Marian Palla
Věci, prostor, ticho, čas a smysl
Výbor z textů 1980-1985

Předkládaná kniha je výborem textů autora, jehož tvorbu by bylo stěží možno uvést do souladu s běžnou představou práce spisovatele, s představo „napsat knihu“ – přestože právě psát knihy patří – ovšem ve zcela specifickém smyslu – k uměleckým aktivitám Mariana Pally. Souvisí to ovšem v mnohém s Pallovými názory na umění, na jeho osobní smysl jakožto svrchovaného modu existence, prostoru možnosti autentického bytí. Je jen důsledností tohoto postoje, jestliže pomíjí prezentaci výsledku/díla, nacházejícího se již za hranicemi vlastního procesu tvorby. A jestliže dokonce popírá důležitost tohoto výsledku kladením důrazu namyšlení, které k němu vedlo nebo které v něm může být dále indukováno, je to nejen obrat proti fetišizaci uměleckého díla, příznačný pro konceptualismus, v jehož blízkosti Pallova tvorba vznikala, ale i doklad vnitřní spřízněnosti se světem orientálních myslitelů, k jejichž meditacím – ovšem při zakotvenosti v přítomnosti – mají Pallovy texty blíže než k literatuře, jak jej dnes obvykle chápeme.

Celou věc dále komplikuje – ovšem jen na první pohled, ve své podstatě je velice prostá – souvislost Pallových textů s jeho výtvarnou prací. Ani ji nelze posuzovat z hlediska tradičních výtvarných oborů. Překračování historických vymezení patří k podstatě zvláště dnešní tvorby, ona sama si vytváří nové kategorie. Je věnována pozornost vztahům, které mají kořeny v základech moderního umění – básnickému dílu malířů, vzniklému vedle jejich výtvarné práce, jako doprovod k ní či v podvojnosti obojího; tvorbě, charakterizované těsným sblížením, vazbami, překřížením či přesahům literárního a výtvarného např. v oblasti vizuální poezie, ale i řemeslných technologických postupů a nových estetik v autorské knize, umění papíru, fotografii… Bývá zkoumání promítání interdisciplinarity ve vazbě či prostoupení uměleckých prostředků v díle/artefaktu. Mezioborová symbióza č lépe snad synkretičnost, jakási nerozčleněnost názorové perspektivy u M. Pally má však poněkud jinou podobu, a především jiný smysl.

I když podléháme kouzlu autorského záznamu na útržcích hnědého baličáku či v „nedbale“ slepené knize, významový šev, jak ukazuje celkové směřování Pallova úsilí, není v této zdánlivé neoddělitelnosti textu a záznamu (to je jen vnější, „estetický“ rys), nýbrž ve vztahu textu k ostatním aktivitám jakožto konání, či přesněji ve vztahu autora k realitě, jíž je těsná vzájemná vazba všech aktivit podmíněna. Zjednodušeně řečeno, pallovský text vychází z komentáře, záznamu o činnosti, obvyklého v konceptuální metodice. Zatímco však původně představoval verbální komentář či fotodokumentace (Palla ji zprvu též užíval) jediný komunikovatelný odkaz k aktivitám, jejichž výsledkem nemělo být dílo a samy byly ve svém průběhu mnohdy nezachytitelné, u Pallových záměrných konání je akcentována hodnota přímé zkušenosti; přitom osobní zaujetí zasahuje i text, a pokud i k němu autor zaujímá odstup, nemá charakter odosobněného „exaktního“ raportu.

Společným rysem s tímto postupem zůstává skutečnost, že byť mnohdy zapojeny do materiální struktury objektových knih či jiné podoby autorských originálů, představují záznamy samostatné textové sdělení – někdy jen minimální, několikařádkový text, jindy vícestránkový celek. Tak jako celá Pallova tvorba se soustřeďuje a vždy znovu k něčemu základnímu, i jeho texty se omezují na úsporné zásadní vyjádření.

Z literárního hlediska e v kontextu s předchozím důležité především to, že si Palla nic „nevymýšlí“. Zde mohou být zřejmé i další aspekty jeho výroků, podle nichž nechce „dělat umění“ ani literaturu. Přesto, nebo právě proto – silou vnitřního prožitku – mají Pallovy texty hodnotu svébytného básnického sdělení. A je záměrem této knihy, v přesvědčen, že jsou nejen účinné, ale i srozumitelné samy ze sebe, vyzdvihnout jejich působivost v samostatné prezentaci, nerušené ostatními souvislostmi ( ty jsou uzávorkovány do omezeného odkazu v textologické poznámce v závěru knihy), s nimiž jsou ve své genezi spjaty.

Jan K. Čeliš 

********** 

vystavovat budu plátna, papíry a dřevo. křenová 75.   3. 10. 1980
v 19 hod. je vernisáž

Marian Palla

**********

dnes tu ale jsem sám se svým tělem a tím časem před sebou. … tohle je pro mne jediná šance na tomto světě být opravdu tady se vším všudy. v tý malbě to musí být vidět, či cejtit,co já vím. možná, že to nebude vidět, ale bude to tam! stejně jako v mých knihách je určitě zachycen čas, kdy jsem ty knihy psal a žil při nich a měnil se,  nebo se taky neměnil, o to ani snad nejde. ale je to tam! …

barva ve štětci schne a já budu muset lžičkou dolévat shora do štětce barvu tak, abych ho nemusel nadzvednout. viditelný význam to nemá, ale je tu ten pocit a ten je fantastickej. … proč musím zanechávat stopu? lidé ji viditelně nepotřebují. koho přesvědčuji? snad pouze sebe. už jen co a maluj dál … tento obraz m dává jednu možnosti: klást si velmi dlouho pár základních otázek – co to je? proč to dělám? myslím,že mi nezbývá než odpovídat si stále dokola asi to stejné.píšu tady trochu mimo, protože to už je něco dalšího než malování tohoto obrazu, a proto se to také ani toho malování nemůže týkat, i když je o tom řeč. …

zdá se tvrdé sedět (ležet) na zemi 24 hodin, ovšem při mém zvolení si této činnosti zjišťuji, jak jsem se vlastně na den osvobodil. začínám chápat asketu, který si sedne na měsíc pod strom. dík opakování přestávám sledovat věc samu a pociťuji čas a sebe. …

člověk něco dělá během svého života, něco prostého a dělá to svýma rukama. např. počítá kameny v řece, maluje téměř prázdné obrazy a zase svou rukou a tím, že žije a uvědomuje si to, vzniká  n ě c o .

**********

č i t e l n á    k n i h a

Nevím jak velká a o čem bude, ale vím, proč jsem ji začal psát. Musím si zaznamenávat a ujasňovat věci související s mou činnosti.
9. 11. 1980
Bude existovat ve velmi malém nákladu (asi 3 kusy).
Hlavní její snahou bude    b ý t   p s á n a .
Dvě slova.
Své nitro bych zde nerad prezentoval (skoro jako od J. H. K.).
Čaj budu mít hotový.
Je.
Čaj musíme pít, né o něm číst.
Pár centimetrů pro uklidnění.
A také možnosti porovnání. Čistá a psaná plocha. Bez jedné by nebyla druhá. Začíná čas čistých ploch. Už moc dlouho se lidé křečovitě snaží pokrývat na co dosáhnou, chce to
u t i š e n í .

Právě mi po stole běžel malý brouk. Automaticky jsem ho chtěl zamáčknout (vyčistit). V poslední chvíli jsem si řek – proč vlastně? A nechal ho běžet dál. Při pohybu rukou zpět jsem ho nechtěně rozmačkal.

Je to divné.
Sednout si tak na obraz a vypít na něm šálek čaje. Čekám na peníze, abych mohl koupit rám.
piji čaj.
jdu si udělat zapalovač svíček.Potřebuje na to: prkno 32 x 87 cm, motouz napuštěný v benzinu, dva špalky.
Funguje to výborně.

Život je jako kolíček na prádlo. Ani nevím proč.
Skoro nepsat!
Jen tak.
Nic.
Jím tvrdý chleba (hlad).
Jó psát knihy není jen tak:
Šest trpaslíků se dalo do tance, juch juch juch. Na opravy volejte družstvo mechaniků. Napil bych se vína, ale nenapiji, juch juchjuch.

Dříve (?) jsem chtěl vypadat jako malíř.Nyní?
Není třeba dotahovat věci do konce, něco tomu potom chybí.
Budou vánoce – čas jídla.
Zasměj se v prázdné místnosti. Měl bych jít.

Nespěchej, musí ti stále něco scházet. O to jde. Né o naplnění,  o  n a p l ň o v á n í.

Hlavně ať ti schází peníze. Bez peněz přijde na spousty věcí.
Například, že ti schází peníze.
To co chceš říct, neříkej, až někdy později, kdy už to nikomu nedojde.
Uprostřed stránky bych mohl opět připomenout, že naše zem je opravdu krásná.
Dnes jsem udělal obraz „když jsem neměl na rám“. Místo rámu, na který jsem neměl peníze, jsem  použil klacků.
Zítra udělám obraz „vypití čaje“. Plátno již mám nachystané a tak zbývá pouze vypít ten čaj.

Jak je to umění jednoduché.
Ještě chvíli po posledním doušku čaje si uvědomuji, že piji.
Dnes jsem udělal obraz „dotkni se“. Na obraze jsem vymezil plochu na dotyky. Sám jsem se ho dotkl jako první. Bylo to fajn.
Ještě jsem zvládl obraz „měj tento obraz rád“,asi si ho oblíbím.
Zjišťuji, že se z tohoto psaní stává jakýsi deník a já chtěl psát knihu. Co s tím? Měl bych zpomalit. Např. takhle. Píšu opět po několika dnech, během nichž jse provedl pouze pár organizačních úkonů (uklidil jsem si šuplík).
Cítím potřebu dohnat to,co jsem dík studiu ve škole prošvihl.
Filozofii.
Tu svíčku za všechno živé jsem zapálil před třemi přáteli.
Bílá plocha, slova, červené víno. Asi jsem měl začít toto psát buď dříve a nebo později.
Rámy dostanou 10. ledna.
Škoda, ruší mě vlastí snaha něco psát.
Vypnul jsem lampu a zapálil svíčku. Bylo by krásné napsat knihu při svíčkách.
Dokázat aby měla kniha dobrou tloušťku, a mohla se tak dobře uchopit do ruky.
Komunikace:

a) bylo viděno (slyšeno atd.)
b) byla  něm rozšířena zpráva, že je
c) nebylo viděno, ani nebyla rozšířena zpráva, pouze tvůrce o něm věděl

d) nebylo viděno, nebyla rozšířena zpráva a tvůrce nic neví.
Bod a) mě nezajímá.

Bod b), c) mě nezajímá.

Bod d) mě vzrušuje.
Napil jsem se vína a ejhle, hned mi je jedno jestli dnes konečně seženu rámy, neboť zítra již peníze nebudou.

Bod d) je z hlediska umělce blbost, ale z hlediska mého je tomu jinak.
Proč mám nejraději tyčinky plné soli?
Koncem roku 1980 řekla paní Dufková, že máme velké burské oříšky. Proč si to pamatuju?
Co je to umění? Mě ta otázka zajímá pouze do té míry, že při jejím řešení člověk dojde k důležitějším problémům.

Namoč si pravou ruku!
Opři se zády o stěnu,
sleduj svůj dech a zjistíš,
jaké jsi opuštěné zvíře.
Mám před sebou horkou kávu, je to nádherný pocit.
Revoluce dnes?
Lidé to buď pasivně sledují v televizi, a nebo jsou aktivně popravováni.
Jak je hezké sledovat trávu.
Pravda existuje v člověku, je to snad pocit, že to má cenu.
Nejslabší místo je dítě.
Škod, že jsem se ocitl tak daleko od přírody. Momentálně je pro mne příroda tahle podlaha. Jsem slabej, jinak bych zde neseděl.
Člověka čeká osud larvy mezi umělou hmotou. A dej B. ať nepřestane doufat.
Opiji se jak nezdárný synovec V. Hraběte. Když jsem u poezie, tak snad trochu Reynek. Ostatek jsou téměř podvodníci a nebo pouzí literáti (což je skoro stejné). U poezie musí být maximální souzvuk mezi slovy na papíře a básníkovou existencí. Sebenepatrnější vychýlení znamená pouhá slova. Více života, i za cenu vypnutí televize.
Když se vykaká kohout neví o tom. Bohudík a nebo bohužel já vím, že se vykakal a to je veškerá lidská klatba.
Jedno z největších svinstev je, aby se o tobě vědělo, a tohle právě já provádím. Budu muset zalézt do očistce.
Zvláštní je, že slzy nesouvisí s inteligencí. Moci se dotknout země (podlahy) rukou a cítit, že jsi to ty.
Psát knihu o tom, že člověk je.

Sranda je, že zatímco já zde piji červené víno, lis neúnavně lisuje mou poslední knihu, při které jsem pil totéž víno.
V létě bych měl být jemnější.
Život podle mého svědomí by byl v tom, že bych oficiálně nepracoval, ale jinak dřel jak kůň.
Vybodněme se na estetiku!
Jde o něco úplně jiného, možná o lásku k mrtvým věcem. Má takové nedostatky, že mimo to, že Marx a Engels jsou nejlepší nevím nic, a to je pro existenci setsakra málo. Rád bych věděl, čím bych se zabýval v samotce a nebo na pustém ostrově – asi žrádlem.
Je zvláštní,že se tak málo lidí dokáže vzrušit při obrácení listu, opření se o zeď, dotknutím se rtem šálku s čajem.
Pořád nevím, bude ti 28, měl by ses něčeho dobrat.
Chce se mi čůrat.
1) tohoto obrazu jsem se dotkl rukou
2) na tomto obraze jsem existoval dva a snědl 7799 zrnek rýže
3) dne 3. 2. 1981 jsem udělal sádrovou desku
4) tento obraz jsem udělal v úterý
5) před tímto obrazem jsem umístil kousek papíru
6) před tímto obrazem jsem postál
7) provrtal jsem klacek o průměru 19 mm
8) zasmál jsem se do rohu místnosti
9) polkl jsem sliny
10) opřel jsem tento obraz o stěnu

Obrazy jsou bílé, zezadu očíslované, aby nedošlo k omylu. Píši po měsíci. Mezitím jsem udělal několik knih, tyto obrazy a akce. V současné době (je březen) nosím sebou všude cihlu. Ta cihla mě pouze jemně po dobu jednoho měsíce upozorňuje na „jiné možnosti“.
Tyto obrazy a knihy jsou záznamy mého myšlení. Nejsou vytvářeny pro estetické oblažení.
Vzít čas jako život, neměřit ho a nedělat nic pravidelně. Právě jsem začal dělat knihu, jejíž listy dávám v nepravidelných intervalech (po dnu i více) na dva dřevěné klacky. Je to pro ten papír jakési ozvláštnění, až jich bude dost, svážu je do knihy.
Vlastně mi jde stále   o   t o   j e d n o .

Zmačkal jsem papír a hodil ho na zem. Nyní  ho sleduji a zjišťuji
a) je krásný
b) je tam
c) je krásnější než mé bílé obrazy (vizuálně) a to je to, co způsobuje, žte mne nezajímá. Má menší krásu bytí.
d) není smutný

Krása je samozřejmá. Hledat je nutno smysl té krásy a dostat se tak za ní, k bytí.
Budu zaznamenávat kameny a klacky, jejich velikost a naleziště.
Z toho získám větší přehled o sobě a filozofii.
Zmáčkl jsem kolíček na prádlo 25. 2. 1981.
Dívám se z okna.
Udělal jsem díru do zdi širokou 2 mm a hlubokou 30 mm, není téměř vidět.
Seděl jsem v určité místnosti postupně na čtyřech místech. Věci vyplňují prostor. Posuneme je do nového prostoru a zjistíme, že starý prostor stále obsahuje ony věci.
Co zbývá?
Udělat něco jemného, aby o tom druhý nevěděl.
Přibližujeme se k svému času, svému nedělání, k svým pohybům, k svému mlčení, ke kamenům a dřevům.
Pokaždé když se oddám materiálu vznikne zbytečnost.
Pokaždé když zapomenu, udělám hezkou a zbytečnou věc.
Jestliže jsem se dostal k tomu, že posunuji sám v místnosti kámen a dřevo (bez focení), co mi potom ještě zbývá? Kam dál se ještě mohu dostat? Možná, že zde již uplatňuji špatné návyky v myšlení. Jako bych musel někam směřovat – jako bych se musel „zdokonalovat“. Možná, že bych se měl nechtěně snažit, právě se nikam nedostávat. Musím omezit tu snahu po skoro ješitném vyrábění věcí, která je jen zbytečném odrazem společnosti.
Nemělo by být nyní snahou umění spíše nevyrábět, pouze setrvávat v tichém a pokorném protestu vůči tomuto zpitomělému a po zboží lačnícímu světu? Chtělo by to začít u sebe. Je to velmi těžké, zvláště když ono gesto „odejít“ nic neřeší. Naopak to chce přímo zde, uprostřed konzumu, vybudovat okolo sebe to místo, kde půjde o něco jiného.
U mě to znamená pokračovat v posunování kamene a dřeva s tím vědomím, že to má cenu pro zachování rovnováhy mezi výrobou věcí a myšlením.
Dostávám se tak k oné hranici, kde zůstává gesto se snahou po existenci.
Bude to čím dál těžší.
Pravda není jen to, co je, ale i to, co nikdy nebude ověřeno.
č. 23. Na tomto obraze vyrostl z rostliny nový list.
Staré umění muselo mít ospravedlnění (popisy, štítky atd.) Jakoby nestačilo že  t o  co člověka udělá proto, aby to existovalo, nepotřebuje již žádné vysvětlování.

Při čtení M. Heideggera jsem si uvědomil bytí právě jen tehdy, když jsem ho nečetl. Jinak jsou to hromady slov
Věci musí být velice asketické, aby nevynikala jejich estetická stránka a naopak byla vyzdvižena jejich existence. Tyto věci potom tím, že hlavně jsou, jemně upozorňují člověka na jeho vlastní bytí. A navozují tak jiné možnosti.
Věci nemá cenu fotografovat, je to mimo.
Zvláštní je potřeba něco dělat.
Vývoj spěje k tomu, že člověk zemře, aniž by držel v ruce kámen.
Dostat se na Mars, nevyřeší nic, stejně jako dostat se na Měsíc.
Vývoj probíhá někde jinde, v samotném člověku. Dosažení neexistuje.Proto velké cíle jsou omylem a malé zpestření. Dělat téměř již jen myšlenky. To „téměř“ je velmi důležité.

Jeden z nejjemnějších úkonů je   p o k l á d á n í .
Směřovat k velmi dlouhé činnosti, která bude splývat poznenáhlu s životem.
Vystavovat něco, co bylo uděláno, je hloupost. Stačí, že to bylo uděláno. Nic dál již to nepotřebuje.
Výstavy, honoráře, publikace, kritika, uznání či neuznání jsou prkotiny na úrovni dnešní kultury.
Není podstatný ten který tvůj obraz či akce, ale to, k čemu tě to přivedlo.
Člověk se svým konáním musí zůstat sám. Jinak to ztratí význam. Jakákoli snaha mimo vlastní práci (např. snaha po uznání) ničí onu práci a tím i tebe.
Zachycovat ptáky v letu, při určitých pozicích, které se již  n i k d y   nebudou opakovat.
Spojit své bytí se svým myšlením.
Motám se stále okolo stejných myšlenek. Jako bych stál na místě se svým „posledním“ názorem, že dělám něco proto, abych existoval.

Dějiny, to je neustálý boj mezi Bohem a televizorem. Píši toto proto, abych mohl v praxi dělat určitá svobodná gesta bez onoho tak zničujícího vysvětlování. Tento text bude pouze něčím mezi oněmi gesty, mnou a přítelem. Velký důraz kladu na praktickou činnost, bez které by tohle paní bylo pouhým literárním blábolem (možná je jím i tak).
Přece není třeba tolik blahobytu!
Momentálně sedím v noci na dvoře s flaškou vína a koukám na světlejší oblohu. Je jen o něco světlejší než chlév naproti. Zjišťuji, že nemám vůbec potřebu číst nějaké moudrosti, že moudrosti jsou právě teď tady zbytečné. Měl bych si přečíst, co jsem napsal v ateliéru, ale nemám odvahu vzhledem k této obloze a tomu chlévu naproti. Budou to určitě blbiny o existenci atd. Štěkají tu psi.
Na papír pokládám kus klacku. Nechám ho v určité poloze několik dnů a potom ho tužkou obtáhnu. zachytil jsem tak polohu, ve které ono dřevo setrvalo nějakou dobu. Potom dřevo přemístím kousek vedle a celé se to opakuje. Konec bude tehdy, až obrysy různých časových poloh se překryjí a vnikne černě pokreslený papír. Celá věc bude trvat asi rok, možná déle. Výsledkem bude pokreslený papír (jeden).
Cílem není ani tak onen papír, jako samotné  p o k l á d á n í   k l a c k u . Dále dopřávám tomu dřevu určité spočinutí.
Nechat si růst plnovous a jen se neholit, to jsou dvě naprosto rozdílné věci.
Malíř, který požívá barvy, hraje divadlo.
Člověk nemusí mít 20 druhů čaje, stačí mu pouze čaj pít.
Dnes jako včera žije umění v ústraní. Je to naprosto normální.
Nevím, proč se nad tím někdo znepokojuje. Staří Číňané odcházeli zcela normálně do ústraní a právě oni znamenají čínskou kulturu.
Dnes nemusíme nikam odcházet. Stačí zůstat tam, kde jsme. Považuj to dokonce za určitou přednost (snad je to ten vývoj).
Je možné také nic nezaznamenávat (nefotit). Na podstatě to nic nemění.
Čím menší gesto člověk udělá, tím větší má v současné době význam. Není třeba velkých akcí, stačí např. nepatrně pohnout kamenem.

Toto minimální gesto má ovšem význam jen tehdy, pokud jsme se k němu dostali cestou myšlení.
Není třeba být známý.
Spíše své myšlenky a věci skrývat!
Vycházejme z toho, že jsme na světě.
Co zbývá? Trochu té snahy po tichu.
Umění má pro lidi cenu tehdy, pokud ho mohou popsat slovy, roztřídit, vyhodnotit a prodat. A proto dělejme to, co za umění nikdo nepovažuje.
Právě, že si člověk vše vysvětluje pomocí slov (viz toto psaní), nevysvětlí si to.
Dnes jsem četl v novinách, že hlavní pro výtvarníka jsou výstavy.
Jsem vždy rád, když končím nějakou věc, která se mi podobá a které moc nerozumím.

Jak se nezmocníme kamene

vezmeme ho do ruky
něco z něho uděláme
napíšeme o něm báseň
zvedneme ho ze země
obkreslíme ho či přilepíme
rozbijeme ho
budeme o něm vykládat

Jak se zmocníme kamene, aniž bychom se ho zmocnili

posadíme se před něj s tou myšlenkou…

Forma dokumentace, to je zápas mezi pravdou nepotřebující nic víc a člověkem

a) naprosto jednoduché, prosté až nevýrazné při zrakovém vnímání
b) nachází se to na opačném konci, než je buldozer
c) ani krásné ani škaredé (viz a)
d) je to stranou a je toho málo
e) není to vůbec potřebné
f) je to velmi potřebné
h) vyjadřuje to přesně to, co ještě nevím
h) je to blízko starému listí, kamenům a uschlým klackům
i) neprodává se, ani nenabízí
j) je nutno to udělat
k) 17. 4. 1981

Pravda se dá vyjádřit pouze mlčením.
Jde o aktivní mlčení, obsahující naslouchání a myšlení.
Vlastní projev navenek již není tak podstatný. Nestarejme se o něho.
Naše myšlení se nám projeví na těle samo.

S n a ž m e   s e  u d ě l a t   v e l m i   m á l o .   J e n   t o l i k ,  k o l i k   n á m   p o s t a č í   k t o m u ,  a b y c h o m   m o h l i    p o k r a č o v a t.  Zůstaňme sami (bez publika), jen tak najdeme to, co nás nikdy nenapadlo hledat.
Vycházejme z toho, že to o co nám vědomě jde, není to podstatné, že to hlavní na nás čeká v tichu jako možnost   ú s m ě v u .  Chce to něco velmi pomalého a tichého až na samé hranici.
Choď pomalu!
Vycházejme z lidského gesta. V současné době toto gesto musí být provedeno tak, aby nemohlo být ohodnoceno trhem jako umění.
M u s í  t u   p o u z e   b ý t   a   u k a z o v a t .
V jaké formě, to záleží na člověku a jeho moudrosti a pokoře.
Tyto hmotné záznamy (obrazy, sochy atd.) nemá žádnou materiální cenu, proto trh s nimi je něco úplně hloupého. Umění je to, co člověku zbývá, když už je plně nahý. Nemá nárok (umění) na odměnu, nebo kdo odmění člověka za jeho existenci?
Proto dělejme „umění“ z čirého bláznovství, jen tak.
A pokud se to nebude někomu zdát dost umělecké, dejme mu klidně za pravdu.
Zabývat se né jenom děláním, ale též neděláním.
Tím, že něco záměrně neuděláme, již tím jsme vytvořili v současném světě už podezřele kladnou věci (akci, situaci).

Hodějice

1 položení dvou menších kamenů k sobě
2 zkřížení dvou dřívek v dřevárce
3 svázání tří podlouhlých dřev provazem
(napřed jsem si ta tři dřeva svázaná provazem chtěl přinést do ateliéru jako objekt vytvořený v Hodějicích, potom jsem je zanesl nazpět do dřevníku a nechal je tam. Význam má to udělání, a né ten vlastní objekt, který pouze vyžaduje zbytečné vlastnění).

**********

opření o zeď

vzal jsem papír do náruče, sedl si na zem a přel se záda
o stěnu a začal co? být.
pak jsem do něho kousl a napil se vína.
papír hřeje. žebráci to věděli již dávno.

je to normální baličák, ale jak hřeje.
být opřený o stěnu s papírem v náručí – doufejme, že nikdo nepřijde. já se snad zblázním.

každý je sám

moci se opřít o stěnu, jaké štěstí. ztratil jsi tento okamžik myšlením na zítřek.

**********

pokračování / 2. část