Georges Bizet / Arlézanky

Vzpomínám si, a někde je o tom i záznam, že jsem jednu ze dvou Bizetových suit, známých Arlézanek, uváděl před řadou let v úvodním slovu na koncertu PSO. Nyní při příležitosti deseti let trvání orchestr zařadil jednu z Bizetových skladeb jako připomínku někdejších pořadů do dramaturgie jubilejních koncertů (2017), pro uvádění koncertů tady jsou atraktivnější osobnosti (jeden z koncertů Filmové hudby uváděl Tomáš Drahoňovský, kterého známe z obrazovek České televize), Bizetovy Arlézanky jsem si bez ohledu na tohle vše nedávno pustil.

Původně pod pojmem „L´Arlésienne“ máme jevištní hudbu ke stejnojmenné divadelní hře Alphonse Daudeta, která zahrnuje orchestrální kusy, sbory a melodramata. Daudet, blízký přítel Gustava Flauberta a Emila Zoly, zajímavá literární postava, takřka nezařaditelná (říká se, že jeho díla jsou realisticko-impresionistická, ale nalezneme i prvky naturalismu), autor Tartarina z Tarasconu, básní, dramat etc., neměl s Arlézankami příliš úspěchu, Bizet naopak úspěch velký. Proto sestavil, ještě před operou Carmen, z této hudby orchestrální suitu, která jej učinila velice populárním. Ernest Guiraud, kterého známe rovněž jako editora obou suit z Carmen, sestavil posthumně druhou suitu z Arlézanek, takže máme také dvě.

Děj Daudetova dramatu, tragédie o třech jednáních, pojednává o váhání mladého sedláka v Provence mezi dvěma ženami, krásné ženě z města Arles a druhé z bezprostřední blízkosti, která byla do mladíka zamilovaná. Hra končí sedlákovou sebevraždou. Bizet napsal pro dílo 27 částí hudby, k dispozici měl poměrně malý orchestr, takřka komorní (o 26 hráčích), jehož obsazení bylo poněkud nezvyklé: vedle smyčců 2 flétny, 1 hoboj (event. anglický roh), 1 klarinet, 2 fagoty, 1 saxofon, 2 lesní rohy, činely a tamburina, 7 houslí, 1 viola, 5 violoncell, 2 kontrabasy, klavír a harmonium za scénou.

Hudba vychází ze tří melodií, které skladatel převzal z provensálské sbírky vydané v roce 1864: Marcho dei Rei (mj. v ouvertuře), Danse dei Chivau-Frus (farandola) a Er dou Guet.

Krátce po premiéře instrumentoval Bizet pro velký orchestr 4 části: Prélude, Minuetto, Adagietto a Carillon. V této podobě měla suita č. 1 premiéru 10. listopadu 1872 na koncertu, pořádaném Julesem Étienne Pasdeloupem v Paříži. Zatímco hudba, která byla součástí Daudetovy divadelní hry, kritiku příznivou neměla, suita byla publikem velice příznivě přijata a byla několikrát ještě během Bizetova života opakována. Není divu, byla to pestrá záležitost, v první větě (Prélude) byla zpracována provensálská vánoční píseň (Pochod Králů), v druhé části tragické milostné téma odpovídající Daudetově tragické hře, taneční druhá věta připomíná hudbu 18. století, zatímco třetí něžnou a citovou větu hraje pouze smyčcový orchestr a poslední věta energicky celek uzavírá.

Druhá suita má rovněž čtyři části – Pastorale, Intermezzo, Menuet a Farandole. Bizetův přítel se do ní pustil čtyři roky po skladatelově smrti a dá se říci, že je částečně i jeho dílem, i když samozřejmě vychází z původních témat, uvedených v hudbě převážně k Daudetově hře. Datum premiéry není známo. Také tato suita je zajímavá, za zaznamenání stojí například, že materiál třetí části je převzat z Bizetovy opery La jolie fille de Perth (Krásná dívka z Perthu) z roku 1866, závěrečná efektní bouřlivá věta pak kombinuje vstupní téma 1. věty z první suity s farandolou, provensálským lidovým tancem.

Dohledal jsem:
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/poznamky-ke-koncertu-pso/

Arlézanky, suita č. 1 a č. 2
https://www.youtube.com/watch?v=utQi3axTBak