W. A. Mozart – Pražská symfonie / A. Dvořák – Česká suita

W. A. Mozart – Pražská symfonie / A. Dvořák – Česká suita
České doteky hudby 2016

Obecní dům – Smetanova síň, 27. prosince 2016
Severočeská filharmonie Teplice
Gudni A. Emilsson (Německo) – dirigent
Jaromír Klepáč – klavír
Claudi Arimany – (Španělsko) – flétna
Josep-Francesc Palou – (Španělsko) – flétna

Na hlavním titulu plakátu i na stránce v katalogu letošního festivalu ČDH čteme W. A. Mozart – Pražská symfonie a A. Dvořák – Česká suita, nicméně při dalším nahlédnutí do programu nám musí být zřejmé, že vedle akcentu na onen „český kulturní kontext“ je tu na jedné straně bohatá šíře nabízené muziky a na druhé zastoupení českých i zahraničních interpretů, z nichž by se leckteré jméno skvělo jako titulní pro samostatný koncert.

K tomu prvnímu aspektu můžeme s úvodní stručností dodat, že vedle Mozartovy Symfonie č. 38 D dur K 504, nazývané pro souvislost s Prahou právě Pražská, jsme si v první polovině koncertu mohli poslechnout Koncert d moll pro dvě flétny a orchestr Franze Dopplera a po přestávce pak před závěrečnou Českou suitou op. 39 B 93 Antonína Dvořáka Koncert č. 4 G dur pro klavír a orchestr op. 58 Ludwiga van Beethovena. K tomu druhému pak uveďme, že Dopplerův dvojkoncert zazněl v podání španělského (přesněji katalánského) flétnisty Claudi Arimanyho a Josep-Francesca Palou rovněž ze Španělska, klavírní koncert pak přednesl vyhledávaný český sólista a komorní hráč Jaromír Klepáč. Je dlužno říci, že jak Klepáč, tak Arimany nejsou v Praze poprvé, stejně tak jako dirigent Gudni A. Emilsson, žijící v Německu. Se všemi jsme se mohli setkat na minulých ročnících ČDH. A ještě kontextuální zmínka: Jméno Claudi Arimanyho najdeme ještě v programu ČDH o dva dny později, 29. 12. 2016 spolu s dalšími umělci, Julií Svěcenou, Markétou Vokáčovou, Jitkou Navrátilovou, Andjelou Bratić a Christophem Hartmannem v titulu Velké virtuózní koncerty v Zrcadlové kapli Klementina.

Jak už naznačeno, jména Mozart a Dvořák dramaturgie koncertu umístila na začátek a na konec festivalového večera. Premiéra v tehdejším Nosticově divadle (dnes Stavovském, jeden čas rovněž Tylově), místě, kde velký Vídeňan uváděl rovněž Figarovu svatbu a Dona Giovanniho (odtud onen proslulý výrok „Moji Pražané mi rozuměji.“) je onen důvod, proč je Symfonie č. 38 D dur K 504 nazývána Pražská. Severočeská filharmonie Teplice zvládla svůj úvod uspokojivě, kompaktní zvuk a stylovost, patřičnou svižnost, ale zároveň neuspěchanost lze pochválit, stejně jako precizní vedení německého dirigenta islandského původu (narodil se v Reykjavíku). Emilsson ostatně na Českých dotecích hudby vystupoval v roce 2014 právě se Severočeskou filharmonií Teplice.

Před přestávkou následoval po Mozartovi třívětý Koncert d moll pro dvě flétny a orchestr Franze Dopplera, o němž – a jeho rovněž ve své době proslulém bratrovi Karlovi – je v katalogu řeč jako o komponujícím flétnistovi, který patřil k nejvýznamnějším virtuózům období romantismu. Oba bratři, Franz a Karl, byli pozoruhodnými osobnostmi. Ještě než se zapsali definitivně do dějin hudby svým působením ve Vídni (Franz byl ve Vídeňské opeře prvním flétnistou, dirigentem a šéfdirigentem), procestovali celou Evropu (např. ve Výmaru se setkali s Lisztem) a v Budapešti, kde působili jako operní skladatelé, založili rovněž první maďarský symfonický orchestr. Virtuózní party skladby, která má trochu salónní nádech (nehodí se to ovšem příliš říkat právě vzhledem k technické obtížnosti) oba flétnisté, Claudi Arimany a Josep-Francesc Palou brilantně. Rychlé souznějící běhy střídají ve skladbě melodické pasáže, zajímavá je ta, v níž utichne orchestr a hrají pouze flétny s harfou. Když budu trochu fantazírovat, jako bychom se ocitli v někdejším carském orchestru (Doppler se ostatně před svou životní cestou po celé Evropě narodil ve Lvově).

Beethovenův čtvrtý klavírní koncert G dur op. 58, tedy předposlední z pěti autorových děl tohoto žánru (nepočítáme-li nečíslovaný raný WoO 4 Es-Dur), představuje, spolu s následujícím koncertem Es dur, vzor pro následující epochu romantismu. Vznikl v blízkosti 5. a 6. symfonie, houslového koncertu op. 61, klavírních sonát č. 21 a 23. Robert Schumann jej považoval za „Beethovenův snad největší klavírní koncert“, pro jiné interprety je tím nejkrásnějším. Jaromír Klepáč akcentoval ve svém provedení mohutnost a vážnost díla, strhující pasáže střídal s melancholií těch lyrických.

Teplické filharmonii nezbývalo, měla-li dostát dramatičnosti závěru, rozvinout v poslední skladbě své možnosti. Dvořákova muzika neuchvacuje bouřlivostí fortissim, ale pestrostí prokomponovaných vazeb, jimiž je nesen melodický motiv, invenčností a kontextem k žánrům lidové hudby, zkrátka tím, že posluchače vtáhne do svého hudebního světa jako máloco. A Česká suita op. 39 B 93 v tomto směru patří k těm charakteristickým skladbám českého mistra se světovým věhlasem. Gudni Emilssonovi se to s jeho dramatickými, dynamickými a vzápětí ztišujícími gesty s orchestrem, který byl na jevišti po celou dobu večera, povedlo na výbornou.

Jan K. Čeliš / prosinec 2016
Psáno pro České doteky hudby / Čtení o koncertech ČDH