Wihanovo kvarteto & Laura Nocchiero

Wihanovo kvarteto & Laura Nocchiero
České doteky hudby 2017

Rudolfinum – Sukova síň, 29. prosince 2017, 19.00

Wihanovo kvarteto:

Leoš Čepický – housle
Jan Schulmeister – housle
Jakub Čepický – viola
Michal Kaňka – violoncello

 Miroslav Sekera – klavír

Nejdříve poznámka kontextuální. Na Dvořákově festivalu v roce 2012 (13. června) vystoupilo Wihanovo kvarteto v kostele sv. Anny  v Jablonci nad Nisou s programem Paganini – Dvořák – Beatles. Letos se věčného tématu liverpoolských Brouků ujal na festivalu České doteky hudby Miro Žbirka s Moravskou filharmonií Olomouc pod taktovkou slovenského dirigenta Adriana Kokoše a Wihanovo kvarteto vystoupilo s programem „klasickým“ (jakkoli Beatles jsou, což i tato glosa dokazuje, klasikou, jen v jiném smyslu).

Dramaturgie večera v Sukově síni byla postavena na třech pilířích, v první části protiklad vídeňského klasika Ludwiga van Beethovena a současného českého skladatele Ivana Kurze, a v druhé části pak v protikladu k první, interpretující kvartetní literaturu, klavírní kvintet romantického skladatele Roberta Schumanna. Takže nikoli kvadratura kruhu, ale kvadratura trojúhelníku.

Beethovenova komorní tvorba byla zastoupena čtyřvětým Smyčcovým kvartetem e moll „Razumovským“ op. 59 č. 2, který patří do řady vzniklé ve Vídni ve středním tvůrčím období skladatele. Atribut „Razumovský“ se vztahuje ke knížeti Andreji Kiriloviči Razumovskému, milovníkovi hudby a významnému mecenáši, na jehož objednávku skladatel vytvořil všechny tři kvartety op. 59 a též 5. a 6. symfonii. „Jeho jedinečnost spočívá v uvolněnosti koncepce a technické náročnosti. Promyšlená volba tónin, estetický charakter i větný plán naznačují, že tvoří jeden celek. Vzájemné sepětí podtrhuje inspirace ruskými lidovými melodiemi, kterou skladatel čerpal ze sbírky Jana Práče“. Těmito slovy charakterizuje PhDr. Jarmila Tauerová dílo v anotaci ve festivalovém katalogu.

Zajímavé je možná zmínit i skutečnost, že volba tóniny e moll byla v době Beethovenově velice málo obvyklá a sám skladatel ji použil v jiných dílech rovněž výjimečně. Ve třech smyčcových kvartetech opusu 59 tento druhý je „orámován“ oběma ostatními (prvním a třetím, který skládal současně s druhým) v durových tóninách. A možná ještě jedna zajímavá poznámka. Podle Beethovenova žáka Carla Czerného skládal klasik druhou větu (označenou plným názvem Molto Adagio. Si tratta questo pezzo con molto di sentimento, který se obvykle ale celý neuvádí), když „jednou pozoroval zachmuřenou oblohu a myslel na harmonii sfér“.

Tuto zmínku jsem uvedl opět z kontextuálních důvodů. Notokruh, Smyčcový kvartet č. 1 Ivana Kurze má rovněž souvislost s vyššími sférami. Jarmila Tauerová uvádí, že „byl inspirován obrazovým cyklem Hvězdná sonáta litevského malíře Mikalojuse K. Čiurlionise: »Uvědomil jsem si, jak blízko je jeho výtvarná představivost… myšlení skladatele… Hvězdná sonáta zobrazuje most postavený z jednotlivých znamení Zvěrokruhu…,[která] jsem proložil notovou osnovu a hvězdy se staly notami...«“.

Třetí skladbou měl být podle programu Klavírní kvintet Es dur op. 44, Roberta Schumanna, který skladatel věnoval své ženě Claře, rozené Wieckové, významné německé klavíristce.  Když jsem se vydal do Sukovy síně Rudolfina, přemýšlel jsem o sémiotické řadě ženského elementu během příštího večera – zatímco Beethoven věnováno muži, zde figurovaly tři ženy – Clara Schumannová, historie ale ještě předtím uvádí jméno Maria Pavlovny Romanovové, ruské velkovévodkyně, dcery cara Pavla I. Ruského (Kateřina Veliká byla její babička), s přídomkem von Sachsen-Weimar vzhledem k tomu, že se provdala za velkovévodu Carla Friedricha. Třetí žena měla být italská klavíristka Diana Nocchiero, uvedená i v titulu celého večera.

Prakticky na poslední chvíli, tedy někdy ráno se nicméně produkce festivalu dozvěděla, že interpretka Diana Nocchiero, která se měla k Wihanovu kvartetu přidat po přestávce právě na tuto skladbu, onemocněla, a hledalo se možné aktuální řešení. Muselo se změnit všechno: skladba – byl jí Klavírní kvintet f moll op. 34 Johannese Brahmse – , i hudebník – tím byl mladý český klavírista Miroslav Sekera. Ředitel festivalu Miroslav Matějka na začátku druhé poloviny koncertu uvedl, že to jsou okolnosti zcela mimořádné, a že publikum jistě omluví toto dramaturgické opatření, jestliže měl být zachován formát večera i jeho plnohodnotná podoba, neboť jedinou jinou možností by bylo koncert zrušit. Zmínil také jiné mladé talentované umělce, kteří na festivalu České doteky hudby již vystoupili, např. Lukáše Klánského, jako přínos a ostatně i naplnění zaměření festivalu, v jehož programu je dávat příležitost nové generaci interpretů.

Myslím, že změna to byla více než plnohodnotná a přidávám kontextuální anekdotu, nahrazující ono snění o ženském elementu v tomto koncertu – rovněž plnohodnotně. Miroslava Sekeru zná široká veřejnost, jen pravděpodobně neví, že je to on, stejně jako jsem to nevěděl já, než jsem se podíval do informačních zdrojů. Hrál totiž tuším coby devítiletý roli malého W. A. Mozarta ve filmu Miloše Formana Amadeus – ve scéně, kdy před papežem ve Vatikánu vystoupil ve hře na housle a cemballo. Mladý umělec hrál opravdu na oba nástroje, dokonce od tří let, později se však rozhodl pro studium klavíru na Pražské konzervatoři. Johannes Brahms použil v komorním obsazení klavír v několika skladbách, počínaje rokem 1853, kdy začal psát celou řadu opusů pro klavír a kdy pravděpodobně vzniklo Klavírní trio A dur, u něhož je nicméně autorství nejisté, o rok později následující Klavírní trio H dur, pak dva klavírní kvartety. Klavírní kvintet je z roku 1965 a je jediný. Samozřejmě v díle německého skladatele následuje ještě celá dlouhá řada komorních opusů s klavírem a dalšími nástroji.

Zajímavá je historie Klavírního kvintetu f moll op. 34. Původně byl totiž napsán jako smyčcový kvintet, vzápětí byl přepracován do podoby sonáty pro dva klavíry, impuls pro další přepracování do definitivní podoby dala Clara Schumannová, která se zúčastnila premiéry sonáty v interpretaci skladatele a polského klavíristy Karla Tausiga (podle Ondřeje Šupky v článku na Operaplus). Jedním z aspektů pro dobré vyznění skladeb v tomto obsazení je vyváženost klavíru a smyčcových nástrojů kvarteta a vzájemná čitelnost. V Sukově síni se to povedlo excelentně.  Miroslav Sekera byl skutečně partnerem ostatním hudebníkům, stejně tak, jako byl dialog mezi jednotlivými členy Winahova kvarteta jak v celku skladby, tak v jednotlivých konkrétních momentech tím, co dynamizovalo (i vizuálně) vzájemnosti ve struktuře skladby, které jsou přece tím, co nás na komorní hudbě snad nejvíce baví. V tomto ohledu mě potěšila nejvíce snad třetí věta kvintetu. A že to baví i hudebníky samotné, to bylo zřejmé z celého večera.

Byl to krásný koncert. A maně si kladu otázku, do jaké míry na tom měly podíl ony změny, které mi připomínají cosi až ze světa esoterismu, ačkoli na nich ve skutečnosti nic tajuplného není. Jen je jich na jeden večer až příliš. Když připočítám, že v samotném obsazení Wihanova kvarteta, z hlediska obsazení jednoho z nejstabilnějších formací, došlo v poslední době ke dvěma změnám na postu violy a violoncella (na tomto večeru hrál Michal Kaňka, druhým violoncellistou je Matěj Štěpánek, takže je to kvarteto se dvěma alternujícími hudebníky u cella), zopakuju všechny ty historické změny u skladeb, které jsem zmínil, a zakončím onou změnou skladby a klavíristy, která tuto úvahu vlastně odstartovala, je to veselé zakončení tohoto roku. Tento večer jím skutečně i byl – coby předposlední koncert Českých doteků hudby v roce 2017.  

A abych na úplný závěr ještě jednou zažertoval s čísly: Poprvé jsem slyšel Wihanovce s projektem Beatles, tentokrát s klasickým program. Na co se budu moci těšit u těchto výborných hudebníků příště, potřetí?

Jan K. Čeliš / prosinec 2017
Psáno pro České doteky hudby / Čtení o koncertech ČDH