Z někdejších kompozic studentů LG / Film (II)

Básnická pentalogie

Štěpán a Kendy jsou na raportu u ředitelky
Ředitelka: Čtěte! ... No, jenom čtěte!
Štěpán: Ta provoněná garsonka se sladkým pachem plynu, kde jen tvých vlasů fazonka mi kořenila slinu. Kde ruka chtivá protestu se ptala ňader na cestu k nedočkavému klínu.
Ředitelka: Psal jste to vy? A vy prý jste to zhudebnil a hrál na schůzích SSM.

Osobně neznám člověka, který by neviděl ani jeden díl Básníků nebo o něm aspoň neslyšel. Celá pentalogie – Jak svět přichází o básníky (1983), Jak básníci přicházejí o iluze (1984), Jak básníkům chutná život (1987), Konec básníků v Čechách (1993), Jak básníci neztrácejí naději (2003) – vznikla na základě povídek Ladislava Pecháčka. Natáčení probíhala pod dohledem režiséra Dušana Kleina, který ke všem filmům kromě posledního napsal scénář (k poslednímu dílu jej napsal sám L. Pecháček). Hlavních rolí Štěpána a Kendyho se skvěle zhostili Pavel Kříž a David Matásek.

Štěpán: Básníci mají obtížné začátky a konce. Zato mezidobí je radostné a plodné. Byl jsem na začátku. (Jak svět přichází o básníky)

Gymnazisté Štěpán Šafránek a Kendy mají umělecké ambice: jeden skládá básně a druhý je zhudebňuje. Kendy přijde s nápadem zorganizovat ochotnické divadelní představení Tylovy Lesní panny v moderním pojetí. Do projektu zapojí jak své spolužáky a spolužačky, tak i různé osobnosti města. Do role Dorotky si Štěpán obsadí spolužačku Marcelu Borůvkovou alias Borůvku, do které je zamilovaný. Jenže jeho plány kazí samolibý Emil Nádeníček, který v Lesní panně hraje také. Roli Lesní panny alias servírky Vránové si zahrála a zazpívala Lenka Kořínková, která zvláště v jedné scéně působí na diváka kouzelným dojmem mrkací panenky. Nezapomenutelný je především Luděk Kopřiva jakožto mistr tance Hugo se všemi těmi „grán´plyjé“. Zbývá jen dodat, že energického profesora chemie (ale o to nesmělejšího ochotníka v roli kováře) si zahrál Josef Somr, Borůvku Miroslava Šafránková a Nádeníčka Oldřich Navrátil.

Mireček: Stop! A teď řekni jméno mýho dědečka.
Honza: Lepedozemačoselačogaleokranielipsonatriamu potrimatosifyojaraome litokatakeklumenkyčleypkosyfofatoperisterelekrionop.
Mireček: Správně. To je moje dědeček.
(Jak básníci přicházejí o iluze)

Štěpán studuje v Praze medicínu, z Kendyho se stal adept filmové řeči. Štěpán bydllí na oleje se třemi zajímavými lidmi. Je tu Honza Antoš z Kolína, černoch Numira Cassa Thombo from Bujumbura alias Maareček a Moravák Venoš Pastejřík („Klíííd!“). Štěpán od začátku zjišťuje, že to nebude mít jednoduché. Bojuje s anatomií přednášenou doc. Sejkorou (Jan Přeučil) a přeřízne při tom (na pitevně) nervus fibularis. Přivydělává si víceméně neúspěšně jako kamelot a pomocná síla někde ve skladu na nádraží. Pomáhá Kendymu točit jeho první černobílý film („Slečno, neztratila jste pomeranč?“) a přitom všem poznává svou „sladkou realitu“, zdravotní sestřičku Jeskyňku (Adriana Tarábková), kvůli níž nastoupí (jako brigádník na místo nemocničního zřízence. Jestliže Borůvce nadbíhal Nádeníček (za kterého se nakonec provdala), musí tedy Jeskyňku zákonitě také někdo svádět – a tím člověkem je doktor Fast (Jiří Štěpnička). Závěr: Štěpán zvládne zkoušku z anatomie na jedničku a stráví s Jeskyňkou příjemnou noc na koleji. Žel, při odjezdu z Prahy uvidí v druhém vlaku Jeskyňku v objetí Fasta…

Štěpánova maminka: A Štěpánku! Pravou! Vykroč pravou!!
(Jak básníkům chutná život)

Štěpán odpromuje a začíná budovat svou kariéru lékaře v nemocnici ve svém rodném městě, v Hradišti. Jenže moc dlouho nebuduje, protože díky různým drobným konfliktům a jednomu velkému nedorozumění je odeslán na venkovské zdravotní středisko v Bezdíkově. Tam na něj čeká čekárna plná pacientů a sestřička Tonička, vášnivá obdivovatelka Karla Gotta… (Karel Gott z rádia: „To musím zvládnout sám…“ Tonička: Musíš, Kájo! Musíš!) V Bezdíkově se seznámí s půvabnou Alenou Hubáčkovou, učitelkou flétny, které Štěpán přezdívá Píšťalka (Eva Vejmělková); jenže Píšťalka chodí s jiným učitelem, který má svou budoucnost přesně nalinkovanou (a to doslova). Štěpán překonává drobné starosti venkovského lékaře, snaží se vycházet s cholerickým řidičem sanitky Písaříkem a točí se kolem Píšťalky. Nakonec Štěpána v Bezdíkově vystřídá dr. Sahulák, kterého už nebaví pracovat v nefeminizovaném prostředí hradišťské nemocnice a touží po klidu. Ovšem netuší, že s upovídanou Toničkou si ho příliš neužije. Píšťalka se rozejde se svým partnerem Hájkem i jeho síťovým diagramem a poprvé to vypadá, že Štěpán našel tu pravou…

(Ute) Zábava se tu nekoná. Noc je jak Černá Madona…
(Konec básníků v Čechách)

Je po revoluci a nastupuje dravý kapitalismus, ve kterém se Štěpán snaží (dost marně) uplatnit. Poté, co znechuceně odejde z exkluzivního oddělní plastické chirurgie, vymyslí pár reklamních sloganů a snaží se tak nějak podnikat. Je zase sám, s Píšťalkou se rozešel. Ale znenadání objevuje mladou lékárnici Ute alias Superpopelku („Na ucho ne…!) Štěpán se setkává s Jeskyňkou, která by, ač vdaná, chtěla oživit jejich vztah, ale Štěpán odmítá. Potká také Píštalku, která mu naznačí, že dítě, které porodila, je s největší pravděpodobností jeho. – Štěpán nastupuje jako zřízenec v Ústavu sociální péče… A tady čtvrtý díl končí a nastává desetiletá pauza.

Jak básníci neztrácejí naději
Štěpán se musel rozloučit se svými svěřenci a sestřičkami z Ústavu sociální péče, který se musel v důsledku restitucí odstěhovat z Hradiště. Štěpán nastupuje jako člen rychlé záchranné služby, kde v dispečinku kraluje jeho bývalá sestřička – výřečná Tonička. Štěpánovi umírá maminka, která už byla dlouho nemocná. A aby těch katastrof nebylo málo, Kendy se rozvádí a musí se nastěhovat ke Štěpánovi. Ani Štěpánův vztah s Ute, jinak majitelkou lékárny U Černé madony a dalších čtyř lékáren, není nijak dokonalý. Nezvali se a léty jejich vztah zevšedněl a zešedivěl… U Černé madony nastoupila nová lékárnice Anička, která má pocit, že musí Štěpánovi pomoct – a tak začíná nový vztah… Kendy se všemožně snaží prosadit v reklamní branži, a proto opět vtahuje Štěpána do práce. Jejich kamarád Karabec, úspěšný podnikatel a majitel autosalonu, přemluví Štěpána, aby šel na konkurs ředitele do místní nemocnice, která je před krachem. Štěpán nejdříve odmítá, ale pak konkurs vyhraje. Jeho iluze a poctivé úsilí zachránit nemocnici však naráží na zkorumpovanost úředníků, politiků až po takzvané podnikatele, kterým jde jen o vlastní prospěch. Jsou mezi nimi i Vendulka a Písařík, ale i další. Otráven politikařením a intrikami Štěpán rezignuje na tuto funkci a vrací se k práci, k záchrance… Mezitím dochází k definitivnímu rozchodu s Ute, ale vinou nedorozumění zmizí i Anička ze Štěpánova života… Štěpán se ji rozhodne stůj co stůj najít. Protože tento díl „Básníků“ ještě neběžel v televizi, tak si konec nechám pro sebe…
[Z časového odstupu můžeme doplnit, že nejen už šel, ale uvažovalo se i o pokračování.]

Pentalogie vyprávějící o osudech dvou kamarádů, ve které ústřední role hráli titíž herci, kteří stárli spolu se svými filmovými rolemi, je v české kinematografii výjimečný jev. Když porovnám jednotlivé filmy, napadají mě některé zajímavé souvislosti týkající se ženských hrdinek. V prvních třech dílech jsou světlovlasé a obletují je nějací muži nebo už jsou zadané (Píšťalka). Ve čtvrtém díle přichází jistý zlom: Ute je černovláska, navíc nezadaná a se smyslem pro poezii. Pátý díl: Anička je zrzka, kterou obletuje mladý doktor (Leoš Mareš), ale ona dává jednoznačně přednost Štěpánovi. Všechny filmy doprovází animované sekvence (1. díl: obrázky Stanislava Holého, všechny následující: Adolf Born) a hudba, jejíž autoři se film od filmu liší.

Mám-li hodnotit jednotlivé díly, mezi lepší řadím Jak svět přichází o básníky a Jak básníci přicházejí o iluze. Třetí film (Jak básníkům chutná život) je také velmi dobrý, ale z hlediska studentky jsou mi první dva bližší. Konec básníků v Čechách se blíží spíš k průměru. Jak básníci neztrácejí naději je velmi dobrý film, mladý divák však film vnímá jinak než čtyři předchozí, protože se odehrává v žhavé současnosti.

A ještě jedna důležitá věc: Proč zrovna název „Básníci“? No protože Štěpán skládá svým láskám básničky.

Namaluje tvoje ruce, dvě ještěrky na opuce… (Borůvce)

Jsi modrá. Jsi modrá jako květina, jsi řeka, která usíná… (Jeskyňce)

Snad proto, že jsi ze zámku, snad pro ten šampón z heřmánku…“ (Píšťalce)

Zábava se tu nekoná. Noc je jak Černá madona… (Ute)

Polož mi hlavu do klína a zavři oči. Vždycky tak něco začíná a něco končí… (Aničce)

Obsazení – rekapitulace
Pavel Kříž – Štěpán Šafránek, I. – V.
David Matásek – Kendy, I. – V.
Josef Somr – chemikář Ječmen, I. – V.
Miroslava Šafránková – Borůvka, I.
Adriana Tarábková – Jeskyňka, I., IV.
Eva Vejmělková – Píšťalka, III., IV.
Tereza Brodská – Ute, IV., V.
Oldřich Navrátil – Emil Nádeníček, I., IV., V.
Rostislav Kuba – Hájek, III.
Michaela Badinová – Anička, V.
Míla Myslíková – Štěpánova maminka, I. – IV.
Jana Hlaváčková – Tonička, III. – V.
Tomáš Töpfer – Dr. Sakulák, III.
Karel Roden – Honza Antoš, II., III.
Joseph Dielle – Mireček, II., III.
Václav Svoboda – Venoš, II., III.
Eva Jeníčková – Vendulka Utěšitelka, II.
František Filipovský – Valerián
Jan Přeučil – doc. Sejkora, II.
František Ringo Čech – Bouchal, I.
Luděk Kopřiva – Hugo Snavný I.,
Lenka Kořínková – servírka Vránová, I., V.
Bára Štěpánová – Hrdličková, I., III.
Pavel Zedníček – Písařík, III. – V.
Miroslav Táborský – Hanousek – I., IV., V.
Adriana Sklenaříková – madame Krásná – B.,
Zdeněk Svěrák, doc. Mir. Zajíc., II.
Rudolf Hrušínský, pan Hubáček, III.
a další.

V tomto souboru jsou kratší „písemky“, zadané jako domácí práce studentům druhého ročníku, na téma film. Většinou 1-2stránkové texty, které byly v originálech opraveny a oznámkovány. Jsou vytvořeny v době, kdy ještě počítač nebyl samozřejmostí, některé jsou tedy ještě psány rukou. Práce mají pochopitelně různou úroveň a prozrazují i rozdílný vkus (z přepisu jsem některé opravdu vyloučil, třeba trilogii Byl jednou jeden polda nepovažuju za nejlepší komedii oněch let, ale chápu, že se v tomto věku i ona mohla někomu líbit). Nejvíc mne zajímalo, co si studenti vybrali a jak věci viděli. Opraveny jsou proto pouze nejhrubší stylistické nedostatky či „podivnosti“ a překlepy, jinak je případná syrovost či naivita textů, která může mít i svoje kouzlo ponechána. Sledoval jsem hlavně „obsah“, takže zařazeny jsou i takové, které byly hodnoceny „dobře“, tedy „za tři“, pokud přinášejí nějaké zajímavé sdělení. Vynechány jsou pochopitelně „osnovy“ či některé nepatřičnosti, někde jsem „vytvořil“ vhodnější název. Na rozdíl od „velkých seminárek“ zde neuvádím jméno autora (resp. nechám si ho pro sebe).