Wihanovo kvarteto / Paganini – Dvořák – Beatles

Wihanovo kvarteto / Paganini – Dvořák – Beatles
Kostel Nanebevzetí Panny Marie Police nad Metují / 8. června 2014
Dvořákův festival / 59. ročník / 7. – 26. 6. 2014

Čtveřice hráčů na smyčcové nástroje vystupuje na Dvořákově festivalu pravidelně, a o programu, který jsme v minulých ročnících mohli slyšet v Nymburku a Jablonci n. Nisou, jsem už psal v někdejší recenzi a nyní v textu do katalogu, nicméně je i nadále leccos pozoruhodného, co mám na jazyku. První věcí je letošní souvislost mezi názvem předního českého komorního tělesa a místem konání koncertu (hovořím o Polici nad Metují, o dva dny později vystoupí Wihanovo kvarteto s tímto programem v rámci Dvořákova festivalu ještě v Hankově domě ve Dvoře Králové). V Polici se totiž 5. června 1855 český violoncellista a hudební pedagog, jak to připomněla při úvodním přivítání paní starostka města Mgr. Ida Jenková, narodil. To je určitě cosi mimořádného, a k podobným jedinečným okamžikům se ještě dostaneme.

Hned další věcí je skutečnost, že pro kvarteto tento koncert – přestože program, jak řečeno nový není –  byl premiérou. Místo dlouholetého violisty Wihanova kvarteta Jiřího Žigmunda usedl k violovému partu Jakub Čepický, syn primária Leoše Čepického. Jakub Čepický začal hrát na housle v šesti letech a v současnosti je studentem 4. ročníku pražské HAMU. Byl např. koncertním mistrem studentského orchestru Coménius, např. při zájezdu do Dubaje a na internetu lze nalézt, že s otcem také koncertuje jako houslové duo. Na violu hraje od roku 2007. Protože viola je můj srdeční nástroj, sledoval jsem Jakuba od prvních tónů – doslovně, protože „Americký“ kvartet začíná právě violou – pečlivě po celý koncert a myslím, že obstál skvěle.

Jak už jsem vícekrát zmiňoval, program koncertu je dramaturgicky postaven na třech pilířích, jak je uvedeno v jeho názvu, nicméně trochu v jiném pořadí – Dvořákův Smyčcový kvartet F dur, op. 96, „Americký“, koncert jako vždy zahajoval.  Je obtížné jakkoli komentovat interpretaci tak známých kusů, jako je jedno z nejproslulejších děl a nejproslulejší komorní dílo Mistra, pokoušel jsem se nějak verbálně uchopit to, čím je podání Wihanova kvarteta zvláštní, odlišné od jiných – vím-li, že v hudební orientaci se nebojí jít právě do tak zvláštních projektů jako jsou Paganini či Beatles. Velmi výstižně se vyjádřil v Muzikusu Pravoslav Kohout, který napsal (o jiné skladbě): Wihanovci ji však rozzářili ve všech barvách a zřetelných konturách natolik sugestivně, že se mi jevila jako mistrovská malba přenesená ze zšeřelého depozitáře do jasného světla. S tím se plně identifikuji, Winahovci nejsou ti bouřliváci, kteří na pódiu takřka trhají struny, jejich sugestivnost je spíše v lyrickém podání, zasahujícím v rejstříku emocí především niternost. Tu podstatně ovlivňuje právě barevnost. Co ale tu barevnost dělá, kde se rodí? Když jsem se po koncertě s umělci o tom bavil, dospěli jsme k tomu, že některým věcem je lépe ponechat jejich tajemství.

S řečenou emotivností souvisí určitě i melodičnost. Mám teď na mysli skutečnost, že u Paganiniho (a někdy to tak je žel u hudebních produkcí vůbec) bývá zdůrazňována pouze technická stránka. Tu samozřejmě nelze zpochybňovat – naopak je třeba zřetelně říci, že pro primária je velmi obtížné zahrát opravdu nelehký virtuózní part italského houslového mága a zároveň zůstat týmovým hráčem komorního souboru, který vede – , Paganini dokáže ale také být romanticky melodický, ďábelské houslové kousky jsou zároveň plné jiskřivé barevnosti, a tady právě tyto rysy, přítomné už v houslovém partu, ve šťastném aranžmá Američana Williama Zinna, napsaném právě pro Wihanovo kvarteto, vyniknou.

Stejně tak, jako tuto podobu Paganiniho hrají jen Winahovci a nikdo jiný, je to s písněmi Beatles. Tak to i stručně okomentoval violoncellista Aleš Kaspřík v jednom ze dvou krátkých vstupů, který v zhruba hodinu a půl dlouhém koncertu bez přestávky splnil funkci dramaturgického předělu mezi třemi různými druhy muziky. Záměrně to takto formuluji, protože u Beatles to je zase jiná poloha toho, co Winahovci dělají. Pokusil jsem se to uchopit už před dvěma lety (2012) na koncertu v kostele sv. Anny v Jablonci n. Nisou, už tenkrát jsem si před koncertem říkal, jestli po Dvořákovi a Paganinim „nespadne“ napětí – je to ale naopak, vedle vtipu a (opět nutno říci) melodičnosti koncert gradoval ve strhující finále. Úprava Luboše Krtičky totiž kombinuje ikoničnost liverpoolské skupiny a postupy moderní vážné hudby i s prvky jazzových houslí, což umožňuje měnit (opět) barevnost jednotlivých motivů písní v měnících se harmonicko-rytmických úsecích, dává prostor i jednotlivým hráčům (nezmínil jsem ještě druhé housle Jana Schulmeistera, který rozhodně „nezapadl“), i vyniknutí souhry všech čtyřech hudebníků.

A jsme-li u symbolických čísel, trojky a čtyřky (věřím ve hru těchto významů), dovolím si na závěr anekdotu. Během koncertu se ozval třikrát ptačí zpěv. Poprvé to bylo v písni Beatles, Blackbird, titul jedné písně, v níž zvuky ptáka mimo jiné „vyzobával“ rytmický motiv violy na jednom tónu, je v češtině „Kos“. Podruhé to bylo, když kvarteto zahrálo jako přídavek jednu větu ze Skřivánčího kvartetu vídeňského klasika Josepha Haydna, čímž také zároveň uzavřel chronologii koncertu návratem k „vážné“ hudbě. A potřetí – v prostoru chrámové lodi nad umělci se vznášela ozářená holubice se sedmi stužkami. Coby neznalý církevní liturgie jsem si nechal vysvětlit od pana faráře, Mons. Mariana Lewického, že 8. červen je svátek Seslání Ducha Svatého a jeho ikonografickým symbolem, vzhledem k obtížné vizuální uchopitelnosti, je právě holubice, kterou se v době slavnosti zdobí sakrální místa. Když jsem tohle všechno povídal v autě zpět do Jičína řediteli Českých doteků hudby Miroslavu Matějkovi, opravil mne, že tam byli ptáci čtyři. V nejvyšších místech pod stropem proletěla vlašťovka. Tak to už je skoro kvadratura kruhu. Některým věcem je třeba, jak už řečeno, ponechat jejich tajemství.

Jan K. Čeliš
Recenze pro České doteky hudby, červen 2014