáři píše, že ji požádal, „aby začala psát svou Jednu větu pro účastníky Ars poetiky,“ a dále, „nepochyboval jsem, že tím vznikne kniha, od které se na táboře nepůjde odtrhnout. Dá se očekávat, že tu bude čtena veřejně i tajně, ofocována i opisována, pašována do děl arspoetických básníků, rozvěšována po stromech i ve stanech… Moc mě těší, že Andrea s návrhem souhlasila a od 1. listopadu začala psát.“

Slovo si na Ars poetice nalézá různé „kanály“ – ať jsou plachty s citáty „básníků dne“, dřevěné ukazatele/šipky i z minulých ročníků (objevil jsem, že jména jsou na obou stranách dřeva), z minulých ročníků např. Irma Geisslová, Fanda Pánek, Eugen Liška, na stromech nalepené citáty (kromě zmíněných třeba Milan Ohnisko, několik textů Ondřeje Fibicha, T. W. Adorna, namátkově řečeno), které mi připomínají onen někdejší nápad Jiřího Mahena, jenž byl možná u nás prvním, koho napadlo „vynést“ knížky z „pracovny“ do přírody, knížky vystavené na terase budovy, kde probíhají čtení, a třeba i právě zmíněná knížka vzniklá v širším kontextu. Vzniká tak jakési prostředí slova, propojující tvorbu básníků, která je tématem Ars poetiky, s jedinečnou atmosférou místa a lidmi, kteří jsou toho všeho účastni.

Vzhledem k tomu, že jsem v pátek dorazil už ráno, měl jsem do dalšího pevného programu dostatek času na to, abych mohl trochu proniknout i k dalším polohám a vrstvám Ars poetiky, které by „návštěvníkovi besedy“ zůstaly skryty. Povídal jsem si s dalšími účastníky poetického tábora, s Helenou z Olomouce, která mi trochu odkryla další prvky uspořádání týdne, harmonogramu a rituálů, které jsem sám nezažil. Hned po sobotním příjezdu jednotliví lektoři přicházejí s krátkými prezentacemi básníků, jejichž dílu se po celý rok věnovali. Naopak v neděli je na programu noční Slavnost světel, kdy se postupně předává světlo svíčky, které rozžíhá další a další světla společenství. V pondělí pak píšou účastníci dopisy někomu, koho si mezi ostatními vyberou. Paralelně s Ars poetikou se konají v Novém Městě nad Metují, kde žijí Burdovi, Akademické dny. Na ně právě Helena jela kdysi poprvé a dnes je pravidelnou účastnicí slavnosti poezie.

Vedle pevných časů, to znamená ranního úvodu prezentace díla toho či onoho básníka, odpolední výtvarné aktivity, předvedení a hodnocení vytvořeného v pět hodin odpoledne, večeře o šesté a večerní host v 19 hod., je čas na mnohé další. Několik lidí si v „gaučárně“ četlo knížky, sám jsem se chopil hromádky publikací Pavla Zajíčka, na jehož prezentaci jsem v úterý ráno nebyl. Nechybí ani muzika, nejen večer u táboráku, ale třeba jsem slyšel dvě dívky zpívat, dokonce dvojhlasně, písničky, bylo to milé, s překvapivě čistou intonací, podpořil je muž, který sebou měl elektrickou kytaru (i s kombem).

Když jsem šel prozkoumat druhou přístupovou cestu, inzerovanou na webových stránkách (lesní cesta o kousek dál z téže silnice, z níž jsem odbočil a nechal auto na louce před lávkou, přímo k táboru z druhé strany), potkal jsem Pavla Sandtnera, kněze, který celebruje „u kamene“ (kultovní místo v lese, kde se konají i koncerty aj.) lesní bohoslužby (letos se konaly vzhledem k dešti na terase) a s Jaromírem Typltem vytvořili při odpoledním work-shopu dvojici při performanci zpívaného textu (viz snímek ve fotodokumentaci), jak si dává svou denní běžeckou dávku. S Jaromírem už před časem Pavel dělali společně lektory na den Andreje Stankoviče (já sám jsem se s ním vídával za studií v autobuse nebo ve studovně PNP, ale že žil v dětství v Jičíně, jsem nevěděl). S Františkem Burdou se Pavel zná osmnáct let, „ještě z konventu“, to znamená ještě předtím, než vznikla Ars poetica (ta se koná letos po třinácté, Jaromír participuje sedm let). To je jedno z vláken křesťanské orientace Ars poetiky, která občas méně či více nenápadně prosvitne v dění v táboře, v některých momentech i silněji, jako například, když proběhla ona mše na jinak neobvyklém místě.

Ona krátká procházka mě přivedla na myšlenku, která je pro ostatní účastníky Ars poetiky samozřejmá. Že totiž, stejně jako vlastně každý lesní tábor, i ten ježkovský má svou topografii. Je to v principu stejné jako v těch knížkách o ostrovech a „jiných světech“ vůbec, svou mapu (a tedy i příslušná jména) má Ostrov pokladů i Tolkienův svět. Všechny ty názvy jsem nezachytil, líbí se mi ale jméno Václavák. A stejně tak jako svou topografii má Ars poetika i „jiný čas“. Je to ten čas ostrovů (Robinson), sanatorií (Th. Mann, Kouzelný vrch) či snů (a snění), mimo pragmatický svět dnes spoutaný časem chronometrů (přestože, nebo právě proto si vytváří svůj denní řád). V tuto chvíli mám ale na mysli ale i zcela nepateticky čas, který jsem vnímal při celodenním pobytu mezi jednotlivými událostmi dne, kdy jsem se, jak už zaznamenáno, vyptal na některé věci, prolistoval pár knížek atd.

Byl čas i na to, probrat některé věci s Jaromírem Typltem, který mě na Ars poetiku pozval. Jako vždy, rozhovor s ním provázela spousta kontextuálních informací. Ve středu, kdy byl na programu výlet do Hřídelecké hůrky, bylo ohlášeno deštivé počasí, proto připravil na výlet na Pecku, kde předvedla Věra Kociánová, dcera Jiřího Červenky, kastelána na Pecce své malé nakladatelství Venkovské dílo. Věra Kociánová přeložila Litevské pohádky, které jsem viděl u Jiřího Vydry ve Valdštejnské loggii (v kontextu jeho projektu pohádek z různých zemí světa a souvisejících výstav atd., vyšly v roce 2010), ve Venkovském díle pak vydala ještě básně litevského básníka Tomase Venclovy s názvem Čas rozpůlil se (2014) a následovaly básně Miroslava Bařiny, někdejšího ředitele novopackého muzea Úvozy, co nikam nevedou (2015).

Ujasnil jsem si ještě další souvislosti. Pavel, restaurátor, o němž jsem hovořil na začátku, je bratr violisty Vojty. Pavel Mrověc byl v jednom roce rovněž lektorem Ars poetiky, prezentoval Pavla Zajíčka, pokud by se mělo zmínit, co je důležité jinak, pak je třeba říci, že se vyznamenal restaurátorskými pracemi originálních sádrových odlitků Stanislava Suchardy (bakalářská práce na Univerzitě Pardubice, 2013). Jaromír Typlt mi také představil Šárku Dohnalovou, u níž jsem vycítil intenzívní vztah k literatuře a kultuře. Coby vtip jsme se vzájemně fotografovali, její portrét jsem si doplnil teď „přes síť“, k mému překvapení se dozvídám, že pochází ze Šárovcovy Lhoty (to je kousek od Lázní Bělohradu, na cestě, kterou jsem z Jičína na Ars poetiku jel), vyhrávala soutěže na Gymnáziu J. K. Tyla Hradec Králové, v současnosti je na Filozovické fakultě Karlovy univerzity.

Nachýlil se čas k večernímu programu, ten se po demokratickém hlasování přesunul z areálu tábora do hospody v nedaleké Doubravici. Hostem večera byl sochař, výtvarník, pedagog a šperkař Václav Cigler se svou suitou, tj. doprovázeli jej architekt a sklář Michal Motyčka, s nímž Cigler dlouhodobě spolupracuje a jeho žena, kurátorka, teoretička, tvůrkyně „site-specific“ etc. Jana Šindelová. V úvodu pohovořila před nainstalovaným promítacím plátnem Tereza Burdová, pak se ujala slova Jana Šindelová, která zmínila, že to vypadalo, že Václav Cigler ze zdravotních důvodů nepřijede, ale že chtěl kromě promítání přečíst i některé své texty o umění, tvorbě, životě atd., které se připravují k vydání. Ty potom četl v druhé polovině večera, po promítání. To bohužel nebyla dobrá volba, nekritický výběr předimenzoval večer a byla to škoda, že starého pána (nar. 1929, tedy takřka úctyhodných devadesát let) jeho společníci trochu nekorigovali.

Pro mě bylo podstatné setkat se s legendou českého (vlastně svým působením slovenského) sklářství a autorem skleněných objektů v pražském metru v osmdesátých letech. Práce ve veřejném prostoru jsou zřejmě těžištěm Ciglerovy tvorby, ve svém promítání se pak orientoval především na monumentální architektonické realizace a návrhy, z toho, co je pro mě nejzajímavější, jsou témata spojená s krajinou.

Například vizuální aspekty vody a světla (světelné sloupy), realizace na Kampě, práce vystavené v Trojském zámku v Praze. Minimalistická účinnost, je patrná i křesťanská orientace, která v té době, kdy jsem Ciglerovo jméno zaregistroval (tedy někdy před čtyřiceti lety, kdy jeho jméno zazářilo na výtvarné scéně) ani nemohla být tak explicitně demonstrována. Přesto i dnes vnímám více onu „kosmickou“ rovinu, která má až nádech sci-fi – pravděpodobně tím, že jsme viděli také nerealizované věci v návrzích, které takto tak trochu působí vždy. V každém případě jsou to silné existenciální momenty, odkaz na místo, kde žijeme.

IV

Příloha
Texty z „knížky“ Apoleny a Aničky „Pavel Šrut … a vše znova“ (dětská)

Škyt

Jdu si takhle po ulici,
škyt! –
a hned potkám škytavici.
A u domu přes lávku,
škyt! -
vidím skákat škytavku.

- Co tu děláš? Jdi domů!
Komu patříš?
- Nikomu!
Ale teď jsem hochu, tvoje! –

řekla a šup do pokoje.
Prošmejdila celý byt,
každou škvírku v domě.
Škyt! -
a vklouzla do mě.

Stížnosti na vševěda

Co si o nás myslí sovy,
to se sotva někdo doví.
Co si myslí medvědi,
to učenci nevědí.

Co si myslí slepýši,
to v novinách nepíší.
Co si myslí divizna,
v tom se člověk nevyzná.

Co si myslí vinná muška,
o tom se u piva šušká,
a já nevím ani ň,
co si myslí vorva-ň.

Jací jsou jaci

Zvířata jsou všeliká.
Vezměte si třeba jaka!
Ke mně domů přijít jak,
tvářil bych se všelijak.

Ale třeba v Tibetu,
tam, jestli se nepletu,
tam je doma zase jak -
a kdybych já k němu přišel,
tvářil by se kdoví jak.

„Nejen ptáci, ryby, raci,
i jaci jsou všelijací!“
pravil jeden moudrý jak,
a já bych to nechal tak.

Z knihy Andrey Popelové Jedna věta

4. 3.
S některými lidmi se dá vyjít, s jinými jenom vyběhnout.

5. 3.
Venku je kosa a v té kose kocour na kosa hledí kose a vrčí: Vylez, kose!

6. 3.
Z knih, které dopadnou špatně, jsou nejhorší ty, které dopadnou špatně o půl třetí ráno.

7. 3.
Obohatila jsem naši domácnost o pět, slovy pět propisek; zeptejte se mě za týden, kolik jich máme :)

8. 3.
Prý mám krásný krevní obraz – já věděla, že se můj setrvalý zájem o výtvarné umění musí někde projevit.

9. 3.
Středa je kobližná a obližná: kupujeme koblihy a oblizujeme se.

Odkazy

Ars poetica
https://arspoetica.cz/program-2016/
https://arspoetica.cz/wp-content/uploads/2016/05/Harmonogram_AP_2016.pdf
https://www.typlt.cz/2016/07/15/vystoupeni-2016-07/

Petr Velkoborský
https://cs.wikipedia.org/wiki/Petr_Velkoborsk%C3%BD

https://itf.fpf.slu.cz/velkoborsky.php
https://www.mfmom.cz/aktuality/petr-velkoborsky-fotografie-i20.html
https://www.photo-genia.com/lektori/rndr-petr-velkoborsky-csc/

Igor Fic
https://brno.idnes.cz/brnenske-stopy-igor-fic-0sk-/brno-zpravy.aspx?c=A140607_2071662_brno-zpravy_daj
https://www.facebook.com/events/791609497620735/

D.Ž.Bor
https://www.facebook.com/popokatetyplt/posts/10208971315753926
https://soundcloud.com/user-663429324/d-z-bor-salamounova-pecet

Vojtěch Mrověc / kanál na YouTube
https://www.youtube.com/channel/UCFugL3um84YMPP40_p5N63g
FB profil
https://www.facebook.com/vojtech.mrovec
Pavel Mrověc
https://dspace.upce.cz/bitstream/handle/10195/53974/Mrov%C4%9Bc%20Pavel_OP.pdf?sequence=2&isAllowed=y
file:///C:/Documents%20and%20Settings/u%C5%BEivatel/Dokumenty/Downloads/BC.MROV%C4%9AC.SUCHARDA.pdf

Apolena Typltová
článek
https://hradec.idnes.cz/basnicky-tabor-ars-poetica-u-dvora-kralove-fji-/hradec-zpravy.aspx?c=A160805_2264274_hradec-zpravy_the#utm_source=rss&utm_medium=feed&utm_campaign=hradec&utm_content=main

Věra Kociánová
https://jicinsky.denik.cz/kultura_region/vera-kocianova-predava-vladu-nad-hradem-pecka-20150313.html
https://www.iliteratura.cz/Clanek/27519/kocianova-vera-ed-litevske-pohadky
https://www.iliteratura.cz/Clanek/27517/kocianova-vera
https://www.kosmas.cz/autor/46763/tomas-venclova/
https://www.kosmas.cz/autor/51284/miloslav-barina/
https://jicinsky.denik.cz/kultura_region/utajeny-basnik-miloslav-barina-20150603.html

Václav Cigler
https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Cigler
https://www.designmagazin.cz/umeni/55272-vaclav-cigler-vystavil-v-trojskem-zamku-dila-ze-skla.html
https://www.artlist.cz/vaclav-cigler-1200/
https://www.vetrelciavolavky.cz/sochari/vaclav-cigler