Zemřel Robert Kvaček

Letos se dá říci, že jaro opravdu neotálelo. Teploty se v minulých měsících pohybovaly na hodnotách, jaké jsou obvyklé o tři neděle, měsíc později. Když pak v dubnu vše rozkvetlo jako v máji, přišly v minulém týdnu mrazy a na Moravě zlikvidovaly z poloviny (v Čechách úplně) příští úrodu vinné révy. A ta s kosou si také pospíšila, když média ohlásila, že dva dny po sobě zemřely dvě osobnosti české kultury, o nichž je možné snad hovořit jako o ikonických, zpěvák Josef Laufer a Hana Brejchová, kterou v televizi připomněl Formanův film Lásky jedné plavovlásky.

A dnes jsme odpoledne na liště obrazovky České televize a vzápětí v krátkém shotu fotografií a filmových záběrů sledovali informaci, že zemřel přední český historik Robert Kvaček. Hanu Brejchovou jsem „naživo“ nikdy neviděl, líbila se mi víc než její sestra, jakkoli tu kritici označovali za jedinou českou hvězdu amerického střihu, Josefa Laufra jsem viděl jedinkrát s nezbytným doutníkem sice z blízkosti, ale nemluvil jsem s ním, s Robertem Kvačkem zato několikrát, a musím říci, že to je jiný pocit, když odejde někdo, kdo vám v životě řekl několik zajímavých či podstatných věcí.

Robert Kvaček byl (lépe snad: je) Jičíňák, narodil se ve Dvorcích, malé vesničce s necelými dvaceti adresami, kterou Jičíňáci znají nejspíš podle Dvoreckého rybníka, kolem něhož se oněch pár venkovských domků nachází, a která je součástí o něco málo větší obce či katastrálního území Robousy, východně od města. Renomovaného historika jsem potkával občas někdy odpoledne se síťovkou s nákupem, významné pro mě nicméně byly chvíle, kdy jsem s ním mohl hovořit buď na (či po) besedách v jičínské knihovně (nebyl jsem na všech, ale na několika z nich ano, a vystoupení pana profesora bylo vždy velmi poutavé) nebo při takových příležitostech, jako byla předvánoční setkání pořádané radnicí, spojená s každoročním předáváním Ceny města Jičína, „ocenění jičínských občanů za celoživotní dílo, za přínos městu Jičínu“. Robert Kvaček je, společně s jičínským regionálním historikem Vladimírem Úlehlou, jeho prvním držitelem. Na příslušné webové stránce čteme vedle jejich společné fotografie: „Prvními držiteli Ceny města Jičína v roce 2007 jsou Vladimír Úlehla a prof. PhDr. Robert Kvaček. Zastupitelstvo města se rozhodlo udělit Cenu města Jičína panu Prof. PhDr. Robertu Kvačkovi za jeho celoživotní dílo a vynikající reprezentaci města a panu Vladimíru Úlehlovi za jeho osobní i politickou statečnost a vynikající přínos pro Jičín v oblasti badatelské, historické i literární.“

Na těchto večerech, na něž jsem byl rovněž zván, a na které přicházeli i laureáti předchozích ročníků, jsem se vždy pokoušel prohodit s Robertem Kvačkem (kromě fotografií, které jsem si z události pořizoval) alespoň pár slov a musím říci, že byl vždy velice vtipný a pohotový. Nezapomenu na jeho lišácký úsměv, který registroval reakci partnera v rozhovoru, jakési vyčkávající gesto, které patřilo i obecněji k jeho osobnímu stylu a které i ve vážných případech, například pro přednášejícího na besedách představovalo moment rozvažování volby slova, které použije, a zároveň prostor pro posluchače, aby o tom, co říká, přemýšleli. Ono rozvážlivé tempo, které příslušníci mladších generací již neznají, si dodnes spojuji právě s tímto českým historikem, a uvědomuju si, že patřilo i k odpovědím na některé otázky, které jsem mu, když k tomu byla příležitost, dal, když jsem se chtěl poučit z relevantního názoru třeba na některá témata z oblasti politiky.

Ptal jsem se jej proto, že jsem věděl, že ačkoli je historik, i současná politika patřila, byť v jiné perspektivě, k něčemu, u čeho se v jisté blízkosti či přímějším kontaktu nacházel a co souviselo s tím, co ho na nových dějinách zajímalo. A zároveň jsem si říkal – a nezmiňuju to proto, že nyní je ten den, kdy by člověk měl vyjádřit svou úctu atd. – že právě tento člověk pro mě zosobňuje představu toho, kdo je skutečný historik, totiž někdo, koho vnímáte nikoli jen jako toho, kdo prochází jakožto akademický pracovník archivy, ale někdo, u něhož máte pocit, že historické události zpřítomňuje tak, že defilují přímo před vámi. Byly to okamžiky, kdy zmiňoval, jak hovořil s tou či onou osobností, kterou vnímáme obvykle jako učebnicovou, či se díval přímo z místa, kde se „psaly dějiny“, takže tuto perspektivu přímo přenášel na posluchače. To jsou chvíle, kdy člověka až zamrazí, zvláště zažil-li alespoň někdy v životě sám nějaké osudově dějinné chvíle. Já jsem v Drážďanech viděl v okamžicích, kdy se znovusjednocovalo Německo, úřadujícího premiéra v příštích týdnech zanikající NDR, jak z místa, kde o pár metrů dál hřímal Helmut Kohl, „Kanzler der deutschen Einheit“, k němuž se s jásotem upínala pozornost veřejnosti, odchází v jejím naprostém nezájmu a nastupuje na opuštěném místě vedle ikonických budov do vládního auta. A u Filozofické fakulty, jejíž absolventem Robert Kvaček rovněž je a o níž také několikrát vyprávěl, jsem se kdysi v oné osudové chvíli připojil k davu provázejícího rakev Jana Palacha. U mě to byly „náhody“, k nimž mě osud přivedl, pro Roberta Kvačka historické události byly vědomým úběžníkem života, proto mě to tak fascinovalo.

Setkání s lidmi, z nichž si něco odnesu, jsou pro mě důležitá. Setkání s Robertem Kvačkem je jedno z nich. Očekávám, kdo z povolaných zhodnotí jeho přínos pro českou vědu. Čest jeho památce.