Joseph Beuys

Existují umělci, u nichž máte pocit, že vlastně tak moc nejde o vlastní výtvarné umění. Rozhodně ne o ono klasické řemeslo, jaké bylo třeba, jestliže dostal barokní malíř zadání k obrazu pro krále nebo pro klášter. Neboť tuto podobu výtvarného díla autoři tohoto druhu zpochybňují a směřují naši pozornost mnohdy mimo vlastní artefakt. Nenechme se mýlit, naivní otázka či poznamenání, „to bych namaloval taky, to zvládne každé malé dítě“ je zcela mimo smysluplný kontext. Ostatně umělecké dílo jako „doslovný“ výsledek ruky autora rovněž neplatí v celých dějinách umění, v renesanci to byly „dílny“, kdy velkou část práce neodváděl mistr, nýbrž jeho žáci. Tendence, popírající „materiální podobu“ uměleckého díla v druhé polovině 20. století, ať to byl konceptualismus či jiná výtvarná směřování, jsou různé platné formulace umění, nicméně u autorů, které mám na mysli jejich tvorba dokonce přesahuje jakákoli programová prohlášení, a je takřečeno záležitostí jejich naturelu. Takový pocit mám třeba u Milana Knížáka, byť se tento výtvarník, jemuž byla svého času v českých médiích věnována přemíra pozornosti (respektive si myslím, že vědomě právě na tom ve své sebestřednosti důsledně pracoval), odvolával na své členství ve Fluxu atd. Určitě je to princip boření veškerých hranic a rozšíření prostoru umění u Marcela Duchampa, na kterého se odvolávají všichni ti další, kteří říkají, že umění může být třeba, jestliže na něco ukážu prstem a vyfotografuju to jako doklad své intence (takový umělec opravdu existoval, nevzpomenu si na jeho jméno, Jiří Valoch by určitě věděl, ten ví všechno, vím jen, že v katalogu pod tou fotkou byla německá specifikace „Hinweiser“, tedy ten, který ukazuje, že to či ono existuje). A do tohoto šuplíku patří Joseph Beuys.
Je pravda, že tito autoři bývají skandalisté. Beuyse vyhodili z akademie v Düsseldorfu, kde působil, mimochodem jedno krásné jeho „umělecké dílo“ bylo, když zametal před akademií koštětem chodník. Nicméně se ty věci prodávají, například mi úplně vyrazilo dech, když jsem se kdysi (před dvaceti lety zhruba) dočetl v jednom uměleckém magazínu, že dva promaštěné papíry byly vydraženy za nějakou šílenou částku, už si nepamatuju přesně, snad to bylo půl miliónu marek. „Promaštěný papír“, to je ovšem v pořádku. Válečné trauma, kdy Beuysovi zachránilo život cosi teplé, nějaký filc, se do jeho díla konzistentně promítá. Klavír zabalený do filcu se znakem červeného kříže, vystavený v Centre Pompidou v Paříži (je tam ještě?) je velmi působivým dílem, přestože bez znalosti kontextu může vypadat jen jako schválnost.
Pustil jsem se tady do jakési obecnější úvahy, nicméně věřím, že může cosi spíš napovědět než vypovědět o německém umělci, jehož postoje zvláště v sedmdesátých letech ovlivnily zásadním způsobem svět umění. „Klasický“ článek, životopis a charakteristiku díla je na webu na adrese

https://www.artmuseum.cz/umelec.php?art_id=156 .
Další odkazy
https://cs.wikipedia.org/wiki/Joseph_Beuys

Pro toho, kdo se tím nechce prokousávat – nejznámější dílo: Stadtverwaldung statt Stadtverwaltung (7000 Eichen) – tj. Zalesnění města místo městské správy neboli 7000 dubů. První strom zasadil Joseph Beuys před legendárním zámkem Fridericianum v německém městě Kassel při příležitosti výstavy documenta VII v roce 1982. V době, kdy se o ekologii mluvilo hodně i ve společnosti (v Německu „umírání lesů“, Waldsterben, byly tyto „přírodní“ tendence silné i v různých podobách výtvarného umění, zcela specificky např. v land artu.
https://de.wikipedia.org/wiki/7000_Eichen