Z někdejších kompozic studentů LG / Film (V)

České filmy, které získaly Oscara

Obchod na korze

Československý film režisérů Jána Kádára a Elmara Kose, natočený v roce 1965. Film vypovídá o Slovenském státu za druhé světové války, kdy se obyčejný život pod vládou fašistů měnil a mimo jiné probíhala rekvizice židovského majetku, neboli „přebírání“ židovského majetku Slováky. Hlavní hrdina filmu – drobný živnostník Tono (Josef Kroner), žijící v malém městečku, dostane dekret na obchod staré židovky (Ida Kamiňská). Obchod je však v podstatě prázdný, stará paní přežívá díky příspěvkům od židovské obce, a Tono, vzhledem ke své dobrácké povaze, jí není schopen vysvětlit, proč do obchodu přišel.

Ostře sledované vlaky

V roce 1866 natočil do té doby nijak známý mladičký Jiří Menzel, sotva odkojený školou, svůj první samostatný celovečerní film. Šlo o adaptaci knihy Bohumila Hrabala, vyprávějící o milostných nezdarech mladého panice, který nastoupil na železniční stanici v době druhé světové války. Křehký poetický příběh dokázal Menzel přetvořit, i díky hercům a výpravě, v podívanou plnou atmosféry doby, ale i skvělých režijních a kameramanských postupů.

Hlavní roli si netradičně zahrál zpěvák Václav Neckář, který se jej zhostil na výbornou, a právě díky němu má film kouzlo opravdovosti. Dále si zahráli Jitka Zelenohorská, Josef Somr, Libuše Havelková, Jitka Bendová, Vladimír Valenta (do té doby neherec) či ve své jedné z mála záporných rolí Vlastimil Brodský.

Snímek sice získal prestižní americkou cenu, ale současně se na dlouhá léta ocitl v komunistických trezorech, a společně se Skřivánky na niti se opět objevil na filmových plátnech až po roce 1989.

Kolja

Laskavá komedie o muži, který se domníval, že už nemůže být hůře, a netušil, že právě prožívá nejkrásnější chvíle svého života. Frantu a Kolju čeká dlouhá a složitá cesta za úsměvem a láskou… Jan Svěrák vás v hořko-sladké komedii zve do soukromí stárnoucího hudebníka, který chtěl fingovanou svatbou získat peníze na ojetého trabanta a získal příležitost starat se o cizí dítě. Chlapeček se jmenuje Kolja a poté, co jeho ruská maminka emigruje na západ, zůstane svému papírovému otci na krku. Malý a velký muž, byť oba nemluví stejným jazykem, si zakrátko najdou svou vlastní řeč. Řeči těch dvou porozuměla i americká filmová akademie.

Jan Svěrák chtěl natočit film pro Američany, protože chtěl Oscara. To se mu také povedlo. I když čeští filmoví kritici ho tady příliš dobře nehodnotili. V roce 1996 film Kolja získal americkou prestižní cenu za nejlepší zahraniční film.

České filmy s tématikou druhé světové války

Vhodným námětem pro filmy různých žánrů jsou často vypjatá období dějin. Jedním takovým byla druhá světová válka. Doba velkých událostí, které hýbaly světem, hrozných bojů a ničení, ale i pohnutých a často tragických osudů jednotlivých lidí, doba, kdy se plně projevila nejen nenávist všeho druhu, xenofobie, nacionalismus a pohrdání lidskými životy, které vedlo ke smrti milionů lidí, ale i lidská humanita, soucit a hrdinství.

V České republice vzniklo poměrně dost filmů, které mají děj zasazený do válečných let. Vlastně zahrnují celou řadu událostí, které u nás s válkou souvisely. Mnichovská dohoda, odtržení Sudet, následná okupace a konečně osvobození a pozdější dění. Mám na mysli například dnes hodně diskutovaný odsun sudetských Němců nebo perzekuce letců z Anglie. To vše je dodnes v povědomí našeho národa a je ztvárňováno i ve filmech. Dá se říci, že české filmy o válce se většinou liší od těch zahraničních. Cizí snímky bývají často nákladné velkofilmy, které se snaží komplexně ukazovat hlavně válku jako bojiště, kde se odehrávají slavné obrovské bitvy. U nás takový film nemůže vzniknout už jen z finančních důvodů. Vlastně prvním takovým pokusem byl film Tmavomodrý svět. V našich podmínkách to byly obrovské náklady. Proto na něm jeho tvůrci nakonec prodělali, i když měl v kinech velkou návštěvnost. Většina českých filmů se tedy zaměřuje na komorní příběhy, dramatické osudy jednotlivých lidí nebo rodin. Na první pohled se může proto zdát, že to není o válce. To ale není pravdy, i osudy civilistů mohou být silnými příběhy, které dokážou vypovědět hodně o tehdejší době.

Takový charakter měly už filmy, které se s válkou vyrovnávaly poměrně brzy po ní, a které vyjadřovaly – pochopitelně – vcelku jednoznačné stanovisko, a kromě toho také i dobovou ideologii komunistického režimu, jehož problematické vítězství bylo vlastně jedním z důsledků války. Takovými filmy byla třeba Němá barikáda, už z roku 1949, podle povídky Jana Drdy, a později, v šedesátých létech další dva – ještě černobílé – filmy, Vyšší princip (1960) či Hlídač dynamitu (1963). Přestože se dnes spíše zdůrazňuje schematičnost postav těchto a řady dalších snímků z prvních poválečných dekád, i v nich se jedná o komorní příběhy a nikoli o velká válečná panoramata.

První dílo, které si již zaslouží naši zásadní pozornost, jsou Ostře sledované vlaky. Film natočil v roce 1966 Jiří Menzel, tenkrát příslušník nové generace filmových tvůrců, kteří přinesli novou filmovou řeč (hovoří se o „nové vlně“). Také zde válečné události slouží spíš jako kulisa příběhu hlavního hrdiny. Film byl oceněn Oscarem za nejlepší neanglicky mluvený film, což je pro malou zemi, jako je naše, mimořádné ocenění, přestože – nebo možná právě proto, že právě tvorba šedesátých lét v našem filmu je plně srovnatelná s tvorbou světovou. Z téže doby pak pochází i druhý takto úspěšný film, ověnčený Oscarem, totiž Obchod na korze. V roce 1965 jej natočili podle novely Ladislava Grosmana   režiséři Jána Kadár a Elmar Klos. Není to tak úplně „český“ film, Kádár byl Slovák, ale kinematografie té doby byla československá a je třeba tedy zmínit i toto dílo. Ze spolupráce obou režisérů bychom měli uvést ještě i druhý snímek s názvem Smrt si říká Engelchen, podle románu slovenského spisovatele Ladislava Mňačka.

Divácký úspěch zvláště Ostře sledovaných vlaků nicméně zopakoval až po mnoha letech Jan Hřebejk snímkem Musíme si pomáhat. Základem je příběh ukrývaného židovského uprchlíka. Výborně napsaný scénář v sobě kombinuje zajímavou zápletku a celou řadu paradoxů, které vyústí v nečekaném závěru. Přestože je ve filmu řada komických scén, nerozplyne se původní silný příběh v pouhou situační komedii, ale komické momenty jej naopak ještě umocňují.

Filmů o životě lidí v tehdejším protektorátu vzniklo v posledních letech více. Mezi nejnovější patří třeba Želary nebo Je třeba zabít Sekala. Oba se odehrávají z větší části na venkově, v zapadlých místech, kam velké události zasáhly jen okrajově. Hlavní hrdinkou Želar je nedostudovaná lékařka Eliška, která je okolnostmi donucena urýt se v pohraniční horské vesnici, kde se zastavil čas a provdat se za místního horala. Není pro ni jednoduché najít cestu k někomu, kdo je ze zcela jiného prostředí, kulturního i jazykového, než ve kterém byla zvyklá žít, i zvyknout si právě i na ně. Válka je spouštěcím mechanismem baladického příběhu, který by se jinak nestal.

Snímek Je třeba zabít Sekala (rež. Vladimír Michálek) má některé společné rysy s předchozím, ale jeho celkové vyznění je úplně jiné. Válečné události rovněž stojí na začátku příběhu, v němž Sekal začne udávat sedláky nacistům, aby získal jejich majetek. Uzavřená vesnická komunita, která se brání, z toho ale nevychází nijak dobře. Lidé opovrhovali Sekalem kvůli jeho původu a vytvořila z něj takového člověka, jakým je. Nepřijmou mezi sebe ale ani evangelického kováře, dobrého člověka, a donutí ho k vraždě Sekala. Nakonec mu ani nepomůžou, když je po souboji zraněný a odvezou ho na pole vedle mrtvého Sekala, kde ho nechají umřít. A to jen proto, aby nemohlo padnout podezření na ně samotné jako na iniciátory. Sedláci tedy nejsou o nic lepší než ten, který peklo zprvu rozpoutal.  Film ukáže velmi neobvyklý, takřka hororový pohled na dobu, s níž je spojen, a to je rozhodně zajímavé.

Je tady i závažné téma pronásledování židů a holocaustu. O tom je třeba český film Pramen života / Der Lebensborn, zachycující dobu opět z netradičního úhlu pohledu, totiž na základě historických motivů „převýchovy“ a nacistické politiky zvyšování počtu árijských dětí na základě anonymních porodů, který měl v programu německý spolek Lebensborn.  Ve filmu je ukázána zrůdnost nacistů a jejich zvrácená ideologie čisté rasy. Kritici sice filmu vyčítali nedostatečnou propracovanost postav, ale podle mě je tady důležitější právě zvolené téma a prostředí. Další zajímavý způsob, jak uchopit druhou světovou válku.

V podstatě jediný film přímo o válce a vojácích je Tmavomodrý svět Jana Svěráka. Už jsem se o něm zmínil jako o českém zástupci válečného velkofilmu, a to je do jisté míry pravda. Snímek vypráví o českých pilotech, kteří odešli po obsazení Československa bojovat do Anglie. Po svém návratu do vlasti ale nebyli oslavování jako hrdinové, jak by si určitě zasloužili, ale naopak byli komunistickým režimem pronásledováni a vězněni. Autor scénáře Zdeněk Svěrák řekl, že když se po listopadu 1989 začalo o anglických letcích veřejně mluvit, rozhodl se natočit o nich krásný film jako alespoň částečnou satisfakci. Od začátku bylo jasné, že to bude velmi nákladné a ukázalo se, že vytvořit takový film v českých podmínkách je velmi těžké. Přesto chtěl režisér snímek natočit s historickou autenticitou, s leteckými boji a ostatními velkými scénami. To se podařilo, takže film snese po technické stránce srovnání se zahraničními filmy. Použité počítačové triky přinesly pro český film hodně nového. Některé scény jsou opravdu velkolepé, například letecký útok na flak nebo nouzové přistání. Je neobvyklé, že takový film má dějový rámec (vyprávění F. Slámy z vězení Mírov), ale je to dobře, protože byl zdůrazněn podtext snímku a jeho poslání.

U nás Tmavomodrý svět vidělo v kinech mnoho lidí, ale v zahraničí měl menší úspěch, pro Američany prostě nebyl český válečný film nic mimořádného a do kin je to netáhlo. Je zřejmé, že tudy cesta pro české filmaře asi nevede, je ale dobře, že alespoň jeden takovýto snímek vznikl.

[V textu byly provedeny, jinak v rozporu s obvyklým způsobem práce s tímto materiálem, dost výrazné stylistické úpravy; připadlo mi škoda vyhodit jinak obsahově chytrou a samostatně zpracovanou práci.]

České válečné filmy posledních let

V posledních letech se točí čím dál víc filmů s válečnou tématikou, nejčastěji z doby druhé světové války. Je to poněkud překvapivé padesát let od doby, kdy tyto události byly přítomností. Kdo ale tuto vlnu vlastně odstartoval? Já osobně si myslím, že to byl v roce 1998 Vladimír Michálek se svým velmi úspěšným titulem Je třeba zabít Sekala. Příběh kováře Jury Barana, který musí zabít, aby mohla jeho rodina žít, zaujal odbornou porotu natolik, že se tento film stal se svými 11 soškami nejúspěšnějším v historii Českých lvů. Filmy doby následující ne tento titul více či méně navazují, i když každý z nich má svůj vlastní příběh a pojetí.

Film Všichni moji blízcí byl natočen o rok později a rozhodně nebyl ani z poloviny úspěšný, tak jako jeho „předchůdce“. Hlavní myšlenkou bylo vyjádřit úctu a poděkování britskému obchodníkovi Nicholasi Wintonovi, který během války zachránil stovky židovských dětí. To bylo sice splněno, ale jinak film nepůsobí strhujícím příběhem, jak bychom mohli očekávat.

Také dílo Milana Cieslara Pramen života nezaznamenalo žádný velký úspěch ani u diváků, ani u kritiky. Přesto na mě osobně zapůsobil velmi silně, a to hlavně naturalistickým znázorněním prostředí nacistického sanatoria Isolde, kde jsou dívky, většinou proti své vlastní vůli (jako hlavní hrdina Grétka, skvěle zahraná mladou slovenskou herečkou Monikou Hilmerovou), schovávány a připravovány na funkci rodiček čisté německé rasy.

Téhož roku byl natočen mnohem úspěšnější titul autorské dvojice Hřebejk-Jarchovský Musíme si pomáhat, který patří mezi mé nejoblíbenější filmy vůbec. Tvůrci tu použili osvědčený formát tragikomedie a rozhodně se jim to vyplatilo. Příběh manželů Čížkových, kteří během války ukrývají židovského uprchlíka Davida a paradoxně se kvůli němu musí bratříčkovat s nacisty a snášet pohrdání sousedů, vyhrál 5 sošek Českých lvů a dostal se do užší nominace v hodnocení Americké akademie filmového umění a nebyl daleko od zisku samotného Oscara.

Jako nejambicióznější (a nejnákladnější) projekt české kinematografie vůbec se jeví film otce a syna Svěrákových Tmavomodrý svět. Získal sice sedm sošek, ale na hlavní metu, ocenění za nejlepší film roku, nedosáhl. Největším lákadlem měly být letecké bojové scény, které v porovnání se zahraničními filmy působily řece jen trochu rozpačitě. Ale na druhou stranu se film může pochlubit vynikajícími hereckými výkony jak předních českých herců, tak i nových mladých objevů a silným, snad až dojemným příběhem lásky a přátelství.

Nejnovějším titulem z válečného období jsou Želary Ondřeje Trojana natočené podle knižní předlohy Květy Legátové, která by mohla být registrována jako nejstarší debutantka-spisovatelka u nás, možná i ve světě. Krutý příběh něžné lásky, jak je film často nazýván, vypráví osud mladé, nedostudované lékařky Elišky (za jejíž ztvárnění si Aňa Geislerová právem vybojovala Českého lva za hlavní ženskou roli), která se musí po prozrazení její protiřímské činnosti vzdát dosavadního života a ukrýt se v malé vsi vysoko v horách a proti své vůli se vdát za místního prostého usedlíka Jozu, do kterého se i přes počáteční antipatie zamiluje a tak při jedné ze závěrečných scén, kdy Joza umírá, vytáhne nejedna divačka (možná i divák) kapesník. Výše zmíněné tituly jsem měla možnost vidět a tak můžu s čistým svědomím prohlásit, že téměř všechny patří k nejlepším počinům české kinematografie posledních let, což ostatně dokazuje i součet sošek Českých lvů, které dohromady vybojoval. A číslo 28 rozhodně není nízké.

Nejlepší české filmy posledních let

V posledních letech česká kinematografie neprožívá období příliš bohaté na finanční prostředky poskytované státem nebo sponzory. Přesto dokáže vyprodukovat úspěšné filmy, které se díky své kvalitě líbí nejen našim filmovým fanouškům a kritikům, ale také zahraničním divákům. Mezi velmi úspěšné patří například Svěrákův Tmavomodrý svět, Musíme si pomáhat, Želary.

K dobře realizovanému filmu nepotřebuje totiž pouze peníze. Úspěch totiž závisí především na filmových tvůrcích, režisérovi a skvělých hercích, hudbě, kameře, na ději filmu a na dalších faktorech.

Tmavomodrý svět (J. Svěrák)

Film vypráví o osudech českých pilotů stíhacích letadel, kteří působili za druhé světové války ve Velké Británii. František Sláma (O. Vetchý) opustil svou dívku a se svým žákem Karlem Vojtíškem (K. Hádek) se vydal do Británie. V cizí zemi stali nejlepšími přáteli. Karel byl ale sestřelen, naštěstí si zachránil život seskokem padákem. Přistane na zahradě jedné ženy a zamiluje se do ní. Jmenuje se Susan, a čeká na svého manžela, který je už rok pohřešovaný. Karel o ní Frantovi vypráví celé dny, až ho nakonec se Susan seznámí. Susan se do Franty beznadějně zamiluje a Karlovi napíše dopis, že se už s ním nechce scházet. Tak se vytvoří klasický milostný trojúhelník. Dva nejlepší přátelé a jedna žena. Při jednom letu spatří Karel Frantovo auto u domu Susan. Vše mu dojde. Pro Karla přestal Franta existovat. Konec je tragický. Franta má při jedné akci problémy s letadlem, podaří se mu z něj dostat, ale skončí v moři. Nemá záchranný člun. Zůstane s ním Karel. Snaží se mu hodit záchranný člun z letadla. Jak se ale přiblíží k hladině, křídlo škrtne o vodu a letoun se zřítí. Kája je mrtvý. Paradoxem je, že člun nakonec vyplave a Franta se zachrání. Po válce se vrátí za svou dívkou Haničkou. Ta ale podlehla výpravčímu, který se o ni dlouho zajímal. Franta zůstává sám.

Hudbu k Tmavomodrému světu složil Ondřej Soukup. Všechny scény, ve kterých vystupuje tato půvabná Angličanka, jsou podbarveny romantickými tóny, které citlivě zdůrazňují cudnost a vnitřní čistotu této statečné zralé, ženy, která se pro přátelství hlavních hrdinů stane osudnou.

Film byl mimo jiné nominován ve dvanácti kategoriích v anketě Český lev – zvítězil v sedmi z nich. Cenu dostal i debutující herec Kryštof Hádek, který velmi přesvědčivě ztvárnil postavu Káji.

Musíme si pomáhat (J. Hřebejk)

Manželé Josef a Marie Čížkovi jsou bezdětní. Ona po dítěti touží, ale manžel mít děti nemůže. Náhoda jim přivede do cesty uprchlého židovského mladíka Davida, kterému poskytnou ve svém bytě úkryt. Od tohoto okamžiku začíná napínavý zápas o přežití. Aby odvedli od svého domu pozornost, a odvrátili tak hrozbu smrti pro celou ulici, stále více se manželé zaplétají s reprezentanty moci a zvůle. Rodinu, respektive manželku Marii, navíc navštěvuje Čechoněmec a kolaborant Horst Prohaska, který svou častou přítomností zvyšuje možnost Davidova prozrazení. V tragikomické scéně opakovaného dvoření je tento obtížný parazit Marií tvrdě odmítnut, a tak se rozhodne Čížkovým pomstít. Chce nastěhovat do domku nacistického úředníka Albrechta Kepkeho. V bezvýchodné situaci přiměje Čížek svou ženu, aby otěhotněla s ukrytým uprchlíkem, který jim tímto činem paradoxně vrací dluh zachráněného života.

Film Musíme si pomáhat je černá komedie plná nečekaných zvratů, která vypráví o hrdinech ze soucitu, o slušných lidech i zrádcích, o síle touhy po životě i apatické pasivitě. Všechny hlavní postavy si v tomto příběhu, inspirovaném skutečnými událostmi, zachrání z různých – často protichůdných – pohnutek život. Objevují se tu zároveň hrdinství i kolaborace, velkorysost i zbabělost.

Film získal mnoho ocenění, např.: 5 Českých lvů, a zvítězil na několika známých filmových festivalech.

Želary (Ondřej Trojan)

Jedné noci přivezou na chirurgickou kliniku těžce poraněného muže, venkovana ze vzdálených pohraničních hor. Muž potřebuje nutně transfúzi. Má stejnou krevní skupinu jako Eliška. Ta mu svým dárcovstvím zachrání život. Tak se krví naváže pouto, které v příběhu vyústí ve zvláštní, neobyčejně silný milostný vztah mezi moderní, městskou, vzdělanou Eliškou a barbarským, přírodním mužem s dětskou duší – Jozou.

Elišce dohodnou její spolubojovníci zdánlivě bezpečný úkryt. Dohodnou se s pacientem Jozou, aby Elišku ukryl ve své dřevěnici daleko v horách. S falešnými dokumenty, s novou identitou je Eliška, nyní Hana, donucena ze dne na den opustit městský život a stát se ženou horala. Žít uprostřed divoké přírody, v horské vesnici, kde se zastavil čas před sto padesáti lety. Tato vesnice sluje tajemným názvem Želary.

Želary jsou příběhem o střetu dvou rozdílných světů, dvou různých lidských povah. Jsou příběhem o zvláštním vztahu, ze strachu, obav a nedůvěry, dokonce i z odporu vyrostlé silné osudové lásky Elišky-Hany k Jozovi. Je to vyprávěním o nádherném kusu země, kde se vše odvíjí v souladu s přírodou a jejímu často krutými, pravěkými zákony, jimž se člověk musí přizpůsobit, ctít je a vycházet z nich ve svém počínání. V neposlední řady jsou Želary i dramatickým příběhem plným nečekaných osudových zvratů, odehrávajících se na Bohem zapomenutém místě, v jakémsi oku uragánu uprostřed válkou zkoušené Evropy.

Film dostal i několik ocenění: 2 České lvy a nominaci na Oscara. Hudba ve filmu je velmi subjektivní a přesně odpovídá situacím, ve kterých je použita.

Všechny tyto filmy mají přinejmenším jednu věc společnou – válku. S osudy hrdinů si krutě pohrála. Každý se s ní snaží vypořádat po svém, ale ne každý to bohužel zvládne…

[Tento text je, žel, příkladem přístupu, kdy na něm není zbla vlastní práce. Je to celé odněkud zkopírované, nepátral jsem, odkud, zřejmě by to bylo jednoduché. Ale chtěl jsem i tuto polohu ve škále, na jejíž druhé straně je snaha o vlastní uchopení, také zachovat, byť jsem to sám musel přepisovat. Ale aspoň si student vybral kvalitní filmy.]

Pramen života

Film natočený v roce 1999 získal mnohá ocenění nejen na mstní scéně, ale i na mezinárodních festivalech (Kanada, Portugalsko, Francie, Polsko, Izrael, Německo…). Mým úkolem je přimět diváka zamyslet se nad ním a těm, pro které byl tento báječný počin česko-polské koprodukce dosud neznámý alespoň přiblížit význam a obsah díla.

Námět a scénář napsali Vladimír Körner s Milanem Cieslerem, který se zároveň chopil i režisérské taktovky. Hned prvním správným krokem vpřed bylo obsazení neznámých hereckých tváří do hlavních rolí, tím pádem se pozornost diváků přesunula na děj a snímek se nestal jen další přehlídkou prosáklých hereckých výkonů. To podle mne snímku dodalo značný punc přesvědčivosti.

Film je retrospektivním pohledem nacistické lékařky Waage (Vilma Cibulková) a ukazuje „Říši“ a její ideologii z jiných pohledů, než na jaké jsme byli doposud zvyklí. Děj se odehrává v lesním sanatoriu Isolde, které dříve patřilo rodině židovského chlapce Lea (Michal Sieczkowski), jenž je zde násilím držen a jen čeká na jistou smrt. V tom se ale objeví mladé děvče Gretka (Monika Hilmerová), které má být jednou z vyvolených a počít první generaci rasově čistých dětí. Gretka  a její láska dají Leovi chuť a naději žít. Přísná a tvrdá doba však nedovolí jejich lásce rozkvést a zmatená Gretka Lea opustí, ten je odveden a zastřelen. Snímek je zasazen do samého konce druhé světové války, takže je tu zajímavě zdokumentováno zhroucení celého říšského systému a jeho vliv na lidi, kteří mu opravdu věřili. Film nemá jen skvělý námět a scénář, ale důležitými složkami jsou i kamera Marka Jíchy, skvěle zachycující pochmurnou atmosféru Pruských ledových jezer, a hudba Jana Černého podtrhující zoufalost a beznaděj, které doprovázely celé toto období. Jedinou chybičku bych viděla snad jen v ne úplně dokonalém dabingu, který (bohužel i u česky mluvících herců) kazil trochu celkový dojem.

Když ale opomineme tento nepatrný nedostatek, tak nám snímek ukazuje vskutku neobvykle nezaujatý pohled na historickou problematiku. Myslím si, že film opravdu stojí za shlédnutí a nudí-li vás ty stále stejné dokumenty točené na téma holocaust, bude pro vás Pramen života příjemným překvapením.

V tomto, už pátém souboru v řadě, jsou kratší „písemky“, zadané jako domácí práce studentům druhého ročníku, na téma film. Většinou 1-2stránkové texty, které byly v originálech opraveny a oznámkovány. Jsou vytvořeny v době, kdy ještě počítač nebyl samozřejmostí, některé jsou tedy ještě psány rukou. Práce mají pochopitelně různou úroveň a prozrazují i rozdílný vkus (z přepisu jsem některé opravdu vyloučil, třeba trilogii Byl jednou jeden polda nepovažuju za nejlepší komedii oněch let, ale chápu, že se v tomto věku i ona mohla někomu líbit). Nejvíc mne zajímalo, co si studenti vybrali a jak věci viděli. Opraveny jsou proto pouze nejhrubší stylistické nedostatky či „podivnosti“ a překlepy, jinak je případná syrovost či naivita textů, která může mít i svoje kouzlo ponechána. Sledoval jsem hlavně „obsah“, takže zařazeny jsou i takové, které byly hodnoceny „dobře“, tedy „za tři“, pokud přinášejí nějaké zajímavé sdělení. Vynechány jsou pochopitelně „osnovy“ či některé nepatřičnosti, někde jsem „vytvořil“ vhodnější název. Na rozdíl od „velkých seminárek“ zde neuvádím jméno autora (resp. nechám si ho pro sebe).