Zapadlá nabíječka

Tento komentář bych nepsal, kdyby nebyl zvláštním dokladem toho, co zvláště v poslední době sleduju či co se udá, totiž souvislosti mezi dvěma „světy“, tím veřejným (souvisejícím s tématem přístupu k realitě, způsobem uvažování a hodnocení) a tím veskrze osobním (souvisejícím s každodenností a zároveň, právě v kontextu s tím prvním, nějak mimořádným), tedy, pokud je to tak možné říci, vlastně s tématem posledních let, totiž „vrstvami vědomí“.

Vše se odehrává na dvou různých místech, tím prvním je sraz germanistů v restauraci Směmovna kousek za obchodním domem Kotva, kde jsem se kromě někdejších spolužáků na Filozofické fakultě (byly tam vlastně dva okruhy/kruhy, studenti germanistiky a anglistiky a studenti „němčiny“ a „holandštiny“) setkal s dnes třiaosmdesátiletým profesorem Jiřím Stromšíkem, také překladatelem především Eliase Canettiho a Franze Kafky, tím druhým u mě doma v časném ránu po návratu z Prahy.

S panem profesorem jsem zapředl debatu o dnešním rozpadu hodnot, v níž jsem mu položil otázku, co si myslí o příčinách dnešního stavu eskalace protichůdných názorů a rozjitřenosti komunikace ve veřejném prostoru. Mezi odpověďmi padla celá řada těch velmi zajímavých, z nichž zaznamenávám alespoň dvě, v jedné je jedna z klíčových myšlenek, že důležité dnes je ne to, „co“ se říká, ale „kdo“ to říká, v druhé pak pan profesor uvedl příklad vágnosti argumentu jakési žaloby aktivistů proti státu ve Švýcarsku, že nedostatečně ochraňuje přírodu, přičemž vymezení toho, co je „dostatečné“, vlastně „nedostatečné“, se neopíralo o nic konkrétního.

Obojí pak velmi dobře zapadá do věty, která by se možná dala nazvat tezí, totiž že příčinou dnešní situace je opuštění principů, které v evropské kultuře přinesl „osvícenský racionalismus“. Možná že to uvádím až příliš jednoznačně, že to takto rezolutně neuváděl, v každém případě jsem mu potvrdil, že znám tento jeho pohled na svět (bylo by zajímavé jej i doložit jeho stylem přednášek, které vždy vycházely z určitých myšlenkových vzorců, zatímco třeba ty Vladimíra Binara, opět zjednodušeně řečeno z „vcítění“, tj. Einfühlung, to je binární literární termín [výraz nemá nic společného se jménem mého literárního guru]), nicméně nesouhlasil jsem s tím, že osvícenský racionalismus je jedinou kotvou evropského myšlení, a uvedl mu „moje“ obvyklé příklady ze Zobecnělé estetiky R. Calloise, totiž totožný tvar spirály u „živého malého“ šneka „neživé gigantické“ vesmírné galaxie, který ukazuje, že Aristotelův konstrukt protikladů (v knize Kategorie), z něhož pak vycházejí třeba W. Humboldt v klasifikaci jazyků či Linné v taxonomii živé říše (ale i možná i princip „zapnuto/vypnuto“ či „nula“ a „jednička“ u počítačů), není jediný „správný“, byť se úspěšně prosadil právě jako základ evropské kultury, jako druhý pak „rhizomatické myšlení“, lišícího se právě od toho „stromového“ (arborescentního) v knihách G. Deleuze a F. Guattariho Tisíc plošin.

Pan profesor se nedal a argumentoval, že tyto nové koncepty přicházejí s vykonstruovanými pojmy, které vlastně nic neznamenají a jsou pouze cestou k tomu, aby se příslušní autoři zviditelnili, dostali do veřejného diskurzu. Uvědomil jsem si, že toto byl také jeden z nejsilnějších argumentů kritiky některých směrů (třeba new criticismu již v šedesátých letech), nicméně – formuloval jsem si to až později – že si myslím, že pan profesor „nemá pravdu“, což ale vůbec neznamená, že mám „navrch“, protože jsem v tu chvíli nebyl schopen (a vlastně ani ochoten) právě „racionálně“ argumentovat (vlastně mým záměrem nebylo nějak „prosazovat“ své stanovisko). Ale zároveň jsem si uvědomil onu hodnotu celého toho rozhovoru, respektive „jasného“ vyjádření Jiřího Stromšíka, který mě v onom dialogu přiměl „jasněji“ si uvědomit souvislosti. A druhým krokem v této úvaze pak bylo, že právě dialog je oním základním momentem a kořenem evropské kultury (už někdy „od Platona“), který je dnes v podstatné míře narušen (neschopnost se domluvit přes „vykopané příkopy“ např. v politice). A za zmínku, byť v tomto kontextu jen na okraj, zde možná stojí, že jsem hodně z toho smyslu dialogu pochytal v knížkách Karla Hvížďaly.

A ten moment mé nedostatečné odpovědi jsem si uvědomil posléze, kdy jsem měl argumentovat, že vlastně každá filozofie (každá kultura) si vytváří svůj „slovník“, v tom pojmenování to přece spočívá, měli ho církevní otcové (nedávno jsem v jednom komentáři argumentoval tím, jak dnešní církev užívá odkloněný význam původního slova „církev“, jak je popsána v De civitas Dei sv. Augustina, což souvisí s dnešním odlišným chápáním „majetkových zákonů“), měl ho Hegel či (mně dost nesrozumitelný) Kant, má ho Foucault (kterému naopak „rozumím“). A otázka je, kde je ta „vazba“ mezi realitou a jejím pojmenováním, tedy taková vazba, která je relevantní a není napadnutelná, že by to byla jen sebestřednost někoho, kdo se chce předvádět intelektuálním výkonem.

Takže můžu poděkovat panu profesorovi (odmítl jsem jeho skromnou „korekturu“ pan Stromšík s tím, že to je „německý“ přístup, který znám z lektorátu v Drážďanech, „Herr Cééélis“) za ty pro mě podnětné (vždy podnětné) chvíle takovýchto setkání.

Nu a dostávám se k té druhé události, která se octla, vlastně coby výsledek celé úvahy, v názvu tohoto příspěvku. Unaven po cestě, která je s mými oslabenými plícemi vždy poněkud náročnější než tomu bylo před pár lety, probral jsem se ráno v posteli s pocitem, že „něco nehraje“. Intuice mně napovídala už když jsem šel spát, ale v tu chvíli jsem nebyl schopen ji „vyhodnotit“, a došlo k tomu až ráno. Na poličce vedle postele neležela nabíječka k mému telefonu. Mám ji tam od doby, kdy podobnou má moje žena ke svému telefonu, abych zabránil případným záměnám. A je dost důležitá vzhledem ke stáří mého telefonu (ten příběh nebudu tady vykládat, faktem je, že mám obavy, že kdyby se ztratila, budu mít potíže sehnat jinou, nebo se tak aspoň domnívám). Přes nedospalost jsem v tu chvíli vyskočil a probudil ženu, jestli o nabíječce neví, jestli ji v rámci včerejšího hektického úklidu (zase nebudu popisovat jakkoli důležitý kontext, jasné je jen, že prostě spěchala s převlékáním teplejších peřin na zimu).

Že prý ji nikam nedávala, že musela „spadnout při převlékání “ pod prkno do úložného prostoru. Musím teď zdůraznit, že záměrem tady není pomlouvat ženu, která se stará o mě a vnoučata, vaří a žehlí (jak bývají ta citovaná kritéria) a už vůbec ne rozebírat tady soukromé věci, ale o ono téma „slovníku“, který pojmenovává realitu. Nabíječka opravdu „sklouzla“ pod prkno, a mně se už nepodařilo usnout, až někdy po dvou hodinách. Proč tedy o tom píšu? Za prvé, protože v oněch dvou hodinách nespánku či polospánku jsem si uvědomil to, že jsem pro každodennost svého osobního života „vytvořil“ slovník, v němž svou specifickou definici mají slova jako „přemisťovat“ (to je součást úklidu, kdy věci, které mají své určité místo, a přiznávám, že když má „přijít návštěva“, není zrovna v přijatelném vzorci uklizeného bytu, když mám „kalhoty přes křeslo“, jsou přesunuty někam jinam podle nějaké představy pořádku v bytě, a pak ovšem také hrozí, že budu ztrácet čas jejich hledáním věcí, u nichž jsem očekával, že po nich sáhnu a budu moci včas odejít), „spadnout“, „vypadnout“ či „vyklouznout“, což jsou vlastně synonyma pro události, které jsou podobné té právě zmíněné a které je myslím nadbytečné na tomto místě nějak podrobněji líčit s jedinou výjimkou poznámky, že mě někdy opravdu stresují.

A za druhé, že celý tenhle komplex dvou události je ukázkou právě dvou vlastně naprosto odlišných situací, odehrávajících se velmi krátce po sobě a odkazujících na jedné k onomu „přirozenému světu“ (či Lebenswelt), který je podstatný v mém úhlu pohledu na to všechno (ty argumenty, převzaté od R. Calloise či rhizomatiky jsou toho součástí), na druhé ke světu „pojmenování“, jazyka a jeho vztahu k realitě a zároveň dialogu, jakým byl  právě prostoru debaty dvou mužů tuto realitu reflektující a na druhé straně jedné hloupé chvíli nad ránem doma. A uvědomuju si, že tento „komentář“ by mohl mít parametry eseje, jaké se mi ne právě tak často podaří napsat. Možná, že je to vůbec jedna z prvních. Díky panu profesoru Stromšíkovi a mé pořádkumilovné ženě.