Z někdejších kompozic studentů LG / Film (I)

Počátky českého filmu / 1898 – 1907

První plaménky českého filmu se objevují na konci 19. století. V Praze se pořádají projekce prvních filmů – příjezd vlaku, carská korunovace, cvičení jezdectva atd. Pohyblivé obrázky se stávají žádanou pouťovou atrakcí, která spolehlivě vytlačuje všechny kouzelníky a jiné eskamotéry. Jan Kříženecký spolu s kamarádem Josefem Pokorným se rozhodli mihotavé obrázky ovládnout. První filmový mecenáš se však odpovídající odměny nedočkal. První český film Projížďka ve Stromovce, ve kterém se Pokorný předváděl s novým luxusním kočárem, totiž jakousi nevysvětlitelnou záhadou prostě nevznikl. Když se vyvolaný svitek vrátil z Lyonu, nebylo na něm dočista nic. Jen tma s troškou rozmazané šedi.

Druhý pokus si Kříženecký připravoval mnohem pečlivěji. Filmování proběhlo o poznání klidněji a zdálo se, že v pořádku. Přestože je zvědavost všech obrovská, Kříženecký si chce ušetřit případné zklamání a kazetu s filmem ukládá do almárky – do Lyonu na vyvolání poputuje až s dalšími třemi filmy. „Jeden z těch čtyř se přece musí povést,“ hlídal si zadní vrátka.

Jan Kříženecký točí další aktuály: Neštěstí na parníku František Josef I., Polední výstřel na baště sv. Tomáše a Jízdu pražského arcibiskupa. Teprve pak všechny kazety zabalí a posle do Lyonu Lumiérům k vyvolání. Když se balíček konečně vrátil, všichni se sešli, navíječ založil ještě chemikáliemi vonící pásku, pokoj se zahalil tmou, ozval se povědomý drkotavý zvuk přístroje a na bílém prostěradle se objevila povědomá mlhovina, ze které se ale za chvíli vyloupl arcibiskupský kočár. Výbuch radosti byl spontánní, obrovský, krásný.

První úplně český film. Jan Kříženecký se rozhodl postoupit dál, osamostatnit se a už neposílat natočené snímky k vyvolání jinam. Pravidelná promítání na výstavišti si žádala nové a nové filmy a hlavně nové a nové nápady. Kříženecký jih měl dost a především se už nechtěl jenom vyrovnávat svým francouzským učitelům, ale chtěl je i překonat. Hlavním hrdinou minipříběhu o odhaleném milostném dostaveníčku a záletníkovi, který dostane co proto, nemohl být nikdo jiný než majitel obchodu papírem a autor kupletů Josef Šváb, populární bavič z Malé Strany. Už na jaře 1898 nabízel Kříženeckému své služby, ale dočkal se až uprostřed léta, kdy na pražském výstavišti vznikl historicky první český hraný film – Dostaveníčko ve mlýnici.

Lumiérům se kinematografické pokusy „toho Čecha“ zamlouvají a nabízejí mu dokonce výměnný obchod svých snímků za jeho. Uživit Český kinematograf je ale i tak těžké. S podzimem navíc diváků na výstavišti ubylo. Slevy pro dělníky z Libně nebo ze Žižkova a pravidelné lidové středy udržovaly podnik jakžtakž ziskový. Avšak 15. října 1898 se brány výstavy zavřely a Český kinematograf definitivně zemřel. Kameru si odnesl Kříženecký, o zisk se s Pokorným podělili.

Kinematografický svět však běžel mílovými kroky dál. Snímky se stávaly čím dál delší, filmoval se boxerský západ, historický výjev, pan Méliés pak dokonce (pomocí prvních filmových triků) rozřezal před kamerou několik dam, dobyl Měsíc, podíval se na mořské dno.

Mrtvolné zahnívání filmu v českých zemích přerušila až Česká obec sokolská, která se do nového století rozhodla vstoupit se vší parádou – všesokolským sletem roku 1901. Kříženecký si nechal zhotovit přenosnou věž se žebříkem, v jejíž dolní části je černá komora pro navíjení svitků. Nepodaří se mu sice sehnat delší než sedmnácti milimetrový film (Lumiérové začínali ztrácet krok se světem), ale rozhodne se dělat seriál – jednu událost ze tří míst. Pak ho ale jeho manželka odtrhla od kinematografu a Kříženecký se vrátil k filmování až po dalších šesti letech.

Roku 1907 se objevil pan Ponrepo, který myslel na založení stálého kina. Vyhlédl si dům U modré štiky v Karlově ulici a díky své zkušenosti s úplatnými c. k. úřady nakonec patřičná povolení získal. Dne 15. září 1907 se tak v Karlově ulici v domě U modré štiky poprvé zaskví nápis BIOGRAF.

Končí jubilejní desátý rok českého filmu. Sladko-hořká dekáda, jejímž nejšťastnějším rokem byl ten úplně první. Že se slibně roztočená klička posléze poněkud zadrhla na maloměšťáctví? Že se Kříženeckému nenašel konkurent, který by se poučil u Méliésova triku, střihu, režie? Jistě škoda, mnohem větší by však byla, kdybychom neměli ani těchto několik málo báječných mužů s klikou, kteří pokřtili i v českých zemích onen zázrak pohyblivých obrázků a zachytili tak naše prababičky a pradědečky poprvé v pohybu. Otevřeli nám bránu nového století, které nezmizí ve vyprávěních a legendách, ale které zůstane věčné – díky zázraku celuloidu.

POPRVÉ  - první filmová projekce na území českých zemí se konala v Karlových Varech 15. července 1896
- poprvé se u nás filmovalo v srpnu 1897 v Hořicích na Šumavě. Americká filmová společnost tu natáčela Pašijové hry.
- první česká filmová kritika vyšla 23. června v Národních listech
- první český hraný film natočil Jan Kříženecký v červenci 1898 – Dostaveníčko ve mlýnici.
- první honorář za film dostal při natáčení Dostaveníčka ve mlýnici Ferdinand Gýra – jednu zlatku.
- první stálé pražské kino otevřel Viktor Ponrepu 15. září 1907 v Karlově ulici

Filmy té doby:
Dostaveníčko ve mlýnici (1898) – starý záletník si dá před mlýnem schůzku s mlynářkou. Sotva ji obejme, objeví se manžel. Záletník dostane výprask.
Výstavní párkař a lepič plakátů (1898) – lepič plakátů si chce koupit rohlík a omylem vylije lepidlo do nádoby, strhne se velká mela, do které se zapojí i kolemjdoucí.
Smích a pláč (1898) – Josef Šváb Malostranský předvádí v detailu smích a pláč.

Filmy pro pamětníky s Oldřichem Novým / 1939-1941

„Zavřete oči, odcházím…,“ tak to jsou slova, která se mi vybaví, když před mnou někdo vysloví jméno jednoho z našich legendárních herců. Oldřich Nový se narodil v Praze 7. 8. 1899. K herectví si „přičichl“ již jako malé dítě. Jeho strýc, taktéž herec a režisér Miloš Nový ho často brával do divadla, a tak není divu, že malý „Oldříšek“ podlehl kouzlu divadelního jeviště a později filmu. Nejprve se vyučil typografem, ale pak začal hrát po kabaretech. Již ve dvacátých letech poprvé vystoupil před diváky na divadelních prknech v Ostravě. Hrál a zpíval i v operách. Stal se nejoblíbenějším operetním tenorem. V roce 1928 uvedl nový typ představení – muzikál – No, No, Nanette. Jeho život ovšem nebylo jenom peříčko. Díky sňatky se židovkou Alicí v době světové války zažil i velmi nepříjemné věci. V prosinci 1944 byli oba zatčeni a odvedeni do koncentračního tábora.

Dnes ho známe především z jeho filmů. Točit nezačal až ve svých čtyřiceti letech. Mezi jeho nejznámější promítané role na filmových plátnech patří bezesporu role okouzlujícího Kristiána ve stejnojmenném filmu, z kterého pochází i úvodní věta. Dále svůj herecký talent uplatnil ve snímku Valentin Dobrotivý. Muže se sametovým hlasem, který podmaňoval ženy i dívky všech věkových kategorií, jste mohli vidět např. i ve filmech Falešná kočička, Přítelkyně pana ministra, Eva tropí hlouposti, Pytlákova schovanka, Hotel Modrá hvězda, Dívka v modrém, Dědečkem proti své vůli,… Oldřich Nový byl vždy elegantní, upravený a za všech okolností zůstával gentlemanem. Zemřel 15. 3. 1983.

Kristián – 1939

Režie: Martin Frič, námět: divadelní hra Yvana Noéa, scénář: Martin Frič, Josef Gruss, Eduard Šimáček
Hrají: Oldřich Nový (úředník Alois Novák, tedy Kristián), Nataša Gollová (Mařenka), Adina Mandlová (Zuzana) …
Stručný děj: Úředník cestovní kanceláře je znuděn ze všedních událostí, které každý den prožívá v práci a se svou ženou Mařenkou. Proto začne ze svého platu měsíčně šetřit, aby si mohl užívat vždy jednou za měsíc luxus v restauraci, a to vždy ve společnosti krásné ženy. Opakovaně se schází se Zuzanou, která ho ovšem „prokoukne“ a pomocí malé lži a lsti pomůže Mařence stát se „lvicí salónů“, kterou v závěru filmu Kristián „uloví“, a tím skončí Kristiánovy toulky za dobrodružstvím.

Eva tropí hlouposti – 1939

Režie: Martin Frič, námět: román Fan Vavřincové, scénář: Vladimír Peroutka
Hrají: Oldřich Nový (Michal), Nataša Gollová (sestra Eva), Zdeňka Baldová (teta Pavlína), Jiřina Sedláčková (Eliška), Raoul Schránil (tajemník Kučera, tj. dr. Jiří Novotný), …
Stručný děj: Bláznivá komedie o potřeštěné dívce Evě, která chce odhalit tajemství záhorské růže a jejím jen o něco serióznějším a starším bratrovi Dílo je plné záměn a přetvářek. O. Nový alias Michal předstírá Angličana kvůli dívce, do které se zamiloval a jejíž matka chce pro dceru jen muže s velkým dědictvím. Sestra Eva však moc dobře ví, že úroveň bratrovy angličtiny je velmi špatná, proto mu ze sourozenecké lásky dělá svými dotěrnými dotazy ze života peklo. Ovšem konec je dobrý. Film je dobrá zábava, protože je plný bláznivých scén, u kterých se člověk hodně nasměje.

Dědečkem proti své vůli – 1939

Režie: Vladislav Slavínský, námět: František Zavřel, scénář: Vladislav Slavínský
Hrají: Oldřich Nový (továrník Richard Osten), Raoul Schránil (Jiří), Ferenc Futurista (sluha Ferdinand), Věra Ferbasová (Tonička), Franta Paul (Kalina), Antonie Nedošínská (jeho žena),…
Stručný děj: V tomto filmu hraje Nový roli úspěšného otce, který za žádnou cenu nechce být dědečkem. Stále se považuje za mladého elegána. Syn Jiří se úspěšně vymanil ze stínu otce a začíná postupně pomocí své vůle postupovat vzhůru. Setká se s dívkou Toničkou, do které se zamiluje, ovšem jeho otec chce zabránit této lásce, protože nechce ještě být dědečkem. Proto svými intrikami dostane Toničku do svého podniku a přijme ji jako sekretářku… Ovšem nakonec se Nový s rolí dědečka smíří, ba dokonce se na ni těší.

Hotel Modrá hvězda – 1941

Režie: Martin Frič, námět: povídka Marie Svobodové, scénář: Václav Wasserman
Hrají: Oldřich Nový (Vladimír), Nataša Gollová (Zuzana), Adina Mandlová (Milada), …
Stručný děj: Zuzana Nedbalová se nečekaně stane dědičkou hotelu. Není to sice luxusní hotel Modrá hvězda v centru, ale zastrčený a sešlý hotýlek s dlouhodobou tradicí. Ona ovšem hotel promění za pomoci třech muzikantů, kteří se ujmou rolí kuchaře a recepčního) v krásné místo, kam jednoho dne přijíždí Oldřich Nový (Vladimír), který se zde chce oženit s Miladou po vzoru svých rodičů Ve filmu je plno zápletek a omylů, které se ovšem záhy vysvětlí. Nový se zamiluje do „Zuzanky“ (jak ji nazývá) a své bohaté, půvabné snoubence oznámí zrušení zasnoubení a svatby. Milada vše přijme, protože to pro ni nebyla pravá osudová láska, ale rozhodnutí rodičů. Závěr filmu je opět happy end.

Proč jsem si vybrala filmy pro pamětníky s O. Novým? Velmi snadná odpověď. Tyto černobílé filmy jsou pro mě symbolem oddechu, lásky a i humoru. Společně s mamkou si u nich pěkně odpočineme a „vyventilujeme“ se od všedních starostí. Navíc se mi hrozně líbí, jak byli muži galantní a pozorní k ženám. V každém z těchto filmů je pro mě něco, co se mi líbí. Např. v Kristiánovi se mi moc líbilo to, jak A. mandlová vymyslela tu lest proti Kristiánovi. Mezi mé nejoblíbenější filmy pro pamětníky patří film Dědečkem proti své vůli, kde se mi líbila ta mužská ješitnost, která ale nakonec prohraje s láskou a milým slovem budoucí synovy nevěsty. Všechny tyto filmy spojuje herec Oldřich Nový a jeho nezapomenutelná galantnost a milý hlas.

Staré dobré časy

V dubnu letošního roku budeme vzpomínat na výročí narození herce Vlasty Buriana, krále komiků. Vzpomeneme na něj na sympóziu Staré dobré časy. Mimořádné herecké umění Vlasty Buriana dokázalo strhnout diváky, pobavit je a nezapomenutelně vstoupit do srdcí mnoha z nich. Dovedl to tak skvěle, že se stal mimořádným. Spolupracoval s celou řadou dalších slavných herců, kteří mu však hráli jen druhé housle, tak jako například Jaroslav Marvan. Vlastnil bohatý rejstřík hlasů, gest a dokázal improvizovat. Bezvadně to ukázal například ve filmech, kde měl na sobě uniformu. Vystupoval jako přísný muž, ale i za tím postojem divák cítil vlídnost, laskavost.

Namátkou jsem vybral pět Burianových komedií, které na první pohled spolu nemají nic společného, snad jen hlavního hrdinu, ale není tou tak. Ve všech se hlavní postava vydává za někoho, kým nikdy nebyla. Ve čtyřech z nich je Burian oblečen do uniformy. Dále se objevuje v různých společenských postaveních – od mrtvoly až po panovníka. A i ty různé vrstvy jsou spojnicí mezi filmy. V těchto komediích je ukázáno, jak snadné je oklamat lidi a někdy i sám sebe. Jsou natočeny v rozmezí devíti let, a to převážně ve třicátých létech minulého století. Ale i přesto, že jsou vlastně dost letité, nic neubírá na skvělém humoru skvělého herce. A teď tedy už k jednotlivým filmům.

Anton Špelec ostrostřelec je právě tím příkladem, kde se dokáže hlavní hrdina klamat sám. Anton je povoláním výrobce hudebních nástrojů, ale myslí se, že je ostrostřelcem, a proto když není dekorován za zasloužilého ostrostřelce, jde zapít svůj smutek sklenkou „liguére“.

Lelíček ve službách Sherloka Holmese je film, kde Burian ztvárnil dvojníka portorického krále. Najal si ho slavný detektiv, protože král je ohrožován anarchisty.

Funebrák je třetím filmem, ve kterém je místo svatby uspořádán pohřeb a zaměstnanec pohřebního ústavu se vydává za oběť vlakové srážky.

Hrdinný kapitán Korkorán je obyčejným pracovníkem na parníku, ale ve svých představách je pirátským kapitánem a navíc ho hosté v lázních považují za admirála.

A nakonec jedním z nejznámějších filmů pro pamětníky je Přednosta stanice. Byl natočen roku 1941, tj. už za protektorátu, pod taktovkou režiséra Jana Svitáka. Inspektor drah musí zastavit vlak kvůli černému pasažérovi ve stanici. Přednosta je právě mimo své pracoviště, a tak si černý pasažér navlékne jeho uniformu a začne narušovat chod nádraží.

Záměny ve všech těchto filmech jsou pak východiskem komiky, různých nedorozumění i kotrmelců v ději, a potom toho, co už jsem zmínil výše, klamu a sebeklamu. Tvoří jednu významnou kapitolu v dějinách české kinematografie, ale nejen to. Je to i po letech skvělá zábava.

V tomto a dalších souborech jsou kratší „písemky“, zadané jako domácí práce studentům druhého ročníku, na téma film. Většinou 1-2stránkové texty, které byly v originálech opraveny a oznámkovány. Jsou vytvořeny v době, kdy ještě počítač nebyl samozřejmostí, některé jsou tedy ještě psány rukou. Práce mají pochopitelně různou úroveň a prozrazují i rozdílný vkus (z přepisu jsem některé opravdu vyloučil, třeba trilogii Byl jednou jeden polda nepovažuju za nejlepší komedii oněch let, ale chápu, že se v tomto věku i ona mohla někomu líbit). Nejvíc mne zajímalo, co si studenti vybrali a jak věci viděli. Opraveny jsou proto pouze nejhrubší stylistické nedostatky či „podivnosti“ a překlepy, jinak je případná syrovost či naivita textů, která může mít i svoje kouzlo ponechána. Sledoval jsem hlavně „obsah“, takže zařazeny jsou i takové, které byly hodnoceny „dobře“, tedy „za tři“, pokud přinášejí nějaké zajímavé sdělení. Vynechány jsou pochopitelně „osnovy“ či některé nepatřičnosti, někde jsem „vytvořil“ vhodnější název. Na rozdíl od „velkých seminárek“ zde neuvádím jméno autora (resp. nechám si ho pro sebe).