Josef K. Šlejhar / Cvrček mého krbu

Josef K. Šlejhar / Cvrček mého krbu
Knihovna Václava Havla, 18. ledna 2018

Byla to vlastně už druhá pozvánka od Jaromíra Typlta k prezentaci knihy, která vyšla v nakladatelství Akropolis po 104 letech od svého vzniku. Ta první platila pro veletrh Knihex 7 ½ v Holešovicích ve Studiu Alta 6. prosince 2017, termín se mi žel křížil s jinou událostí, takže se mi podařilo dorazit do Knihovny Václava Havla až po Novém roce, 18. ledna 2018.

První informaci o události v českém literárním dění – editor Pavel Hájek připravil v nakladatelství Akropolis knihu doopravdy průlomovou – má 744 stran a je to vůbec první knižní vydání románu Josefa K. Šlejhara "Cvrček mého krbu", píše v pozvánce Jaromír Typlt – najdeme na stránkách nakladatelství, kde je román na stránce o letošním Knihexu stručně charakterizován –

sobota 9. 12. / 17.00 – 17.50 Kabaret Šlejhar aneb Cvrček mého krbu

Koláž ze střípků života Josefa K. Šlejhara, známého především jako autora novely Kuře melancholik, a útržků jeho nejrozsáhlejší a nejintimnější prózy Cvrček mého krbu, která 104 let od sepsání právě vychází – za velkorysé podpory hlavního města Prahy a Ministerstva kultury ČR. Účinkují Pavel Hájek, editor románu, a znalec Šlejharova díla Jaromír Typlt.

a na související stránce pak v anotaci v hrubých rysech popsán se stručnou textovou ukázkou:

V nejrozsáhlejší a knižně doposud nevydané próze se Josef K. Šlejhar, známý především jako autor novely Kuře melancholik, vyrovnává se svým manželstvím a potažmo i se světem jako takovým. Na ploše více než sedmi set stran nebývale sugestivním až živočišným jazykem vrší obrazy společných dní, obecné úvahy, vzpomínky, pocity. S téměř stenografickou přesností tak zaznamenává sled událostí, které předcházely jeho životnímu ztroskotání. Vztekem i pokorou, milostným horováním i patriarchální pýchou, hrubostí i něhou znovu a znovu snáší důkazy proti vlastnímu osudu. Obžalovává ho, vystavuje mu účet. S umanutostí sobě vlastní si připravuje závěrečnou řeč před velkou porotou, která se nikdy nesešla a nesejde. Což nic ani v nejmenším nemění na skutečnosti, že Cvrček mého krbu je výjimečné, strhující čtení. – Kniha vychází za velkorysé podpory hlavního města Prahy a Ministerstva kultury ČR.

„Stal jsem se tedy rolníkem. Na našem rodinném statku, jenž jako by i mně byl rodným, hostiv valné nejšťastnější chvíle mého dětství na něm tráveného. Na statku v horách, v údolí šťavnatém a luzném, jež připadalo mně vždy druhdy jako pohádkové a jež stalo se mně údolím slz a krve. Kromě Boha a jeho příkazů práce a povinností, nikomu a ničemu nechtěje činiti zle, nechtěl jsem se bát nikoho a ničeho na tomto světě. A také byl bych se nebál. Ale zničilo mě, vlastně kus života mého zničila ta, jež měla mně být nejblíže a nejvýše – totiž vlastní žena…“

Informaci o autorovi, jíž tato stránka pokračuje, už zde nekopíruju, jakkoli mi je známo, že toto jméno nemusí být kulturní veřejnosti příliš známé a více bude říkat odborníkům. A to přesto, že nejznámější Šlejharovo dílo, povídka Kuře melancholik se dočkalo v polistopadové době dokonce zfilmování (1999, režie Jaroslav Brabec). S jedním ze skvostů literatury té doby, které by mohly být náměty k filmům (a že jich pár je!) si film nicméně spojí spíš pozornější diváci (stejně jako třeba u Zapomenutého světla každý ví, že hraje Bolek Polívka, ale že inspirací je kniha Jakuba Demla, kterou označil Roman Jakobson za „nejtragičtější dílo české literatury“, to už ví nejspíš tak každý desátý).

Pozoruhodný kontext díla spisovatele, který byl ještě před dvaceti třiceti lety i na univerzitních přednáškách (nějaké jsem před těmi léty také absolvoval) považován za jednoho z těch méně významných (např. v tzv. „akademických“ dějinách české literatury z r. 1961 je jeho próze vymezen jeden odstavec a v biografické a bibliografické části je mu věnováno méně místa než M. A. Šimáčkovi, Růženě Svobodové či A. V. Šmilovskému), je dnes přehodnocován, a – zřejmě i ve větším časovém odstupu, jiných kritériích hodnocení, i „vybarvení“ dříve nezřetelných kontur – se ukazuje coby svět pozoruhodného, svébytného tvůrce. Je to podobné jako u jiné osobnosti vzešlé z magického kulturního prostředí Nové Paky Jana Opolského, který byl snad v dávných časech označováván coby příslušník básnické družiny Jaroslava Vrchlického či dokonce řazen k jeho epigonům, a nyní jsou objevovány a objeveny valéry jeho pozoruhodného talentu a díla.

Dost dobře tomuto fenoménu zjevování (jsme v Nové Pace, takže to čtěte, podle svého naladění, třeba i trochu duchařsky, ne, to byl jen žert) rozumím. Coby studentovi mi v tehdejší pýše, ale spíš opravdovému přesvědčení, bylo leccos málo avantgardní (stál za tím onen v té době ještě autoritativní model vývoje, který od romantické tonální harmonie směřoval přes Wagnera neúprosně k atonalitě a dodekafonii), zatímco o deset let později jsem byl fascinován realismem jiného spisovatele, úzce spojeného s krajem a krajinou, Karla Václava Raise, kterého si my Jičíňáci přivlastňujeme, protože zde studoval na tehdejším Učitelském ústavu. Podobně jsou literární fajnšmekři (budu-li trochu zlomyslný, fajnšmekryně) dnes nadšeni privátními dopisy Boženy Němcové, zatímco Pohorská vesnice je bude nudit (doufám, že je zřejmé, co tím chci říci), samotný žánr získává na atraktivitě pro veřejnost (práce M. Lenderové či L. Heczkové), z jiného úhlu pohledu je objevována Eliška Krásnohorská atd..

O momentu „zapomínání“ psal už Josef Svatopluk Machar, spoluautor Manifestu České moderny, jemuž byl Josef K. Šlejhar svým naturelem a kritickým pohledem na svět velice blízký a který vyzdvihl právě v textu nazvaném Zapomínaní a zapomenutí jeho jedinečnost: "Šel v naší literatuře »cestou nešlapanou« a stopy své jako by »zametl svým pláštěm«. Neměl vzoru a nemá následovníků. Nepatřil žádné generaci – naší pouze věkem. Je naturalistou a mystikem, romantikem a kronikářem nejvšednějšího života, symbolistou a primitivem."

O objevování těchto málem zapomenutých literátů se v posledních desetiletích zasloužil básník Petr Fabian, který ve své internetové antologii Vrh křídel a – právě výrazně zařazením několika novopackých autorů – v edici české poezie Zapomenuté světlo (ano, týž impuls Jakuba Demla, byť v jiném významu) uvedl na světlo právě Jana Opolského, Irmu Geisslovou, Františka Pečinku, básníka s pseudonymem Hermor Lilia (občanským jménem František Bíbl) či Vladimíra Houdka. Počítáme-li Irmu Geisslovou, kterou si přisvojujeme my Jičíňáci, vzhledem k tomu, že zde žila a zemřela, ale právem patří též Novopackým, ježto její otec patřil ke zdejším významným osobnostem, pak z pěti jmen v edici jsou tři příslušní k Nové Pace.

A o fenoménu „zapomenutosti“ hovoří i básník a historik umění Jaromír Typlt, který tento moment propojuje s kulturou Novopacka, s níž se cítí hluboce spjat, protože „je odsud“, jak uvádí v mottu svých webových stránek, a již systematicky uvádí do širšího povědomí. Říkám-li systematicky, mám na mysli řadu aktivit, zahrnující besedy a prezentace jednotlivých osobností na veřejných čteních, ale i jejich soustavným pojednáváním na svých stránkách a FB, a konečně v odborné práci, jejímž dosavadním vrcholem je monumentální monografie o sochaři Ladislavu Zívrovi. Nedokážu teď v jedné větě ozřejmit facety oné myšlenky o zapomínání kultury, ale určitě tady hraje svou roli i geografie „opačné“ strany (skrývá se už ve jméně Nová Paka), za hřebeny vzdálené od metropole (to už známe z doby obrození v titulu Zapadlí vlastenci), tedy centra a periferie, z jiného pohledu ale i regionalismus, a zároveň i prvek existenciální, který se objevuje právě v silných pozicích u některých z těchto autorů.

Jaromír Typlt nedávno v Nové Pace uváděl knižně vydané dílo Františka Pečinky, předtím publikované na webových stránkách Petra Fabiana, 11. prosince 2017 uváděl na v ranním pořadu BáSnění v „Mozaice“ na rozhlasové stanici Vltava jako jedno z básnických děl, které četl a komentoval, báseň Hluboko v lesích Jana Opolského (z knihy Hory a doly a lesy). Také nesmím zapomenout zmínit nedávné rozhlasové zpracování Šlejharova románu Vraždění, respektive dokument, který se k románu vztahuje a který je další podobou vzrůstajícího zájmu o podkrkonošského autora (Typlt byl jednou ze zpovídaných osob). Dalším projevem tohoto zájmu je také řada diplomových prací na českých univerzitách v posledních letech či nejrůznější glosy na internetu, např. článek Nedoceněný Josef Karel Šlejhar na Klubu knihomolů, publikovaný při příležitosti 150. výročí spisovatelova narození v roce 2014, či řada příspěvků, které Šlejharovi věnuje na svých webových stránkách Jaromír Typlt. O Šlejharovi coby zdroji i filmové a dokonce hudební inspirace pojednává Typltův připravovaný článek do příštího čísla novopackého Achátu.

A Typlt nyní interpretoval ony důvody zapomínání právě u Josefa K. Šlejhara. Po první světové válce přišla generace, která se snažila osvobodit od tíživého dědictví, takže Šlejhar, svou povahou pesimista (Jaroslav Machytka spisovatele ve své práci o něm charakterizuje: „Šlejhar se stal naprostým a nekompromisním pesimistou, jemuž člověk, příroda i metafyzické mocnosti byly rozsévači zla a život velkým královstvím hříchu, pravým slzavým údolím…“) byl po ni nepřijatelný. Po druhé světové válce byl pak pesimismus vyloučen z literatury jako něco nepatřičného, a když přišla léta devadesátá, která připomenula některé outsidery, hovořilo se o Demlovi, Klímovi a jiných, a Šlejhar opět zůstal až v druhé vlně.

Pro charakteristiku zmíněného pořadu Vraždění ještě uvedu, abych na to nezapomněl, pozvánku na facebookovém profilu Lukáše Jiřičky:

Tož děcka, zítra ve 20 hodin bude mít na Vltavě premiéru hodně zaumný dokument Vraždění, který jsme pro vás upekli coby ušní digestif s Tomislav Federsel.

Lukáš Jiřička / Tomáš Procházka: Vraždění

Pátrání po rodinné historii leckdy přináší nečekané a objevy, setkání i svědectví. Co dělat, když je nejzazším dokumentem o rodině a předcích několik fotografií a próza Josefa Karla Šlejhara se symbolickým názvem Vraždění, která předka Jiřičku vykresluje ve velmi hanlivém světle, byť je jeho totožnost maskována pseudonymem Měřička?

Vraždění je zvukový dokument široce rozpřažený mezi domněnkami a fakty, mezi vzpomínkami, představami a fikcí, mezi Novou Pakou a Dolní Kalnou. Sudetské písně hrané na citeru hudebníkem Michalem Müllerem, šlejharovský morytát zpívaný vydavatelem Šlejharova díla Aramem Herrmannem, zvuky z okolí Nové Paky a Dolní Kalné. Cesta k částečné fikci a zase zpět.

Kusy prózy Vraždění jsou konfrontovány s komentáři básníka Jaromíra Typlta, autora knihy o Dolní Kalné a Slemenu Josefa Bajera, kunsthistorika a kurátora Jaromíra Zeminy, rodiny Janouškových, která stále obývá „Měřičkův“ dům, ale i tří generací rodiny Jiřičkových.

Účinkují: Jaromír Typlt, Jaromír Zemina, Josef Bajer, rodina Janouškova, Aram Herrmann (akordeon, zpěv), Michal Müller (citera), Vojtěch Jiřička, Lukáš Jiřička, Štěpán Jiřička, Johan Jiřička a Egon Jiřička

O samotném románu lze obecně vyčíst to základní už z anotace pořadu, nazvaného Ostatně poslední slovo jsem neřekl, v programu Knihovny Václava Havla / Leden 2018 / 01:

Slavnostní uvedení románu Josefa K. Šlejhara Cvrček mého krbu. V nejrozsáhlejší a knižně doposud nevydané próze se Josef K. Šlejhar, známý především jako autor novely Kuře melancholik, vyrovnává se svým manželstvím a potažmo i se světem jako takovým. Na ploše více než sedmi set stran nebývale sugestivním až živočišným jazykem vrší obrazy společných dní, obecně zaznamenává sled událostí, které předcházely jeho životnímu ztroskotání. Vztekem i pokorou, milostným horováním i patriarchální pýchou, hrubostí i něhou znovu a znovu snáší důkazy proti vlastnímu osudu. Obžalovává ho, vystavuje mu účet. S umanutostí sobě vlastní si připravuje závěrečnou řeč před velkou porotou, která se nikdy nesešla a nesejde. Což nic ani v nejmenším nemění na skutečnosti, že Cvrček mého krbu je výjimečné, strhující čtení.

Jednotliví řečníci (herec Lukáš Jůza, editor románu Pavel Hájek a Jaromír Typlt), usazení na pódiu u jednoho stolku před stěnou s Havlovými knihami, plastikami a jinými předměty a jeho velkým fotoportrétem zde 18. ledna 2018 (což byla, jak už zmíněno – po prosincovém holešovickém Knihexu – druhá prezentace knihy), postupně v průběhu večera hovořili o Šlejharově díle, o za jeho života vydaných románech (Vraždění, vydaný 1910, byl posledním z nich, první Peklo 1905, druhý Lípa, 1908), ale i povídkách, a samozřejmě především o románu, který byl ústředním tématem tohoto setkání, dvoudílné historií vlastního Šlejharova manželství, vydané za života jeho tvůrce pouze časopisecky (první díl Cvrček mého krbu byl otištěn v roce 1912 v Květech, další díl se zde objevil o rok později pod názvem Rozvrat), i o jeho životním kontextu.

Pavel Hájek, pracovník Knihovny Václava Havla (na webových stránkách uvedený jako senior manager), kterého ovšem zvláště v našem kraji (Jičínsko, Východní Čechy) známe jako grafického úpravce knih např. v Nakladatelství Malá Skála a rovněž autora řady knih, především „pověstí a vyprávění z města Jičína a okolí“ Čertova kuchyně (Host, 2015), se vyznal z dlouhodobého zaujetí Šlejharovými prózami a desetiletou (možná ještě delší) cestou Cvrčka z rukopisu v Památníku národního písemnictví až do aktuální knižní podoby v nakladatelství Akropolis (2017), jejíž jeden exemplář stál (při té tloušťce knihy to nebyl problém) na stolku před řečníky.

Řadu ukázek četli mnozí, jejich interpretace nicméně byla především úlohou Lukáše Jůzy, uváděného pro zjednodušení jako herce (ovšem, člen divadelního spolku Kašpar, řada starších i novějších rolí ve filmu či v televizních seriálech), jenž je ale také spolupracovník rozhlasu, divadelní režisér a dokonce i autor knížky Pohádky kejklíře Kiliána, čili mnohaoborová osobnost. Právě při jeho čtení jsem si uvědomoval především složitost, ba krkolomnost Šlejharova textu, jeho větné stavby, užívání dnes již zcela vymizelých mluvnických tvarů jako jsou slovesná přídavná jména odvozená od přechodníku minulého či samotné zvukové organizace textu, tedy estetickou kvalitou textu, vztahující se k „dekadentnímu“ obsahu příběhu, dnes, v ještě delším časovém odstupu získávajícího novou kvalitu vnímání jakožto magického, temného a výlučného proudu významů. Jestli jsem si dobře poznamenal, tak si zkuste nezaškobrtnout při vyslovení výrazu „zvítězivší nade vším“, „řezník sveřepě škytl“, „ohavnost nastupujícího zpustošení“ nebo „nahodilá ona příležitost“ nebo ještě (ze shora uvedené ukázky) „jenž jako by i mně byl rodným, hostiv valné nejšťastnější chvíle mého dětství na něm tráveného“. Žertem jsem pak mezi přáteli u kávy komentoval, že by to byla pastva pro Romana Jakobsona a jeho analýzy textu a nalézání zvukových řad (jen v prvním uvedeném případě opakování sykavek z/s a čtyřikrát opakované „ostré“ í/i), kdyby Šlejharův text byl znal.

Také Pavel Hájek hovořil o tom, jak si postupně vůbec zvykal na neobvyklost textu, vzdáleného od dnešního čtenáře přes sto let. Jaromír Typlt, který byl zároveň moderátorem celého večera, si ve své interpretaci textu všiml Šlejharova způsobu uchopení reality, když hovořil o tom, že v ukázce, kterou právě Lukáš Jůza přečetl, se vlastně skoro nic neděje, ale to, co autor popisuje, vnímá – a čtenář s ním – jako pod zvětšovacím sklem (např. ve 20. kapitole představa novopackého nádraží, vyhrotí jeden detail: pár koňských žíní, které zahlédl), a tuto úvahu rozvedl v poznámku o zařazení Šlejhara do dobových literárních proudů, když poznamenal, že se obvykle uvádí coby představitel naturalismu, kdyby ale jeho text znal Jindřich Chalupecký, určitě by jej uvedl vedle řady dalších předních představitelů českého expresionismu (řekl, že má svolení od Ivana Wernische uvést tuto jeho myšlenku, že by Šlejhara Chalupecký neopomněl zařadit do své knihy Expresionisté, kam zařadil Ladislava Klímu, Jakuba Demla, Richarda Weinera, Jaroslava Haška).

Skutečnost, že jednoduchým uzavřením do škatulky jednoho „-ismu“ by se zplošťoval pozoruhodný přesah Šlejharových próz do řady dalších stylových směřování své doby, jsem si uvědomil i v okamžiku, kdy vystoupil básník Petr Král, který ve svém proslovu hovořil i o rysech symbolismu. Tak to bychom měli naturalismus v optice popisu, dekadenci onoho pesimistického a depresívního životního východiska, symbolismus ve vnímání základních věcí člověka na tomto světě (onu duchovní, filozofující rovinu jsme mohli vnímat už v mottu nejznámější prózy Kuře melancholik) a exprese, také coby nakročení do dvacátého století (a máme zde i Macharovo vyjádření, které jsem uvedl na začátku).

To, že je ale podobné uzavírání do „škatulek“ (jakkoli je vztahování k dobovým rysům literatury, ale i kontinuity literárního vývoje nezbytné) nepatřičné, může podpořit krátký úryvek z jedné z diplomových prací, kterou jsem našel na internetu (Marta Kopečná, na Katedře české literatury PF Univerzity Karlovy, 2009, s. 6-7):

Těžko bychom hledali autora, jehož život by obsahoval tolik paradoxů, jako je tomu ve Šlejharově případě. Jeho osobnost byla velmi komplikovaná, opředená podivnou mystickou pověstí. Už doboví kritikové Šlejhara přijímali rozpačitě, označovali ho za jeden z nejrozporuplnějších zjevů české literatury, za osamoceného českého naturalistu. Pověst samotářského podivína a démonického trýznitele čtenářů mu ostatně zůstala dodnes. 

Z různých stran byl během večera ozřejmován i životní kontext Josefa K. Šlejhara, byl zmíněn i již uvedený román Vraždění a jeho zpracování v souvislosti s tím, že děd Lukáše Jiřičky žil v Dolní Kalné a podal svědectví o Šlejharově postavení mezi místními lidmi. Jejich reakce na to, že se objevili coby čitelné figury v jeho prózách, nebyla právě přívětivá (neměli ho rádi, byl jim cizí). Podobně jsme se Šlejharovi přiblížili z tohoto úhlu pohledu, zprostředkovaného potomkem místních lidí Josefem Stránským, „krajan“ z oblasti Kalné, jinou perspektivu zase nastínil přítomný prapotomek samotného spisovatele Milan Šlejhar.  Zajímavě hovořil také Josef Hrdlička, básník, literární historik a editor, jenž vydal mj. Šlejharovu povídku Zločin a je autorem celé řady esejí, v nichž často píše o Šlejharovi, např. v knize Obrazy světa v české literatuře, Malvern 2008.

Pozoruhodný byl rovněž příspěvek malíře a historika umění Jaromíra Zeminy, který je rovněž spjat s tímto krajem a který četl z pamětí svého dědečka. Ten žil v Kalné a Šlejhara pamatoval. Jaromír Typlt mě upozornil na skutečnost, že právě o něm píše také Jan Stejskal, též středoškolský pedagog a sbormistr, v  knize Novopacko – Portrét paměti a srdce (2009), vedle portrétů celé řady dalších osobností, jako je rodina Suchardova, sochař Ladislav Zívr, malíř František Gross, fotograf Miroslav Hák, jazykovědec Jan Gebauer, básník Jan Opolský, ale i vedle úvah o kraji samém, pozoruhodném coby „bytost“ plná svérázných podhorských myslitelů, řemesel a spiritismu. Ke Karlu Sezimovi, z jehož pamětí Z mého života četl Jaromír Typlt, mi on sám k němu řekl, že „Sezima pobýval v Pace přechodně několik let, ale stihl se seznámit s každým, kdo za to stál. Byl to výjimečně pozorný literární kritik, ale i zajímavý beletrista.“

Nezmínil jsem ještě Jáchyma Topola, jímž jsem měl začít, pokud bych chtěl dodržet chronologii. Český básník a spisovatel (Sestra, Anděl, Kloktat dehet aj.), hudebník a žurnalista je programovým ředitelem Knihovny Václava Havla. Vystoupil v samotném úvodu večera, v ruce s výtiskem nově vydané knihy a expresívním vyjádřením k této kulturní události. Poté, jak už shora řečeno a abych ozřejmil základní dramaturgii večera, zopakuji, následovaly vstupy Pavla Hájka, Lukáše Jůzy a Jaromíra Typlta, který střídavě seděl u stolku s ostatními a vstával z křesla, mimo jiné také proto, aby ve třetí části mohl být v dialogu s dalšími řečníky, jejichž jména jsem už rovněž uvedl.

Nerad bych se spletl, ale nevybavuji si teď, kdo z řečníků si všiml jiné stránky Šlejharova díla, totiž vztahu mezi člověkem a psem v jedné povídce, oběma ubohými bytostmi, které k sobě nacházejí náklonnost. Zobecníme-li toto téma, je to vztah mezi člověkem a zvířetem, tedy podobné témat, jaké známe z textu Kuře melancholik, a já jsem si v tu chvíli položil otázku, do jaké míry je to téma obecněji signifikantní, viz třeba u Ivana Olbrachta v jeho prvních prózách.

V každém případě si každý, kdo se Šlejharem bude jen trochu blíže zabývat, skutečnosti neobvykle výrazného použití jmen živých bytostí v názvech povídek, zvláště těch raných: Had, Ptáče, Vosa, O panu špačkovi, Srna, Ryzka (viz např. M. Kopečná). Přítomnost zvířete či květiny a lidského osudu, propojeného nejen v reálném světě, ale i ve vyšší rovině ("Ve zjevech všech, jež kdy byly, hledal jsem vždy větší dosah, než jen smyslům se jevily.", motto ke Kuřeti melancholikovi) odpovídá jak životnímu osudu sedláka a jeho problematickému soužití s jeho ženou (rozvedli se v roce 1901), tak stylové dvojlomnosti naturalismu a mysticismu, tak zřetelné například v německé literatuře té doby (u řady spisovatelů lze například najít etapy extrémních přechodů od jednoho k druhému), ale i třeba české výtvarné scény (je to výrazně zřejmé třeba u studeňanského mistra, jehož ještě zmíním), jinou ambivalencí je rovněž prvek humoru. Jaromír Typlt to uvedl na obrazu mouchy, obtížného hmyzu znepříjemňující poslední chvilky spisovatele na smrtelném loži, v textu, který zveřejnil také na svých webových stránkách (J. Váchal, 7. IX. 14, z korespondence s Bedřichem Benešem Buchlovanem). Šlejharovo dílo souznějící s jeho osudem, opakované konflikty se sousedy, kteří se poznali v nelichotivém zpodobení v jeho povídkách, „zklamání a beznaděj“po prvotním nadšení z blízkosti přírody (o němž píše M. Kopečná), ukazují, že ve Šlejharově případě jde jistě o určité „psychické ustrojení“, jak by řekl F. X. Šalda, ale také konstelaci životních událostí (jeho žena pocházela z jiného prostředí než on), a tedy jeho zobrazení světa i názor na svůj osud nebude věcí stylizace, tak obvyklé u spisovatelů této doby (vzpomeňme například na počátky S. K. Neumanna a jeho pozdější vývoj), nýbrž záležitostí hluboce prožitou. Jestliže se Jaroslav Brabec ve filmu Kuře melancholik inspiruje Šlejharovou novelou pouze volně a ve filmu vlastně poetickém potlačuje intenzitu naturalismu a zla, pak ve Cvrčkovi mého krbu udeří jeho sdělení, podpořeno všemi vrstvami struktury textu (od účinku jeho archaičnosti, ještě výrazněji vnímaného v odstupu doby, přes redukci dějovosti až po atmosféru, spojenou s pesimistickým pohledem) na dnešního čtenáře o to silněji. Nezmínil jsem mimochodem ještě motiv „cvrčka“, ostatně rovněž živé bytosti. V prvotních okamžicích štěstí se ozývá, později pak, v ubíjející depresi dalšího textu, umlká.

Když jsem po skončení oficiální části večera hovořil s některými ze zúčastněných, ale i ostatních přítomných, vnímal jsem zřejmou spokojenost, vyjádřenou jedním z účastníků večera slovy o pestrosti pořadu, přesahující běžný standard, klidném a zároveň svižném průběhu. Sám bych přidal promyšlenou dramaturgii, hutnost jednotlivých vyjádření s atraktivně vybranými „příběhy“, ale i vlastní osobní příjemný pocit z toho, že jsem se zde setkal s řadou lidí, které znám buď řadu let či z některých předchozích setkání či (Jan Bílek, který působí v Literárním archivu PNP a na PF Univerzity Hradec Králové, povídali jsme si o už se rodícím programu příští Šrámkovy Sobotky, překladatelé z čínštiny Denis Molčanov a Zuzana Li, které znám z Ars poetiky), i také těch, s nimiž jsem hovořil poprvé. V tomto ohledu mě zvláště potěšil Jaromír Zemina, který, když jsem vyprávěl o někdejších akcích s Milošem Šejnem na Zebíně (výrazný vrch v jičínské kotlině), mi k mému překvapení řekl, že tento kopec dobře zná, neboť v Jičíně krátký čas žil a studoval. Setkáním s ním se vlastně pro mě významově uzavřel i onen kruh, který představuje skutečnost, že Jaromír Zemina napsal předmluvu k Typltově knize o Ladislavu Zívrovi, pro mě inspirativní do té míry, že jsem „musel“ rovněž napsat delší komentář.

Takže ono osobní zaujetí, které ve mně večer v Knihovně Václava Havla vzbudil a které neumím (no uměl bych, ale nechci) zcela oddělit od jeho pouze věcné deskripce, vydalo tento text (na Rajčeti jsem zveřejnil i fotodokumentaci události). Snad je vyjádřením nejen mého výsledného dojmu.

Na můj dotaz mi teď Jaromír Typlt, jemuž děkuju i za některá další upozornění, upřesňuje, že o vztahu mezi žebrákem a psem mluvil  pan Stránský a že to byla „ta vinohradská povídka, kterou zrovna vytáhl z kapsy bundy, jedna z patnácti svazků monumentálního souboru Kyvadlo věčnosti vydaného v nakladatelství Herrmann a synové. Ostatně ten soubor kdysi částečně financoval i novopacký pivovar a jedno z prvních uvedení proběhlo v Nové Pace na festivalu Muzika Paka, bylo to největší vydání Šlejhara před Cvrčkem.“

Na svém facebookovém profilu Jaromír Typlt okomentoval mou fotku z večera větou „S orkánem v patách přihnali se krajané do Prahy na večer Šlejharův!“ Pravda je taková, že jsem skutečně nedaleko Knihovny Václava Havla komentoval nestálé počasí těchto dní a mé cesty z Jičína (kromě toho v Podkrkonoší nasněženo, v metropoli jen drobné stopy po zimní nadílce) a když jsem vyslovil skoro „orkán“, opravdu to fouklo a vyvrátilo stěnu z vlnitého plechu zatíženou těžkými betonovými bloky do ulice. Nu, vydaly se ty magické síly z našeho kraje tam, kde se vzápětí mělo hovořit o místu nejrůznějšími duchovními energiemi nabitém, různými formami. Ostatně za několik dní na to Typlt má v Národním muzeu přednášku o spiritistické fotografii jako „nahlédnutí za oponu dělící dva světy těsně si blízké“, které sdílejí „obcovanci“, jak se jim zde říká, tedy fenomén Nové Paky.

Odkazy
Ostatně poslední slovo jsem neřekl, slavnostní uvedení románu Josefa K. Šlejhara v Knihovně Václava Havla
https://www.vaclavhavel-library.org/cs/index/kalendar/1272/ostatne-posledni-slovo-jsem-nerekl

Josef K. Šlejhar na stránkách J. Typlta
https://www.typlt.cz/nova-paka/josef-k-slejhar/

Na Wikipedii
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Karel_%C5%A0lejhar

Kuře melancholik, text ve formátu pdf
https://www.sesity.net/elektronicka-knihovna/kure-melancholik.pdf

Lukáš Jiřička: Vraždění. Rozhlasový dokument o odkrývání historie rodiny Jiřičků z Dolní Kalné ve východních Čechách, při kterém se pátrání po rodinné historii postupně prolne s prózou knihy Vraždění Josefa Karla Šlejhara.
Pořad o o Josefu K. Šlejharovi a "vraždění" v Dolní Kalné (vysílání 28. 12. 2017) ke stažení:
https://www.uloz.to/!iLZV2SmNPHSk/jiricka-lukas-vrazdeni-radiodokument-rar

Info o pořadu:
https://vltava.rozhlas.cz/lukas-jiricka-vrazdeni-rozhlasovy-dokument-o-odkryvani-historie-rodiny-jiricku-z-6665784

Vraždění – na FB Tomáše Jiřičky
https://www.facebook.com/jirickalukas?fref=ufi

Mejl J. Typlta o jeho účasti na rozhlasovém vysílání na stanici Vltava

Milí přátelé, málokdo asi vstává kolem šesté jen proto, aby si poslechl čtení básní v rádiu.
Na stanici Vltava ale od podzimu vysílají v rámci ranní Mozaiky – nejčastěji v čase okolo 6.20 – pořad BáSnění.
"Své oblíbené básně recitují a zároveň glosují básníci, spisovatelé, překladatelé i další kulturní osobnosti. Každý všední den v Mozaice."

Byl jsem také přizván, abych vybral několik svých oblíbenců, a tak dávám předem na vědomí, jaké básně budu číst a komentovat:
pondělí 11. 12. JAN OPOLSKÝ: HLUBOKO V LESÍCH
úterý 12. 12. KAREL JAN ČAPEK: VŠECHNY TICHÉ PITVY
středa 13. 12. MIKULÁŠ MEDEK: MAGNETICKÁ RYBA
Ve čtvrtek a v pátek potom budu číst své vlastní texty ze sbírky Za dlouho (KONVICE, věnovaná Martinu Hadravovi, a UCUKNE VZHůRU).

Od 18. 12. by pak záznam všech dílů měl být na adrese:
https://vltava.rozhlas.cz/basneni-5989144

Prezentace knihy Cvrček mého krbu na festivalu Knihex
https://akropolis.info/knihex/
Na stránkách nakladatelství Akropolis
https://akropolis.info/kniha/cvrcek-meho-krbu/

O Typltově besedě v Karmelitánském nakladatelství v Nové Pace nad básněmi Františka Pečinky
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/jaromir-typlt-o-novem-vydani-basni-frantiska-pecinky/

Informace o díle Josefa K. Šlejhara na stránkách Severočeské knihovny Ústí nad Labem
https://www.svkul.cz/wp-content/uploads/2014/06/%C5%A1lejhar-med.pdf

Jan Stejskal, Novopacko – Portrét paměti a srdce
https://www.kosmas.cz/knihy/151892/novopacko-portret-pameti-a-srdce/

Diplomová práce Marty Kopečné na Katedře české literatury PF Univerzity Karlovy, 2009
file:///C:/Documents%20and%20Settings/u%C5%BEivatel/Dokumenty/Downloads/DPTX_2010_2_11410_OSZD001_72498_0_81397%20(1).pdf

Fotodokumentace večera v Knihovně Václava Havla
https://jankcelis.rajce.idnes.cz/Josef_K._Slejhar_v_Knihovne_Vaclava_Havla/