Wim Wenders / Nebe nad Berlínem

Film Nebe nad Berlínem mě zaujal a přitahuje mou pozornost i opětovně už z několika důvodů, vlastně pro samotný film podružných. Prvním je skutečnost, že ve zvláštní roli, totiž roli sama sebe, vystupuje Peter Falk, pro kterého mám slabost, totiž který mě dostal od prvního okamžiku, v době, kdy se o něm vlastně ani příliš nemluvilo, totiž když dávali komisaře „Colomba“ (správně Columbo) kdysi poprvé, ještě v Československé televizi, a nyní jsem byl zvědav, jak bude hrát v jiné roli, než v té osudové.  A druhý důvod zájmu byla kontextuální skutečnost, totiž že český autor komiksových románů, germanofil a fanda do všemožných dopravních prostředků Jaroslav Rudiš (který navíc pochází z našeho kraje), napsal knížku, která je parafrází právě tohoto filmu s názvem Nebe pod Berlínem (tím myslí síť berlínského metra). Později se film dostal do hledáčku znovu, když Bruno Ganz zahrál skvostně Adolfa Hitlera ve filmu Pád Třetí říše a pár let později (sice drobnější, přesto zajímavou) roli v pozoruhodném Předčítači. A Bruno Ganz hraje v Nebi nad Berlínem vlastně hlavní roli, roli anděla Damiela.
A aktuálně, tedy na začátku rok 2012, pak přicházejí informace o úspěších Wendersova dokumentárního filmu Pina, což je zajímavé už proto, že Wenders s dokumentárními filmy začínal (jedenáct krátkých filmů natočil už na škole, to, že svůj absolventský film natočil o skupině The Kinks, je další bod pro něj, protože tuhle muziku jsme taky všichni v té době poslouchali).

Na diskusi CSDd je spousta zajímavých komentářů o andělích, zkusím udělat pár stručných poznámek za sebe.
Pohled shora. K Berlínu to nějak patří, protože to je opravdu velice zvláštní město. Kterýsi filozof tuším řekl, že se „městem neustále stává, a není jím“ (dvě německá konkurenční slovesa werden a sein), tzn. má tu intenci jednoho celku, ke které neustále směřuje, a který – filmově – může být vidět opravdu jen shora, z pohledu anděla. To by byla úvaha o šíleném architektonickém záměru Germanie, Berlínské zdi, Turcích v Kreuzbergu a kdysi půlkilometrovém úseku dálnice, kterou jedině Západní Berlín měl, o symbolech (ikonách města), které ve filmu jsou: torzo pamětního kostela císaře Wilhelma (Kaiser-Wilhelm-Gedächtniskirche) v centru či ICC (Mezinárodní kongresové centrum na okraji města, podobné trochu pařížskému Centru Pompidou), které se tradičně objevují v německých filmech (třeba Fassbinderových).
Útržkovitost/fragmentárnost a celek. Souvisí s předchozím. Filmový teoretik Jiří Cieslar to nazval v názvu jednoho článku „koláž světa“. Film není „tradičním“ (epicky „klidným“ či dramatickým) vyprávěním jednoho příběhu, prostor pro to dávat si ty věci dohromady je teprve v divákově hlavě.
Černobílá. To je v té době, kdy je standardem barevný film, něco, co zařazuje Nebe nad Berlínem k artovým filmům, a do tradice právě třeba onoho zvláštního realismu Rainera Wernera Fassbindera. S ním spojují Wenderse nejen ony ikonické záběry na berlínskou architekturu, ale mimořádná originálnost obou. Ani Fassbinderovy filmy nejsou „jednoduché“ na koukání, ani ony nedávají prvoplánové odpovědi.
Peter Handke. S rakouským dramatikem, autorem proslulého Spílání publiku (z roku 1966, u nás ho v poslední době, 2010, hrálo Divadlo komedie) Wenders spolupracoval od počátku (v roce 1972 natočil na motivy jeho románu film Brankářův strach při penaltě (slova „strach“ a „zoufalství“ se opakují i v názvech Fassbinderových filmů). Handkův básnický text, který má znaky experimentální poezie (svou „lingvističností“, reflexí jazyka) a zároveň se týká základních věcí lidského bytí, je hned na začátku filmu. Das Lied Vom Kindsein /Když dítě bylo dítětem/.
Proč jsem já já a proč ne ty? Proč jsem zde a proč ne tam? Kdy začal čas a kde končí prostor? Není život pod Sluncem pouhý sen? Není to, co vidím a slyším a cítím pouhé zdání světa před světem? Existuje skutečně Zlo….?  A tato reflexívní rovina celého filmu pokračuje – k andělům, osamělosti, úzkosti a Lásce…
„Hlasy“, které slyšíme „zevnitř“ postav, byť je třeba nevyslovují nahlas, jsou dalším „experimentálním“ prvkem, prezentovaným navíc hodně blízko dobově podobným realizacím fónické poezie, která je také koláží zvukových segmentů. Tady je to rovněž jakási „prezentace“ subjektů (podobně, jako bychom k nim přilepili „bubliny“ s tím, co si myslí). V tomto případě je to vlastně svébytná realizace toho, co v literatuře začalo při odklonu od tradičního realismu v modernistických dílech, která pracují s „vnitřním monologem“ či „proudem vědomí“, tentokrát jako, jak řečeno, koláž jednotlivých „stavů mysli“.
K tomu všemu další elementy filmového jazyka, třeba hned na začátku lidské oko (zrcadlo do duše?), a muzika (Jürgen Knieper a Laurent Petitgand.
Hvězdičky, jako diskutéři ve filmových databázích, dávat nebudu. Ale kdybych měl, asi bych dal plný počet – vlastně nevím ani, kolik jich má být.
 
Wim Wenders
https://cs.wikipedia.org/wiki/Wim_Wenders
https://www.csfd.cz/tvurce/3454-wim-wenders/

Peter Handke
https://cs.wikipedia.org/wiki/Peter_Handke

Lied Vom Kindsein /Když dítě bylo dítětem/
Als das Kind Kind war,
wusste es nicht,
dass es Kind war,
alles war ihm beseelt.
(úryvek, který píše ruka perem na filmovém plátně, paralelně s ním hlas recituje poněkud jiný text, který se najde i v následujících odkazech)
https://www.youtube.com/watch?v=J2mYtkrF3No&feature=related
https://www.youtube.com/watch?v=q2EdLFG6SW4&feature=related
Celý text
https://marta7.signaly.cz/1001/kdyz-dite-bylo-ditetem