Zemřel Robert Kvaček

Zemřel Robert Kvaček ^[2]

K úmrtí významného a respektovaného českého historika jsem přičinil pár řádků prakticky hned poté, co mě překvapila zpráva o této události na liště televizní obrazovky. Překvapila proto, že jsem se s panem profesorem párkrát osobně setkal a udělal na mě, člověka chatrných vědomostí v oboru, jehož byl on významným reprezentantem, výrazný dojem (už na fakultě jsem měl respekt před studenty historie, kteří se neuvěřitelným způsobem věnovali studiu), překvapilo mě, že mezi námi najednou není někdo, koho jsem vnímal jako někoho, koho se příště, až jej potkám, zeptám na něco, na co by mně mohl zajímavou odpověď, jako mně ji dal několikrát předtím. A vlastně mě překvapil jeho vysoký věk, ačkoli jsem to vlastně musel vědět. Porozhlédl jsem se ještě v dalších dnech po internetu, napsal přátelům… Počítal jsem s tím, že ještě doplním aktuální „odkazy“, které přibudou, které jsem v první chvíli nepřipojil, případně se vrátím k dalším zdrojům.

K události na mě na internetu vyskočilo několik titulků v podstatě s podobným obsahem zvláště prvních dvou takřka totožných (víceméně převzatých, což je v mediálním provozu pochopitelné) odstavců, jako
Zemřel Robert Kvaček. Uznávanému historikovi bylo 91 let
https://www.denik.cz/z_domova/robert-kvacek-zemrel.html

Zemřel historik Robert Kvaček. Bylo mu 91 let
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-zemrel-historik-robert-kvacek-bylo-mu-91-let-40469573

Zemřel historik Robert Kvaček, držitel medaile Za zásluhy
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-zemrel-historik-robert-kvacek-drzitel-medaile-za-zasluhy-250776

V 91 letech zemřel významný český historik Robert Kvaček,
https://echo24.cz/a/HgCZ6/zpravy-domaci-zemrel-historik-robert-kvacek

Zatímco některé z těchto a dalších článků užily mnohdy starší fotografie (některé i deset let), aktuální snímek přinesl Jičínský deník v článku   
Smutná zpráva, v sobotu 27. dubna zemřel Robert Kvaček
https://jicinsky.denik.cz/zpravy_region/smutna-zprava-v-sobotu-27-dubna-zemrel-robert-kvacek-20240429.html ,

stručně se vyjádřil i MU Jičín
https://www.mujicin.cz/zastihla-nas-smutna-zprava-dne-27-dubna-2024-zemrel-profesor-robert-kvacek/d-1312269 , na zasedání zastupitelstva uctili přítomní památku českého historika a pedagoga minutou ticha.

S širším portrétem přišly odborné instituce,
Ústav českých dějin FF UK, https://ucd.ff.cuni.cz/2024/04/27/zemrel-profesor-robert-kvacek/
Technická univerzita v Liberci,
https://tuni.tul.cz/a/zemrel-profesor-robert-kvacek-velka-osobnost-ceske-historicke-vedy-154023.html ,
https://www.fp.tul.cz/aktuality/zemrel-prof-robert-kvacek-emeritni-clen-katedry-historie-27-4-2024

Vzhledem k renesanční šíři Kvačkovy osobnosti muže, který mimo vlastní vědecký obor ve své pedagogické činnosti zasahoval i do široké oblasti kultury, se vyjádřila i další média, jako např. Divadelní noviny, https://www.divadelni-noviny.cz/zemrel-robert-kvacek

Kvačkovu osobnost výstižně postihuje nekrolog historika Josefa Tomeše v Lidovkách (28. dubna 2024)
Odešel solitér dějepisectví. Robert Kvaček byl jedním z nejvýznamnějších českých historiků
https://www.lidovky.cz/domov/robert-kvacek-nekrolog-historik.A240428_184218_ln_domov_rkj
Tomeš je i autorem článku z 5. července 2022 k historikovu jubileu („Uprostřed neutuchající literární práce se 5. července dožívá devadesáti let…“) rovněž v Lidovkách,
https://www.lidovky.cz/domov/profesor-robert-kvacek-prukopnik-oralni-historie.A220704_172656_ln_domov_lros

Pro připomenutí jsem si prošel i některé starší zdroje, z nichž mě zaujaly především tyto dva audiozáznamy, některé věci jsem nevěděl:
Na Rozhlasu Vltava je zveřejněn pětidílný rozhovor Osudy Roberta Kvačka. Rozhlasové vzpomínky předního historika a vědce, natočený vlastně poměrně nedávno,
https://vltava.rozhlas.cz/osudy-roberta-kvacka-rozhlasove-vzpominky-predniho-historika-a-vedce-8270691 . Na portrétu je (Jičíňáci to poznají už podle zdiva) Kvačkovů portrét v jičínském zámeckém parku. Vybavuje si obrazy z raného dětství, kromě vyprávění o své rodině přichází s momenty, které směřovaly k dráze historika, chlapce stojícího u plotu a pozorujícího vojáky, příběh s učitelem z Frýdlantska, zabitým Henleinovci, jehož okolnosti si později ověřil (souviselo také pak se zájmem o pohraničí, tedy i onu „hranu“ novodobé historie dvou národů), či otrava jedem ve věnečcích, které přinesli známí, jejímž důsledkem byla smrt jeho mladšího, pětiletého bratra, ale také dlouhodobý pobyt v nemocnici, kde si zvykl číst každý den noviny (tyto příběhy se opakují – výraz opakují je chybný, protože jejich vyprávění je o deset let starší – v nahrávce v Jičíně s novinářkou Vlaďkou Wildovou, kterou ještě uvedu, nejsou tam ale ony působivé, až naturalistické detaily o klinické smrti a chlapci ležícím v márnici, vykopaných hrobech atd.).

V druhé části sledujeme vnímání válečné doby, opět např. poutavý příběh, jak malý kluk s prakem (zbraní) se rozhodne jet vlakem „na pomoc“ pražskému povstání, trať ale byla pod kontrolou partyzánů a vlak nevyjel. Opět se, v souvislosti s Kvačkovým tatínkem, který se vracel z války, objeví moment pohraničí (tenkrát „za Turnovem“, za Sychrovem, kde už tenkrát byla protektorátní hranice, tj. asi třicet kilometrů od Jičína, Hodkovice nad Mohelkou už byly německé) a říká výslovně, že tato malá epizoda vedle k tomu, aby se o toto téma zajímal profesionálně. Dále je řeč o sportech, o seznámení se svou první ženou, seznámení venkovského kluka s Filozofickou fakultou při cestě s kamarádem na fotbal (moc zajímavá slova!, 12. minuta), rozhodnutí zprvu pro studium „něčeho z kultury“, nakonec historie. Seznámení s tím, co vlastně historie představuje, zatímco knihy četl už dříve.

Robert Kvaček zde zdůrazňuje svůj názor nutnosti přítomnosti „literatury“, jednak coby aspektu výkladu či textu, jednak nutnosti vnímat dějiny v širších souvislostech. Tento moment opakuje i při jiných příležitostech, např. v rozhovoru s dr. Jaroslavem Veselým, rovněž Jičíňákem, s nímž se Kvaček přátelil (vznikla zde skupina významných mužů, která se v Jičíně scházela, říkali si dle Čapkova vzoru Pátečníci), rukopis rozhovoru mně Slávek, dlouholetý kamarád, laskavě poskytl a níže si dovolím jeho část ocitovat.

V třetí části sleduje začátek vědecké dráhy na Filozofické fakultě, vznik první knihy a „bomby“ v souvislosti s ní, jsou tu první výslechy na Státní bezpečnosti atd., v roce 1958 znovu ideologicky přituhuje, zajímavá příhoda se Z. Nejedlým coby obranná akce jeho kolegy. A zajímavé je rozšíření Kvačkových aktivit, rozhlas, televize aj., vyprávění o dokumentárním filmu, „dotyk“ s různým prostředími, důležitý pro historiky. Od jara roku 1968 byl přesvědčen, že „přijdou zásahy“, tedy Rusové. Čtvrtá část pojednává o normalizaci, odebrání pasu a zákazech přednášet, hrozba vyhazovu z fakulty, a způsobu, jak se s těmi všemi těžkostmi Robert Kvaček vyrovnával.  V té době mu také zemřela žena a on svůj první úkol viděl v tom, aby se postaral o svého syna.

Hovoří také o úspěších, satisfakci v pedagogické práci, psaní nesignovaných textů („podčárníku“) do novin (Svobodného slova), opět vtipně, když noviny musely zaplatit pokutu, když napsal o západním politikovi, že byl nejlépe oblékaným mužem v Evropě (absurdní, tím byl přece Stalin), tyto podčárníky byly pro Kvačka „záchrana“, „sebezáchranná aktivita“.

V poslední části hovoří Robert Kvaček o svém díle, jako významnou knihu označuje rozsáhlou studii Diplomaté a ti druzí. Co znamenal pro Kvačka rok 1989? Návrat k přednáškám i z novější a nejnovější doby, založení Masarykovy společnosti, získání profesury. Zajímavé jsou poznámky o rozchodu Čechů a Slováků, který předpovídal. Stále se cítí Čechoslovákem. Československo byl jiný pojem, a v Evropě také jiná váha. Je mu to líto, i když ví, že nebylo zbytí, že jinak by se zmítaly obě země v konfliktech. A zajímavý je také komentář k Václavu Havlovi, Západ rád viděl určité symboly. A závěr se týká současného poučení o tom, že Západ překvapila dobrá úroveň našich studentů. Američtí stážisté, profesoři, mu říkali, nenechte si zničit své školství, „a hlavně se neopičte po nás“.

V celém závěru vyslovuje Kvaček určité teze, jako „dějiny nemají smysl“ (tomu je třeba správně porozumět, hovoří o tom i v některých článcích), pestrosti Evropy jako její přednosti, a končí pozitivní výzvou k práci.

Zmíněný padesátiminutový rozhovor, který vznikl při příležitosti jistého výročí s Kvačkovou přednáškou pro žáky (Stanislav Kraus), pořídila jičínská novinářka Vlaďka Wildová (Rozhlas Hradec Králové) o takřka deset let dříve, tedy v červnu roku 2012, je zajímavý (pustil jsem si jej v po tom předchozím) tím, že některé detaily zde ještě nevyslovuje naplno (ony tragické z dětství), na druhou stranu tu máme určité další formulace, které nasvítí věci trochu jinak. A pak tu je zase řada zajímavostí (třeba už ta o komentáři s „německou“ vizáží), ale také některé formulace například o tom, zda se omlouvat či neomlouvat Němcům za „vyhnání“. A přichází i s určitým poselstvím – nutnosti spolupráce s ostatními. Zkrátka určitá moudrá slova, nad nimiž bychom se měli zamyslet.
https://www.mujrozhlas.cz/navsteva/profesor-robert-kvacek

Ti, kdo sledují televizní pořad Marka Ebena Na Plovárně, znají tento večer s Robertem Kvačkem:
https://www.ceskatelevize.cz/porady/1093836883-na-plovarne/214522160100019/

Ocituji část rukopisu rozhovoru R. Kvačka s J. Veselým, jenž mně jej poskytl (viz výše). V souvislosti s regionální historií a oblastí Českého ráje, o němž hovoří, zdůrazňuje historik kulturní a literární aspekt historického bádání a nutnost vědomí a znalostí širších souvislosti:

„[…] Domnívám se, že pro Pekaře byla historie nejen vědou, ale také kulturou. Domnívám se, že historický text by se neměl přeplnit odbornými výrazy. Vždyť např. Šimák by široké plátno také nevytvořil. Pro tento region je podstatné, že lidé vždy mají „někam patřit“. Pro tento kraj je šťastnou možností, že máme široké  a bohaté regionální dějiny. Máme zde plno badatelů–kantorů a jak naše společnost postupně vyspívala, opírali jsme se od 19. století o svou státnost, v níž regionální dějiny vévodí.

[…] Důležitá byla tradice písmáků, různých lidí, kteří si vedli zápisky. Srostlost s dějinami přesto udržovali, zhodnocovali např. památky. Dnešní regionální historie právě na to navazuje, důležité je, aby si vybírala témata zvučná, neboť škoda je plýtvat energií na témata podružná! Regionální badatelé by se měli rozhodnout co je živé. Současnost je obtížná pro interpretaci. Záleží na kritickém přístupu k látce. Současná česká publicistika je např. většinou bez analýz! Jsou i rychle vyrobené články, někdy překotné zprávy. My potřebujeme pro výklad analýzu, ta se pak zhmotní do obrazu, který se dostane k zájemci–čtenáři. Jsou časté konzumované zprávy, bez souvislostí, bez analýz, bohužel. Lidé nyní vnímají jinak a vnímání je v pohybu. Je třeba širších znalostí a životních zkušeností.

[…] To, co zvyšuje kvalitu oboru historie je okolnost, že historie by měla být také literaturou, tím zajímavější bude pro čtenáře. Měla by být poučná a vzdělávací v celém komplexu vzdělanosti! Novým  fenoménem pro historii budiž i to, že by měla nezbytně zvládat i další disciplíny. Přihlížet k dalším společenským vědám, po stránce metodické i výkladové. Vnitřní specializace musí být umírněná. Jinak hrozí nebezpečí vzniku „profesionálního kretenismu“. Pohlížet na věc nejen faktograficky, ale i metodicky. Historie bude komplexnější i specializovanější. […] Této generaci zjevně však chybí širší vědomosti i základ. To přečasto kompenzuje technickými prostředky. Víra v encyklopedie je dnes bezmezná a neoprávněná. Pozoruji nižší schopnosti vyjadřovací i formulační. Také menší zásoba jazyků je znát. Nastupující generace budou mít velkou odpovědnost a nebude škodit, když si připomenou své předky. Neběduji ale, věřím, že všechno zvládneme na úrovni!“

A – snad to není od věci – rád bych uvedl na tomto místě ještě jednu poznámku. Cením si, že se Robert Kvaček zastal jiného Jičíňáka, kterého znám od jeho studentských let na Lepařově gymnáziu jako tenkrát štíhlého mladíčka (nechť to není vykládáno nesprávně, to samozřejmě nebyl důvod), historika Martina Kováře v jeho plagiátorské kauze. (ani já vůbec nebudu hodnotit celé pozadí kauzy atd.). Jakkoli etická komise FF UK Kvačkův posudek nepovažovala za relevantní (Kovář pak odstoupil z funkce prorektora a z fakulty odešel), oceňuji ten lidský Kvačkův přístup.

P. S. Ještě jsem dnes našel:

https://www.rajce.idnes.cz/jankcelis/album/robert-kvacek-v-knihovne-vaclava-ctvrtka