Zemřel Milan Kundera

Zemřel Milan Kundera

Včera [tužkou jsem si začal psát poznámky ve středu, zprávu o úmrtí M. K. v médiích jsem jej zaznamenal samozřejmě ten den, v úterý 11. července 2023] odešel z „našeho“ světa jeden z těch nejvýraznějších, kdo k němu neodmyslitelně patřili (v posledních letech z těch prvních Ch. Aznavour, K. Gott, ale i řada dalších, Stanislav Rudolf, Dušan Klein, Jaroslav Wykrent, Jirka Kaše, Libor Pešek, Eduard Ovčáček, Jan Vodňanský, Vlastimil Marek, Libuše Šafránková, Karel Šiktanc, Eva Pilarová, Erazim Kohák, Jiří Menzel, Ladislav Mrkvička, ve světě Michail Gorbačov, Phil Spector, Chic Corea, v posledních týdnech pak Soňa Červená, Dana Němcová, Petruška Šustrová, Juraj Jakubisko, ve světě Gina Lollobrigida, Raquel Welchová, Burt Bacharach, David Crosby, Carlos Saura, Hans Modrow, vedle kterého jsem bydlel v Drážďanech, a proto ho takto nezvykle uvádím, Ilya Kabakow, vše zásadní osobnosti, které tento svět proměnily či stvořily). Jen během těch pár dní, co píšu tento text, mohu přidat Jane Birkin, pamětníci vzpomínají na vzdechy v songu se Serge Gainsbourgem na konci šedesátých let minulého století Je t'aime.

Říkám si vždycky, odcházejí ti „poslední“, i když to není pravda (nechci jmenovat ty, kteří ve vysokém věku a čilé mysli jsou stále mezi námi, i když mě napadá hned několik jmen), a kromě toho, když se ohlížím, která jména jsem právě napsal, uvědomuju si, jak nesourodý seznam to je, totiž některé osobnosti patřily do „mého“ světa, jak jeden z příkladů ukazuje, některé pro mě znamenaly hodně, ale spíš v určitém životním období, zkrátka ona charakteristika „důležitosti“ je pokaždé jiná (třeba fascinace Kabakowovým dílem, které jsem viděl kdysi v Paříži, není v mé mysli přítomen „denně“ či neustále, kontinuálně, po desetiletí, zatímco Eva Pilarová tu byla tak nějak pořád, ve své době s Matuškou každý den na TV obrazovkách, později ve vzpomínkových pořadech nebo na vernisážích svých fotografií). A kromě toho jsem napsal jména, která se mně vybavila, na některá, ač veřejnosti naopak dost významná, jsem si právě v ten okamžik nevzpomněl.

Vlastně jsem chtěl začít ještě trochu jinak, předchozí odstavec (dva odstavce) je (jsou) výrazem intenzívního pocitu, že svět, jak ho prožíváme (prožívám, prožívali jsme, prožíval jsem), nenávratně mizí (ostatně jedno z témat zvláště posledních děl spisovatele, o němž by měl být tento příspěvek), což by samo o sobě bylo přirozené, kdybych si nebyl jist tím, zda ona kumulace úmrtí (třeba z české pop-music během dvou let, vlastně v intervalu několika měsíců odešly ty dvě nejvýraznější, Gott a Pilarová, letos v únoru Naďa Urbánková) není něco nestandardního (pravda, u právě uvedených jmen si ověřuju ročník narození, ve všech případech to je 1939), zda se tedy nejedná o jakousi vlnu (o čemž se u historie rovněž hovoří jako o něčem přirozeném, nakonec jsme těch zvratů v posledních třech desetiletích zažili několik) či zda to je jen moje zvýšená pozornost k tomuto tématu vzhledem k časovým horizontům mého vlastního života.

Konečně se ale dostanu (jakkoli to není „novinový článek“ a nemusel jsem tím tedy začít) k samotnému spisovateli, jehož knihy pro mou čtenářskou (a nejen čtenářskou) generaci znamenaly právě takový výrazný obrat ve veřejném prostoru, což u sebe samého zaznamenávám, když uvedu jeho Směšné lásky, jejichž první sešit jsem četl ještě jako středoškolský student, zfilmovaný Žert jsem pak viděl (jako by to patřilo ke Kunderovým paradoxům – no, to by byl právě pěkný začátek jakési eseje) v prvních letech normalizace, kdy již byl v trezoru, se studenty Letní školy slovanských studií (FF UK, byli tam tenkrát i vysokoškolští pedagogové z celého světa, třeba z Japonska) v Muzeu Klementa Gottwalda, kde se uskutečnilo promítání uzavřenou skupinu. Vnímal jsem onu „vykloubenost“, absurditu, paradoxy a posuny, a také obrat od „hrdinů“, prezentovaných v tzv. budovatelských románech a pomnících (zdvižená zaťatá pěst dělníka s pohledem upřeným k „zářným zítřkům“) k anti-hrdinům, k postavám, s jakými jsme se setkávali také u Škvoreckého (Zbabělci) či Hrabala (Ostře sledované vlaky), v kontextu absurdního divadla, jehož literární vzorec užil Václav Havel v Zahradní slavnosti a později dalších hrách a které jsme také, uchváceni, četli v dostupných českých překladech (jeden z dalších paradoxů: diváci šokovaní inscenací Čekání na Godota, o třicet let později, kdy se to zase „smělo“, odcházejí s nepochopením v Jičíně z divadla).

A o to překvapivější byly (resp. jsou teď, když se k tomu vracím), pokud bych měl pokračovat o svém vlastním vnímání Milana Kundery, mé opakovaně neúspěšné pokusy s přijetím některých pozdějších Kunderových děl, zvláště těch napsaných v jeho zprvu nucené, později akceptované emigraci jeho nového domova, zatímco se od toho českého odstřihával v jednotlivých krocích jak v literárním, tak osobním životě, a i když jsem, vyškolen Vladimírem Binarem, věděl, že podstatné je literární dílo (tenkrát ten důraz byl dán popřením „nejedlovské“ biografické metody, vyvozující dílo ze života a příklonem ke strukturalismu, usilujícího se dobrat smyslu z tvaru samotného literárního textu), stejně jako na to ostatně dává důraz i česko-francouzský spisovatel, který chce být dle vlastních vyjádření sám „zapomenut“ (a někteří komentátoři, k nimž se ještě vrátím vzhledem k tomu, že tento moment právě u vnímání Kundery hraje mimořádně důležitou roli).

A i když jsem, i v posledních letech, četl o tom, jak se české veřejné vědomí neumí smířit s kýmkoli, kdo přesahuje naši „prostřednost“ (eo ipso tzv. demokratičnost, generovanou už od Husa, přes odmítnutí šlechty za „první republiky“ a její likvidaci po druhé válce etc.), nedokázal jsem zbavit dojmu, že Kundera je naopak glorifikován až tak, že to jej samotného poškozuje (posledně jsem tento pocit měl z doslovu Sylvie Richterové, která „tlačila“ tento důraz v posledním Kunderově románu Slavnost bezvýznamnosti, jak to ostatně říkají i někteří čtenáři v internetových diskusích), jako by byl „nedotknutelný“. Ovšem, je možné, že souhrou okolností je i můj pohled paradoxně posunut, naopak se nyní dočítám, že český disent mu (svým způsobem další paradox) nebyl nakloněn, možná na to v dalších poznámkách ještě přijde řeč (spor Havel vs. Kundera po r. 1968, údajné obavy z Kunderovy větší popularity v zahraničí před převratem v roce 1989, o nichž hovoří Kunderova žena Věra etc.).

To mně potvrdila ostatně i kniha Jana Nováka Kundera: Český život a doba (2020, Argo, Paseka), samozřejmě kontroverzní, až extrémně předpojatá – „váhavec („Vahab“, „kunktátor“), prospěchář, lhář, mystifikátor, nevěrník, děvkař, kariérista, stalinista a komunista, který se tohoto přesvědčení možná nikdy nezbavil, že byl na peníze a druhé včetně své ženy jen využíval a podváděl atd.,“ charakterizuje to na databazeknih.cz např. milan4793, ovšem s ostrým nesouhlasem právě s tímto pohledem – která ovšem (podpořil to ještě videozáznam rozhovoru s autorem) vyvolala rovněž neadekvátní smršť („hnojomet“, říká jeden z kritiků, o „černobílém předporozumění“ a „prokurátorském“ přístupu, jehož cílem je nikoli posoudit, ale odsoudit, hovoří Petr Fischer na www.novinky.cz, a k tématu se – je zřejmé, jak je třeskuté – znovu vrací ještě jednou explicitně tematizující vztah života a díla v následujícím roce v Lidovkách).

Téma Milana Kundery eskalovalo v souvislosti s kauzou s Miroslavem Dvořáčkem z padesátých let, s nimiž přišel článek Petra Třešňáka a Adama Hradílka v Respektu (2008), který také podrobně popisuje Jan Novák ve své knize. Na jednu stranu tu je (až kunderovský, ale v realitě velice smutný) paradox, že spisovatele perzekuovaného minulým režimem dohání jeho minulá „stalinistická“ minulost v době „svobodné“, ve vlastní rodné zemi (poněkud ironická je i skutečnost obhajoby spisovatele vyšel teď, po smrti, 12. 7. 2023, kdy vychází článek K. Horákové, Žádný práskač, ale chudák! V kauze Kundera a StB bylo všechno jinak, místo spolupráce spisovatele z domova vyštvali na portále G.cz).

Na druhou stranu je tu podpora řady světově uznávaných autorů, nositelů Nobelovy ceny. „Mezi signatáři dokumentu vydaném v Paříži jsou čtyři nositelé Nobelovy ceny – Nadine Gordimerová, Gabriel García Márquez, John Maxwell Coetzee a Orhan Pamuk. // Také dalších sedm jmen patří ke hvězdám literárního nebe. Patří mezi ně Salman Rushdie, Philip Roth, Jean Daniel, Juan Goytisolo, Carlos Fuentes, Jorge Semprún a Pierre Mertens,“ píše se v článku na iDnes (Jedenáct světově známých spisovatelů se zastalo Kundery, 3. 11. 2008).

K tomu můžeme přidat názor několika lidí, kteří se s ním setkali (častěji setkávali) a hájí jej, dokonce relativizují ony záznamy Státní bezpečnosti (např. Karel Hvížďala, kterého „nejvíce mrzí“, jak říká v jednom článku na radiozurnal.rozhlas.cz, že s Kunderou neudělal rozhovor jako s desítkami jiných osobností).

Ve zcela věcné rovině: Historik Petr Blažek, který Novákovi pomáhal s rešeršemi, uvádí, že to, co se o Dvořáčkovi píše, je pravděpodobné, onen agent chodec pak fakticky řadu let seděl v komunistickém kriminále, takže to není jen „estetické“ hodnocení, filmový scénárista a režisér Miloslav Šmídmajer, který natočil dokument o Kunderovi, zase říká (v rozhovoru s Drtinovou na DVTV), že šel do Ústavu pro studium totalitních režimů, a měl dojem, že interpretace těch událostí není jednoznačná, a točil první dokument, kde by mělo něco takového být, co mohlo být jinak, nejednoznačné téma vypustil. Na jiném místě se dozvídáme, že rozvířená aféra zapříčinila, že Kundera přestal psát. Na Světě knihy 2021 pak sledujeme pohledy Kunderova životopisce Jeana-Dominiqua Brierra, právě zmíněného Miloslava Šmídmajera, režiséra dokumentu o Milanu Kunderovi, a Tomáše Kubíčka, specialisty na Kunderovo dílo a ředitele Moravské zemské knihovny v Brně. Pro tento kontext si poznamenávám, co Brierre říká, totiž že o významných spisovatelích se ve Francii nemluví špatně (ještě někde v poznámkách mám, až to najdu, uvedu to, že Čechách vnímáme Kunderu v jiném úhlu pohledu než v zahraničí, totiž jako „osobu/autora“, „kulturní instituci“, zatímco tam je na prvním místě jeho dílo – stále jsme u oné duality).

Samozřejmě, je to nesmírně třaskavé téma a máme s tím řadu zkušeností u osobností vystupujících ve veřejném prostoru, a je to velice obtížné se k tomu vůbec vyjadřovat (jako bychom předpokládali, že ten, kdo třeba nebyl patřičně statečný, tj. vyžadovali „mýtus hrdiny“, je hned padouch, nemusíme vidět všechny okolnosti a možné interpretace), mně si líbilo, jak se k tématu vyjádřil Jiří Suchý (i když některým jeho jiným výmluvám zrovna nefandím), zatímco u Jiřího Nohavici, s nímž mám osobní zkušenost vyhýbavého člověka (introvert, také „vahab“?), mám alespoň pro sebe jasno.

Jak ale řečeno, v tuto chvíli chci všechny tyto nánosy a staré vrstvy i ve vlastní mysli nějak „uzávorkovat“ (kdoví, zda to půjde, samozřejmě tu zůstává, byť v jiných významových kontextech, ono hledisko vztahu autora a díla, někdejší události sporu Kundery a Havla ohledně „českého údělu“ si v komentáři na www.novinky.cz všiml Petr Pithart, cituji: „Ano, Milan Kundera bude pořád tvrdit, že autor a jeho dílo jsou dvě, a ne jedna věc, a Havel by mu, doufejme už bez zlostných impertinencí, oponoval, že autor za své myšlenky, za své dílo ručí celým svým životem.“) a vrátit se k samotné četbě, kterou jsem si formuloval jako „poslední pokus“ o pochopení toho, že Milan Kundera je světový spisovatel, což je nepochybné (nebo alespoň „světově uznávaný spisovatel“), což by přece jen nebylo možné, kdyby jeho knihy byly průměrnou záležitostí. Je paradox, že jsem si toto usmyslel letos o pozdním jaře a začal k tomu směřovat, když jsem se zbavil některých neodbytných záležitostí (rehabilitace rozklížených zad a kolene & další doktoři), a – zároveň v souvislosti s rekonstrukcí jičínské knihovny, která bude pár měsíců uzavřená a pak na čas přemístěná – si přinesl domů hromádku Kunderových knih.

Po skončení letošní Šrámkovy Sobotky (1. – 8. července) jsem pak, den před Kunderovou smrtí, otevřel jeho poslední knihu, řečenou Slavnost bezvýznamnosti. Trochu mě zamrazilo, když jsem si vzpomněl na to, jak jsem četl, že nikoli život literaturu, ale literatura určuje život – nebo v tomto případě… V každém případě… no nebudu to raději vůbec rozebírat. Na tomto místě řeknu, že v určitém smyslu jsem se až zděsil jakési „prostřednosti“ toho, co mně potvrzuje některá má předchozí stanoviska, na straně druhé – určitými momenty jsem nadšen, zvláště když jsem si ještě chvíli listoval jiným z pozdních románů, s názvem Nesmrtelnost. Když trochu poodstoupím, je to vlastně takřka (při všech paradoxech) týž význam.

[Odkazy ke zdrojům na internetu uvedu v následujícím textu.]