William Styron / Dlouhý pochod

William Styron / Dlouhý pochod
Vyřazeno

V řadě „depresivních“ knih, které chci předat z mé knihovny jiným čtenářům (ne proto, že jsou depresívní, ale proto, že jsou hodnotné) se po Hermansově Temné komoře Damoklově, jsem si znovu přečetl útlou knížku s názvem Dlouhý pochod. V novele něco přes pouhých sedmdesát stránek (určitě k tomu přispěl i překlad Radoslava Nenadála) dokázal klasik (ze zběhlých čtenářů nejspíš každý zná proslulou Sofiinu volbu) vystupňovat napětí z vlastně jednoduchého motivu nepřiměřeného fyzického výkonu, který nařídil svým podřízeným plukovník, přezdívaný „starej kameňar“ s představou, že si po šest let politického klidu dávali jeho podřízení, kteří vlastně nebyli vojáci z povolání (autor líčí, jak byl poručík Culver povolán z prostředí rodinného klidu a pohody), „dvacet“, což neodpovídá jeho představě „námořní pěchoty“. Novela je tak vlastně zkoumáním blízkým existenciálnímu tématu (tématu autorů označovaných jako existencialisté), do jaké míry jsme (naše vědomí) objektem našeho vlastního těla.

Spisovatel přitom hned v úvodní pasáži, líčící zcela zbytečnou smrt osmi mladých chlapců (zabil je výbuch nesprávně zajištěné vojenské techniky), zřetelně vyjádřil, co si myslí o válce. Kromě toho jsem ocenil skvělou psychologickou charakteristiku chování jednotlivých příslušníků armády, například plukovníka, který nevystupoval jako autoritativní typ, ale naopak navenek mírně, spisovatel vykresluje (to je fráze, ale tady to opravdu sedí) pohyby tváře jako výsledek psychických úkonů, zároveň s neuvěřitelnou lehkostí. Příběh se odehrává v americkém vojenském výcvikovém táboře během Korejské války, tj. v roce 1950 (to je těch šest let předchozí pohody), vojáci jsou nuceni absolvovat vyčerpávající 36mílový pochod, který je fyzicky i psychicky ničí (přímo drastický je hřebík v botě jednoho z vojáků, který se nicméně vzpírá veliteli, čímž si chce zachránit svou identitu a důstojnost), vyčerpání, vztek a bezmocnost je skvěle líčeno v postupujícím čase. To, že autor, který ve své novele vychází z vlastních zkušeností z vojenského výcviku v Severní Karolíně (jak zjišťuji z dalších zdrojů), nechce relativizovat toto poznání, ukazuje (i to je mistrovství jednoduchosti na druhé straně) v závěrečné větě Mannixe, který – na rozdíl otázek, které si můžeme klást u jiných výroků – řekne ve vojenské nemocnici v poslední větě textu, protože není možné říci nic „jiného než pravdu“: „Ano, strašně to bolí.“ Kniha, která vyšla v originále v roce 1952, je ve druhém vydání v Melantrichu datována 1991.