Zemřela Věra Plívová–Šimková

Asi to je tím mým věkem, že trochu více sleduji aktuální události, ale především že odchází řada osobností, kteří patří do onoho „mého světa“, mé, ale především starších generací, k nimž člověk tak či onak vzhlížel či se vepsali často do konkrétních událostí života, a mám pocit, že je to i tím, že televize nějak systematičtěji zpracovává odchod těchto osobností. Tak tomu je (nemám tvrdá data, vycházím jen ze sledování oné události a logiky věci) od smrti Karla Gotta v říjnu 2019.

V mých komentářích jsem se odchodům těchto osobností nijak zvlášť nevěnoval, kromě poznámky o Pavlu Reisenauerovi, která vznikla v souvislosti s projektem „papírově“ (návratu ke čtení „papírových“ novin) to byla snad jen krátká noticka o letošním skonu profesora Roberta Kvačka v dubnu, rychlá reakce na tuto událost vzhledem k tomu, že jsem se s významným českým historikem, původem Jičíňákem (přesněji, narodil se ve Dvorcích, malé vesnici v katastrálním území Robous u Jičína), potkával. Nicméně jeho odchod mně (v souběhu s inspirací „rozhlasu“ na Šrámkově Sobotce) dovedl k rozhlasovému pořadu Osudy, věnované řadě významných osobností, s některými z nichž jsem se osobně setkal, a mohl konfrontovat s jejich širším pohledem na prožitý život, často v tomto pořadu zveřejněný v souvislosti s jejich úmrtím).

Samozřejmě jsem i já registroval a vnímal odchody významných osobností, především kultury, ale i jiných, i pod vlivem médií výrazněji od odchodu Karla Gotta, zvláště ale nikoli pouze jako konstatování faktu a uvědomení si, že odešel někdo další, kdo nějak patřil do mého života (žel jsem se se slavným zpěvákem nikdy nesetkal a dokonce jsem nebyl, tenkrát z jakéhosi vzdoru vůči adoraci umělce, na žádném jeho „vánočním koncertu“, vlastně toho trochu i lituju, měl jsem to zažít, ale tuto hudbu jsem zvláště v šedesátých létech vnímal jako záležitost poslechu z rozhlasu, přesto nakonec vstoupil, nadneseně řečeno, ale marně hledám jiný výraz, do mého soukromí, když jsem se na chmelové brigádě objímal s jednou dívkou večer na návsi a z ampliónu zněla píseň Zvonek samotu protíná, původní skladba Beatles v Gottově interpretaci). Abych navázal po stylisticky neobratně dlouhé závorce, odchod Karla Gotta nebyl jen registrací události, ale – v tu chvíli – i jakýmsi „vypořádáním se“ s jeho hodnocením, na veřejnosti prezentovaným na jedné straně celovečerním dokumentárním filmem Karel, na druhé straně kritičtějším pohledem Pavla Klusáka v knize Gott: Československý příběh (Host, 2022), přičemž můj pohled na „zlatý hlas z Prahy“ se v průběhu života měnil (60. léta: Gott vs. Matuška, přičemž jsem jako autentičtějšího vnímal Waldemara, později jsem ocenil jeho slušnost, třeba když jej vytáhli do zahraničí v souvislosti s jakýmsi vtipem, a ještě později jeho smysl pro humor).

Toto zmiňuji takto zeširoka, protože to pro mě představovalo obecný princip, podobně když v červenci 2023 zemřel Milan Kundera, snažil jsem se vyrovnat sám v sobě s odmítáním jeho pozdního literárního díla (a navíc jeho přístupu k němu), ale také kontroverzí – v té souvislosti vznikla u mě pozoruhodná linka událostí, která (přes darovanou Ročenku Echo s Kunderou na hlavní straně) vede k současnosti (vedle na stole mám rozečtené poslední číslo Týdeníku Echo, chodí mně každý čtvrtek do schránky). A ovšem, 28. září zemřel Kris Kristofferson – zapomněl jsem jej na začátku uvést jako výjimku v komentářích (v jeho případě jsem si jeho poslední koncert na zámku Sychrov uniknout nenechal) a uvádím, vedle Alaina Delona, který zemřel pár dní předtím, v srpnu, tyto dva mezi jmény, která v této poznámce zazněly či zazní, jako jediné zahraniční umělce.

Ovšemže relevantní je skutečnost, jestliže jsem měl to štěstí se s těmito významnými lidmi setkat (to mě vedlo také k výběru jednotlivých Osudů), což se mně, jak už jsem zmínil nepodařilo u Karla Gotta ani u Waldemara Matušky, ale třeba u Evy Pilarové (zemřela v březnu 2020), konkrétně ale nikoli v souvislosti s jejím koncertem, ale na její výstavě fotografií v jičínském muzeu, či s Pavlem Bobkem, s nímž jsem si popovídal na nádvoří jičínského zámku po jeho vystoupení na festivalu Jičín – město pohádky (zemřel ale již dříve, v listopadu 2013).

Když se pak vrátím k posledním létům, domnívám se, že toto téma vnímám pozorněji od pandemie, a – dohledávám si některá ta jména teď na Wikipedii a narážím na další, z nichž uvedu ovšem jen některá – v roce 2022 to byli výtvarník Jiří Šalamoun, obecně známý svou figurou Maxipsa Fíka (březen), herec Josef Abrhám (květen), dirigent Libor Pešek (říjen) či historik umění Jiří Kaše (březen), „řimsolog“, kterého jsem znal od dob studií a naposledy se s ním setkal náhodně v Litomyšli, kde učil (coby vysokoškolský pedagog Univerzity Pardubice), při mé cestě na festival Smetanova Litomyšl, herec Josef Somr (říjen, vyfotografoval jsem si jej na jedné besedě na Šrámkově Sobotce), Marie Poledňáková, režisérka kouzelných filmů Jak vytrhnout velrybě stoličku a Jak dostat tatínka do polepšovny (listopad), v roce následujícím, 2023, v únoru malířka, sochařka, ilustrátorka a grafička Květa Pacovská či zpěvačka Naďa Urbánková, pak skladatel Marek Kopelent, propagátor Nové hudby (březen) či pozoruhodná osobnost alternativního herectví Ivan Vyskočil (duben, osobně jsem se s ním krátce setkal na jednom vystoupení v aule Lepařova gymnázia), operní pěvkyně Soňa Červená (květen, několikrát jsem ji zahlédl v pražských divadlech, na Smetanově Litomyšli mně ochotně poskytla možnost pořídit si její fotografický záznam), Petruška Šustrová (rovněž květen, pobývala na Šrámkově Sobotce, hodně kouřila) a ovšem hudební kritik Jiří Černý (srpen), jenž provázel naši orientaci ve světě populární hudby od šedesátých let (Poplach kolem Beatles, Zpěváci bez konzervatoře) a později na antidiskotékách (jedné v hospodě Na Jívě ještě před listopadovým převratem, po něm pak na jedné takové, již ne polooficiální, na Lepařově gymnáziu, kdy jsem si s ním povídal v historické knihovně školy), hudebník Vašo Patejdl (srpen) či herec Ladislav Županič (prosinec).

Nu a konečně v letošním roce, 2024, odešli herci Norbert Lichý (leden), Jana Hlaváčová (rovněž leden) či Jan Kačer (květen) , básník a výtvarník, představitel českého undergroundu Pavel Zajíček, (březen), zmíněný profesor Robert Kvaček (duben), stomatolog, překladatel a polistopadový politik Miroslav Macek (květen), písničkář Oldřich Janota (červenec), bohemista, literární teoretik a kritik Jiří Opelík (srpen), v médiích se hodně v souvislosti s řadou otázek psalo o úmyslném odchodu z tohoto světa u herce Karla Heřmánka (rovněž v srpnu) a nedávno (kromě již dvou shora zmíněných zahraničních umělců), před třemi dny (14. říjen) to byl herec a gay aktivista Jiří Hromada. Při procházení databází na Wikipedii zjišťuju, že zemřela (ve věku 49 let) Naďa Hynková Dingová, tlumočnice do znakového jazyka, se kterou jsem se setkal před několika lety na Šrámkově Sobotce.

Jak vidím, filmařka Věra Plívová–Šimková, k jejímuž úmrtí před dvěma dny jsem chtěl napsat alespoň krátkou noticku, mně dodala impuls napsat tento komentář (beru to jako její „dar“ z jiného světa). Když jsem v roce 1980 viděl její film Krakonoš a lyžníci, neuvědomoval jsem si ještě plně ony pozoruhodné souvislosti snímku prezentovaného jako film pro děti, které jsem postupně v reálu lépe poznával v době, kdy jsem učil v Semilech, a posléze si je také – už v osobní rovině – dával dohromady právě s tímto filmem, ať už to byla budova školy v Pasekách nad Jizerou, kde ve své době skutečně působil „zapadlý vlastenec“ Věnceslav Metelka, jehož postavu jsem zprvu znal z literatury (K. V. Rais), poté coby nadšený amatérský houslista, který četl jeho paměti či navštívil jeho muzeum (žel, jako řada památek po listopadovém převratu, mj. i numismatická sbírka mého pradědy Klimenta Čermáka v Čáslavi, přišlo i toto muzeum v roce 2011 o patero vzácných houslí, které si zloději z Památníku zapadlých vlastenců odnesli), či některé budovy v Roprachticích, včetně kostela Nejsvětější trojice, který je známý rovněž z filmu Zapomenuté světlo (režie Vladimír Michálek, 1996, na motivy románu Jakuba Demla) a který jsem především poznal z návštěvy vesnice a místního hřbitova, kde odpočívají předkové mé ženy.

Nu a samotnou paní režisérku jsem potkal jako energickou a sympatickou ženu přímo ve škole, kde jsem učil, na Gymnáziu Ivana Olbrachta v Semilech, nikoli snad proto, že by po třídách vybírala herecké talenty, jak to dělala při tvorbě svých filmů („měla na ně čich“, jak říká v jednom článku při příležitosti jubilea před deseti lety), ale proto, že jsem učil její dceru Kateřinu, která měla rovněž filmové ambice (její jméno, Kateřina Priščáková zaznamenávám v internetovém Filmovém přehledu v různých rolích, tedy scénáristiky, spolupráce či dětské herečky u filmů Lišáci – Myšáci a Šibeničák, Sněženky a machři, Tony, tobě přeskočilo či Artuš, Merlin a Prchlíci). Paní režisérka bydlela v Chuchelně, to je vesnička na úbočí hory Kozákov nad městem, kde jsem v tu dobu působil, a tímto způsobem představuje z té doby, vedle Vladimíra Komárka, s nímž jsem se ovšem vídal pravidelně, jednu z významných osob tohoto období, na kterou rád vzpomínám.

Věra Plívová–Šimková, pozoruhodná filmová režisérka, odešla ve svých devadesáti letech 13. října 2024.