Žehlička

Byť jsou dnes technologie, které připouštějí možnost „přeskočit“ onu fázi manipulace s textilem mezi vypráním a vzetím na sebe, kterou třeba mladý muž potřebuje, aby vypadal „nažehlený“, přestože všechny drobné záhyby na jeho košili nebyly urovnány želízkem, tedy jednoduše řečeno, že má košili z nežehlícího materiálu, stále ještě je spousta věcí z látky, které musíte vyžehlit. Třeba kapesníky, prostěradla, kalhoty, pokud mají mít puky, dalo by se uvést dalších dvacet věcí. Možná před staletími byla poněkud jiná konvence – to by vlastně v souvislosti s tématem bylo zajímavé zjistit – ale dnes je žehlení nebo mandlování jisté části oblečení, které si na sebe muž nebo žena vezme, součástí představy, že dotyčná osoba je čistá a upravená. Vedle estetické stránky je důležitá i zdravotní, neboť teplotou, případně horkou párou, se zničí bakterie.
K žehlení, tedy „vyhlazování tkaniny pomocí vysoké teploty a tlaku“, se používá žehlička, dnes elektrická jako všechny základní stroje a přístroje v domácnosti, kdysi ovšem zařízení, které se muselo nějakým způsobem ohřát. Na české Wikipedii se píše, že žehlička se objevila někdy v 15. století, předtím se prádlo lisovalo nebo válelo. „Žehlicí želízko“ (něm. Bügeleisen, od toho slovesa je i lidové „piglovat“, a „želízko“ se také říkalo také u nás), se rozehřívalo různým způsobem. Buď se železný blok přímo nahříval na zdroji tepla, tedy na kamnech, nebo se nahřívala vložka uvnitř něho. Další možností byla plynová žehlička. Tvar, sestávající z tělesa s rovnou plochou zakončenou špičkou, a držadla, pomocí něhož se žehličkou pohybovalo, přechází do dnešní podoby žehličky, vyhřívané elektrickou spirálou. Takové  žehličky  existovaly od 90. let 19. století, později byly opatřeny termoregulátorem (první žehličky s ovládáním – byly vyrobeny v roce 1925) a ještě později zařízením, které umožnilo vytvářet při žehlení páru (napařovací žehličky). Nabídka na trhu dnes zahrnuje celou řadu nejrůznějších produktů, které využívají řadu technologií a tedy leccos „umějí“. Stejně jako u všech ostatních užitečných předmětů, které používáme po staletí, je jejich změna, zvláště v posledních desetiletích, takřka neuvěřitelná.
V jednom materiálu muzea ve švýcarském kantonu  Aargau (odkaz na orig. text dole) se píše o historii žehlení a říká se tam, že horké žehlení bylo obvyklé ve vyšších společenských vrstvách, teprve později ve středních, a nejdelší tradice žehlení je  - což je docela pochopitelné – u krejčích. Profesionální krejčí, kteří potřebovali mít pro dotváření fazóny k dipozici stále horkou žehličku, měli kamna s kosými stěnami, na něž bylo možno umístit několik žehliček, takže se při práci mohly střídat.

Příliš informací se nicméně přesto nedochovalo, i v profesní sféře byla žehlička podřazena vždy symbolu nůžek, takže například jako symbol v cechovních znacích se vyskytovala jen zřídka. Stejně tak v seznamech prodejců zboží se neumisťovala na prvních místech, ale vždy až po slovech „a dále dodáváme i“.
Historie žehlení začíná hezky – skoro filozoficky – na začátku žehlení byla ruka, která látku urovnávala do hladkosti. Materiál z Aargau také posunuje objev žehličky podstatně hlouběji do minulosti, uvádí, že už před dvěma tisíci léty se v Číně provádělo žehlení pomocí předmětu ve tvaru pánve, materiál byl bronz. Žena, která úkon prováděla, naplnila pánev žhoucím uhlím a dvě pomocnice držely na obou stranách žehlenou látku. Během staletí se rozšířila tato podoba žehličky v různých regionálních variantách po celé Asii. Vikingové používali k žehlení kulaté ohlazené kameny z tmavého skla, látku žehlili na rovné podložce tlakem, nicméně bez tepla. Takové hladké kameny a vyřezávané dřevěné podložky přežívaly v severní Evropě až do dvacátého století.
V tomtéž geografickém prostoru se používala rovněž žehlicí prkna: Pod tím výrazem si ovšem nepředstavujme to, co označujeme za žehlicí prkno dnes, tedy „podložku“, na které žehlíme prádlo žehličkou, nýbrž naopak onu žehličku, která má v podstatě tvar totožný s dnešním hladítkem, tedy zednickým nářadím používaným k vyhlazování právě nahozené omítky.  Německé historické slovo „Mangelbrett“, které můžete použít, chcete-li najít obrázek tohoto domácího zařízení, by se tedy nejspíš dalo přeložit jako žehlicí prkénko. Byly to dřevěné destičky s držadlem, často s bohatým uměleckým zdobením, symboly, jmény, iniciálami či daty. Držadlo mohlo být umístěné jako u řečeného zednického nářadí, ale také na konci prkénka, zřejmě lepší bylo ale držadlo shora, protože mohl být vyvíjen patřičný tlak. K žehlicímu prkénku patřil váleček, na který se prádlo namotalo a pod silným tlakem se jím pohybovalo sem a tam.
V síti webu jsem náhodou narazil na informaci, že takováto klepadla na koberce a žehlicí prkénka, vyřezávané z dubového dřeva a řezbářsky zdobené nejrůznějšími motivy zvířat, ptáčků či květin, dávali v 17. až 19. století chlapci svým dívkám jako dárky z lásky.  V národopisném muzeum ve Schleswigu (Volkskunde Museum Schleswig) je součástí stálé výstavy téma nazvané Vom Mangelbrett zur Moulinette, sledující tedy vývoj právě od starobylého žehlicího prkna po moderní stroj do domácnosti.
Vývoj žehličky souvisí s proměnou módy v období pozdní gotiky v letech 1320 až 1340, kdy volný střih šat vystřídal podle nejnovější francouzské módy střih těsný, obepínající postavu. Tenkrát vznikly jednoduché nástroje vykované ze železa a opatřené držadlem. Ty ovšem měli k dispozici především krejčovské dílny. Byly nahřívané nad přímým ohněm a musely tedy být před kontaktem s látkou pečlivě očištěny, aby ji neznečistily.
Aby se šaty při žehlení nezašpinily mourem, hledaly se už v 16. století alternativní metody.  Jak už řečeno, jednou z možností bylo vytvořit kovovou vložku, která by se nahřála mimo vlastní těleso žehličky. Na konci 19. století bylo vytvořeno želízko, které se nazývalo pro svůj tvar„oslí jazyk“, které se, nahřáté, vkládalo zezadu do tělesa žehličky a zajišťovalo, aby nevypadlo, výklopnou stěnou. Jinou možností, zhruba v téže době, byla žehlička na uhlí, u níž k zahřátí došlo tak, že se dovnitř zvětšeného prostoru vkládalo rozpálené uhlí nebo briketa.
Některé typy žehliček byly dvoudílné, držadlo se nasadilo při žehlení a zajistilo obvykle čepem, když se žehlička položila na kovový plát kamen, aby se ohřála, držadlo se sejmulo.
To už ale nebyly žehličky kované, nýbrž lité. Zhruba v polovině 19. století vznikly slévárny, které umožnily technologií odlitků vyrábět předměty denní potřeby ve velkém množství. Tak také levnější způsob výroby vytlačil v mnoha směrech náročnou výrobu řemeslnou.
První elektrické žehličky, které byly vyrobeny kolem roku 1880, měly ještě jako samostatný díl elektrickou šňůru, která se – obvykle porcelánovou zástrčkou s železnými kontakty – nasouvala do zásuvky podlouhlého tvaru na zadní straně tělesa žehličky. Elektrické žehličky získaly postupně převahu nad jinými možnostmi vyhřívání žehlicího tělesa, například lihové žehličky, které přišly na trh, se nikdy neuplatnily v širší míře, rovněž plynové či žehličky na uhlí postupně vymizely z řady důvodů, mezi nimiž podstatnou váhu měla vedle úspornosti také čistota.
Ovšemže i nástup elektřiny přinesl určité problémy, ty ale byly velmi brzy odstraněny. Jedním z nich bylo možné přehřátí (zatímco dříve byla naopak starost zahřát těleso dostatečně), ale už od roku 1925 byly elektrické žehličky opatřeny regulátorem, nejjednoduším opatřením byl bimetalický pásek, který vypínal přívod proudu. Dnes můžeme žehličku regulovat podle našich požadavků na různé textilie s odchylkou několika stupňů.
S prvními náznaky „zmenšení světa“ po první světové válce, kdy bylo stále menším problémem se kamkoli na zeměkouli – a s letadly navíc i rychle – dopravit, a životním stylem, jehož běžnou součástí se stalo cestování, pochopitelně vznikly velmi brzy také cestovní žehličky. Stejně jako všechny ostatní stroje a přístroje, které nyní měly svou „cestovní“ variantu (označovanou často jako „kufříkovou“, například kufříkový psací stroj), i takovéto žehličky, s menší hmotností než běžné, našly rychle uplatnění.

Zvláštní kapitolou by byly žehlící stroje, tzv. mandly, které se vlastně vrátily k původnímu způsobu žehlení válečkem či žehličky na vlasy, které mají stejnou funkci jako žehlička na prádlo, tedy odstranit záhyby, vlny, tentokrát na vlasech, ale mechanismus, jakým se dosahuje, aby vlasy byly rovné, je poněkud jiný.

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDehli%C4%8Dka
https://cs.wikipedia.org/wiki/Mandl
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDehli%C4%8Dka_na_vlasy
Cizojazyčné zdroje
https://www.ag.ch/museumaargau/shared/dokumente/pdf/buegeleisen.pdf
https://www.kiel-magazin.de/veranstaltungen-neu/detailansicht.html?terminuid=135330&dates=1&aktion=detail
https://www.seifen.at/museum/Fuehrung-6.htm
https://www.energiegeschichte.de/ContentFiles/Museum/Downloads/Sammelblatt_Buegeleisen.pdf
https://www.bs-niebuell.de/fm/2154.htm
 

Porovnej tvar žehlicího prkna a dnešního zednického nářadí:
https://www.flickr.com/photos/22765245@N05/2670847070/
https://www.naradi-stavebniny.cz/104426/