Marian Palla / věci, prostor, ticho ... III
P i t í č a j e
Úvodem
Tyto texty vznikly při pití čaje a jsou charakteristické svým omylem: „Pokud piji čaj, nemohu psát a přemýšlet (a nebo mohu, ale potom to již není pití čaje).
To, že si texty odporují, není na škodu věci. Sám jsem se po této stránce neusměrňoval.
květen 1983 M. P.
První pití čaje
Piji čaj.
Není to prohra ani výhra, je to jen pití čaje s vědomím chvíle.
Člověk si ji vytváří pro sebe na obranu před sebou.
Chvíle ho chrání před pudem, kterým je hnán do budoucnosti.
Během pití čaje se tělo dostává do kontaktu s duší za předpokladu, že víme, co to duše je, pokud to nevíme, je nám jen dobře.
Pravá (nemám toto slovo rád) chvíle vzniká a zaniká, ale přitom v nás zůstává (jsme to my).
Nepravá chvíle (např. dějiny) trvá, ale nezůstává v nás (jsou to oni).
Smyslem pití čaje je chvíle, ale jen za předpokladu, že na tom netrváme.
Smyslem člověka je pití čaje a tedy překročení smyslu.
Jen chvíle, která není získaná, je chvílí.
Jakmile jsme získali chvíli a nevíme o tom, opustil nás smysl a tedy jsme ho opět nebyli.
Musíme vycházet z předpokladu (nemám tuto větu rád), že jde o pití čaje a né o honění smyslu, potom žijeme ve smyslu aniž o něm víme a pijeme čaj jako lidé s vědomím, které překonalo smyslu, ale jen tím že o tom neví.
Proto je toto psaní omyl, ale vhodný k vyjasnění toho, čím pití čaje nemá být.
Druhé pití čaje
Při polknutí pocítíme, že jsme něco získali.
Je to omyl.
Nikdy nic nezískáváme, pouze existujeme.
Na člověka se pojmy „získat, ztratit“ nevztahují.
Pokud existuje nic již získat nemůže a pokud neexistuje…
Pro všechny však platí, že při pití čaje musejí otevřít ústa.
(Dokonalosti někdy nabudeme pouhým otevřením úst.
Úměrně jak čaj chladne, pravá chvíle odchází a přichází nepravá.
Dopíjením zbytků se stáváme opět šetrnými lidmi – vzpomněli jsme si.
Proč je při pití čaje krásné padání deště?
Řekové by odpověděli, že voda vodu přitahuje.
Já si myslím, že proto, že jsme obvykle při pití čaje v suchu.
Třetí pití čaje
Večer, ticho a čaj, který se blíží stavu, kdy bude srknut.
Málokdy si uvědomíme, že pijeme čaj a přitom to není tak obtížné.
Zachovávejme při pití čaje mlčení i když jsme sami.
Druh čaje, jeho příprava není podstatná, při ulpívání na těchto věcech se nám ztrácí to podstatné – pití čaje.
Mistři oboru jsou velmi často jen mistři techniky.
Krásné je (viz druhé pití), když čaje ubývá, chladne a myse bojíme konce.
Štěstím je, pokračovat v tichu i po dopití.
Čtvrté pití čaje
Pochybuji, že to má smysl.
Pití čaje nemá smysl, tak jako všechno ostatní, i sám smysl.
Člověk si smysl pracně buduje, ale tím s i ochuzuje.
Při pití čaje vzniká šance na smysl zapomenout a stát se samotným smyslem.
Dostáváme se tak do přímého kontaktu se skutečností (jsme skutečností).
Člověk se ale skutečnosti pudově brání (viz věda).
Pitím čaje se stáváme skromnějšími.
Činnost je důležitá, ale né její významy (omyl konceptualistů) – zatím na to nemám.
Pijeme čaj, né proto abychom něco získali, ale abychom aspoň chvíli nic získávat nemuseli.
To je také měřítko různých druhů popíjení.
Nemáme důvod ani k bytí, ale také ani k nebytí.
Pouze jsme jednou tady.
Páté pití čaje
Netrvejme na tom, co říkám.
Je mi zima.
Piji čaj, otvírám ústa, polykám a švindluji, protože píši.
ona ta čistota stylu spočívá spíše v oblafnutí sebe sama.
O čaje se nemá kecat, čaj se má pít. (platí to o všem).
Jak je tato věta obtížná, je vidět na skutečnosti tohoto textu.
Ale i toto uvědomování a přímo dělání omylů je podstatnou činností.
Nepochopení umění u umělce vzniká tím,že není schopen se vzdát diváka. Umělci jde zatím stále jen o umění a o sebe, protože sebe nachází u druhého, dělá umění, ale vlastně to umění není, je to jen komunikace. Umění je mimo komunikaci!
Zapomenout na sebe, na diváka, na umění – to je jediná cesta jak se vyhneme umění jako švindlu.
Dopíjím čaj a je mi ho líto (vlastně sebe) z opětovného švindlování.
Kdy konečně usednu sám se sebou k čaji, k umění?
Šesté pití čaje
nabídl jsem čaj kameni – přijímá ho a nebo se nechává jen polévat? Je to důležitá věta, ale protože je to konec konců jen věta, kamene se nijak netýká. (a mě?)
Jde o vyřešení nějakých problémů a nebo jen o řešení bez konce?
A tedy né řešení, ale existování.
Jakoby činnost byla vždy něco navíc než její uchopení v myšlení.
Vracím se pokorně k čaji. Je to záminka a nebo vyvrcholení?
Asi kladu více otázek než odpovědí, ale k čemu jsou ty odpovědi? Musíme (nemám to slovo rád) zůstávat a stále se vracet do situace Nevím.
Pokud zde bude lidské myšlení, asi zde zůstane také smysl, ale jde o to, abychom ho přenesli z budoucnosti a minulosti do přítomnosti. Do okamžiku a tím ho překonali. Vznikne nám tím zase jiný smysl, ale možná, že v tom překonávání něco pochopíme.
Sedmé pití čaje
Může být pití čaje něco jiného než pití čaje?
Nemůže.
Tak tedy piji čaj a basta.
Osmé pití čaje
Umění se pohybuje mezi otázkou a neodpovědí.
Proč dělám z jedné hromady kamení druhou? Neví
Je důležité nevědět a odporovat si zůstávat v hranicích.
Nevím, tedy také nezůstávat? Ano, zůstávat i nezůstávat, odporovat i souhlasit – to je jediná (a také není) pravda, pokud pravdu jako takovou ještě potřebujeme.
Nenechat i nechat se ovlivnit logikou, prostě se rozprostřít přes život. Trochu to naše lidské myšlení zaskočit.
Uchopit kámen do ruky, napít se čaje – to je všechno.
To je uvolněné myšlení.
Už se těším,až budu moci příští týden klást jednomu kameni dvě otázky.
O tom všem ví čaj již dávno a proto se nechává tak klidně vypít.
Nevěřím na vývoj, věřím na existenci.
Umění jako možnost bez, i se smyslem.
Pouhé ticho.
Raději se napiji.
Umění jako myšlenky, které se potulují mezi kamením a pitím čaje. Nic jiného mi nezůstává a na druhé straně jsem si více nemohl přát.
Omezováním se nám všechno otvírá.
Čaj a kámen, dvě existence myšlené člověkem a on mezi nimi z toho všeho zmatený a snažící se.
Systém je omyl filozofie.
Prší.
Deváté pití čaje
Piji čaj, je nutné si to uvědomit, pokud né, dělal bych něco jiného.
Piji čaj.
Na co se člověk zaměří, z toho vydupe zase sebe.
Existuje ve všem.
Pokud tu jsou otázky, musí zde být člověk.
Pokud tu je člověk, stačí mu jedna otázka.
Pokud by zde nebyl člověk, nebyl by zde ani čaj.
Pokud zde je čaj, musí zde být i člověk … a nebo Nemusí!
Přemýšlejme, ale v tom pravém okamžiku dejme přednost napití čaje a uchopení kamene.
Snad přichází chvíle „pochopení“ existence bez e smyslu.
Je zde již moc slov, vraťme se k Nevím.
Zvedejme kameny ze země a zase je vracejme na stejné místo,
pijme čaj.
Přemýšlejme opatrně, ať se nám kameny neztratí.
Je t těžké, nesměřovat k něčemu.
Když se něco ptáme kamene, buď si myslíme, že nám odpovídá a nebo si myslíme, že nám neodpovídá, v každém případě si jen něco myslíme.
Něco se stalo – byl vypit čaj.
Desáté pití čaje
Napil jsem se.
Opět.
Nevím – to je podstatné.
Vím – to je pozdější omyl.
nevědět a pít čaj, jak se to lehce řekne.
opět jsem kladl nahlas kameni dvě otázky a opět jsem zjistil, že ani nevím, komu je kladu.
Je zde více slov než čaje.
Kámen mi možná odpovídá svou existencí, ale tu jsem mu stejně vnutil já, svázal jsem si ho svým myšlením a zdá se být mým výtvorem,ale pokud by byl jen mým výtvorem, pokud by neobsahoval v sobě něco mě nepochopitelného, potom by mě nezajímal a nebo mě zajímá jen mé vědomí, jen já sám?
Kecy, jdu si raději sáhnout na kámen.
Umění obsahuje to, co nemohu myslet a to je ono.
Zbývá mi tedy něco (všechno) mimo jazyk a myšlení.
Dovedu se k tomu jen přiblížit, protože furt přemejšlím jak jelito, kdy se už na to myšlení vybodnu?
Možná potom něco pochopím.
Jedenásté pití čaje
Popíjím čaj, je horký.
Proč to píši?
Koho může zajímat, že zrovna já popíjím čaj?
Zřejmě t zajímá hlavně mě samého.
Je vůbec nutné, aby to někoho zajímalo, když ten čaj piji jen já sám?
Pouhé pití čaje nikoho nezajímá a to je škoda.
Každý hledá něco navíc, ale všechno je již v tom pití.
Ostatní je fígl a pud.
Bohužel při holém pití čaje je zde ještě něco – myšlenka holého pití čaje a jsme opět v loji.
Skoro jakoby se všude dralo umění, proč se někam nedere jen taková maličkost, jako je pocit života?
Umění je snad metoda (nemám to slovo rád), jak se přiblížit k pití čaje, ke kamenům, k sobě a tato metoda spočívá v překračování smyslu.
Nevidím zde ani Boha, ani víru, ani vědu, to vše je jen pud po smyslu.
Bez Boha, víry a smyslu – to je okrytí člověka.
Až překonáme smysl a přírodu, tehdy také možná přestaneme existovat, ale to je již jiná stránka věci.
Pokud s budujeme logickou minulost a budoucnost, ztrácíme přítomnost. Vycházím z přítomnosti a proto se učím pít čaj. Ono co je logičtější není ještě pravdivější, je to jen logičtější.
Pokud bych byl vědec se smyslem pro humor, vypracoval bych teorii naprosto pravdivou(jako ostatně byly vždy všechny teorie) o vývoji lidské společnosti na základě zrání hrušek. Kdysi nějaký předek urazil svého souseda nedozrálou hruškou, vznikla zášť nepřátelství a později války a už to jelo. Raději se napiji.
O formě se dá diskutovat, o obsahu však nikoli, každý člověk je člověk a má právo se sám za sebe podílet na životě. Proto nikoho nepřesvědčuje, jen se snažím pít čaj.
*********
Kámen, ruka a déšť
Vzal jsem do ruky kámen a stoupl si do deště.
6. 2. 1984 M. P.
*********
Hrnec, voda, tři kameny a pes
Sehnal jsem starý hrnec, naplnil ho vodou a opatrně do něho položil tři kameny,potom jsem vzal psa a šli jsme na procházku.
11. 2. 1984 M.P.
*********
Kniha o kamenech a vodě
Bílá stránka znamená kameny, slova přestavují vodu.
Bílá stránka znamená vodu, slova představují kameny.
11. 2. 1984 jsem vzal do ruky kámen a polil ho vodou.
M. P.
*********
( . . . )
kniha/konvolut textů bez názvu
Č a s k a m e n ů
položil jsem kámen na zem a vytvořil jsem souvislost mezi vším a mezi tímto položením.
Vše se nyní odehrává v čase kamenů.
Bude to trvat tak dlouho, jak dlouho budeme chtít, jak dlouho bude existovat myšlenka této souvislosti.
Čas prvního kamene
K r e s l e n í
Nakreslil jsem pomalou kresbu prstem do písku.
Nakreslil jsem pomalou kresbu prstem do popela.
Nakreslil jsem pomalou kresbu prstem na zeď.
P o h l a z e n í
Pohladil jsem psa.
Pohladil jsem kámen
Pohladil jsem dřevo.
Z v u k y
Udeřil jsem kamenem o kámen.
Udeřil jsem dřevem o kámen.
Udeřil jsem kamenem o dlaň.
Čas druhého kamene
Položil jsem na zem druhý kámen.
O h e ň
Ohřál jsem si nad ohněm pravou ruku.
Ohřál jsem si nad ohněm levou ruku.
Ohřál jsem si nad ohněm kámen.
V o d a
Namočil jsem dřevo ve vodě.
Namočil jsem kámen ve vodě.
Namočil jsem dlaň ve vodě.
*********
Kreslení
Není tak důležité něco nakreslit, ale je nutné kreslit tak pomalu,
aby se cílem nestalo nakreslení věci, či okreslení papíru, nýbrž pochopení chvíle.
*********
Kámen a dřevo
Napřed jsem se dotkl kamene a potom dřeva.
Zvedl jsem kámen tak vysoko, aby mi zakryl slunce.
Napsal jsem na zem slovo „d ř e v o“ a vedle jsem položil kámen
Napsal jsem na zem slovo „k á m e n“ a vedle jsem nepoložil lnic.
Pohnul jsem kamenem, abych uslyšel zvuk.
Změřil jsem délku dřeva a teď se na to snažím zapomenout.
Vzdálenost mezi kamene a sluncem je o kousek menší než mezi sluncem a mou dlaní.
Položil jsem vedle sebe naprasklé dřevo a kulatý kámen.
Do jedné ruky jsem vzal kámen, do druhé dřevo.
Kámen byl studený, vynesl jsem ho na dvůr, na slunce.
Mezi červeně natřený kámen a černě natřený kámen jsem položil nenatřené dřevo.
Kámen byl na stole a dřevo u krbu, vyměnil jsem je.
V době, kdy bylo slunce za meruňkou, jsem se snažil rozkrojit kámen nožem.
Mezi dva kameny jsem položil dřevo.
Položil jsem dřevo na kámen a kámen na dřevo.
Přiložil jsem kámen k uchu.
V dlani jsem schoval kájen.
Zlomil jsem jedno dřevo.
Odloupl jsem ze dřeva kus kůry.
*********
Slunce a větev
Dopíjím čaj a slunce je rozpůleno větví.
Ještě chvíli budu vidět slunce.
Větev se pohnula.
V době, kdy bylo slunce za ořechem, jsem uslyšel vlak.
Další větev se pohnula.
Počkal jsem, až zasvítí do okna slunce.
*********
Čaj a kámen
Nalil jsem trochu čaje na kámen.
Kámen od čaje jsem nechal oschnout v ohni.
Postavil jsem bílý hrnek s čajem na kámen.
Napil jsem se čaje a dotkl se kamene.
*********
Věci
Když roztaje sněhulák, nevznikne voda, ale něco, co bylo sněhulákem.
Mezi věcmi musí být tak velká mezera, aby se do ní vešlo ticho.
Kdy dech vchází do větru: dne 24. 6. 1984 jsem vystoupil na kopec, obrátil se po větru a pokračoval v dýchání.
Popíjení čaje s kamenem.
Hledání: dne 8. 8. 1984 jsem zanesl kámen do zahrady a potom jsem ho šel hledat na pole.
Prostor
Prostor mezi kamenem a dřevem je jiný, než mezi dřevem a kamenem.
Prostoru se dotkneme tak, že strčíme ruku tam kde nic není.
Ticho
Ticho přichází s myšlenkou, neposlouchá se.
Mlčení není ticho.
Čas
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Smysl
Odpovídat na otázku musíme před jejím položením.
Pochopení znamená přizpůsobení a přizpůsobení znamená nepochopení.
Když hladíme psa.
*********
Hodějice
Položení dvou menších kamenů k sobě.
Zkřížení dvou dřívek v dřevárce.
Svázání tří dřev provazem
*********
Čaj, kámen a ruka
Čaj jsem uvařil ve větru.
Kámen jsem vykopal na poli.
Rukou jsem pohladil psa.
V době, kdy bylo slunce za ořechem.
Kámen jsem zvedl ze země.
Čajem jsem zalil trávu.
Rukou jsem utrhl kopřivu.
V době, kdy bylo slunce za meruňkou.
Čaj jsem vypil.
Kámen jsem zakopal.
V době, kdy bylo slunce u lesa.
*********
Haiku kamene
Pomalé posunování
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Tiché posunování
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
Posunování s úsměvem
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
- - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
*********
P ě t t e x t ů
Trhání trávy
Utrhl jsem trávu
a pak jsem čekal, co bude.
Čekal jsem na sebe.
Utrhl jsem trávu
a strčil ji do kapsy.
Abych ji mohl ztratit.
Utrhl jsem trávu
a položil ji na cestu.
Pro někoho.
Utrhl jsem trávu
a hodil ji na zem.
Zůstane tam tak dlouho,
dokud na ni nezapomenu.
Utrhl jsem trávu
a nazval ji malým kamenem.
Byl to malý kámen.
Utrhl jsem trávu
a chvíli čekal na déšť.
nevím proč.
Utrhl jsem trávu
a věděl jsem,
že byla jediná.
Utrhl jsem trávu
a napil se čaje.
Dvě možnosti večera.
Utrhl jsem trávu
a nevěděl jsem,
proč bych měl o tom psát.
*********
Pískové kresby
Kresba první
53 x 75 cm rám ze dřeva je vyplněn pískem.
Kreslím prstem velmi pomalu a sleduji okamžik, v kterém se kresba uskutečňuje.
Po jeho zaznamenání mažu kresbu dlaní.
Kresba druhá
Cítil jsem chlad písku a tlak větších kamenů.
Kresba třetí
Svítilo mi na hlavu slunce.
Kresba čtvrtá
Kouřil jsem.
Kresba pátá
Rozdělila mi den.
Kresba šestá
Čekám na její smysl.
Kresba sedmá
Než jsem začal kreslit, uviděl jsem mouchu.
Kresba osmá
Nepovedla se mi a povedla se mi. Nepovedla se mi v tom, že jsem při ní myslel na ní samu, na to, co o ní napíši. Povedla se mi v tom, že se im líbilo její nepovedení.
Kresba devátá
Slyšel jsem ptáka.
Kresba desátá
Trvala dlouho.
Kresba jedenástá
Půjdu spát.
Kresba dvanáctá
Popíjel jsem čaj.
*********
Umění
Mohu mluvit jen o sobě.
Mohu něco dělat a nemusím dělat nic.
Musím zapomenout na umění i na neumění.
Musím čekat na sebe a na svět.
Plot
Přešel jsem těsně vedle plotu.
Mokrý pták
Pršelo a já myslel, že musí být mokrý.
Vlastně nevím.
Déšť
Vyšel jsem na dvůr, abych ho pocítil, a zapomněl jsem, že ho ztrácím.
Myšlení
Protože jsem ztratil déšť, když jsem ho nenechal jen tak padat, ztrácím nyní sebe, když o tom píši.
Máme to v sobě, nahrazuje to skutečnost tak rychle a dokonale, že si toho někdy nejsme ani vědomi.
Déšť
Čekal jsem až budu mít mokrou tvář.
Okamžik
Není starý, ani nový. Při touze po novém, se míjíme s okamžikem.
Nové je v nás samo od sebe, asi tak, jako jsme noví my sami zde. Otevření okamžikem,
nacházíme sebe, a tam, kde jsme, jsou věci i svět.
Co můžeme
Asi přestane pršet. Přestalo.
*********
Hlíněné kresby
Asi dvě kila těžký kus hlíny beru do rukou …
Po zaznamenání okamžiku, uschovávám hlínu zpět do igelitového sáčku
Kresba první
Položil jsem ruku na hlínu a pocítil její vlhkost.
Kresba druhá
Zmáčkl jsem ji v ruce.
Kresba třetí
Svítilo slunce.
Kresba čtvrtá
Viděl jsem ptáka.
Kresba pátá
Pršelo.
Kresba šestá
Položil jsem ji do pavučiny.
Kresba sedmá
Zanesl jsem ji mezi ostatní hlínu na pole
*********
Pokládání
V mém okolí je spousta věcí, na které jsem nikdy nepoložil
ruku s úmyslem se dotknout.
Nyní se pokusím vytvořit alespoň pár okamžiků, které na mne
ostatně čekají již dávno.
Položil jsem ruku na petrolejovou lampu
Položil jsem ruku na bok skříně
Položil jsem ruku na podlahu
Položil jsem ruku mezi kouř
Položil jsem ruku na štětce
Položil jsem ruku na kus dřeva
*********
Redakční poznámka
Kniha transponuje původní grafické rozvržení textů a typografii originálů podle vlastních pravidel. Názvy textů jsou uváděny ve shodě s originálem, pokud jsou doplněny, uvádím je v následujících poznámkách v závorce.
Znění textů je v zásadě ponecháno v jazykové a pravopisné podobě originálů se všemi jejími zvláštnostmi, včetně např. tvarů „jedenástá“, „na něho“ ve 4. p. sg. neživotného apod. V prvních dvou textech je ponecháno psaní malých písmen na začátku vět, od něhož později Palla upustil, v dalších je sjednoceno psaní velkých písmen zvláště v názvech, v originálech vyznačených rukopisně.
(Vystavovat …), pozvánka na výstavu, list „řeznického“ balicího papíru, vloženo spolu s katalogem v brožuře „Dva texty k výstavě Mariana Pally“, rkp. J. H. Kocman, 1980 (obsahuje texty A. Dufka a J. Valocha k vernisáži výstavy)
(Dnes tu…), vybrané části autorského textového záznamu z dvacetičtyřhodinového malování nepřerušené čáry 8./9. 11. 1980, xeroxovaný katalog „čára“, 16 volných listů (21 x 15) v obálce, autorská úprava; obsahuje dále text pozvánky a reprodukce fotografií z průběhu práce a podpisy zúčastněných přátel
Čitelná kniha, lepená brožura, „čitelná kniha, díl 1.“ 16 listů normál. kancelářského papíru; zpočátku kontinuita „deníkové“ postupnosti jednotlivých záznamů, později doplňována přepisem jiných samostatných textů
Opření o zeď, přepis textového záznamu v knize-dokumentu „opření o zeď“, dokládající vznik autorské knihy z archu balicího papíru; lepená brožura (18,5 x 24), obsahuje text a 3(?) autorské fotografie
Kniha o mezeře…, 2 listy normalizovaného. průklepového papíru, sešito kancelářskou svorkou
(Několik dnů…) (Bylo mi zima…) Čekající papír, pravidelně utržené kusy hnědého balicího papíru (22 x 27)
Kamení a dřevo, strojopisná kniha „Kamení a dřevo, M.P. 1982“, 10 volných listů (15 x 21)
Kámen, strojopisná kniha „Kámen“, 9 listů (15 x 21 ) sešitých kancelářskou svorkou
Dotýkání se, Posunování dřeva a kamene, Natírání kamene suchým štětcem, vždy 1 list kancelářského papíru
Devět bílých dnů, Nevím, (Namočil jsem štětec…), Cesta za dotykem, (V tichu…), nestejně úzké podélně utržené či ustřižené proužky kancelářského (většinou průklepového) papíru (21 x 4,5, 21 x 3,5, 21 x 4,5, 21 x 9,5, 21 x 5,9), zasílané v dopisech přátelům; většinou datovány (kromě Nevím…) a signovány rkp. Rozměry se u jednotlivých strojopisných kopiích pravděpodobně liší
Setkání kamene a dřeva, Zachycení…, Zakreslování…, Pití čaje…, obvykle půlarchy balicího papíru, v rozích stopy po upevnění na stěně ateliéru (?, ?, starý ruční papír 46 x 59, ?)
(Dne 20. 9.), Něco jsem udělal, Změnil se svět, nestejně úzké proužky kancelářského papíru (21 x 3,4, 21 x 4,5, 21 x 4,5)
Pití čaje, strojopisná kniha, 13 listů normalizovaného průklepového papíru, sešito kancelářskou svorkou, titul perem
Kámen, Ruka a déšť, Hrnec…, proužky kancelářského papíru (21 x 4, 21 x 5)
Kniha o kamenech a vodě, kniha z jednoho listu průklepového papíru, rozřezaného na 4 lístky, sešito kancelářskou svorkou (10, 8 x 15,1)
( - bez názvu - ) nevázaná kniha bez titulu, konvolut 14 přeložených listů ročního losínského papíru, strojopis a kresby tuší; obsahuje přepis/shrnutí textů, z nichž některé byly (s drobnými textovými variantami na několika místech) prezentovány v samostatných knížkách: Věci, prostor, ticho, čas a smysl, 6 listů losínského ručního papíru, strojopis, kresba tužkou, signováno „M.P. 1984“, papír oříznut; Čaj, kámen a ruka, 6 listů losínského ručního papíru, slepeno, sign. „M. P., 1984“, ve složce je titul uváděn „Čaj / kámen / ruka“;, „Haiku kamene“, 4 listy ručního losínského papíru, slepeno, b. d.
Pět textů, lepená brožura „Pět textů“, 1985, 54 listů normalizovaného průklepového kancelářského papíru.
Marian Palla
Věci, prostor, ticho, čas a smysl
Výbor z textů 1980-1985 / Jan K. Čeliš
jkč 1986
Pzn. 2009
V této prezentaci je vynechána podstatná část závěrečného komentáře a nahrazena jednoduchou poznámkou. Grafická podoba textů, vycházející v knize z její stránkové (čtvercové) podoby, je v určitých ohledech uzpůsobena tomuto přepisu.