Z někdejších kompozic studentů LG / Film (VI)

České válečné filmy posledních let

V posledních letech se točí čím dál víc filmů s válečnou tématikou, nejčastěji z doby druhé světové války. Je to poněkud překvapivé padesát let od doby, kdy tyto události byly přítomností. Kdo ale tuto vlnu vlastně odstartoval? Já osobně si myslím, že to byl v roce 1998 Vladimír Michálek se svým velmi úspěšným titulem Je třeba zabít Sekala. Příběh kováře Jury Barana, který musí zabít, aby mohla jeho rodina žít, zaujal odbornou porotu natolik, že se tento film stal se svými 11 soškami nejúspěšnějším v historii Českých lvů. Filmy doby následující ne tento titul více či méně navazují, i když každý z nich má svůj vlastní příběh a pojetí.

Film Všichni moji blízcí byl natočen o rok později a rozhodně nebyl ani z poloviny úspěšný, tak jako jeho „předchůdce“. Hlavní myšlenkou bylo vyjádřit úctu a poděkování britskému obchodníkovi Nicholasi Wintonovi, který během války zachránil stovky židovských dětí. To bylo sice splněno, ale jinak film nepůsobí strhujícím příběhem, jak bychom mohli očekávat.

Také dílo Milana Cieslara Pramen života nezaznamenalo žádný velký úspěch ani u diváků, ani u kritiky. Přesto na mě osobně zapůsobil velmi silně, a to hlavně naturalistickým znázorněním prostředí nacistického sanatoria Isolde, kde jsou dívky, většinou proti své vlastní vůli (jako hlavní hrdina Grétka, skvěle zahraná mladou slovenskou herečkou Monikou Hilmerovou), schovávány a připravovány na funkci rodiček čisté německé rasy.

Téhož roku byl natočen mnohem úspěšnější titul autorské dvojice Hřebejk-Jarchovský Musíme si pomáhat, který patří mezi mé nejoblíbenější filmy vůbec. Tvůrci tu použili osvědčený formát tragikomedie a rozhodně se jim to vyplatilo. Příběh manželů Čížkových, kteří během války ukrývají židovského uprchlíka Davida a paradoxně se kvůli němu musí bratříčkovat s nacisty a snášet pohrdání sousedů, vyhrál 5 sošek Českých lvů a dostal se do užší nominace v hodnocení Americké akademie filmového umění a nebyl daleko od zisku samotného Oscara.

Jako nejambicióznější (a nejnákladnější) projekt české kinematografie vůbec se jeví film otce a syna Svěrákových Tmavomodrý svět. Získal sice sedm sošek, ale na hlavní metu, ocenění za nejlepší film roku, nedosáhl. Největším lákadlem měly být letecké bojové scény, které v porovnání se zahraničními filmy působily řece jen trochu rozpačitě. Ale na druhou stranu se film může pochlubit vynikajícími hereckými výkony jak předních českých herců, tak i nových mladých objevů a silným, snad až dojemným příběhem lásky a přátelství.

Nejnovějším titulem z válečného období jsou Želary Ondřeje Trojana natočené podle knižní předlohy Květy Legátové, která by mohla být registrována jako nejstarší debutantka-spisovatelka u nás, možná i ve světě. Krutý příběh něžné lásky, jak je film často nazýván, vypráví osud mladé, nedostudované lékařky Elišky (za jejíž ztvárnění si Aňa Geislerová právem vybojovala Českého lva za hlavní ženskou roli), která se musí po prozrazení její protiřímské činnosti vzdát dosavadního života a ukrýt se v malé vsi vysoko v horách a proti své vůli se vdát za místního prostého usedlíka Jozu, do kterého se i přes počáteční antipatie zamiluje a tak při jedné ze závěrečných scén, kdy Joza umírá, vytáhne nejedna divačka (možná i divák) kapesník. Výše zmíněné tituly jsem měla možnost vidět a tak můžu s čistým svědomím prohlásit, že téměř všechny patří k nejlepším počinům české kinematografie posledních let, což ostatně dokazuje i součet sošek Českých lvů, které dohromady vybojoval. A číslo 28 rozhodně není nízké.

Speciální efekty v Tmavomodrém světě

Film Tmavomodrý svět vypráví o tíze a lehkosti v dramatických životních osudech rytířů moderní doby. Napínavý, hluboce lidský příběh o jednom velkém slapském přátelství napsal Zdeněk Svěrák. Jeho hrdiny jsou českoslovenští piloti, kteří odešli po okupaci v roce 1939 bojovat jako stíhači do Anglie. Na Tmavomodrém světě nechali Jan a Zdeněk Svěrákovi pět let života. Připravovali jej již od dokončení Kolji. Pečlivé přípravy projektu nakonec vyústily v nejrozsáhlejší a nejnákladnější natáčení v dějinách české kinematografie, aby s nevídaným rozpočtem 230 milionů korun nakonec vznikl snímek, na který by v Hollywoodu se stejným rozpočtem pomalu nenatočili ani reklamu. Když totiž kdekoli v zahraničí slyšeli o tom, co všechno chce Jan Svěrák ve filmu mít, o všech těch vzdušných soubojích a leteckých operacích, málokdo věřil v konečný úspěch.

Snímek, jehož vznik by byl skutečně nemyslitelný bez filmových triků a speciálních efektů, našel partnera ve studiu počítačové animace, postprodukce a filmových efektů Universal Production Partners. Pro film zde bylo digitálně zpracováno 189 trikových záběrů s délkou všech záběrů přesahující patnáct minut. Objem zpracovaných dat převýšil 3000 GB, záběry se vyráběly deset měsíců. V některých z nich bylo použito více než 40 vrstev. Na některých tricích se začalo pracovat dokonce s dvouletým předstihem. Do detailu vymyšlené záběry sice vypadají jako „dovezené z Hollywoodu“, ale vznikly v Praze v počítačovém studiu. Kvůli trikům byl najat speciální poradce Denis Low, který mimo jiné spolupracoval na multioscarovém filmu Anglický pacient. Ale i on byl se scénami studia UPP velmi spokojen.

To, že všechny efektní akce uvidíte ve filmu tak, jak byly popsány ve scénáři, je z velké části zásluha režiséra speciálních efektů Miloše J. Kohouta. Tvůrčím způsobem zkombinoval klasické trikařské postupy s možnostmi nejmodernějších počítačů a díky tomu se v Tmavomodrém světě objevují situace, které by jinak vůbec nemohly vzniknout.

Realizačně nejnáročnější scénou filmu bylo nouzové přistání pilota Vojtíška na louce ve Francii. Letadlo v jednom záběru přeletí nízko nad kamerou a zezadu pak vidíme, jak tvrdě dosedne na louku. Pro tento jediný záběr byla navržena speciální konstrukce – model Spitfiru v měříku 1:4 byl zavěšen na rameno, které se pohybovalo po kolejnici, přičemž potřebnou dynamiku dodávalo pohybu bangee jumpingové lano. Specialisté u UPP pak vyretušovali v počítačích nosnou konstrukci letadla, přidali kouř a vyměnili mraky. Miloš J. Kohout se u všech trikových scén snažil natočit co nejvíc „základu“ v reálu. Takové záběry se pak dají kombinovat s dalšími vrstvami. Příkladem může být scéna „Útok na vlak“, šlo o jednu vrstvu se střelami a druhou s kokpitem. Základem záběru byl ovšem skutečný vlak jedoucí ve skutečné krajině. Průlet nad vybuchující cisternou byl natočen na modelu vagónů v měřítku 1:2 několik měsíců poté a ostatní z celkového počtu třinácti vrstev vznikly už přímo v počítači.

Někdy působí trikový záběr ve svém technickém zpracování nepřirozeně a pak je třeba ho oživit drobnou nedokonalostí, například dodatečně vyrobeným chvěním kamery. Tmavomodrý svět je po audiovizuální stránce doslova fascinujíc záležitostí, technicky dokonale zvládnutou, ohromující tím, jak sugestivně i v omezených podmínkách lze bojové scény natočit, aniž by se na nich jakkoli podepsal handicap podmínek středoevropské kinematografie.

Je samozřejmé, že Česká republika nemůže principiálně konkurovat americkým filmům, které jsou několikanásobně dražší než Tmavomodrý svět. K nim by patřil například Matrix. V Matrixu se používá metoda Bullet time pro zpomalení reálného času. Je to kombinace snímání asi 120 fotoaparátů, dvou kamer s vysokou snímací rychlostí a technologie Blue green. Dalšími velice náročnými filmy byly Jurský park, Titanik a Pán prstenů. V dnešní době už by se vizuálně atraktivní film bez nějakých efektů asi neobešel, protože snaha zachytit něco nevšedního, možná nereálného, nám jinou možnost než použití počítače nedává.

Český film / Srovnání filmové tvorby Jana Hřebejka a Davida Ondříčka

Tvorba Jana Hřebejka vychází především z prostředí naší země za totality (filmy Pupendo a Pelíšky) nebo z doby druhé světové války (Musíme si pomáhat). Jeho poslední film Horem Pádem se této řadě do značné míry vymyká.

V Pupendu a v Pelíšcích se děj zaměřuje na rodinu a má téměř jedinou dějovou linii. Různé příběhy a problémy postav od sebe nejsou příliš vzdálené. Také se mi zdá, že režisér do svých filmů obsazuje tytéž herce, jako Boleslava Polívku a Jaroslava Duška. Opřít se může samozřejmě i o výkony herců jako jsou Jiří Kodet, Miroslav Donutil nebo Eva Holubová. I když jsou to herci rozhodně kvalitní, tak v dalších filmech prostě nic moc nového nepředvedou. Filmy se mi pak zdají svou formou jeden jako druhý. Děj a postavy jsou sice jiné, ale stavbu mají v podstatě stejnou.

V Hřebejkových filmech jsou pravda obsaženy divácky vděčné humorné scény, je otázka, zdali ovšem neoslabují tragičnost osudů jednotlivých postav. Jsou to filmy, které napoprvé zaujmou a pobaví, ale příště byste si už nejspíš pustili něco jiného. Tomu se vymyká poslední Hřebejkův film Horem Pádem. I když je to také tragikomedie, humorných scén je v něm mnohem více. Prostupuje se tu několik dějových linií a také herecké obsazení je o poznání širší (Jan Tříska, Jiří Macháček, Pavel Liška a další).

David Ondříček je režisérem, který se pokusil i žánr crazykomedie. Jeho inspirací byl pro něj vždycky, jak sám tvrdí, humor Monty Pythonů nebo Mistra Beana. Jeho filmy jsou Šeptej, Samotáři a Jedna ruka netleská. Na scénáři k filmu Šeptej se podíleli Jan Novák, v Chicagu žijící autor Formanova životopisu a Jan P. Muchow, protagonista skupiny Ecstasy of st. Theresa. Ondříček ve filmu Šeptej spojil kvalitní herce jako je Tatiana Vilhelmová a Martin Myšička s hudebníky, kteří vnesli do filmu improvizaci. Dalším Ondříčkovým filmem jsou Samotáři, kteří snad měli být něco jako generační výpověď nebo tragikomedie o mladých lidech, kteří se na konci dvacátého století pokoušejí uprostřed velkoměsta nalézt lásku. Jejich vztahy je ale dovedou jenom zpět do samoty. Celý film detailně prokresluje charakter jednotlivých postav. Posledním Ondříčkovým filmem je Jedna ruka netleská, který je pojatý jako černá komedie. Na scénáři se podílel i režisér Petr Zelenka.

I když jsou si oba režiséři podobní typem filmů, jaký vytvářejí, jejich pojetí se svou poetikou značně liší, každopádně jsou to od sebe rozpoznatelné výtvory s charakteristickou výpovědí každého z nich.

[Pochopitelně oba režiséři za dalších deset let podstatně rozšířili svou filmografii.]

Bolek Polívka

Bolek Polívka se narodil 31. července 1949 ve Vizovicích na Zlínsku. Už jako čtyřletého ho vzal otec s sebou na pódium ochotnického divadla. Později se vydal v jeho šlépějích a přihlásil se na brněnskou JAMU. V roce 1969 byl spoluzakladatelem Divadla na provázku. Jako mim, herec, režisér a divadelní autor slavil úspěchy doma i v zahraničí se svými originálními inscenacemi, spojujícími pantomimu a herectví. Inspiroval se komedií dell´arte, filmovou groteskou i klauniádou.

Bolek Polívka je všeobecně považován za šťastného člověka který kdykoliv vysype z rukávu pár veselých historek či vtipů. Tak působí v televizních pořadech Manéž či Bolkoviny. Není však pouze bavičem, ale především hercem, který s lehkostí zvládá i role vážné. Dokázal to například ve filmech Něžný barbar (1989) či Zapomenuté světlo (1996). Mistrně ztvárnil i filmové postavy ve snímcích Blues pro EFB (1980), Kalamita (1981), Balada pro banditu (1983), Poslední leč (1988), Sedím na konári a je mi dobre (1989), Pražákům, těm je hej! (1990), V žáru královské lásky (1990), Obecná škola (1991), Dědictví aneb Kurvahošigutentag (1992), Akumulátor 1 (1994), Ani smrt nebere! (1995), Král Ubu (1995), Suzanne (1996), Akáty bílé (1996), Pelíšky (1999), Eliška má ráda divočinu (1999), Musíme si pomáhat (2000), Kytice (2000), Cesta z města (2000), Vyhnání z ráje (2001), Z města cesta (2002), Útěk do Budína (2002) aj.

Pelíšky je komedie s neopakovatelnými hereckými výkony v mozaice rodinných rituálů, sek a trapasů, odehrávajících se na sklonku pohnutých šedesátých let. O filmu se začíná mluvit jako o kultovním českém filmu. Za první rok jej shlédlo v kinech více než jeden milión diváků.

Zapomenuté světlo je drama o vášnivém vztahu k lásce a životu. Bolek Polívka si zde zahrál hlavní roli vesnického faráře, který bojuje se státními úředníky i vyššími církevními představiteli za záchranu kostela, příběh se odehrává na sklonku osmdesátých let. Pro faráře Holého představuje víra v Boha neotřesitelnou hodnotu a navíc zápasí s pocitem vlastní zbytečnosti. Je bezmocný při setkání s chorobou milované Marjánky a stejně bezradný je před socialistickým režimem, který arogantně likviduje hmotné i duchovní hodnoty.

Dědictví aneb Kuvahošigutentag je komedie, která vypráví o tom, jak dokáže člověka změnit nenadálé štěstí. Bohuš Stejskal žije v malé moravské vesnici v domku na spadnutí. Své dny tráví jako řada jiných buď v práci nebo v hospodě. Jednoho dne však dojde k události, která od základů změní jeho život – do vsi přijíždí advokát, aby mu oznámil, že díky restituci mu připadne obrovský majetek po otci. Bohuš se stává milionářem. Náhlý přerod se neobejde bez komplikací a Bohuš se se svým novým postavením ne vždy snadno sžívá. Běh událostí má čím dál rychlejší spád a zdá se, že již probíhá zcela nezávisle na Bohušově vůli.

Boleslav Polívka je bezpochyby neobyčejně nadaný herec a je velkým přínosem pro českou kinematografii. Za film Zapomenuté světlo, v němž podal neopakovatelný výkon, získal Českého lva v kategorii nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli. Toto a další četná ocenění dokazují, že se v souvislosti s jeho hereckou činností mají čeští filmoví diváci na co těšit.

[Z odstupu asi deseti let je to docela zajímavý pohled na herce, který letos natočil – podle mého nepříliš povedenou „dvojku“ Dědictví, a vzhledem k finančním problémům s farmou není zas až tak úplně v největší pohodě. Ostatní nicméně beze zbytku platí.]

Filmová tvorba Saši Gedeona

Tento 34letý filmový scénárista a režisér, který se narodil v roce 1970 v Praze, se dostal do povědomí lidí hlavně díky svým dvěma celovečerním filmům – Návrat idiota a Indiánské léto. Již během studia na gymnáziu v Kladně se zajímal o výtvarné a literární umění. Po maturitě absolvoval zkoušky na FAMU, zde studoval obor filmová a televizní režie. Za několik studentských filmů, které natočil, byl několikrát oceněn.

Debutem Saši Gedeona bylo Indiánské léto, natočené 1995. V tomto poměrně krátkém filmu (trvá 65 minut) je zachycen lyricko-tragickou formou pocit prázdnoty mladých lidí a jejich tápavé hledání svého místa. Sledujeme projevy dospívání, pocity hrdinů dokreslují texty písní rakovnické skupiny Brutus. Vztahy mez dvěma dívkami a zároveň vztahy k dvěma mladíkům tvoří předivo křehkého příběhu o uzavřené, samotářské Kláře. Tráví konec léta se svou sestřenicí Marií u babičky. Marie je  jejím pravým opakem. Na místní diskotéce se Klára seznámí se dvěma kluky, co usilují o Marii. Po zkušenostech, které získá Klára po prožitých zážitcích, odjíždí z prázdnin vstříc dalším výhrám nebo prohrám.

Hlavní role ztvárnily Klára Issová, Olga Karásková, Jiří Ployhar, Robert Štěpánek a tatiana Vilhelmová.

Druhým celovečerním filmem je o 35 minut delší Návrat idiota, natočený v roce 1999. Je inspirován hlavním hrdinou Dostojevského románu Idiot Lvem Myškinem, „Čistý“, bezelstný František se po letech strávených v léčebně vrací ke svým příbuzným. Nic o jeho existenci nevědí. Řeší mezi sebou propletené, zapeklité vztahy, ve kterých František uvízne jako v síti, zamotaný do milostných, sourozeneckých, rodičovských konfliktů. Ocitne se v trapných i komických situacích. Se všemi cítí a všechno se ho dotýká. Snaží se pochopit věci, s nimiž se setkává poprvé. Hrdiny milostných rošád a kolizí jsou Olga, Emil, Anna, Robert. Ztvárnili je Tatiana Vilhelmová, Jiří Langmajer, Anna Geislerová a Jiří Macháček. Františka si zahrál Pavel Liška.

Oba filmy byly divácky velmi úspěšné a získaly řadu ocenění jak u nás, tak i na mezinárodních festivalech. Návrat idiota dokonce česká filmová akademie nominovala na Oscara. Také je spojuje stejné téma – komplikované mezilidské vztahy. Hrdinové jsou na prahu životních rozhodnutí, nikdo nechce udělat chybu, přitom mnohdy nevědí, co chtějí. Setkáme se s nezkušeností, nerozhodností, ale i vzájemnou tolerancí nebo naopak s vysokým egem a špatnou komunikací. Hlavní představitelé byli výborně vybráni, svých úkolů se zhostili skvěle.

Filmy, které mají něco společného

Znáte filmy Zelená léta, Přátelé bermudského trojúhelníku, Mág, Proč?, Pražská pětka, Masseba, Vandrovník, Blázni a děvčata, Poslední motýl, Tichá bolest, Slunce, seno a erotika, Houpačka, Krvavý román, Exchange of fire, Šakalí léta, Amerika, Učitel tance, Příliš hlučná samota, Cesta peklem, seriál Zdivočelá země nebo Eliška má ráda divočinu? Určitě si odpovíte, že většinu z nich jste už viděli. A víte tedy, že tyto filmy, ač se to na první pohled moc nezdá, mají něco společného. Není to námět, žánr ani doba, ve které se odehrávají. Je to herec, který v nich vystupuje.

Šakalí léta – muzikál, který v roce 1993 vznikl v režii Jana Hřebejka. Píše se rok 1959. V okolí budovy pražského hotelu Internacionál se pohybuje parta místních chlapců, se kterými se přátelí o něco starší číšník Eda. Mimořádný rozruch mezi nimi způsobí výstředně oblečený mladík Bejby, kterému se podaří u mladíků probudit zájem o rokenrolovou kulturu. Celý příběh končí dramatickým vlivem tehdejší doby, která nebyla schopna unést jejich pronikající vášeň.

Učitel tance – film natočený v roce 1994. Zvláštní příběh o lásce, tanci a neumírání se odehrává koncem čtyřicátých let. Do plicního sanatoria přichází mladý muž, taneční mistr Mayer. Jeho diagnóza je vážná – tuberkulóza. Své nemoci se však nepoddá a začne proti ní aktivně bojovat tancem i optimismem. Postupně získává další pacienty, kteří se dosud poddávali svému údělu. Zanedlouho však jeho nemoc propukne v plné síle a záludnosti. Tváří tvář smrti je zosobněním lidské odvahy a pozitivního přístupu k životu.

Zelená léta – český film režiséra Milana Muchny, který byl natočen již v roce 1985. obsahuje čtyři samostatné povídky ze života vojáků. Jde o autentické zobrazení mladého člověka, kde hlavními hrdiny jsou Luboš, Kony, Jarmila, matka a Honza.

V těchto třech filmech ztvárnil hlavní postavu (nebo jednu z hlavních postav) český herec Martin Dejdar. Muž, kterému je čtyřicet let, se narodil ve Vysokém Mýtě, vystudoval DAMU, celý život se věnuje divadlu a hraje v televizních pohádkách a inscenacích. V roce 1985 se poprvé objevil v povídkovém filmu Zelená léta a od té doby si zahrál už ve více než dvaceti českých filmech.

Martin Dejdar je normální člověk jako každý jiný – má svou rodinu, koníčky a přátele, ale vedle toho má velké herecké nadání. Není jednoduché vcítit se do postavy, kterou zrovna hraje. Není jednoduché přesvědčivě zahrát tak rozdílné postavy jako je seriózní inspektor, učitel tance, mafián Bernard, mladík se zájmem o rokenrolovou kulturu nebo bývalý letec. Martin Dejdar rád hraje mladé muže, kteří mají rádi zábavu a nebojí se podniknout něco „ztřeštěného“. Jedním z jeho nej)spěšnějších filmů je Učitel tance, za který dostal Českého lva za nejlepší herecký výkon v hlavní roli. Ve filmu Pánská jízda zase hraje hlavního hrdinu Viktora, který až do chvíle, kdy začíná příběh, absolutně netušil, jak funguje domácnost, co je žehlička, mikrovlnka, pračka či cokoli praktického. Byl úspěšný v práci, umí vydělávat peníze, je spíš technokrat než bohém a jejich rodina měla mezi seobu vždy velmi dobré vztahy. Ve vteřině se ale vše hroutí a začíná jiný život. Martin Dejdar tvrdí, že se mu tato postava hrála velmi dobře, přestože on má domácí práce rád.

V tomto souboru, šestém v pořadí, jsou kratší „písemky“, zadané jako domácí práce studentům druhého ročníku, na téma film. Většinou 1-2stránkové texty, které byly v originálech opraveny a oznámkovány. Jsou vytvořeny v době, kdy ještě počítač nebyl samozřejmostí, některé jsou tedy ještě psány rukou. Na rozdíl od „velkých seminárek“ v jiných souborech zde neuvádím jméno autora (resp. nechám si ho pro sebe).