Yrsa Sigurdardóttir / DNA

„Elísa Bjarnadóttirová ležela nahá na nerezovém pitevním stole na patologii v Národní nemocnici, jako by trpělivě čekala, až pitva skončí. Její strnulou pózu – hubené paže podél těla, nohy natažené […] (s. 72) To by byl skvělý začátek čtyřsetstránkové knihy DNA, prvního dílu trilogie v sérii Freyja & Huldar islandské „královny islandského thrilleru“ Yrsy Sigurdardóttirové, jak ji označuje The Guardian, citovaný na zadní straně obálky knihy. Jednak postihuje situaci, tedy první ze dvou zavražděných žen, takřečeno in medias res, jak to ostatně bývá v úzu formátu u některých detektivek, jednak z textu vyzařuje atmosféra přízračnosti, jakou mám spojenou právě se severskými krimi romány a filmy. Ta v líčení samotného brutálního útoku na ženu v první kapitole, přestože (nebo možná právě proto) ji sledujeme z její vlastní perspektivy, tak trochu chybí. (Jak se ukáže při dalším čtení, výraz „třídílná série“, uvedený na obálce, není správný, byl vydán i další díl, já jsem ale, pravda, výrazem trilogie byl rovněž poněkud nepřesný).

Možná jsem se jen dostatečně neponořil do textu, ale z úvah ohrožené ženy se na mě nepřeneslo ono napětí hrozby, jaké bych předpokládal (potenciál, který má skutečnost, že žena nevyslyšela svou dcerku, která jí přišla do ložnice říci, že „v obýváku“ „je nějaký pán“, protože racionalizuje skutečnost, že dívku od malička „sužují noční můry“, a přesvědčuje ji, že se jí jen něco popletlo), to ale není podstatné (a relevantní není ani úvaha, že právě řečená perspektiva je nelogická, když žena, v jejímž vědomí se událost odehrává, vzápětí zemře, a sdělení je tedy věcí tzv. vševědoucího vypravěče, což je v rozporu s principem odhalováním zločinu). Autorka pracuje s jiným vzorcem syžetu (při čtení dalších jejích příběhů se mi to potvrzuje), stejně účinným, jak se ukazuje v průběhu rozvíjení příběhu, v promyšleném zaklesnutí jednotlivých motivů do sebe a proti sobě neočekávaným způsobem, což pak dosahuje kýženého účinku.

Zpočátku (a s postupem prvních kapitol) očekáváme odpověď na otázku, jak souvisí události, lokalizované v Prologu do roku 1987, tedy oddělení trojice dětí nejen od rodiny, kde došlo k blíže nespecifikovanému „nepopsatelnému“ zločinu, jen velmi neostře naznačenému jako problematika otcovství – ze všech zúčastněných osob padne bez bližších souvislostí pouze jméno otce Thorgeira – ale i od sebe (cítíme mrazivost chvíle ve slovech o „sklíčenosti“, „děsivé minulosti“ či ženě, která rozdělení sleduje „aniž by prolila jedinou slzu“, především ale z úředního rozhodnutí o „novém životě“, jakkoli má být ve prospěch dětí), a vlastním balíčkem příběhu (příběhů) v ústředním bloku knihy, uváděném rokem 2015, tedy takřka žhavou přítomností.

Ten je, alespoň v prvních kapitolách, exponován v příběhu rodiny zavražděné Elísy Bjarnadóttirové, která „pracovala na berňáku“, s. 79, jejího manžela, gynekologa Sigvaldiho Freysteinssona (jejich celá jména jsou uvedena až na začátku vyšetřování ve 2. kap., s. 35), a jejich třech dětí, dvou chlapců (Stefána a Bárdura, zavřených v době útoku na matku v jiné místnosti) a Margrét, kterou policisté objeví pod postelí, versus podivné trojice kamarádů, radioamatéra Karla a jeho dvou parťáků Halliho a Börkura. Povolání Sigvaldiho je uváděno jednak proto, že v době útoku není doma, nýbrž na týdenní konferenci ve Spojených státech, ale také proto, že v úvahách nejen kriminalistů hraje úlohu motiv jeho možného selhání jako lékaře (smrt nějakého dítěte a msta za ni).

U trojice radioamatérů je nápadná neutěšená situace mezi Karlem a jeho jedinými kamarády, kteří ztrácejí zájem o tento koníček (Halli dokonce radiostanici prodal, chce si pořídit nový počítač), jeho bratrem Arnarem, jenž žije v zahraničí, s jeho odlišnou povahou a nezájmem o bratra, životem lúzra, jenž žije v zanedbaném prostředí a s podivnými vztahy v rodině (podobnými těm v Prologu, může to být první z motivů, vedoucích k otázce, zda a jak Karl s úvodním příběhem souvisí), „nikdy si nenašel holku a pořád měl velice málo kamarádů“ (s. 45). Na takzvané číselné stanici na krátkých vlnách, v islandském prostředí neobvyklé, objeví Karl podivné řetězce čísel, posloupnosti, které jsou pravděpodobně šifrovanými zprávami, a skutečně odhalí, že se jedná o rodné číslo jeho a dalších osob, případně další texty. Je zajímavé (i z čtenářské perspektivy), že se proti sobě objevují dva jazykové kódy, totiž svět označování chemických prvků (Karl je studentem chemie, studium jej nebaví, nerozumí výkladu, to je i součást jeho nízkého sebehodnocení) a číselné šifry, odkazující ke konkrétním obsahům (vzpomeneme si možná na oblast v literatuře, kde se toto téma stalo až módou, U. Eca či Dana Browna). V tuto chvíli Karl nenalézá smysl něčeho, co mu připadá jako „šprým na jeho účet“ (51), nicméně na internetu vypátrá informace o osobě (zatím první zavražděné, později i druhé), nic mu to ale neříká.

Číselné řetězce se objevují i na místě činu na papírku (a později na jiných místech), jak zjišťuje (ve 2. kap.) nedávno povýšený vyšetřovatel Huldar (uváděný jako jeden ze dvou ústředních postav, vedle psycholožky Freyji, ředitelky Dětského domu, což vytváří prvotní nastavení čtenářského úhlu pohledu, jenž se nicméně postupem času s proměnami obsahu mění, a to hned vzápětí spolu s erotickou epizodou muže a ženy, která v průběhu děje tvoří další vrstvu napětí – a jak se s překvapením dozvíme až na konci, nejen to). Mrtvou ženu objevil místní policista tak, že sousedovi Helgimu, jenž spěchal autem do práce, bylo divné, když viděl dva chlapce, kteří vyskočili z domu oknem, zavolal ženě Védís a ta na policii. Když najde ženu, jejíž hlava je omotána stříbrnou páskou (motiv je graficky zpracován na obálce knihy s opakováním v knižním bloku) a byla brutálně zabita tak, že jí vrah do hrdla vrazil trubici od vysavače a přístroj spustil, zavolá kriminálku.

Huldar a jeho asistent, uhlazený a vytříbený Ríkhardur, se dostaví do domu, celá sestava vyšetřujících se nicméně objeví až ve chvíli, kdy Freyja (a další žena Silja) provádějí výslech vystrašené sedmileté dívenky Margrét (patří právě ke stylu autorky, že se jednotlivé detaily, dozvídáme teprve postupně, takže třeba zaostření na věk dívky, o níž jsme dosud věděli, že je nestarší ze tří sourozenců, přichází až na s. 143). O moment zneklidnění se – vedle scény setkání Freyji s mužem, s nímž prožila noc a jenž se poté zbaběle vypařil a nyní se, poté co na něj pro jeho zpoždění hodinu všichni čekali, představuje nikoli jako „tesař Jónas z Egilsstadiru“ (s. 58, překvapivé znovusetkání s. 62), nýbrž komisař Huldar – nyní postarají i rozčilený dědeček neustále vyhrožující odchodem i sama dívka, která nechce vypovídat.

Na každém místě se tedy nachází – kromě samotných děsivých vražd, i když i u nich je kromě samotné brutality akcentována neobvyklost v zemi, jakou je Island – cosi nevábného (esteticky pokleslého), problematického, konfliktního (vztah obou ústředních postav), znepokojivého – dřívější prohřešky na policii („telefonní odposlechy, domovní prohlídky prováděné bez povolení, zpětné úpravy dokumentace“ atd., s. 84, a také ztráty ve skladu, které se ovšem ukážou v novém světle až na konci knihy), které pošramotily její reputaci, což ale na druhé straně přispělo k tomu, že Huldar byl povýšen. Nyní je pod tlakem nejen zodpovědnosti za vyšetřování, ale neustálých byrokratických požadavků, které zdá se nezvládá – a máme před sebou jakkoli pro ženy atraktivního, neustále nevyspalého a unaveného muže.

Spolu s dalším vývojem událostí, které zvyšují napětí, jsou tu zatím nepatrné výsledky v postupu vyšetřování, tento protiklad retardace a posunu vpřed zesiluje onen stylistický prostředek (uvedený již na detailu postupného doplňování faktů), jenž lze popsat jako uvedení motivu a návrat k němu v postupném rozvedení – příkladem je číselná zpráva, jejíž smysl také Huldarovi uniká, a nad níž se zamýšlí, či vzápětí pohled na práci patologa (s. 82–83), v tomto úseku (v 6. kapitole, z níž jsem citoval na samotném úvodu) jakoby byly tyto tenze shromážděny na jednom místě. Mezitím ale dochází k další vraždě, totiž Ástrós Einarsdóttirové (uvedena hned plným jménem), profesorky biologie na gymnáziu v důchodu – rysy jsou podobné jako u předchozí, usmrcení elektrickým spotřebičem (tentokrát je to kulma, která jí spálí průdušnici), lepící páska omotaná kolem hlavy či číselná zpráva.

Zároveň se blíže ozřejmuje životní kontext Freyji, která žije v rovněž neútulném bytě, resp. zchátralé budově ([…] v noci, kdy se s úlekem budila kvůli křiku a povykování venku na chodbě, které měli na svědomí nezvladatelní nájemníci ponurého domu“, s. 121) a stará se o psa svého bratra, muže kriminální povahy (aktuálně je ve vězení, „nebyl jediný, kdo žil na hraně“, tamtéž), fenku jménem Molly. Freyija řeší svou nepříliš utěšenou situaci (otázka bydlení), u psa nicméně čtenář nejspíš nepřehlédne (paradoxně rozdílně k jeho vzhledu) až poetické či alespoň expresívní vyjadřování autorky (na rozdíl od věcnosti charakteristické jinde), když např. čteme formulaci „plemeno, které by od pohledu dokázalo hasit žízeň krví a ohryzávat dinosauří kosti“ (tamtéž). Pes je pro Freyiju (na rozdíl od Margrét, od níž se nechá hladit po hlavě) zdrojem strachu, navíc nemá čas se věnovat jeho venčení, v průběhu příběhu je pak jedním ze dvou psů, které pachatel napadl nožem (ten druhý, to byl omyl). V každém případě je to ale zvíře, které by mělo Freyiju či Margrét ochránit.

Vyšetřování se posune jen částečně, když Margrét znovu vyslechnou a dozvědí se alespoň, že muž řekl, že to, co dělá, má být trest, v průběhu dalšího vývoje událostí mají vyšetřovatelé představu muže s velkou hlavou (zprvu černocha, pak se ukazuje, že měl motorkářskou helmu), v některých kapitolách mám nicméně (mírný) pocit, že napětí (mírně) stagnuje. Objevují se další postavy, nadřízený Egill, jemuž zdá se nejvíce záleží na dokumentaci a pro vlastní vyšetřování nemá pochopení, maskulinní (a poněkud neotesaná) spolupracovnice Erla (která ovšem Huldara nepřitahovala, na rozdíl od opačného zájmu, „Byla až moc tvrdá, jak duševně, tak tělesně.“ S. 139). Vyšetřování muže Elísy nikam nevede, neprokazuje se, že by on či jeho žena měla nepřátele. Později sledujeme obrovský balík materiálu, který bylo třeba projít, na rozdíl od toho u Ástór, která žila osamoceně, nebyla na sociálních sítích atd.

U Karla se postupně rovněž setkáváme s určitými motivy, relevantními pro další vývoj událostí (telefon, o jehož původu není jasno, později jsou to klíče jeho matky, které se ztratily atd.), Karl uvažuje o tom, že s informacemi, které má, přestože jsou nejasné, půjde na policii. Jeho přátelé se mu neustále vzdalují (13. kap.), později je pak Halli třetí ze zavražděných osob. Nyní jsme ale ještě teprve svědky smrti Ástór (14. kap.), policie se o ní dozvídá na konci 15. kap.. V následující pak Freyja komunikuje se svým bratrem, jenž má svoje plány na její ochranu, do její péče se – dost proti její vůli – dostává Margrét, v jednom z dalších návratů Karl vyklízí matčin byt a zbavuje se všeho, co v něm je, nachází materiály o svém a bratrově původu, jemu však tuto skutečnost zatajuje, přestože bratr naléhá. Sigvaldi se pokouší postupně vyrovnávat se smrtí manželky, ztěžuje mu to nejmladší potomek, Stéfan, který se dožaduje informace, kdy „se vrátí máma“ (konec 18. kap.).

Huldar vyšetřuje na místě druhou vraždu (19. kap.), Molly se skamarádí s Margrét, která je nyní po schválení dvou inspektorů z úřadu na ochranu dětí definitivně svěřena do péče Freyji, od zvěrolékařky se Freyja dozvídá o druhém pobodaném psu na místě jejího dřívějšího bydliště, když si vyzvedává (kap. 21) zraněnou Molly. Přijedou k ní Huldar s Erlou, na Islandu nejsou obvyklé takovéto útoky na psy, v podezření by mohl být i Freyjin bratr. V každém případě je otázkou, zda pachatel šel po Margrét či po Freyje, před bytem bude hlídkovat policejní auto. Karl mezitím rovněž pátrá po dalších osobách (dle rodných čísel), odolává naléhání bratra, který zase pátrá po svých biologických rodičích (kap. 22). Na stanici zase prověřují všechny informace, hovoří se o „paranormální partičce“, jejíž zprávy budou policisté vzhledem k nevěrohodnosti zkoumat až nakonec („Za sebe říkám, že tyhle voloviny můžeš rovnou házet do koše.“, s. 271, říká Huldar).

Paradoxně ale, poté co policisté stále přešlapují na místě a změní proto strategii vyšetřování, vede právě jedna ze zpráv této „paranormální partičky“ ke zvratu. Karl se totiž rozhodl policii informovat, ale zatímco jej Ríkhardur ubezpečuje, že mu může všechno v klidu povědět, pošle do bytu zásahovou jednotku, která Karla zatkne. Zdá se, že všechno jednoznačně svědčí v jeho vinu. Čtenář nicméně bude zneklidněn – jestliže sledoval dění z Karlovy perspektivy, v níž je chlapec neustále překvapován nejrůznějšími novinkami, a nyní vyšetřovatelé uvádějí, že není pochyb o jeho vině, je tu něco, co nesedí. Přinejmenším se budeme ptát, kdo má tedy pravdu.

Mezitím byla dotazována ještě i Margrét, v jejích odpovědích se opakuje informace o nějakém muži, který se pohybuje na zahradě (ukáže se, že to byla aktivita Freyjina bratra). V Karlově trojici nastává otázka (ptá se Börkur), co je s Hallim, jeho telefon nikdo nezvedá. Huldar je bombardován, aby vyřídil všechny administrativní úkoly a prověřil všechny nelegální aktivity, z druhé strany je – prakticky permanentně – v kleštích ohledně toho, jak má vyřešit vztah s Karlottou, Ríkhardurovou ženou, která několikrát potratila a když hledala z problému, který přisuzovala milovanému muži, cestu, vyspala se s Huldarem, totiž využila jeho opilost. Policie pátrá po okolnostech, které by mohly vést dál, například kde se vzaly kotoučky lepicí pásky, řezák na sklo atd. Teprve na konci celého příběhu si dáváme dohromady souvislosti, když jsme četli, že zjišťováním těchto věcí pověřil Huldar Ríkhardura.

K akci se vrací vyprávění popisem Halliho vraždy, tentokrát byla nástrojem pájka, kterou vrah chlapci zasunul do ucha (jak se dozvíme později). Zkrátil jsem poněkud peripetie předchozích dějů – Karlovo pátrání u domů obou zavražděných žen, které mu v souběhu „důkazů“ přitížilo, neustálý Huldarův boj s nikotinovou závislostí (žvýkačky), pátrání po telefonech, rozporné výpovědi obou chlapců (Karla a Börkura Thórdarsona), osobní problémy vyšetřujících atd. Problém je rovněž v tom, že ani přidělený právník nevěří v Karlovu nevinu (ten opakuje „Nikoho jsem nezabil.“), protože vše svědčí v jeho neprospěch (mj. také drogy, které se u něj najdou), a snaží se uhrát z údajného doživotí (za tři vraždy) pouhých šestnáct let, jestliže se prokáže, že je Karl nemocný (k tomu jsou pak důležité doklady o biologickém původu, které Karl v haraburdí doma při úklidu našel). Je tady páječka, jíž byl zabit Halli a která patří Karlovi, oběť se našla na jeho pozemku (v jednom vstupu se hovoří o nesnesitelném zápachu z přístěnku) atd. (32. kap.). K předpokládané vině přispívají i dešifrované číselné zprávy, přičemž je obrácena logika jejich smyslu (policisté soudí, že autorem šifry je on).

Ve vyšetřování dojde ke zvratu v okamžiku, kdy se Karl zhroutí a nyní leží na jednotce intenzívní péče (posléze se přijde na to, že hrozba mrtvice je geneticky dána, to byl také důvod, proč mu zatajovali jeho biologický původ, jenž je posléze znovu ozřejmen), Huldarovi (33. kap., označená „Po týdnu“, ale tedy stále ještě padesát stránek před koncem) na té jednoznačnosti viny ale něco nesedí. Případ měl být v řádu hodin uzavřen, Huldar nicméně znovu otevře advokátovy poznámky, než „poputují do archivu“ (s. 373, skončení Karlova výslechu bylo považováno za debakl, nastala mediální bouře), zarazí ho poznámka, kterou zprvu nemohl přečíst, o „vloupání“, když si však projde „hlášení o věcech, které se ztratily z policejního skladu“, zjišťuje, že to bylo „zajímavější počtení, než čekal.“ (s. 377, závěr 33. kap.). A v tuto chvíli to vypadá, že všechno je jinak.

V následujících odstavcích dojde kriminalista k závěru, že celý případ bude muset přehodnotit – „ani jediný důkaz naznačující Karlovu vinu při důkladném přezkoumání neobstál“ (s. 379, 34. kap.). Je v Dětském domě a chce znovu vyslechnout Margrét, když se jej mobilem dožaduje Ríkhardur, Huldar jej požádá, ať na něj počká na stanici. Margrét nyní vypoví, že poznala muže, který mamince ublížil podle bot, a především uvede (nejdříve to nechce říci), že „ten zlý pán říkal, že mu táta zabil dítě“ a že se pomstí podobným způsobem, když z ní „vycucne život“ (s. 382). Nyní teprve autorka prozradí, že Huldar mezi ztracenými věcmi v policejním skladu „objevil“ černou motocyklovou přilbu, mobilní telefon, lepící pásku atd. A nyní se ukáže, že zatímco Ríkhardur nezná žádnou z dotyčných osob, Karlotta znala všechny – Ástros byla její učitelkou biologie, Sigvaldi její gynekolog, jenž schválil a na její žádost provedl interrupci. Jsou to detaily, ale klíčové. „Její poslední těhotenství tedy neskončilo samovolným potratem, jak ona i Ríkhardur tvrdili.“ (A tady je i určitý podíl viny u Huldara, protože Karlotta „o dítě nestála“, také proto, že otcem mohl být Huldar.) Obě vrstvy – ta profesní a osobní se v tuto chvíli nejúžeji protíná, musí si uvědomit čtenář.

Postupně se rozklíčují i některé další drobnosti, jméno psa Molly je svým způsobem též šifra, „je to slangové označení pro MDMA – aktivní látku v extázi“ (s. 388), nyní ale Ríkhardur přijíždí k Freye, Huldar ji pošeptá, ať se rychle schová do skříně, Huldar mu na jeho naléhání (pochopíme je vzápětí), zda při vyšetřování dívky nevyšly najevo nějaké další skutečnosti) odpoví, že se vrátí na stanici, že mu přece psal esemesku, ať tam na něj počká. Ríkhardur si prohlížel v kanceláři hlášení o ztracených věcech, vyzvídá – a nyní mu Huldar otevřeně řekne, že nevěří, že „je vrahem Karl“ (s. 390) Ríkhardur nicméně odmítne na stanici jet a rovněž nyní přijde s otevřeným sdělením, ovšem v tom smyslu, že není hlupák a všechno si spočítal, a nyní Huldarovi nabízí, aby si „to nechal pro sebe“.

Vysvětluje nyní, jak všechny zločiny spáchal a tvrdí, že si to všichni „zasloužili“, že při vraždě Sigvaldiho ženy, která přece za nic nemohla, „neměl na vybranou“, zkrátka zcela cynicky ještě komentuje, co udělal. Přitom ale zároveň vyjde najevo další věc, kterou objevila Karlova matka, která objevila na základě podobnosti, že Ríkhardur a její syn Arnar jsou sourozenci, a dokonce že Karlotta je jeho sestra. A s tím je znovu na stole děsivá minulost celé rodiny, „děda“ znásilňoval svou vlastní dceru, takže byl otcem jejích dětí, ona jej nakonec zabila. Rozhovor, který pokračuje zcela absurdně, Ríkhardur dokonce obhajuje metody, které použil, hájí se, že uchránil děti Elísy.

Freyja v kritické chvíli, kdy Ríkhardur odmítá dát se zatknout a zaútočí nůžkami, vystoupí ze skříně a pistolí, kterou jí kdysi dal na obranu (byla ovšem nelegální, předtím schovaná pod parketou), na Ríkhardura vystřelí.

Pak už čteme jen Epilog. Arnar se vrátí k bratrovi, který stále leží na jipce, se svou ženou Alison se rozešel, padne i zmínka o DNA – z předchozího je snad již vícenásobně zřejmé, že název knihy označuje právě nositelku genetické informace a nikoli plurál podstatného jména „dno“. To je samozřejmě trochu vtip, jednoznačně odpovídá i identický název originálu, který tuto dvojznačnost vylučuje. Jinak samozřejmě onoho dvojení je v knize přehršel, od nevlastních sourozenců, dvojic přátel a zavražděných žen etc. Karl, jenž celou dobu svého života prožíval jako jedno velké neštěstí, je poté, co ho navštíví Margrét a slíbí mu, že mu přivede Molly, která se mu bude určitě líbit, nebývale šťastný.

Yrsa Sigurdardóttir, DNA, Metafora (Grada Publishing) Praha 2017