Zuřím…

Zuřím, skřípu zuby, záda bolí… Záda bolí a práce stojí, už dva měsíce, v podstatě od listopadu (je polovina ledna). Ve štůstku leží odloženo už pět čísel Týdeníku Echo, s vypětím přečtených, ale už nezpracovaných, tedy neokomentovaných, jako tomu bylo pravidelně možná už takřka dva roky předtím, stejně jako hromádka knížek, Björnstjernovy Selské povídky, které hodlám zařadit do projektu „Vyřazeno“, tj. předat je z mé knihovny, z jejichž regálů na mě padají knihy, nějakému dalšímu „vnímavému čtenáři“, několik knížek pana profesora Úlehly (ta o Doře Němcové, skvělá Procházka jičínským hřbitovem či Jičín na konci 19. století), stručný příspěvek na společenský večer v jičínské knihovně, kam mě pozvala paní dr. Eva Bílková, bylo vlastně to jediné, co se mně podařilo za celou tu dobu přes útrapy se zády dotáhnout do textové podoby, pak třeba knížka pamětí herečky Olgy Scheinpflugové Byla jsem na světě, kterou mně dala paní Rudovská (bydlí ve vedlejší ulici, a když jsem u ní zazvonil, že jí nesu pár přečtených časopisů, právě jí vděčím za první impuls ke čtení Echa, říkala, že právě s tou knížkou myslela na mě), Jeřábi táhnou na jih skandinávské spisovatelky Lisy Ridzénové, která mě, paradoxně – tématem je umírání starého muže – trochu dostávala z depresí,  či Počkejte s mým pohřbem, poslední knížka Karla Hvížďaly, kterému jsem psal, že jsem o ní četl recenze v tisku, a on mně ji poslal elektronicky (k té jsem se ještě nedostal), a nejspíš ještě pár dalších. Ano, přečetl jsem přece jen ve světlejších chvílích několik knih Klimenta Čermáka, které jsou dostupné v české digitální Národní knihovně, a ujišťoval Zdeňka Šustra, jenž se jeho osobností zabývá a poslal mně před časem dvě knížky s jeho texty, ale i studií o životě jeho a jeho syna, sochaře Jaromíra Čermáka, poté, co v jeho ručně psaném rodokmenu našel moje jméno jako poslední na konci „stromečku“, jako svého vnuka (celou tu komplikovanou historii tady teď nebudu zmiňovat, jen tedy, zakladatel české numismatiky, čáslavského muzea a autor padesáti nejrůznějších knih je můj pradědeček).

Nu a tohle se všechno nikam nepohnulo, mám rozepsaný starý námět, ke kterému jsem se na podzim konečně dostal s tím, že ho před Vánoci budu mít hotový, použil jsem i ten někdejší proponovaný název Od olůvka ke computeru, nicméně ta poslední část, po ručních psacích potřebách a oddílu o psacích strojích, dopsána není. A ovšem, měl bych se také vrátit k autobiografickému textu Co si (ještě) pamatuju, právě i v souvislosti se souběhem událostí, které směřovaly k tomu, abych se do toho tématu pustil, než to všechno opravdu zapomenu, totiž zdroje od Zdeňka Šustra, na druhé straně pak Vaška Pospíšila z Jablunkova, který zase sleduje rodovou linii související s „Babisem“, mou prababičkou, matkou bratrů mé milované babičky, v jejíž přítomnosti jsem trávil své dětství a kterou – a celou naši rodinu v Jičíně – zvláště dva z nich, „Olánek“ (Ondřich) a „Édis“ (Eduard) navštěvovali. Tak to jsou ovšem už okruhy z doby před oněmi dvěma inkriminovanými měsíci, kdy mě zdravotní problémy jistým způsobem limitovaly, odváděly od témat, vyžadujících větší soustředění, ale přece jen umožňovaly nějak fungovat. Nu a teď čas tohle vše odsouvá kamsi dopředu a já s pocitem bezmoci (a vědomím, že je v mém věku opravdu nejvyšší čas s tím něco dělat) nečinně přihlížím, protože mně v současnosti nic jiného nezbývá. A k tomu, co se nejen odsouvá, ale co už nelze splnit, protože ve své podstatě souvisí s uplynutím příslušné přítomnosti, jsou hraní s Mirkem Kazdou (soubor Jakub Kazda & přátelé je poslední z někdejšího bohatého výběru hudebních skupin a těles, v nichž jsem působil), letošní vánoční hraní jsem vzhledem k chladu v kostelích a hrozbě nachlazení zamítl, ale v souvislosti s těmito potížemi mé veřejné hraní o těchto Vánocích – poprvé po šedesáti letech, jak jsem zaznamenal v jiném textu – se nekonalo vůbec.