Zasněné tóny trubky a varhan

Zasněné tóny trubky a varhan
Miroslav Kejmar –  trubka / Aleš Bárta – varhany
Kostel sv. Ignáce v Jičíně / 11. června 2013
Dvořákův festival / 58. ročník / 1. – 23. 6. 2013

V jičínském kostele sv. Ignáce, původně městském farním kostele zasvěceném sv. Jakubovi Většímu, jehož patrocinium převzal za Albrechta z Valdštejna kostel na náměstí, i jinak budovou s pozoruhodnou kulturní a architektonickou historií a se vzácným zázračným obrazem Panny Marie Rušánské, chrámu, který je součástí komplexu budov už zmíněného tvůrce celého města, vévody frýdlantského, se konal zhruba v polovině Dvořákova festivalu koncert s názvem Zasněné tóny trubky a varhan. Vystoupili umělci, které v úvodní řeči označil Miroslav Matějka právem jakožto „absolutní špičku českého interpretačního umění“, Miroslav Kejmar a Aleš Bárta. Varhaník Aleš Bárta byl častým účinkujícím na tomto festivalu i festivalu České doteky hudby i v minulých ročnících, letos vystupoval kromě jičínského koncertu také v programu Laudatio pro Antonína Dvořáka s Václavem Postráneckým v Polici nad Metují (7. června) a v Hejnicích (17. června) a společně pak s Ivo Hrachovcem a Alfredem Strejčkem v pořadu Antonín Dvořák – Biblické písně v České Lípě. Miroslav Kejmar pak má k tomuto kraji i vazbu osobní, ačkoli původem Kladeňák, vyrůstal v Sobotce u své babičky a na Jičínsku má řadu příbuzných a přátel.

Skladby na programu koncertu pro trubku a varhany, respektive pro jejich přední české interprety jsou takřka výhradně z doby, která ctila monumentální prostor zvuku, jaký jsou schopny rozeznít právě dva královské nástroje, každý z vlastní nástrojové skupiny, totiž z doby 17. a 18. století, tedy převážně baroka. Výjimkou jsou ty od klasicisty Mozarta a romantika Schuberta. O každé kompozici by bylo možné říci řadu zajímavých věcí. Tak alespoň dvě z nich.  J. S. Bach i při své neuvěřitelné vlastní produkci sáhl často buď ke svým vlastním skladbám, tak skladbám jiných skladatelů. Concerto a moll, BWV 593 z dnešního večera je „předělávka“ Concerta Op. 3/8 RV522 pro housle Antonia Vivaldiho. A druhá věc. Mnohé v historii je zahaleno neurčitostí. Tak o autorství posledního díla, Albinoniho Adagia g moll, se pochybuje, pátráte-li na internetu, dozvíte se, že je to jeden z nejznámějších hudebních hoaxů, tj. zaběhnuté „fámy“. Říká se, že autorem je muzikolog a Albioniho biograf Remo Giazotto. Kdoví, jak to je.

Dynamika jičínského koncertu v prvním posluchačském plánu vycházela z promyšleného umístění velmi známých melodií, tedy Händlova Larga z opery Serse (Xerxes), Ave Maria, op. 52, č. 6 Franze Schuberta a už zmíněného Albinoniho Adagia v úplném závěru s ostatními skladbami, přičemž se obvyklým způsobem střídaly skladby pro varhany se skladbami pro oba nástroje. Některé z nich byly pak několikavěté, např. Sonata G dur Jeana-Baptisty Loeilleta of London, případně tvořily blok žánrově podobných skladeb, jako bylo zařazení třech fug Jana Křtitele Vaňhala, jiné jsou naopak skladby poměrně krátké, takže v úhrnu na koncertu zaznělo zhruba hodinu a půl o něco více než tucet kompozic. Lze říci, že spojení trubky a varhan, respektive vybraných skladeb pro tyto dva nástroje v provedení předních interpretů této hudby je velice šťastné i proto, že projevy jich obou se vzájemně vyvažují a umocňují. V zářivém a pronikavém, a přitom velice kultivovaném tónu trubky vynikne nádhera melodií, v logice varhanních fug se pak vyjevuje vnitřní historická kontinuita zařazením skladeb Čechů Černohorského a Vaňhala a Bachova předchůdce Buxtehudeho, za nímž Bach putoval přes celé Německo, přičemž v géniu německého skladatele celá tato hudební problematika představuje absolutní nepřekonaný vrchol, jemuž odpovídá intenzita zážitku na koncertě. Zdá se pak, že nebylo jiné volby pro přídavek, než zopakování Albinoniho Adagia, které v sobě má rovněž cosi z důvěrně známé definitivnosti.

Jan K. Čeliš
Recenze pro České doteky hudby, červen 2013