Joseph Beuys

Joseph Beuys
Výtvarné umění 2. pol. 20. století

Vždycky se naštvu, když někdo řekne, že conceptual art, konceptuální umění je výlučná záležitost pro pár intektuálů, pro uzavřený okruh znalců umění či pouze pro kunsthistoriky, kteří na něm realizují své odtažité teorie, umění málo sdělné či akademické. Jedním z příkladů, u nějž mohu osobně potvrdit, že z uměleckého díla takovéhoto umělce jsem měl zvláštní hluboký zážitek, jsou práce Josepha Beuyse.

Samozřejmě Beuysovy aktivity mají onen provokativní charakter, který lze vyjádřit někdejším épater les bourgeois a který je součástí moderního umění od jeho počátků, tedy někdy od Baudelaira a prokletých básníků, a v Německu má speciální kontext averze proti maloměsťákům (Spießbürger) či filistrům, osob definovaných obvykle jako úzkoprsých omezenců, konformních vůči svírajícím společenským normám, establishmentu, nejpregnantněji zobrazených v románu Heinricha Manna Poddaný, ve výtvarném umění první poloviny 20. stol. u veristů jako byli Otto Dix či George Grosz, a v jevištním umění vysmívaných ve speciální podobě německého kabaretu.

Právě jeho vnější podoby Beuysova vystoupení někdy mají. Německý sochař, kreslíř, akční umělec (Aktionskünstler) a teoretik umění, profesor na Umělecké akademii v Düsseldorfu prosazoval – na základě hlubšího seznámení se se sociální filozofií a antroposofií – „rozšířený pojem umění“ a koncepci „sociální plastiky“ jakožto Gesamtkunstwerku (úhrnného uměleckého díla), které můžeme v našich běžných pojmových souřadnicích vnímat také jako staré dobré engagement, angažované umění s veškerými jejími obvyklými atributy, v Beyusově případě třeba založení Německé studentské strany, reagující na dobové studentské nepokoje na konci šedesátých let veřejnými shromážděními a všemi ostatními příslušnými politickými, dost radikálními projevy, či založení Organizace pro přímou demokracii na základě lidového hlasování. Patří sem vedle uvedeného třeba i založení Svobodné mezinárodní univerzity. Zajímavé na věci je právě, že tyto aktivity, chápané běžně jako „neumělecké“ či občanské, proklamoval Beuys jako projev umění, v kontextu uměleckého dění.

Nejznámějším příkladem takovéto aktivity bude nejspíše „ekologická“ akce na mezinárodní výstavě documenta v Kasselu s názvem Stadtverwaldung statt Stadtverwaltung (7000 Eichen) – Zalesnění místo správa města (7000 dubů), kdy místo tradičního „uměleckého díla“ vysadil před budovou Fridericiana, muzea na Fridrichově náměstí, spjatého právě s touto výstavou, první dub v další myšlené řadě této aktivity. Když si ten název čtu, uvědomuju si vedle ekologického kontextu, charakteristického pro dobu 70. a 80. let (documenta 7 se konala v roce 1982, jaderná havárie v Černobylu, dosud největší ekologická katastrofa, nastala o pouhé čtyři roky později, v roce 1986) ještě pěknou jazykovou hříčku, zřejmou ovšem pouze v originále: Slovo „Verwaltung“, česky „správa“, je příbuzné se slovem „Gewalt“, násilí. Skrytě, ve druhém plánu, je dáváno změnou jednoho písmene v obou jménech, agresivita současného byrokratického světa oproti  životodárné přírodě.

Vedle proměny politiky v umění, což byla jedna z idejí německého konceptuálního umělce, se Beuys angažoval i bezprostředním vstupem do politiky. Konsekvencí názoru, který vyjádřil v roce 1976, že totiž „Systém je zločinný, stát se stal nepřítelem člověka,“ byla kandidatura za německé Zelené (dnes Spojenectví90/Zelení - Bündnis 90/Die Grünen).

Bylo by nyní zajímavé sledovat Beuysovu tvorbu v celé její šíři, jeho působení v hnutí Fluxus, happeningy, objekty či instalace. Budeme si ale muset vystačit už jen s jedním příkladem, který jsem měl na začátku, když jsem hovořil o svém zážitku. V Centre Pompidou jsem viděl jedno z Beuysových děl, u nichž použil filc. V druhé polovině 20. století byli dva umělci, kteří prosluli tím, že „balili“ předměty nebo dokonce velké objekty. Oba jsou nějak spojeni s Německem, ačkoli ten druhý z nich – Christo – je původem Bulhar. Christo, narozený v roce 1935, proslul jakožto „Verpackungskünstler“. Nejznámější jeho práce byla z roku 1969, kdy „zabalil“ s pomocí stotřiceti pomocníků úsek australského pobřeží. Tím německým kontextem mám na mysli „zabalení“/“zahalení“ berlínské budovy Říšského sněmu (Reichstagsgebäude) v roce 1995.

Beuysova práce, kterou jsem viděl v Centre Pompidou, se jmenuje Infiltration Homogen for Grand Piano a je z roku 1966. Objekt je klavír pečlivě zabalený do filcu, po straně je označeno červeným křížem. Vysvětlení, které podává umělec, spočívá v tom, že se za války za sněhové bouře zřítil s letadlem a zatímco druhý člen posádky zemřel, Beuys přežil se zlomeninou lebeční kosti, řadou dalších zlomenin a poúrazovým traumatem, a býval by rovněž zahynul, kdyby ho nenašli krymští Tataři a nezabalili jej do houní. Tuto vzpomínku transformoval umělec do motivu houní a tuku, který rovněž používal jako materiál svých uměleckých děl.

Klavír, jehož potenciální zvuk je tlumen filcem, který je ale zároveň tímto materiálem chráněn, vzbudil ve mně při pohledu na něj silné rozporuplné emoce, stejně jako podivuhodný osud jeho autora. Zvláště, když hned vedle visel nádherný obraz Marka Rothka.

https://de.wikipedia.org/wiki/Joseph_Beuys
https://cs.wikipedia.org/wiki/Joseph_Beuys
https://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=156

https://www.diaart.org/sites/main/7000oaks/       
https://www.ubu.com/sound/beuys.html
https://www.centrepompidou.fr/education/ressources/ENS-Object-EN/ENS-objet-EN.htm

P. S.
Tak, teď jsem si uvědomil, že jsem už jeden článek o Beuysovi na těchto stránkách publikoval. Nevadí. Předělávat to nebudu. Je to jen doklad, že k některým jménům se holt neustále vracíme.
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/joseph-beuys/