Vysvěcení kaple Nejsvětější Trojice na Velišském hřbetu

Vysvěcení kaple Nejsvětější Trojice na Velišském hřbetu
22. května 2016 / Valdštejnské slavnosti Jičín 2016

Byla to pro mě jednoznačně nejvýznamnější událost těchto dní, rovněž letošních Valdštejnských slavností, v jejichž rámci se, byť s určitou „samostatností“ (vysvětlím), konala, a určitě jedna z nejvýznamnějších letošního jara. Volnější zařazení do Valdštejnských slavností vyplývá z celého kontextu události, která se konala nikoli v prostoru Valdštejnovy zahrady (jestliže tímto výrazem označím jeho komponovanou krajinu a hranice jeho někdejšího panství), nýbrž v prostoru „konkurenčním“, totiž Schlickovském, když vznikla jako jedna z drobných sakrálních staveb (vedle kaplí sv. Anděla Strážce, Lorety a dalších) na druhé straně od hradu Veliše na témže hřbetu a ve stejné době jako ony. Také organizátorem a aktérem celé akce nebylo samotné město Jičín, které je pořadatelem Valdštejnských slavností, byť participovalo prostřednictvím využití jezuitské koleje, kde se vyráběly jednotlivé segmenty rekonstruované kapličky (město přispělo i finančně, na Veliši pak byla přítomná i vedoucí odboru kultury Marie Faruzelová), a tvůrcem nebyl Miroslav Kněbort, představitel Vévody, který byl zároveň autorem scénáře těch nejvýraznějších částí celého konce týdne a jejich hlavním realizátorem, nýbrž občanské sdružení Balbineum.

Vznik tohoto sdružení je ovšem na druhé straně velmi úzce spjat s odkazem Albrechta z Valdštejna, neboť bylo založeno s ideou záchrany jičínské jezuitské koleje, která zůstala po několika předchozích pokusech (projekty Valdštejnské eurouniverzity, kongresového centra a posléze Valdštejnova vědecko-technického parku, u nějž již přiznané stomilionové eurodotace byly ostudně z politických důvodů vráceny) opuštěná. Balbineum se v koleji prezentovalo v sobotu dětským workshopem (je zachycen na jiném fotoalbu než je toto, k němuž je tento text zároveň doprovodem) a hudebním vystoupením „Bublinka pro Balbineum“ Michaela Pospíšila a jičínských Literáků, s řadou osob, které zachytil objektiv tam, jsme se setkali rovněž na Velišském hřbetu. Autorem myšlenky vytvořit jednotlivé prvky pro kapličku na Veliši právě ve městě Jičíně, v jezuitské koleji, v době Valdštejnských slavností, byl MgA. Robert Smolík. scénograf, loutkář a pedagog na Katedře alternativního a loutkového divadla, obor scénografie pražské DAMU.

Pro mě je toto místo na velišském hřbetu zásadní, magické. Už před desítkami let jsem jej takto vnímal mimo jiné na jedné z cest s Milošem Šejnem, jehož fotografie kapličky se nachází, jak zmínil Jaromír Gottlieb, duch celého projektu záchrany objektu i jedna z hlavních osob celého Balbinea, v jičínském muzeu (po léta byl jeho ředitelem). Je to místo, které je na hranici oněch dvou krajinných konceptů, Valdštejnova a Schlickova, ale také dvou typů českých krajin, roviny na jihu táhnoucí se až k Polabí, a krkonošského podhůří, které vidíme spolu s Jičínskou kotlinou, v níž lipová alej tvoří hlavní osu barokní krajinné kompozice, a hlavním hřebenem Krkonoš směrem na sever.

Orientaci sever-jih, která je samozřejmě nejvýraznější, výrazně sekunduje směr východo-západní (s nímž tedy tvoří kříž) s dominantou blízkého vrcholu Veliše se zříceninou kdysi jednoho z nejmohutnějšího hradu v Čechách a průhledem do Českého ráje s Troskami jedním směrem, druhým pak směrem ke Zvičině (a Šporkovskému panství s Kuksem, doplníme-li tu kulturní vrstvu). Nejbližším objektem tímto směrem je pak smírčí kříž, iniciátorem jehož vybudování byl před takřka dvaceti lety rovněž Jaromír Gottlieb a sochařským tvůrcem tentýž muž, který se nyní podílel i na práci kapličky Nejsvětější Trojice, výklenkové kapličky na trojúhelníkovém půdorysu, která byla 22. května 2016 uvedena do nové krásy. Já sám jsem si ještě do zmíněné geometrie vpisoval onu trojiční orientaci dnes zářivě vybílené stavby, která ale i v tehdejší podobě zbavené všech atributů objektu drobné církevní architektury, tedy výzdoby i kříže na vrcholku kamenné „střechy“, s jediným vepsáním do historie, totiž datem 1726, patrným v prázdné nice, zde spočívala působivě jako jakási prehistorická mohyla, podtrhující ty nejstarší vrstvy tajemství tohoto místa.

Řekl jsem, že kaplička byla v tento den uvedena „do nové krásy“. Neříkám do původní krásy, protože je otázka, do jaké míry je replika jednotlivých prvků, které pro rekonstrukci vznikly, historicky přesná. Určitě zde ale vznikly detaily, které jsou opravdu historicky věrné, například malá „zahrádka“ mezi posledním schodem ke kapličce, nyní ještě neosázená, na niž upozornil jako na zajímavý významově důležitý detail už zmíněný profesor Šejn. Podstatnější ale v tuto chvíli byla řada jiných věcí.

První z nich je, že se na výsledné podobě kapličky podíleli lidé, kteří si jsou blízcí, přinejmenším myšlenkou Balbinea, ale i oživování kulturní krajiny, a to nejen oni samotní iniciátoři (kteří ovšem rovněž přiložili ruku k dílu – vybavuju si pilinami zaprášené Jaromírovy brýle, jak je patrné i na jedné fotce), ale i mistři uměleckého řemesla, každý toho svého. Patří autor kamene smírčího kříže Aleš John, absolvent hořické kamenické školy (SPŠ kamenická a sochařská) a pražské Umprum (VŠUP), restaurátor, který zde převzal roli kameníka, vytvořil „houbu“ (do ní se připevňuje kříž), vyspravil klekátko a zrestauroval střechu, kovář Bedřich Stolín, Jindřiška Barchini Jůzová, absolventka Univerzity Hradec Králové a poté rovněž na Umprum (Ateliér textilní tvorby a rovněž Ateliér sochařství), která vytvořila textilní roušku do niky, měditepec Vojtěch Jirásko, který je autorem trojitého kalicha, Štěpán Pěnka, ten vytvořil oltáříček, ale také přátel a blízkých, k nimž patří jednak někteří už uvedení, ale také Jaromírova žena Dagmar, moje bývalá kolegyně na gymnáziu (a dávno předtím studentka).  K dílu se měl Jan Kinderman, jeden z iniciátorů Balbinea, který má rovněž zásadní zásluhy v jiné oblasti jičínské kultury, totiž židovské (především rekonstrukce a otevření synagogy i tzv. Židovské školy), se svým synem Lukášem, kteří se postarali o impregnaci zdiva a nátěr. Jaromír Gottlieb, který má na práci se dřevem rovněž výuční list (což je jedna z dalších facet jeho osobnosti), vyrobil lavici u kapličky a na kapličce pracoval i jako zedník.

Pro účastníky setkání (to je ostatně další z vrstev celé události, řada z nich přijela na kole, někteří dokonce z Jičína pěšky) představovala zcela jistě nezapomenutelný zážitek to, že mohli – svým způsobem – být přítomni celé události proměny. Zcela jistě Jaromíra musela napadnout skutečnost transsubstanciace, přepodstatnění, skutečnost zázraku („za zrakem“, tady ale bezprostředně viditelný), označovaná tímto starým středověkým latinským termínem, když jsme se v jeho dramaturgii mohli dostat do stavu úžasu v okamžicích, kdy za zpěvu Michaela Pospíšila a jičínských Literáků, kteří v propojení hudby se zdejší krajinou (Mariánská zahrada) oživují barokní kulturu na Jičínsku, byla kaple postupně osazována jednotlivými prvky, dřevěným oltáříčkem s oltářní textilií, kalichem, květinami a kovanou mříží, na střeše pak houbou, do níž byl vsazen kříž.

Předtím ještě – projevil se typický Jaromírův humor – bylo řečeno, že ke každé kapli by mělo přijít procesí, ale protože by se všechno nestihlo, není možné, aby šlo z některých z vesnic dole, z nichž vedou na hřbet cesty (ze Šlikovy Vsi asfaltka, z Veliše kamenitá úvozová cesta, v tom ohledu se za ta desetiletí nic nezměnilo), půjdeme alespoň třicet metrů tady po louce, na níž parkovala všechna auta. Tak se také stalo, za Michaelova zpěvu vzadu. Nu a posléze, po proslovech některých z přítomných starostů okolních obcí, které se k místu vztahují (vlastní pozemek je v katastru městyse Podhradí), kteří jsou zachyceni i na mé fotodokumentaci - Michal Rambousek, starosta Podhradí, Eliška Formanová, starostka obce Bukvice a předsedkyně svazku obcí Mariánská zahrada, a Naďa Bíšková, starostka obce Veliš – došlo k vlastnímu úkonu vysvěcení. Té se ujal administrátor jičínské farnosti Prokop Tobek. Na lavičce u kapličky, kterou před několika okamžiky sestavili, se posadil pan Červenka se svou ženou, kulturně aktivní v obci Veliš, zastupitelkou, kronikářkou atd.

Nu a konečně, jak je zřejmé z posledních fotografií – to byl nápad mé ženy, která řekla, že by si to všichni ti, kteří se na tomto skvostném výsledku podíleli, zasloužili – byli všichni tvůrci pozváni ke kapličce a učiněn záznam pro budoucí pamětníky. A pak ještě, „jako na těch obrazech za rakousko-uherské monarchie“, jak pravil Jaromír, se před kapličku postavili (a posadili) všichni, kdo se tady v tu dobu sešli.

Odkazy
https://jankcelis.rajce.idnes.cz/Vysveceni_obnovene_kaple_sv._Trojice_na_Velisi_Valdstejnske_slavnosti_2016/
https://zpravyceskyraj.cz/balbinari-obnovili-bozi-muka-zastaveni-pripomina-cestu/