Zahajovací koncert Dvořákova festivalu na Sychrově

Zahajovací koncert Dvořákova festivalu na Sychrově

Antiquarius Consort Praha / Karolína Janů
Zámecká galerie státního zámku Sychrov, 2. června 2012, 15.00
Dvořákův festival 2012 / 57. ročník / 2. – 24. 6. 2012

V sobotu 2. června byl na státním zámku Sychrov zahájen už 57. ročník velkého regionálního festivalu, projektu, propojujícího více než dvě desítky měst tří českých krajů, myšlenku Dvořákova odkazu v interpretacích napříč hudebními žánry i samotnou hudbu s dalšími oblastmi kultury a turismu. Ve skvostném prostoru Zámecké galerie festival uvedl pražský soubor Antiquarius consort a mladá úspěšná mezzosopranistka Karolína Janů. Antiquarius consort je sdružení hudebníků, které vede jeden z nejvýznamnějších představitelů české školy autentické interpretace, houslista Václav Návrat. Návrat, fascinován kdysi interpretačním pojetím prof. Miroslava Venhody a Pražských madrigalistů, jejichž byl členem, inicioval sám několik souborů staré hudby, např. též Musica divina Praga či Beethoven Trio Praga, s nimiž vystupuje, někdy i ve spojení více z nich, i jako sólista s repertoárem barokních koncertů. Soubor, při některých příležitostech vystupující dle potřeby, jak je to ostatně pro tělesa tohoto typu charakteristické, v proměnlivém složení, se na dvořákovském zahajovacím koncertu představil jako kvarteto v obsazení Václav Návrat a Simona Hurníková - klasicistní housle, Ivo Anýž - klasicistní viola, Petr Hejný - klasicistní violoncello. Karolína Janů se orientuje rovněž na starší hudbu, což se projevilo již v programu bakalářského koncertu na Hudební fakultě AMU pod vedením prof. Jany Jonášové (A. Vivaldi, G. F. Händel, A. Scarlatti, W. A. Mozart, A. Dvořák, G. Donizetti, G. Rossini) a tématem bakalářské práce (postava hraběnky u Baumarchaise, Da Ponteho a Mozarta), ale i dalšími úspěchy v soutěžích i koncertech v Evropě i zámoří i současném studiu na Rotterdamské konzervatoři.

Volba Sychrova jako už pravidelného místa zahájení festivalu je dána jeho historickým kontextem místa, tedy Dvořákových návštěv Turnovska od sedmdesátých let předminulého století, jimiž započala spolupráce a koncertů s turnovským Zpěváckým spolkem, jehož byl Antonín Dvořák (vedle Smetany a Bendla) čestným členem, hudebního a společenského dění v Turnově, které po druhé světové válce vyvrcholilo v roce 1951 založením festivalu Dvořákův Turnov a Sychrov. Samotný sychrovský zámek Dvořák sedmkrát navštívil, dojížděl sem za svým dlouholetým přítelem Aloisem Göbelem, správcem zámku, a zámecký park jej inspiroval k řadě skladeb.

Program zahajovacího koncertu byl koncipován s dramaturgií obvyklou pro Návratovy jevištní prezentace, tedy jako ucelený a vyvážený program ze skladeb české a evropské hudby devatenáctého století, přičemž jedním z momentů rytmu představení bylo prostřídání instrumentální a vokální hudby, a až na výjimky v chronologickém pořadí autorů tak, že dvě skladby Antonína Dvořáka, jimiž se řadí do konceptu festivalu, jsou zařazeny na závěr koncertu. Jako první byl uveden Smyčcový kvartet d moll, jedno ze dvou známých děl tohoto druhu klasika české hudby Jakuba Jana Ryby (1765 – 1815), následovalo Exsultate, jubilate, původně čtyřvěté (2. věta jako recitativ) latinské moteto pro soprán a orchestr Wolfganga Amadea Mozarta (1756 – 1791), komponované v Miláně během jeho poslední italské cesty v roce 1773 a uvedený tamtéž kastrátem Rauzzinim, který zpíval v dnes méně známé Mozartově opeře Lucio Silla tamtéž, a třetí skladbou období klasicismu byl Smyčcový kvartet d moll, op. 76, Josepha Haydna, druhý z poslední autorovy velké řady šesti smyčcových kvartetů, věnovaných hraběti Erdödimu, který bývá nazýván rovněž „Kvintový“ podle úvodního motivu skladby (hned následující, třetí kvartet, je jeden z nejproslulejších, C-dur, zvaný „Císařský“). Druhou trojici skladatelů, už období romantismu, uvedlo Ave Maria Franze Schuberta a jeho další dílo, Kvartetní větu c moll z r. 1820 Allegro assai (posmrtně vyd.), dále pak Panis angelicus, původem předposlední sloka hymnu Sacris solemnis, zkompovaného z podnětu papeže Urbana IV. sv. Tomášem Akvinským při příležitosti Slavnosti Těla a Krve Páně (lidově známé jako Boží Tělo) v roce 1264 a v hudební historii několikrát zhudebněná, nejznáměji – a zde právě na programu – v roce 1872 francouzským skladatelem a varhaníkem německo-belgického původu Césarem Franckem pro tenor, harfu, violoncello a varhany. Program konečně uzavřely instrumentální Dva valčíky, op. 54, Antonína Dvořáka, a jeho Ave Maria ze Tří duchovních písní, op. 19b.

Je pozoruhodné, jak skladby vlastně v mnohém různorodé (odhlédněme od až překvapivé podobnosti skladeb českého Jakuba Jana Ryby a vídeňského Josepha Haydna) působí v interpretaci jednoho uměleckého seskupení kompaktně. Tento pocit lze jistě připsat mimo jiné podílu zřetelně vyjádřeného interpretačního názoru Václava Návrata a jeho kolegů, který se opírá o studium dobové literatury a pramenů, zcelující v transkripcích i skladby, které byly původně určeny pro jiné obsazení a která Návrat upravuje pro konkrétní potřebu konkrétního souboru. To nicméně vůbec neodporuje tehdejší hudební praxi. Kromě toho je zřejmý i, rovněž v kruzích tzv. autentické či poučené interpretace obvyklý, názor, že hudbu je zajímavější provozovat jako živoucí energii než pořizovat „mrtvé“ nahrávky. To samozřejmě nemůže platit nikdy absolutně, a i v případě Antiquaria Consortu máme k dispozici pozoruhodnou muziku, např. Triové sonáty Františka Ingáce Antonína Tůmy, vydané v nakladatelství Arta Records, v němž byla realizována řada nahrávek na dobové nástroje, interpretů podobně zaměřených (např. několik alb M. Pospíšila a jeho Ritornella), či Smyčcové kvintety Josefa Myslivečka či Šest orchestrálních trií J. V. Stamice v podání Pro ante antiqua Praha, souboru, v němž vedle Návrata účinkují i někteří další hudebníci „společní“ s Antiquariem Consortem. To už se ale pouštíme mimo rámec našeho zadání, přestože – podle mého názoru – tyto věci spolu úzce souvisejí.

Václav Návrat a jeho kolegové v souboru si v každém případě uložili nelehký úkol. Jejich přístup k hudbě skrývá totiž řadu nástrah. První z nich je hned v samotném hudebním materiálu, zvláště pokud se jedná o raný klasicismus či předklasicismus, v němž v některých větách bývá postaven part prvních houslí jako sólový vůči „doprovodu“ ostatních nástrojů, hrajících delší pasáže mnohdy v ostinatu, a zároveň naráží na náš zaběhlý estetický kánon, podle něhož „nemá být“ sólový, nýbrž součástí kompaktního zvuku komorního tělesa. Druhou záludností jsou klasicistní nástroje, které sice na první pohled „vypadají“ jako ty, na které jsme běžně zvyklí, ale jsou spíš svou zvukovou kvalitou v mnohém podobné těm barokním, s tím rozdílem, že je příliš nevnímáme jako „historické“ především na základě vizuálního efektu nejnápadnějšího jejich znaku, totiž smyčce ve tvaru luku (jinak se konstrukčně liší spíš v několika drobných doplňcích jako jiným typem podbradku), takže jsme opět jako posluchači v rozporu, protože „vidíme“ běžné housle a houslista je odkázán na intonačně citlivější střevové struny, které vyžadují i jiný způsob techniky hry. Vzhledem k tomu, že v některých partech má „docela dost rychlého hraní“, interpretace klade značné nároky, přičemž výsledný efekt pak nemusí být strhující v tom smyslu, jak jsme zvyklí u dnešních nástrojů se zcela jinými akustickými dispozicemi. K čemu se může ale interpret obrátit, to je úžasná a nezaměnitelná barevná kvalita, jakási vnitřní meditativnost, která je novým nástrojům nepřístupná.

Je třeba říci, že z instrumentálních skladeb, které Antiquarius Consort na koncertu v sychrovské zámecké galerii zahrál, byla nejzdařilejší druhá věta Haydnova „Kvintového“ kvartetu, která byla svým kompaktním zvukem a precizností, ale i nevtíravou plností zvuku ohromující. Zmíněná možnost barevných odstínů vynikla i v Rybovi, kde zvláště v kánonu pozoruhodně znělo barevné odlišení prvních a druhých houslí, což spolu s charakteristickou hravostí, kterou u Ryby nejsme příliš zvyklí vnímat, přinášelo velmi příjemné potěšení. I ostatní čísla zněla dobře, rychlé věty díky Návratovu rtuťovitému charakteru svižně a se spádem, přičemž se umělci vystříhali dnešního nešvaru neadekvátně rychlých temp. K velmi dobrému pocitu posluchače, který si mohl z koncertu odnést, přispělo vedle skutečnosti, že za hodinu a půl programu zaznělo množství pozoruhodné muziky, to, že celý repertoár od Ryby přes Mozarta až po Dvořáka zněl v jednom duchu, aniž by se přitom posluchač nudil jednotvárností či měl pocit násilného vtěsnávání do určitých stylových vzorců. Řečenou kompaktnost podpořilo i to, že všechna zpěvní čísla upravil Václav Návrat (jak už zmíněno), pro obsazení smyčcového kvarteta.

Díky tomu, obráceně řečeno, byly i pro se skladbami obeznámené posluchače skvělým zážitkem zpěvní sóla v podání Magdaleny Janů. Ta se zhostila svého úkolu s technickou svrchovaností, její silný hlas přitom nepostrádal lehkost a v příslušných skladbách, především v Panis angelicus a druhém, Dvořákově, Ave Maria i vroucnost, která umocňovala už několikrát zmíněnou barevnou a stylovou kompaktnost, nyní zpěvního partu s kvartetem. Noblesní a přitom srdečné vystupování pěvkyně s překvapivě vyzrálou interpretační dovedností, zahrnující i v detailech řadu poloh, završovalo – přitom bez jakékoli stopy podbízivosti – emotivnost hudby, a mohlo utvrzovat povznášející pocit z celého hudebního odpoledne.

Tento výraz jsem použil záměrně, neboť nesmím opomenout ještě i společenskou rovinu zahajovacího koncertu Dvořákova festivalu. Před vlastní produkcí vystoupili v zámecké galerii, tak jako každým rokem ti, kteří přispěli k realizaci celého festivalu. Jako první tradičně kastelán státního zámku Sychrov Miloš Kadlec, poté starostka města Turnova paní PhDr. Hana Maierová, a konečně i ředitel společnosti České doteky hudby, Em-Art, o.p.s., která od roku 2007 festival pořádá, Bc. Miroslav Matějka. Bývá zvykem, že na zahajovacím koncertu zazpívá u busty Antonína Dvořáka, jehož jméno je v názvu festivalu (busta byla odhalena v červnu roku 1951, tedy v roce vzniku samotného festivalu), turnovský pěvecký sbor Antonín Dvořák, který je nositelem oné dvořákovské tradice už od roku 1861, kdy byl pod názvem Zpěvácký spolek založen. Tentokrát vystoupil, stejně jako v minulých ročnících pod vedením současného sbormistra, ředitele turnovské ZUŠ Bohuslava Lédla, nicméně s malou změnou oproti minulým ročníkům, totiž nikoli před vlastním koncertem, nýbrž po jeho ukončení. Na Sychrově, místě s géniem loci, byl tak zahájen letošní festival s mohutnou tradicí, ale zároveň s inovačním potenciálem, jak ukazuje jeho bohatý program, v tomto obohacený o několik dalších pozoruhodných formátových položek, především snad uvedení Šumných stop v Poděbradech. Ale to už je námětem pro jinou recenzi, stejně tak jako skutečnost, že slavná Rohanovy alej na Sychrově, jedna z pozoruhodných historických alejí nejen v Českém ráji navazující na zámecký park plný vzácných dřevin, se letos na podzim rovněž dočká výrazné obnovy.

Recenze pro DČH, 5. červen 2012