Jaromír Typlt o novém vydání básní Františka Pečinky

Jeden z mejlů k podzimní kultuře tohoto roku mi přišel od Jaromíra Typlta, s nímž jsem se viděl naposledy docela nedávno, na letní Ars poetice, a který v tom mezičase, jak to sleduji, stihl spoustu zajímavých věcí. Nyní zval na své čtení do Karmelitánského nakladatelství (v Jičíně zrušeného):

Milí přátelé,
před 120 lety vyšla sbírka Františka Pečinky Dojmy z Paky.
Chci z ní v Nové Pace trochu číst, trochu si o ní vyprávět, trochu i uvést ve známost výbor z Pečinkovy poezie, který vyšel letos.
Bude to večer veskrze "regionalistický".
Uvidíme se?
Zdraví
Jaromír

Následovala „zapomenutá“ pozvánka, pěkně stylově graficky vyvedená s montáží dobové pohlednice Pozdravu z Nové Paky s panoramatem města, klášterem nad ním a portrétem básníka a textem František Pečinka, Dojmy z Paky
Jaromír Typlt promluví k novému vydání básní, které poprvé vyšly právě před 120 lety
středa 11. října 2017 od 18 hodin
v Karmelitánském knihkupectví v Nové Pace
Vstupné dobrovolné. Přijďte pobejt.

V následné korespondenci, v níž jsem se tázal, zda bude o Pečinkovi něco dělat Nový Bydžov, když je tamější rodák, mi Jaromír odpovídá

Ahoj Honzo,
zapomenutí zůstávají zapomenutí, o žádných akcích v Novém Bydžově nic netuším.
Na tu akci se chystá i Pavel Kracík, tak se třeba můžete domluvit, ať nejezdíte dvěma auty do jedné Paky!
Zdravím Tě
Jaromír

což byla důležitá informace, ježto jsme se s Pavlem opravdu domluvili, a přesto, že jsem mu nabízel místo v autě, naopak mě nakonec vezl on sám. Příjemná cesta.

Jaromír mi pak ještě poslal článek, který publikoval v časopise Achát – měsíčníku pro občany Nové Paky a okolí právě o Františku Pečinkovi. Myslím, že stojí za zkopírování pro informaci i ostatním zájemcům o téma, už proto, že informace o básníkovi ve zdrojích na internetu jej prezentují v jeho známější podobě, totiž především jako malíře. Výjimkou je ovšem Petr Fabian, k němuž se ještě dostaneme, ostatně v Typltově textu je rovněž zmíněný.

Packým krajům
K novému vydání básní Františka Pečinky

Před 120 lety vyšlo první významné literární dílo, která se otevřeně hlásí k Nové Pace jako hlavní inspiraci. Už název Dojmy z Paky, který František Pečinka pro tuto svou básnickou sbírku zvolil, nemůže nechat nikoho na pochybách. A je třeba zdůraznit, že na rozdíl od novopackých textů Jana Opolského, Josefa K. Šlejhara nebo Josefa Kocourka, k sepsání Dojmů z Paky Pečinku nepřivedlo to, že by se do zdejšího kraje narodil a vyrůstal tu: sám pocházel z Nového Bydžova (narozen 1869) a v Nové Pace jen přechodně pobýval. Zemřel 14. 5. 1917 v Brně, takže letos se navíc dovršilo už i celé století od jeho smrti. 

„Vším k smrti znaven, žitím, nemocemi,
 a v nitru spálen po horečkách ducha,
k vám přišel jsem...“

Takhle Pečinka vykreslil počátek celého příběhu v básni výslovně věnované Packým krajům. Kdo by se s tím příběhem rád blíž seznámil, není od letoška odkázán jen na kopie prvního vydání, které se opravdu už jen velmi vzácně dá objevit v antikvariátech. Pražské nakladatelství dybbuk totiž právě přichází s výborem z Pečinkovy básnické tvorby, pojmenovaným právě podle jednoho veršů z Dojmů z Paky: V sobě jen se ztrácím...

Kniha by nemohla vzniknout bez podnětu a ediční práce básníka Petra Fabiana, který se nedokáže jen tak smířit s tím, kolik jmen české poezie nespravedlivě upadá do zapomnění. Díky Fabianovi a jeho původně internetové edici Zapomenuté světlo tak před nedávnem vyšel u dybbuku výbor z básní už jmenovaného Jana Opolského nebo jičínské Irmy Geisslové.

Pro duše příbuzné

„Stejně jako sobě / vám, duše příbuzné, já psal ji k vůli,“ napsal Pečinka o své novopacké knize v básni Na poslední stránku.

„Vám, kteří s vášní milujete lesy,
kraj horský, obzor v modři rozplynulý
a dálku silnic, kde vás ticho děsí.“

Tento poslední obraz rozhodně nesmí být vnímán jen jako pouhé doplnění podmanivých obrazů krajiny. Ano, Pečinkova sbírka určitě nezklame očekávání čtenáře, který touží rozpoznávat dobře známá místa: „zprava Tábor, Bradlec s modrou věží, / pruh Krkonoš ti kyne“. Nechybí tu básně nazvané Večer pod Kumburkem, V Zlámaninách nebo Před klášterem. Báseň V Parku je věnována učiteli Břetislavu Jampílkovi, který je jako nevšední místní kulturní postava znám třeba i ze zajímavého vylíčení v knize Novopacko od Jana Stejskala. Ale právě takovými obrazy, jako jsou ony silnice, jež nás z důvodů tak těžko vysvětlitelných dokážou někdy zaskočit zneklidňujícím, úzkostným tichem, se Pečinkova čtenáře může zvlášť dotknout, jako ani nebyl zážitek z předminulého století, ale zkušenost nečekaně současná a živá.

Mnohé jeho básně jako by vznikly někde cestou za malířským motivem. Vždyť pokud je dnes Pečinka připomínán, tak spíš jako malíř než jako básník – na pražské akademii prošel školou proslulého Julia Mařáka a reprodukce jeho pláten jsou snadno k dohledání na stránkách aukčních síní. A barevné vidění významně spoluvytváří i jeho verše, „vše do běla a modra zahrává“ (báseň Spleen), ale výrazně prosvitnou i krevelové odstíny zdejší hlíny:

„Prsť narudlá se vine loňskou travou,
zvlášť v dolíkách, kde dříve voda stála,
vše prokvetlo tou barvou červenavou,
jak rez by přes noc s nebe napadala.“
(báseň Velkonoce)

Ovšem ani v tomto zaujetí pro barvy v přírodě Pečinka nepřestal sledovat pozorně svět, který dost neromanticky posouval náladu jeho krajin. V básni Pod Brdem se tak obrazy úsvitu se všemi podivuhodnými proměnami světla znovu a znovu střídají s pohledy na postavy rozespale spěchajícími na ranní směnu do místní přádelny nebo se zbožím na tržiště. Právě v takových kontrastech ale svoje rodné Brdo o několik desítek let později vykreslí Josef Kocourek, dítě zdejších chudých tkalců, v románu Kalendář, ve kterém se obracejí listy. Pečinka to při psaní Dojmů z Paky ještě nemohl tušit, ale jeho básně opravdu stojí na počátku něčeho, co by se dalo nazvat „novopackou poetikou“. A není to poetika nijak líbivá ani snadno schůdná. Dobře ji vystihují první slova básně Pole v horách: „Svah drsný...“.

Jaromír Typlt

Útulnou místnost „za krámem“ Karmelitánského knihkupectví, vyloženě vhodnou k takovýmto komorním setkáním, zaplnili lidé z velké části z novopacké kulturní komunity (bývalý ředitel novopackého muzea Miloslav Bařina, mimochodem rovněž autor básnických textů, Ivo Chocholáč, kterého znám ještě z doby, kdy byla otevřená novopacká čajovna v Nové klenotnici ad.), my jsme s Pavlem Kracíkem a folkloristou Janem Lufferem, který jel s námi v autě, představovali „významnou jičínskou delegaci“, jak s úsměvem pravil v průběhu čtení Jaromír Typlt kontextuálně, tj. například vzhledem k tomu, že podobně jako František Pečinka si Jičíňáci přivlastňují básnířku Irmu Geisslovou, ale nárok si mohou činit i Novopačtí vzhledem k tomu, že její otec patří k zdejším významným osobnostem.

Přivítala nás mile paní Bohuslava Korbelářová, kterou znají i Jičíňáci z doby, kdy ještě bylo otevřeno někdejší Knihkupectví u sv. Ignáce (jičínské Karmelitánské knihkupectví) či z novinových článků (odkaz k jednomu viz dole), z doby působení v Jičíně též nositelka regionálního ocenění Jivínský Štefan.

Pečinkovy Dojmy z Paky, které vyšly právě před 120 lety (což je jedno letošní výročí s Pečinkou spojené), nevyšly nicméně v Nové Pace, jak poznamenal v Souvislostech (98/1, číslo věnované tématu Malíři & básníci) Vratislav Färber. K pozoruhodným osudovým událostem v Pečinkově životě je skutečnost, že na jednom ze svých působišť, v Kloboukách, přebral Vilému Mrštíkovi „Růženku“ z Pohádky máje (Růžena Vystavělová, osmnáctiletá dcera hostinského z Klobouk, je jedna z dívek, do níž se Mrštík kolem roku 1892 zamiloval; dva milostné dopisy, které jí napsal, zakomponoval spisovatel do konečné podoby románu, v němž Ríša Gregor vzplane láskou k Helence). František Pečinka, občanským jménem původně Pečenka, studoval na Akademii u profesora Julia Mařáka, podobně jako František Kaván či Jaroslav Panuška (tzv. Mařákova krajinářská škola) a jeho kariéra byla tedy v prvním plánu malířská. [Tanou mi na mysli paralely, generačně nepříliš vzdálený, respektive datem narození velmi blízký básník a výtvarník Karel Hlaváček, který se „živil“ výtvarným uměním].

Básnická žeň (tohoto výrazu Typlt nepoužil, láká mě jen ten dobový slovník) Františka Pečinky není rozsáhlá, její skromnost bývá komentována v souvislosti se „zapomenutými“ jmény či jmény, která jsou odsouzena k zapomenutí (a tady Jaromír Typlt kladl otazníky). První básní Typltova čtení byla ta, která začíná „Vším k smrti znaven…, věnovaná Packým krajům, jak zní i její název, tyto verše jsou uvedeny už v přetištěném článku.

Jaromír Typlt si všiml atmosféry básně a její podobnosti s jiným novopackým literátem Josefem Kocourkem, narozeným na nedalekém Brdě, a v souvislosti s novopackou literární scénou zmínil i Břetislava Jampílka, pozoruhodnou osobnost novopacké kultury, mj. čtenáře teosofické literatury, který se přátelil s dalšími literáty tohoto kraje, Šlejharem, Opolským.

Tážu se, kde se nacházejí Zlámaniny, jejichž jméno je v titulu další básně na pořadu večera. Lokalita důvěrně známá místním (kteří se zde sešli „na rodinném večírku“, jak Typlt poznamenal) pochopitelně není identifikovatelná pro nás z Jičína. 

Ke Zlámaninám se jede "za kapličkou", je to za Poštmistrovým (Máchovým) kopcem směrem na Českou Proseč, a nyní si dohledávám na internetu, že coby malá vesnice se součástí nové paky stala v roce 2012, zatímco Česká Proseč je součástí obce Úbislavice, tak to jsem taky nevěd

Titul básně V sobě se jen ztrácím neodkrývá pouze dále poetiku, kterou Typlt postupně jakoby ohmatával jak čtením Pečinkových textů, tak komentáři z různých stran, ale stal se též názvem pro vydání Pečinkova díla v nakladatelství dybbuk v roce 2017 coby dosud posledním článkem v řadě zveřejnění: tím předchozím je na internetu dostupného „výboru z básnických sbírek 1894–1917“ v edici Zapomenuté světlo, jejímž editorem je básník Petr Fabian (na jeho stránky jsem hodně chodil v jejich začátcích, kdy představovaly jeden z prvních internetových zdrojů české poezie).

Pozoruhodný počin Petra Fabiana zahrnuje kromě antologie „Vrh křídel“ s řadou jmen českých básníků též právě edici, v níž vyšlo pět svazků, tím Pečinkovi předcházejícím (prvním) byla Irma Geislová (tedy, jak zmíněno původem jičínská básnířka), Temno nade mnou, následovaly 3. svazek Hermor Lilia, Stíny řádků, 4. svazek Jan Opolský Sám všechen život býti a konečně 5. svazek Vladimír Houdek Vy srdce v ohni mroucí. Přitahuje mě zvláštní jméno Hermor Lilia, dozvídám se, že se jedná o dekadentního básníka a překladatele z francouzštiny a angličtiny (dohledávám občanské jméno, František Bíbl, čl. na Wiki, tam i další info). Je pozoruhodné, že dva básníci z této edice patří do novopacké kultury a znovu se tak svým způsobem potvrzuje ona metonymická povaha pojmenování místa nejen na „odvrácené“ straně (tedy souvislosti se spiritismem, dekadencí etc.), která vytváří její svébytnost a unikátnost, ale také ve smyslu „zapomenutosti“ (nový význam tak získává i přívlastek v někdejším Raisově románu o českých obrozencích).

Jaromír Typlt pak hovořil právě o dekadentních inspiracích a charakteristickém výtvarném vidění, o němž hovořil A. Procházka a nyní i Vratislav Färber, o synestézii, krajinářské poezii, pozoruhodným způsobem akcentující například monochromii, zdůrazňující základní tón, ale i třeba typickou předjarní červenici (která musí každého, kdo ji vidí poprvé, stejně jako já, fascinovat; báseň Velkonoce). To je zřejmé nejen z poetiky textů, ale i z jejich názvu. Typlt čte báseň Františka Kavána, rodáka z malé vísky u Jilemnice, nepříliš vzdálené od Nové Paky, kterou malíř napsal a dedikoval Pečinkovi (uvedená v Souvislostech, zmíněném číslu věnovaném malířům a básníkům). Přístup malíře se tedy promítá nejen do názvu básní (Pleinairisti, věnovaná právě F. Kavánovi, Zátiší, Hyper-Pleinar, Pespektiva ulic, Skizza, Historická krajina aj.), které se jindy orientují na konkrétní místa (Večer pod Kumburkem, Před klášterem, Pod Brdem, Cestou k Jičínu), ale i do poetiky básní. Tak v posledně uvedené básni v závorce – Cestou k Jičínu –

Pruh silnice se táhne pod nebesy,
hle, její prach je všecek zamodralý.
S prava i leva kynou vsi a lesy
a oblouk mýta rýsuje se v dáli.

A dlouho nepotkáš tu duše živé,
jen plachta vozu daleko se stmívá;
zas vsi a lesy – lesy, vsi jak dříve
a kupy štěrku, řada švestek křivá...

A konečně se cesta otevřela –
jsi v polích. Ze všad rovné řádky běží,
tu mák, tam jetel, tu se žito bělá,
a s prava Tábor, Bradlec s modrou věží,

pruh Krkonoš ti kyne. Ah, ta dálka!
Ten šírý vzduch! Ta zdravá vůně trávy!
A časem třikrát křepelka tu zalká,
neb vlaštovka ti švihne blízko hlavy...

sleduje interpret zvukovou stránku verše: opakování podobných hlásek v 1. a 3. verši první sloky:- sil- se -sy, / s - vsi a lesy a jejich opakování ve 3. verši druhé sloky, v níž se přidává další zvukový valeur „š“ a „ř“ - š - duše, /  štěrku, řada švestek křivá... a konečně ve třetí sloce „ž“ v 2., 3. a 4. verši, spojené ještě navíc s rýmem běží – žito - věží a sémantickou dominantou „modré věže Bradlece“, která spolu s horou Tábor rámuje celý obraz zdejší krajiny.

Napadá mě, že podobným způsobem později interpretoval krajinu, v souvislosti s antropomorfním významem ženského torza Ladislav Zívr, který zvolil ovšem v metafoře k ženským ňadrům vrcholy Bradlece a Kumburku, ostatně to téma je takřka „ve vzduchu“, když Jaromír čte básně Večer pod Kumburkem či Historická krajina, a když zaslechnu úvodní verše, v nichž se skrývá ve skálách zakletá bytost - V ty skály, zdá se, zakleta je veliká bytost neznámá, vzpomenu si na celý výtvarný a literární kontext „torza“ se jmény jako František Muzika či Vladimír Holan.

Tohle všechno Jaromír Typlt, rozkročený sám mezi výtvarným uměním a literaturou, velmi dobře ví, jen zřejmě nechtěl zahlcovat večer kunsthistorickými souvislostmi. Vydal se jinou cestou, totiž nechat co nejvíce znít Pečinkovu poezii, jak bylo zřejmé i z toho, že si sebou vzal kytaru a jednu z básní zazpíval s „melodií, kterou si ta báseň našla“. A znění Pečinkovy poezie podporující nálady a životní pocity v básních prezentované má svou působivost, překračující škatulku dekadence (jak by napovídal titul básně Spleen), jejíž vyhrocenosti nedosahuje, stejně tak jako nedosahuje vyhrocenosti vyjádřené v (dřívějších a pozdějších) oxymórech máchovských či halasovských, byť právě Halasovu, nebo i Ortenovu poezii, tedy její předzvěst, jsem v těch básních slyšel. A rovněž si budu pamatovat Typltovu formulaci o tom, že Pečinkovu poezii bychom mohli považovat za něco, co zakládá „novopackou poetiku“ a rovněž jeho melancholickou glosu o tom, jak se mnohé propadá v zapomnění. To proto, že vím, že právě takovými večery usiluje o to, aby právě k tomu nedocházelo, byť tato snaha je vpravdě donkichotská.

Titul sbírky nalezneme skryt v této poslední básni původního vydání sbírky Dojmy z Paky (1897, kopírováno, stejně jako předchozí text Cestou k Jičínu, ze stránek www.petr-fabian.cz):

Tak po všem tady, po rozkoši jara,
a z přízně společnosti, žhavých půtek
zbyly jen přece hnus a hořkost stará,
kout samoty a odtržení smutek.  

Sám sobě zbyl jsem. V sobě se jen ztrácím...
A už si připadám jak dům, kde žije
zoufalec sešlý, jenž v spár resignacím
dal v sled i hrdost nepodajné šíje.

A onen dům má stěny vyvětralé,
kde zaprášené pavučiny visí,
den dušičkový v jeho tmu se mísí.

Že venku ještě bouře dál se nesou,
zoufalec pozná, když se na zeď dívá –
ty pavučiny víc a víc se třesou
a každá prach svůj na podlahu schvívá...

Odkazy
V sobě se jen ztrácím, básně F. Pečinky
na stránkách Petra Fabiana v jeho internetové edici Zapomenuté světlo
https://www.petr-fabian.cz/zapomenute/pecinka/index.html

Text sbírky na stránkách nakl. dybbuk
https://www.dybbuk.cz/download/poezie/V%20sobe%20se%20jen%20ztracim%20-%20Frantisek%20Pecinka.pdf

info, recenze aj.
https://neoluxor.cz/beletrie/v-sobe-se-jen-ztracim--264976/
https://www.literarky.cz/literatura/poezie/24550-frantiek-peinka--v-sob-se-jen-ztracim

Postava Helenky v Pohádce máje
https://www.ostrovacice.eu/postava-helenky/d-79855/p1=2692

Jan Luffer
https://www.janluffer.wz.cz/

Souvislosti, Malíři a básníci
https://souvislosti.cz/ob198.htm

Karmelitánské nakladatelství
https://www.kna.cz/nova-paka/
Bohuslava Korbelářová
https://jicinsky.denik.cz/kultura_region/jicin-pout-pannamarie-rusanska20100630.html
https://www.jicinskozpravy.cz/archiv/zpravy/2012/1/2265-jivinsky-stefan-oceneni-tentokrat-pro-knihkupectvi-a-festival-.htm?hled=jivinsk%FD

Fotky
https://jankcelis.rajce.idnes.cz/Jaromir_Typlt_v_Nove_Pace/