Zdeněk Sklenář / Vzpomínání

Nejdříve jsem si musel „udělat pořádek“ v základních skutečnostech. Když moje žena přinesla knížku z pražské návštěvy Galerie Zdeněk Sklenář, kde jí knížku osobně věnoval galerista Zdeněk Sklenář, říkal jsem si, tady něco nehraje. Vlastně jsem si nebyl jistý, zda se jméno vztahuje k majiteli galerie či malíři, jenž nicméně podle mých nepříliš ostrých představ nějak souvisel se surrealisty a jeho tvorbu jsem si časově kladl někam do doby po druhé světové válce, respektive jsem vůbec nevěděl, že současný majitel se také jmenuje Zdeněk Sklenář. Věděl jsem jen, že se jedná o špičkovou galerii s prezentací toho nejlepšího, co se zrodilo na české výtvarné scéně, výstavy Václava Boštíka, Toyen, Josefa Šímy, Jiřího Johna v minulých letech etc., to je to nejvyšší patro české výtvarné kultury…

Takže teprve přední záložka ve Vzpomínání mně udělala ve věci jasno, galerista je „malířův synovec a jmenovec“ (už to je hezké „surrealistické“ dvojení), který zároveň knihu vydává (2010) při příležitosti výstavy Zdeněk Sklenář / Deset tisíc věcí – deset tisíc let „uspořádané v roce stého výročí malířova narození“. Magičnost celého kontextu stupňují okolnosti příběhu samotné knihy, která byla připravena k vydání v nakladatelství Odeon v péči Sklenářova přítele Jiřího Šetlíka, jenž také napsal doslov, nedlouho před Sklenářovou „nečekanou“ smrtí v roce 1986, k vydání nicméně nedošlo (Odeon na začátku devadesátých let zanikl) a nyní tedy, po dvaceti letech, se v původním formátu, pouze s doplněním o „indickou“ kapitolu (její rukopis byl nalezen později) dočkala světla světa.

Knihu jsem (i vzhledem k osobnímu kontextu původu tohoto exempláře, ta magičnost opravdu vyzařuje ze všech aspektů tématu) dychtivě přelouskal. Přes „neucelenost“, kterou bychom mohli očekávat od memoárové literatury, o níž Jiří Šetlík v doslovu hovoří, bych řekl, že by kniha mohla být dobrým vstupem do českého výtvarného umění jisté části dvacátého století pro nadšeného zájemce „studenta“ či „začátečníka“, který – v dnešní době to není žádný problém – by si u všech těch velkých jmen něco dalšího dohledal jinde, ať už v klasických příručkách či na internetu, pro mě to bylo příjemné „opáčko“ s potěšením prostřednictvím vzpomínajícího se pohybovat ve světě, u nějž mám pocit důvěrné známosti vzhledem k tomu, že jsem se od studentských let, pravda v různých kontextech a úhlech náhledu, zabýval právě těmito oblastmi výtvarného umění, od předválečné avantgardy až po konceptuální umění (které ovšem Vzpomínání už nezahrnuje, ale uvádím je pro své vlastní nejstručnější vymezení, tedy jinak řečeno, Sklenářův pohled se tak nějak kříží s mnohým z toho, co mě ve výtvarné kultuře zajímá.

Nu a vedle toho „opáčka“ z české historie umění je Sklenářovo Vzpomínání příjemným čtením o řadě věcí, které nejsou žádné uměnovědné rozbory, ale právě pro ten „jiný“ a autentický pohled Zdeňka Sklenáře, který ozřejmuje důvody, proč se k sepsání Vzpomínání odhodlal – jednak aby možná opravil některé zaběhlé chybné představy, jednak aby nepřišly k zapomnění některé události, které by stály za to zaznamenat (v kapitole o Václavu Nebeském uvádí, že mozková mrtvice, která Nebeského postihla, byla jedním z impulsů, proč v onom již poměrně vysokém věku se záznamem neotálet). Tím, že vzpomínky vycházejí z životních kontaktů a vztahů, se můžeme ocitnout třeba v prostředí pražských kaváren nebo se seznámit s tím, kterým sportům se věnovali ti kteří malíři (oproti oné „romantické“ představě, to se člověk dozví z jiných než kunsthistorických zdrojů, třeba o Zdeňku Sýkorovi jsem věděl, že byl vášnivý automobilista, u mnoha dalších jsem neměl tušení), přitom se tady projevuje Sklenářova systematičnost (také od Šetlíka se dozvídáme, že celý život pečlivě shromažďoval veškerý materiál, který při psaní pamětí měl k dispozici), která je patrná na jeho stylu. Nu a pak tu jsou kapitoly o jednotlivých osobnostech a místech či institucích, opět s oním osobním vhledem, který činí knihu čtivou.

Po Předmluvě ale hlavně omluvě a Nezbytně nutném zkráceném rodokmenu, který patří k okamžikům shrnutí svého života, pasáži o rodičích a kapitole o dětství v Zábřehu na Moravě (Eldorádo na dědině), kterou čtu s trochou nostalgie (nejen zde je mnohé, co se zásadní proměnou dnešního světa buď úplně nebo zcela zaniklo, kde je ta doba, kdy venkovanky, jak zde vidíme na některých fotografiích, nosily na hlavě šátek uvázaný pod bradou?). Myslím, že tu špetku nostalgie cítil i sám autor, když nazval následující kapitolu Konec krásných časů (rým s Vančurovým Koncem starých časů je nejspíš mimoděčný). Neúspěch na gymnáziu a úspěchy na reálce v Zábřehu, pozoruhodný obdiv k „vrabcům“ (a jak je i z pozdějších pasáží, přírodě vůbec), lokální kontexty jako přednáška  Enrika Stanka Vráze či koncerty Váši Příhody a Jaroslava Kociána (předtím postava Gustava Frištenského, v knize i na reprodukci a svým humorem charakteristickou poznámkou, že před Moraváky, kteří si jej přisvojují, by se nemělo říkat, že se narodil v obci Kamhajek na Kolínsku). Jinému cestovateli, Eskymo Welzlovi, je věnována celá kapitola, vlastně je to skvělý plastický portrét.

Po stručném přehledu pro Sklenáře důležitých raných knih a prvních dotyků s výtvarným uměním sledujeme jeho vlastní cestu, studium u Arnošta Hofbauera, padnou první jména později známých spolužáků, dozvídáme se o praktickém postoji mladých výtvarníků ke dvěma základním institucím, kde bylo možné vystavovat, „Besedě“ (tj. Umělecké besedě) a Mánesu, a procesu, který vedl k přijetí do Mánesa. Pozoruhodné věci se dozvíme v jednom z dalších portrétů, Jiřího Trnky. Když prozrazuje to, že neměl talent na deskriptivní geometrii a měl s tím potíže, neumenšuje to obdiv k širokému záběru jeho úspěšné tvorby (ostatně realisticky kritický je i sám Sklenář sobě již v úvodu, kde, jak zmíněno se omlouvá, že není vybroušený literát, ten skromný přístup – když si člověk uvědomí ony manýry některých umělců, zvláště amerických herců, vynášející vše, na čem pracovali, do nebes – je mně nesmírně sympatický, lidský, třeba když líčí, jak Trnku mrzelo, že nedostal u filmu očekávanou hlavní cenu a vysvětluje, že se film promítal v jednu v noci).

Následuje celá řada dalších kapitol o osobnostech výtvarného umění, Přátelé z Umprum, Vojmír Vokolek (z rodiny pardubických nakladatelů), Arnošt Hofbauer (Sklenářův zmíněný učitel na Akademii), Zdeněk Kratochvíl, teoretik\estetik Václav Nebeský, vnuk básníka Václava Bolemíra Nebeského, „přítele Boženy Němcové“ (s. 91), a vedle Sklenářových současníků jsou tu i příslušníci starších, zakládajících generací českého umění jako Alfons Mucha, meziválečný nakladatel Otakar Štorch-Marien, František Tichý (ten ale zase není až o tolik starší), v každém případě se současnost, na kterou malíř vzpomíná, prostupuje s historií, jak to naznačuje název kapitoly Nové kořeny nebo těch, které označují místa svázaná profesně nebo jinak se Sklenářovým životem, Unionka s exkurzem do světa uměleckých kaváren, které se kumulovaly na Národní třídě a v její blízkosti, či Židovské muzeum, kde malíř pracoval poté, co ztratil místo na Vysoké škole uměleckoprůmyslové „po vypršení pěti nádherných asistentských let u profesora Františka Muziky“ (s. 149).

Tímto stručným výčtem samozřejmě zdaleka nevyčerpáváme mnohdy rozsáhlé a zajímavé souvislosti, v nichž se objevuje celá řada dalších osobností, tak v kapitole o Vojmíru Vokolkovi Sklenář odbočí k F. X. Šaldovi či francouzskému malíři Georgesu Rouaultovi a jeho profesoru, symbolistovi Gustavu Moreauovi, a příběhu Rouaultových nadšených kontaktů se staroříšským nakladatelem Josefem Florianem, jenž Francouze objevil, napsal mu a ten mu obratem zaslal svá díla. Řekl bych, že – vedle souhrnných výčtů jmen (jako třeba těch, kteří chodili do téže kavárny nebo kteří vystavovali v jednom výtvarném spolku) – je toto modelový příklad toho, co činí z četby Sklenářových memoárů poutavé čtení, možná nejspíš pro toho, pro nějž je třeba Josef Florian určitým pojmem (já si v tento okamžik psaní poznámek vybavuju podobné kontextuální vlákno, když si vzpomenu, jak jsem si s Andrejem Stankovičem, který jezdil na téže trase do Prahy jako já, on tuším z Trutnova, povídal o jeho monumentální diplomové práci (měla snad osm set stran) právě na téma Josefa Floriana, zatímco já jsem jezdil v tu dobu už o sobotách do Starých Hradů, kde v literárním oddělení PNP byly rukopisy Studeňanského Mistra, jenž s Florianem rovněž spolupracoval). Nu a v závěru kapitoly líčí Zdeněk Sklenář návštěvu ve Staré Říši, kterou mu zprostředkoval právě Vokolek.

Podobných zajímavých souvislostí je přehršel už v kapitole o přátelích na Umprum (Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, tedy VŠUP, dnes UMPRUM), která je takřečeno úvodem k těm soustředěnějším portrétům v dalších kapitolách, nicméně i u nich není řeč pouze o osobnostech v názvu, ale dalších souvislostech, tak u vzpomínek na Arnošta Hofbauera připomíná žánr tzv. „žaponerií“ (zjevení Hokusaie aj.), které samozřejmě znám již z básní Karla Hlaváčka, nicméně mně nedošlo, že Japonsko se tenkrát opravdu vyslovovalo Žaponsko. A stejně jako u Hofbauera, jenž své žáky učil, že každý obraz mají přemalovávat nejméně sedmkrát, také u Kratochvíla (jenž byl rovněž profesorem na UMPRUM) se dozvídáme něco z jeho výtvarných teorií. Tam je zase zmínka o Thomasu Theodoru Heinem a mnichovském časopise Simplicissimus, ohnisku výtvarné (a ovšem i literární) kultury s vlivem na kulturu českou a právě i na Z. Kratochvíla (ten ostatně v Mnichově studoval), či takový až pikantní detail, uváděný v souvislosti s Oskarem Kokoschkou, že „zlatník, podle kterého v roce 1861 maloval Quido Mánes svůj obraz, byl Kokoschkův dědeček a vážený občan biedermeierovské Prahy ve Spálené ulici“ (s. 83). A opět – třeba právě při zastavení u Zdeňka Kratochvíla vystřihne Sklenář přehled „namátkou“ známých Kratochvílových ilustrací (K. H. Borovský, K. Toman aj.) pod pseudonymem T. R. Chvojka. Životním dílem v této oblasti byla nicméně Dantova Božská komedie.

Autor vzpomínek rychle střídá různé roviny, tak od uváděných teoretických Kratochvílových zásad přes jeho oblibu a kontakty s některými výtvarníky, přes jeho ilustrace, nám sdělí – v souvislosti s jeho návštěvou vináren – historku, kdy Zdeněk Kratochvíl byl zděšen, že všichni vědí o tom, že je nevlastním bratrem Jana Preislera, zatímco on tento vztah utajoval. Již dříve jsem chtěl zmínit ještě jednu další rovinu, totiž ilustrace, které tím či oním způsobem, někdy také zcela volně spoluvytvářejí kontext vyprávění. Tak v kapitole o Václavu Nebeském je vedle jeho karikatury z pohledu Adolfa Hofmeistera autokarikatura Karla a Josefa Čapků Stvořitelé, od Alfréda Justize malíř Václav Špála či od Bedřicha Piskače Emil Filla, dále reprodukce přebalu k Villonovým Básním od Jana Baucha.

Jednou z důležitých vrstev, které tu či onde probleskují, je kontext pařížského umění. V Paříži pobýval Václav Nebeský (také veselá příhoda s dvojníkem, kterého zde Nebeský potkával a který se po náhodném setkání u téhož kavárenského stolku představil jako Čech Pekelský, s. 97), s Paříží je pochopitelně spojena kariéra Alfonse Muchy (zde též zmínky o Gauguinovi, Rodinovi, ale třeba Josefu Mařatkovi, s nímž Mucha doprovázel Rodina při příležitosti jeho pražské výstavy (patří k unikátním událostem vlastně i světové kultury) na Slovácko k Jožovi Úprkovi do Hroznové Lhoty (jméno psáno k mému překvapení Uprka, ověřuji, je to vlastně správně, dosud jsem se ve všech případech setkával s variantou, jak ji – automaticky – uvádím). O několik kapitol dále je jedna, V Paříži, v souvislosti se Sklenářovou participací na výstavě mladého československého umění v galerii La Boētie (práce vybral Josef Šíma a Paul Eluard), věnuje přímo cestě do francouzské metropole.

S O. Štorchem-Marienem se dotkneme české meziválečné avantgardy, artificielismu Štyrského a Toyen a básníky českého poetismu, Karla Teigeho a Devětsilu a posléze i surrealismu (zde mj. graficky pozoruhodný Teigův přebal Bieblovy sbírky S lodí, jež dováží čaj a kávu, reprodukce fotografie Z. Sklenáře s Janem Zrzavým).

Myslím, že výstižně je další doba označena jako Ponuré začátku lepších časů (název kapitoly, s. 111), která zachycuje událost „mobilizace“ (myšlena je všeobecná mobilizace Československé republiky v září 1938, která trvala vlastně jen pár dní, do Mnichovské dohody na konci téhož měsíce, následovala abdikace prezidenta Beneše, s dramatickými událostmi souvisí též rozpad Československa, vyhlášení Slovenského štátu a vzápětí vlastně již druhá světová válka, nacistická okupace atd.), Zdeněk Sklenář situaci stručně komentuje v rámci svých životních událostí (mobilizace v Kostelci na Hané, návštěva rodičů v Leštině, nyní „přiřčené do Sudet“ a stěhování do Prahy) – nastalou situaci: „Vládla tam strašná atmosféra beznaděje a zoufalství nad rozvrácenými existencemi českých uprchlíků ze Sudet a vyhoštěnců z tehdy uměle vytvořeného a odtrženého Slovenského štátu.“ (s. 111) Některým nezasvěceným čtenářům nemusí být (podobně jako těm neobeznámeným s výtvarnými dějinami) tyto jeho poznámky zcela srozumitelné, proto stručně uvádím v závorce alespoň heslovitě souhrn oněch událostí, ostatně nacionalistické vzedmutí na Slovensku se traduje i v příbězích mé rodinné mytologie, v níž se vypráví, jak profesor Jiří Pospíšil, bratr mé babičky, musel rovněž rychle sbalit kufry a odejít ze svého slovenského působiště, kde působil jako pedagog, před rozzuřenými fanatiky, kteří křičeli „S Pospíšilem do Hronu“, protože nenáviděli „čehúny“, kteří jim tam přinášeli vzdělání, tedy byli vnímáni jako ti, kdo se nad nimi nadřazují).

Zdeněk Sklenář si do kufru sbalil, jak píše, Šímovu Paříž, Nadju André Bretona a Veřejnou růži Paula Eluarda, to stojí za povšimnutí. Druhou stránkou významu kontrastního názvu kapitoly je líčení nuzných začátků v pražském ateliéru, kde Sklenář neměl peníze na elektřinu a tak si kupoval denně dvě svíčky a ohřát se chodil do kaváren. Za zaznamenání stojí pro mě informace, že Josef Istler byl také „výborný klavírista“, který se hudbou jeden čas také živil (jeho dcera Clara, rovněž výtvarnice, je partnerkou Karla Hvížďaly). V kapitole o Unionce (kavárna Union na národní třídě, dnes zbouraná, na jejím místě je budova Albatrosu) je pozoruhodný komentář k překupníkům s uměním s jejich mafiánským slovníkem. František Tichý je Sklenářem hodnocen jako ten, jehož výstava byla „jakýmsi mezníkem a vodítkem k mému pozdějšímu nazírání na malířství“ (s. 131), líčení o jeho návštěvách cirkusu Kellner ve školním věku nasvěcuje to, co je všeobecně známo z jeho výtvarných prací, a Sklenářova formulace dokresluje kontextuálně i jeho povahu, když čteme jeho charakteristiku – „jako provazolezec balancoval mezi ironickou legrací a prudkou nevypočitatelností“ (s. 135). A v souvislosti s ním je také řeč o fotografovi Václavu Chocholovi a jeho jedinečných snímcích z Paříže (s. 135).

Nové kořeny začínají vymezením prostoru, v němž se nyní Zdeněk Sklenář pohybuje: „Území mých životních zájmů se táhlo od Umprum a filozofické fakulty Křižovnickou ulicí ke Karlovým lázním. Takřka naproti nim bydlíval profesor Uměleckoprůmyslové školy a druhé ředitel od jejího založení, sochař J. V. Myslbek.“ (s. 145) A následuje (upřímná či trochu zlomyslná?, to by člověk Sklenáře musel znát) poznámka o tom, jak proslulý umělec jezdil těch pár metrů (odhaduju asi čtyři sta) od svého bytu ke svému působišti každé ráno fiakrem – „na důkaz důležitosti své vysoké hodnosti, neboť nebylo společensky přípustné, aby těch pár kroků šel pěšky.“ (s. 145) Pak zaznamenáme Sklenářovu svatbu, popis lokalit Starého Města, práci v Židovském muzeu (zajímavá ediční činnost, osobnost dr. Munelesa), úspěch v Paříži (přišel Picasso, Léger, Calder, Aragon aj., náš velvyslanec Hoffmeister pozval Picassa na večeři atd., a je tu zase jedna humorná příhoda – humorná by byla, kdyby pokojská nevyprala bílý ubrus, který večer předtím Picasso pokreslil, s komentářem, že musela zaplatit trojnásobek za znečištění).

Jak jsem už asi naznačil, Vzpomínání se orientuje nejen na výtvarné umění. Básníci – podněcovatelé, jimiž jsou myšleni G. Apollinaire a Ch. Baudelaire (oba Francouzi) jsou oněmi ikonickými osobnostmi moderní světové kultury, Sklenář coby výtvarník samozřejmě neopomene uvést přesah toho prvního, jenž prosazoval kubismus a v předmluvě k dramatu Prsy Tirésiovy použil poprvé termín surrealismus, jenž se – ovšem v poněkud jiném významu ustálil pro další výtvarný a literární styl (tam bych nepatrně opravil Sklenářovu formulaci, že Apollinaire stál u jeho zrodu, „dokonce vymyslel název“). Naopak jsem si doplnil (či osvěžil zapomenuté?), že se kubisté scházeli na Montparnassu v Café de Flore. U Baudelaira zase Sklenář zdůrazňuje inteligenci, jestliže pro Evropu objevil a do francouzštiny překládal E. A. Poea (výraz „prokletý básník“ by mohl přinášet klamné konotace o okraji společnosti, je tady užívání drog a Poe opravdu skončil na ulici, nicméně ten kontext je poněkud jinak „natočen“).

Třetím Sklenářovým milovaným básníkem byl Karel Hynek Mácha, k jeho osobnosti patří pak ještě nezmíněná vrstva badatelská, která se zde projevila pokusem o nalezení jeho podoby, což je zajímavé téma (Sklenář prozkoumává řadu momentů, je tu zmínka, že Karel Janský se na něj kvůli máchovskému portrétu zlobil). A zajímavý je také závěr (přiřazení si také trochu vysvětluju smutným osudem skladatele, rovněž „prokletého“), v němž Sklenář hovoří o Janu Jakubu Rybovi, v pořadí křestních jmen (asonance „ja“ k tomu určitě přispívá), jak se dobově uváděla, přičemž je třeba uvést správnější Jakub Jan Ryba (o tomto tématu ostatně píše i Ivana Hoyerová v monografii skladatele, vydané v „jeho“ Rožmitále pod Třemšínem péčí Společnosti Jakuba Jana Ryby, 2015; jak je to ošemetná věc, dokládá skutečnost, že i na Wikipedii v bibliografickém údaji u tohoto titulu je jméno J. J. Ryby uvedeno obráceně). A skvělým příkladem kontextuálních „odboček“ Vzpomínání Zdeňka Sklenáře je uvedení veršů z básně Jaroslava Seiferta Kouř marihuany ze sbírky Morový sloup (1981, autor měl k dispozici již oficiální vydání v Československém spisovateli, já jsem si verše z let 1968–1970 přečetl někdy brzy po roce 1973, kdy začaly kolovat v samizdatu). Na protější straně je pak Hoffmeisterova karikatura Seifertova současníka Konstantina Biebla.

Po shora zmíněné přehledové kapitole Sport jako záliba umělců a zdroj námětů, která je rovněž výsledkem Sklenářovy systematičnosti a svým způsobem rovněž patří (byť v trochu jiném smyslu) k jeho bádání (s ním se ještě setkáme) je tu naopak čistě osobní záležitost, nazvaná Postavení boha Gribojedova s podtitulem Pojednání o tom, jak jsme jezdívali na houby na panství námi vymyšleného boha Gribojedova s mými asistenty Karlem Sloupem a Jiřím Anderlem. Trochu unaven v poměrně pozdní hodině četby jsem si nejdříve říkal, co tu dělá jméno ruského romantického spisovatele (autora ostré satiry Hoře z rozumu), nedohlédnuv významu jména, nyní přemýšlím, v jaké souvislosti Sklenář hovoří o recesistech (kdosi byl členem onoho předválečného spolku), kteří patří do oné řady spolu s cimrmanology a řimsology a měli by mě tedy zajímat (výrazně k tématu přispěl psycholog, kulturolog a mystifikátor Vladimír Borecký).

Zajímavá je „čínská kapitola“ (nazvaná Čínské úlomky) ze Sklenářova pobytu v Pekingu v roce 1955, to bylo v době ideologického přátelství Československa s touto zemí, z oblasti kultury o tom vím od Ivana Lutterera, bohemisty, spoluautora českého ekumenického vydání Bible, otce pozoruhodného fotografa, jednoho ze tří autorů projektu Český člověk, který za záhadných okolností zahynul v americkém Rochestru 2001 (naposledy jsem jej viděl v galerii Studio JB v Lomnici nad Popelkou při prezentaci zmíněného projektu, které v roce 1997 vydalo oceněnou knihu, knihu o Ivanu Luttererovi vydala společnost Bárta&Bárta, tj. otec Jaroslav a syn Matěj dodnes s adresou v tomto podkrkonošském městečku (z Jičína čtvrt hodiny autem přes kopec Tábor, Jaroslav byl též vedoucí Katedry fotografie na FAMU). Odbočuju, nicméně chci uvést i moje kontexty.

Následně je zařazena kapitola Paláce a chrámy Indie, které v původní podobě knihy připravené k vydání nebyla a je zařazena po nalezení rukopisu, který je spíš náčrtkem textu, který by, jak zmiňuje J. Šetlík, autor nejspíše později rozšířil. A dostáváme se k části, která představuje vrchol řečené badatelské vrstvy, tedy Sklenářova badatelského úsilí, jímž je osobnost se Sklenářem duchovně spřízněného manýristického umělce Giuseppe Arcimbolda, jemuž věnuje závěrečnou textovou kapitolu, na niž navazují Stručná životopisná data Giuseppa Arcimbolda a Chronologický přehled mého hledání a objevování Giuseppa Arcimbolda. Ovšem, kdo by tyhle obrazy neznal? Jeden čas byly opravdu všude, jako součást jevištní scénografie už nevím kde, možná i plakáty (podobně jako plakátové šílenství kolem Alfonse Muchy, které ovšem bylo celoevropské, nejen u nás).  A opravdu poslední kapitolka Herodes – král judský rovněž svým způsobem navazuje.

Nu, není to marné čtení.

Zdeněk Sklenář, Vzpomínání na osobnosti, události a zážitky, jež by neměly být zcela zapomenuty, Galerie Zdeněk Sklenář, Praha 2010