Vratkost psychiky

Vratkost psychiky
aspekty coronaviru

To, že pandemie coronaviru má všechny základní aspekty katastrofy, tj. zvratu, převratu (slovo pochází z latinského kata-strofé), po němž svět není takový, jako byl před ní, bylo snad jasné už od počátku, i když ne zřejmě všem, kteří se ještě před prvními oběťmi u nás bohorovně projížděli v Alpách (ostatně ty první mrtví ukazují právě tuto trasu nákazy). To, že toto vědomí může vyvolávat strach zaměřený různými směry (o přežití těch, kteří leží na dýchacích přístrojích v nemocnicích či o budoucnost podnikání těch, kteří pociťují ohrožení z nestability ekonomiky), je rovněž zřejmé. Člověk žije v přítomném čase a vnímá to, co se děje z aktuální perspektivy.

Z bezprostředního okolí mám signály právě ohledně psychického neklidu, ne snad potíží. Někteří starší lidi se cítí „jako v kleci“, jedna známá, psycholožka, říká, že psychika jejích pacientů je více vratká než v normální době. V televizi běží na horní liště mezi různými telefony čísla, na které se mají obracet ti, kteří mají nějaké problémy a která k tomu účelu byla zřízena. Není divu, lidé mají převráceny všechny zvyklosti. Nemluvě o těch, kteří pracují, a mnohdy v podmínkách rovnajících se hrdinství, nebo těch, kteří naopak práci ztratili, je všechno vzhůru nohama. V Jičíně v minulých týdnech, v době vyhlášení nouzového stavu (teď to už ustalo) bylo v místním rozhlase takřka každý den hlášení (starší si nemohli nevzpomenout na válku, třeba jen z filmů o Heydrichiádě), opakovala se vyjádření o mimořádných opatřeních, několikrát hovořil také pan starosta. Školy a některé obchody zavřené, posunuté otevírací doby, změny na úřadech, v nemocnicích atd.. Zkrátka radikální změna ve všech oblastech života. A občas se může stát, že se seběhne několik věcí dohromady, a pak je mazec.

Já sám, vzhledem k tomu, že jsem (z několika důvodů) v té „nejohroženější skupině“, samozřejmě vnímám zdravotní ohrožení citlivěji než třicátníci plní životní síly. Ovšemže i mezi nimi je snad většina, kteří mají rozum, nebo ho aspoň „dostávají“, ne všichni ale domýšlejí možné důsledky svého chování.

V době před vyhlášením nouzového stavu, to už bylo po oné nákupní hysterii, kdy v Kauflandu nakupovali lidé prý za šest a půl tisíce korun, a v jednu chvíli byla vykoupená mouka a tržby (zase podle jiné zvěsti od kohosi) stouply za den v jednom z jičínských supermarketů o stošedesát tisíc (já jsem byl soustředěn na psaní textu nějaké interpretace a snažil jsem se ještě dva tři dny odrušit vnější vlivy, i když jsem předtím nějaký menší nákup udělal), ještě se nazaběhly roušky, ale padala už první upozornění o rozestupech atd., jsem jel na Nové Město (čtvrť v Jičíně), že koupím aspoň nějaká jablka a brambory v malém krámu, kde mají dobré zboží a není to velké nákupní středisko, kde by se člověk potkal s mraky lidí. Zůstal jsem stát před vchodem do krámku, snad dostatečně zřetelně dával najevo, že tady půjdu nakupovat, ale čekám venku, slečna, která nakoukla do výlohy, a zřejmě „strašně pospíchala“, mě nicméně obešla a vešla dovnitř. Nic jsem neřekl a počkal, až si vyřídí, co potřebuje a teprve poté vešel do krámu. Nabírám brambory a za mnou se nahrnula do krámu mladá rodinka, chlap s nabušenejma svalama a charakteristickou samozřejmostí, za ním vystajlovaná ženuška a dítě. Byl za mnou snad půl metru. Ohradil jsem se, snad mi nebudete dýchat na zátylek, ale samozřejmě před rodinou musel zachovat svou dominanci, takže ani neřekl nic, ani se nepohnul. Co mi zbývalo, rychle jsem zaplatil a vypadl z krámu. Musím říci, že já jsem klidný nebyl.

Příběh na poště, někdy o týden později, to už byla rouška povinná, jsem v jednom krátkém textu popsal, dokládá to, jak je mnohé prostředí neflexibilní, nerado se přizpůsobuje, ostatně pošta byla vždy „zářným příkladem“ jak komplikovat věci. „Přežil jsem to,“ byť se stresem z toho, že člověk ty věci nemůže ovlivnit, zvláště když se srazí se sveřepým úředníkem, ale říkal jsem si, aspoň nákaza ještě není masově rozšířená i ve městě. Ať si myslí, kdo chce co chce, že to „přeháním“, já jsem na světě rád a ještě pár věcí chci udělat. Po týdnu se mi znovu ozvala diabetoložka, zda mám dostatečnou zásobu léků, když jsem řekl, že na dva měsíce, řekla mi, že to nestačí, že bude diaporadna v souvislosti s přestavbou nemocnice na případnou potřebu zrušena, a že mi jak zprávu, tak recept pošle. Šel jsem s e-receptem do lékárny, tam už to bylo klidnější, lidé se od sebe opravdu drželi v patřičné vzdálenosti, nastavil jsem tašku na léky a peníze zpět poprosil vložit do obálky, stejně jako na poště.

Vím, že jsem v komfortním postavení, nemusím do práce, velké nákupy nám obstará manžel dcery, nemáme žádné jiné akutní zdravotní problémy. Četl jsem příběh o rodině, která chtěla jet vlakem s postiženým, jenž potřeboval plošinu, na divadelní představení, které měli jako dárek pro něj koupené několik měsíců předem, a jak se to celé zkomplikovalo. Mám zakoupené také vstupenky na hudební večery za několik tisíc korun (především jako dárek příbuznému k jeho kulatinám) a vůbec nevím, jak to dopadne. I kdybych vše včetně peněz musel oželet, nedá se nic dělat. Ohledně oné zmíněné těžkopádnosti na Českách drahách mám ovšem poznámku. Tahle situace nám nastavuje zrcadlo, jak ohledně fungování systémů, tak rezerv, které – vzhledem k všepřítomnému diktátu ekonomičnosti (a zisků) – prakticky všude chybí. V takto dlouhodobě napjaté situaci pak v okamžiku nenadálé události (jakkoli na tohle se nemůže nikdo předem připravit) začne mnohé selhávat. Toto a charakteristická česká nedotaženost řešení, jindy skryté v soukolí setrvačnosti, jsou náhle zřejmě v plné nahotě. Ale to už jsme u trochu jiného tématu.