Willem Frederik Hermans / Temná komora Damoklova

Willem Frederik Hermans / Temná komora Damoklova
Vyřazeno

Snad až není moje vina, že jsem neznal jméno Willema Frederika Hermanse, označovaného za jednoho z nejvýznamnějších nizozemských autorů poválečné doby. K tomu, že je pro něj tento autor románů, novel, povídek, dramat a scénářů, který také fotografoval a tvořil surrealistické koláže, přitom byl vyznamenaný odborník v oboru fyzické geografie, objevem, se přiznává i Milan Kundera, jehož článek Hermans aneb antidějiny z roku 2007 byl použit jako doslov v českém vydání knihy, čímž je činí vedle dalších momentů, proč je pozoruhodná, svým způsobem unikátní. Pozoruhodná je ovšem už skutečnost, že proslulý román je v češtině jako první dílo autora vydán po tak dlouhé době. Souvisí to také s kontroverzní osobností spisovatele, který byl ve vlasti jednu dobu dokonce persona non grata, vstup do rodného města mu byl zakázán z politických důvodů (série přednášek v Jihoafrické republice, země s režimem apartheidu), naopak odmítl některá ocenění, v zemích východního bloku pak bylo vydávání jeho díla přísně zakázáno.

Kniha Temná komora Damoklova není, jak naznačuje užití jména dvořana Damokla ze starověké legendy tradující se z Ciceronova spisu v jejím titulu, pouze thrillerem, jak by naznačovalo slovo „temná“ v názvu, Wikipedie říká, že „román může být vyložen třemi různými způsoby: jako napínavé válečné dobrodružství, jako psychologický příběh o problematice vlastní identity anebo jako filozofický román, ve kterém neschopnost poznání skutečnosti vyústí v nemožnost poznat vlastní minulost.“

Pro mě je samozřejmě zajímavý motiv, který (podobně jako v celé jeho historii) souvisí s identitou, totiž motiv dvojníka, který je v ději románu určující, totiž Dorbeck, který je na jedné straně k nerozeznání od hlavního hrdiny Henriho Osewoudta, na druhé straně jeho přímým protikladem (zatímco Dorbeck je mužný, Osewoudt nemá vousy a vlasy jen plavé chmýří), jak i Kundera zaznamenává, Osenwoudt, který se narodil v sedmém měsíci, „vyklouzl jednou matce do mísy současně s výkaly“ (už to je svým způsobem relevantní pro Osewoudtovo hodnocení), či, jak mu říká jeho ošklivá manželka, „Jsi mu podobný asi jako je podobný nepovedený pudink tomu… co já vím… povedenému pudinku.“           

„Nepovedenost“ je tedy součástí identity, jak je to naznačeno, a to v psychologické rovině, tedy kladení si otázky samotným hrdinou, pochybností o jeho jednání, o celém jeho životě, ale i v rovně etické, vyplývající nejen z toho, že Osewoudt slepě vykonává příkazy svého dvojníka (a tím je zatažen do odboje, s nímž jinak nemá vlastně nic společného), ale i z jeho kontroverzních činů, kdy se na jedné straně upíná k židovské ženě, s níž má dítě, na druhé straně je vlastně chladnokrevným několikanásobným vrahem.

Skutečnost, že zřejmě i autor vidí realitu temně (jako ostatně řada dalších osobností, které hovoří o tom, že se válkou, ať již druhou, nebo dokonce první, zhroutil svět tradičních západních hodnot), jak to svědčí pasáž z vězení, kde čteme úvahu: „Staří proroci a filozofové, co tvrdili něco jiného, ztrácejí čím dáll víc vliv. Pravdu nezastavíš autosugescí. Člověk si bude muset zvyknout na to, že žije ve svě bez svobody, dobra a pravdy. […] Tahle válka je jen malá ukázka světa, co teprve přijde! Svět e moc zalidněný na to, aby zbyl prostor pro blázny, dobráky a světce.“ Odhlédněme od aktuální stavu světa (jako by tato slova byla proroctví), kde se zhroutily takřka všechny záruky poválečného společenského uspořádání světa (válka na Ukrajině, v Gaze, minulý týden Izrael likviduje jaderný program Iránu, který nedodržel smlouvy, co přijde zítra?) a zmiňme že odstavec před citovaným je uvedeno jméno Dostojevského, kontextuálně řečeno jednoho z prvních, kteří uvádějí v moderní literatuře dvojníka ve stejnojmenné povídce a přítomného v celém jeho díle, a o němž Hermans píše: „U Dostojevského se vyskytují lidi, co jsou mírní, dobrotiví, šlechetní, štědř, svatí, ale jsou to do jednoho blázni. Tak je to. Člověk je dobrý jedině s vypočítavosti, šílenství nebo zbabělosti. (s. 303)

Kromě této psychologické roviny dopadne i v samotném ději Osewoudt špatně, poté, co po osvobození zjistí, že je naopak obviněn z kolaborace, přičemž není schopen jakkoli dokázat svou odbojovou činnost, není schopen dokázat existenci vlastně záhadného dvojníka Dorbecka. Fotografie, která by potvrdila Dorbeckovu existenci, se ztratila. Nikdo Dorbecka nezná, svědectví ostatních lidí ho nepodporují. Přitom jeho činy jsou nejednoznačné, některé jeho skutky lze interpretovat jako odboj, jiné jako kolaboraci. A zase se můžeme vrátit k tomu, že základna roviny děje má další vrstvy v otázkách poznání, tedy rovinu filozofickou. Co je pravda? Kdo jsme, když nemáme důkazy o své identitě? A ovšem v těchto nejednoznačnostech bychom mohli pokračovat, svým způsobem „dvojnické“ jsou skutečnosti jako Osweoudtův převlek do šatů zdravotní sestřičky, k němuž ho přiměje, údajně jako ochranu, Dorbeck (a je to snadné, když nemá vousy) či postava homosexuálního německého důstojníka, který jej nikdy „nebil“ a nyní, na konci války, kdy všichni čekají Američany (kteří stále nepřicházejí) se jej snaží naopak využít snad i pro potvrzení zmírnění své viny, poté, co ho zachránil z vězení.

Zmínil bych ještě osobní vazbu spisovatele na děj, v němž je zmíněno mrtvé dítě (Hermansovi se také narodilo mrtvé dítě) či rozhodující motiv fotografií (Osewoudt měl předat fotografie, případně další vyvolat, potvrzení jeho odbojové činnosti selhává na základně nepřítomnosti fotografií), přičemž Hermans byl vášnivý fotograf – a můžeme dodat, že fotografie, s níž se v románu pracuje (je tu ještě záměna fotografie Osewoudta a Drubecka v tisku, kdy je zveřejněna jako portrét nebezpečné osoby) je rovněž jistým dvojením.

Na závěr už jen poznamenejme, že na iLiteratuře nalezneme zajímavou recenzi románu, ten byl také zpracován v Českém rozhlasu v roce 2015 jako šestidílná dramatizovaná četba na pokračování

Willem Frederik Hermans, Temná komora Damoklova, Host, Brno 2010